ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2438.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2438/2019-606
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně P. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Machem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Michli, Mendíků 1396/9, proti žalovanému P. E. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, o zaplacení částky 934.310,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 236/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 24 Co 237/2018-565, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 24 Co 237/2018-565, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 6 C 236/2015-513, uložil žalovanému povinnost „uhradit“ žalobkyni částku 934.310,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za období od 17. 8. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 224.930 Kč k rukám jejího zástupce. Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému (jejímu bratrovi) vzniklo tím, že ačkoliv na základě rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 7. 2015, č. j. 24 D 735/2012-418 (pravomocného dne 17. 8. 2015), o projednání dědictví po jejich matce Z. M. (zemřelé dne 7. 7. 2011), nabyli jako zákonní dědici každý z nich id. 1/3 z počtu 1.516.785 kusů podílových listů Investiční společnosti České spořitelny, a. s., SPOROINVEST - otevřený podílový fond (další 1/3 těchto podílových listů zdědili právní nástupci zemřelého manžela Z. M.), jejichž vlastnicí byla zůstavitelka ke dni svého úmrtí, žalovaný sice na základě pokynu zůstavitelky (provedeného dle plné moci ze dne 2. 7. 2011) zadal dne 4. 7. 2011 prodej 1.516.000 kusů podílových listů, jenž byl realizován dne 8. 7. 2011 za částku 2.802.933 Kč, připsanou na jeho účet, odmítl však žalobkyni na ni připadající 1/3 z této částky, tj. částku 934.310,80 Kč, vydat. Obranou proti žalobě uplatnil žalovaný podáním ze dne 18. 3. 2016 námitku započtení jím tvrzené vzájemné pohledávky (ve výši nepřesahující žalobkyní uplatněnou částku - §98 o. s. ř.) z titulu odpovědnosti žalobkyně za dluh zůstavitelky ze smlouvy o půjčce částky 3.000.000 Kč, kterou měl žalovaný se svojí matkou uzavřít ústně dne 14. 4. 2010 (se splatností ke dni 31. 12. 2015). Soud prvního stupně po provedeném dokazování (výslechem řady svědků a listinnými důkazy) dospěl - stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 6 C 236/2015-353 - k závěru, že ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že žalovaný dne 14. 4. 2010 vložil v hotovosti na účet zůstavitelky částku 3.000.000 Kč (přičemž na vkladovém pokladním dokladu se uvádí poznámka „prodej bytu“ a na výpisu z účtu je uveden údaj „byt“), nebylo v řízení prokázáno, že žalovaný uzavřel se svojí matkou smlouvu o půjčce částky 3.000.000 Kč (soud poukázal i na to, že ke stejnému závěru dospěl Okresní soud v Nymburce v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 5 C 392/2015, v řízení, které žalovaný vedl po skončení dědického řízení proti žalobkyni a sedmi dědicům zemřelého manžela zůstavitelky o určení pasiv pozůstalosti, v němž stejně jako v dědickém řízení tvrdil, že zůstavitelka měla ke dni své smrti vůči němu dluh ve výši 3.000.000 Kč, přičemž skutková tvrzení žalovaného soud hodnotil jako nedůvěryhodná a zcela neprokázaná). Dále soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že matka účastníků a žalovaný podepsali dne 19. 8. 2003 dohodu o bezúplatném převodu členských práv a povinností, s níž přechází na žalovaného jakožto nabyvatele právo vůči Bytovému družstvu Zelený Pruh v Praze 4 na uzavření nájemní smlouvy k bytu č. 3034 o velikosti 3+1 ve třetím podlaží v domě č. p. XY v XY ulici v XY (v níž bylo uvedeno, že bylo provedeno vzájemné majetkové vypořádání a že mezi smluvními stranami ani vůči družstvu nejsou žádné finanční nároky), a že dne 9. 3. 2010 byla mezi žalovaným a manžely P. uzavřena smlouva o převodu (již) bytové jednotky č. XY o velikosti 3+1 ve třetím podlaží domu č. p. XY v XY ulici v XY, včetně spoluvlastnického podílu na pozemcích a na společných částech budovy za částku 3.600.000 Kč. Vzhledem k tomu, že v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně uloženo, aby se zabýval důvodem, pro který žalovaný poskytl zůstavitelce hotovostním vkladem na její bankovní účet platbu 3.000.000 Kč, tedy, zda existoval jiný právní důvod k uvedenému vkladu, pro nějž byla zůstavitelka oprávněna si částku 3.000.000 Kč ponechat, když existence půjčky zůstavitelce ze strany žalovaného ve výši této částky prokázána nebyla, přičemž současně vyslovil, že by se případně mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně zůstavitelky, potažmo jejích právních nástupců, jak nadále tvrdil žalovaný, provedl soud prvního stupně další dokazování, a to i k tvrzení žalobkyně, že se jednalo o vrácení daru (resp. peněžitou náhradu za něj), neboť žalovaný plnil matce po její výzvě k vrácení finančních prostředků za prodej bytu v XY. Na základě účastnické výpovědi žalobkyně, kterou soud považoval za věrohodnou, výpovědi svědků M. B. a P. E. a listinných důkazů (potvrzení České spořitelny, a. s., o vkladu částky 3.000.000 Kč, v němž se uvádí „prodej bytu“, výpisem z účtu u České spořitelny a. s., v němž je uveden údaj „byt“) vzal za prokázané, že matka účastníků učinila ve vztahu k žalovanému výzvu k vrácení daru, a to bytu v domě č. p. XY v XY ulici v XY (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“), resp. peněžité náhrady za něj, a že žalovaný na základě této výzvy plnil dne 14. 4. 2010 úhradou částky 3.000.000 Kč na její účet, což je v bezprostřední návaznosti na převod tohoto bytu žalovaným na manžele P.. Uzavřel, že žalovaný plnil částku 3.000.000 Kč zůstavitelce na základě právního titulu, jímž jest vrácení daru, a to k výzvě matky účastníků, která tak tuto částku přijala nikoliv bez právního důvodu, a že za této situace není tudíž obrana žalovaného důvodná. Považoval proto již za nadbytečné zabývat se vznesenou námitkou žalobkyně o promlčení nároku žalovaného uplatněného v rámci jeho obrany, že se jednalo - poté, co neprokázal existenci půjčky mezi ním a matkou - o bezdůvodné obohacení matky, potažmo jejích právních nástupců. Co se týká námitky promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovaným, odkázal soud na závěr odvolacího soudu (zaujatý v jeho předchozím zrušujícím usnesení), že žalobkyně svůj nárok uplatnila včas, když promlčecí doba k uplatnění jejího peněžitého nároku v tomto řízení mohla začít běžet až od právní moci konečného rozhodnutí o projednání dědictví po zůstavitelce (17. 8. 2015), přičemž žalobu k soudu podala dne 11. 11. 2015. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 24 Co 237/2018-565, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobkyně na zaplacení částky 934.310,80 Kč s příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud předně konstatoval, že „dosavadní průběh řízení jej nevede ke změně jeho dřívějšího názoru, že přišel-li žalovaný v rámci své obrany proti žalobkyní proti němu uplatněnému peněžitému nároku v tomto řízení v prvé řadě s tvrzením o existenci právního důvodu, pro který byl oprávněn si výtěžek zpeněžení podílových listů zůstavitelky, jak mu byl připsán na jeho bankovní účet den po smrti zůstavitelky, ponechat, spočívajícího v mezi ním a zůstavitelkou uzavřené ústní dohodě o částečném vrácení půjčky ze strany zůstavitelky věřiteli (jemu samotnému) před původně dojednaným datem splatnosti této půjčky (31. 12. 2010), tj. o existenci jeho ústní dohody se zůstavitelkou o způsobu zaplacení jejího dluhu vůči němu jako věřiteli, která i po smrti zůstavitelky váže její právní nástupce, mj. i žalobkyni, či v ústně se zůstavitelkou uzavřené smlouvě o půjčce ze dne 14. 4. 2010 na částku 3.000.000 Kč se splatností dne 31. 12. 2010, za jejíž vrácení žalobkyně z titulu svého právního nástupnictví, coby jedna z více dědiců zůstavitelky, odpovídá, a to v poměru 1/3, tj. co do částky 1.000.000 Kč, z níž námitkou k započtení uplatňuje jen tu částku, která svou výší nepřesahuje pohledávku žalobkyně uplatněnou vůči němu v tomto řízení, tj. z titulu odpovědnosti žalobkyně za dluhy zůstavitelky ve vztahu k této jeho pohledávce, který však žalobkyně popírá, důkazy v řízení procesně relevantním způsobem provedené toto jeho tvrzení (jeho pravdivost) neprokázaly“. S ohledem na tento přijatý závěr tak bylo podle odvolacího soudu „namístě dále v řízení vyřešit, že částka 3.000.000 Kč vložená žalovaným v hotovosti na bankovní účet zůstavitelky za jejího života dne 14. 4. 2010 pocházela z jeho majetku, tedy, zda po skutkové i právní stránce obstojí tvrzení žalobkyně, že zůstavitelka (resp. její právní nástupci) měla právní důvod pro to, aby si toto plnění z majetku žalovaného ponechala, pokud žalovaný uplatnil v řízení v rámci své obrany proti žalobkyní uplatněnému nároku i tu argumentaci, podle které neexistuje žádný další právní důvod k tomu, aby toto jím poskytnuté plnění bylo zůstavitelce poskytnuto, resp. aby byla zůstavitelka oprávněna si toto plnění ponechat, resp. i její právní nástupci; břemeno tvrzení a břemeno důkazní k této záležitosti tíží žalobkyni, neboť žalovaný nemůže uvedenou negativní skutečnost prokazovat“. Odvolací soud „tedy za podmínek §213 odst. 2 o. s. ř.“ zopakoval důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně, která však podle jeho názoru pravdivost jejího skutkového tvrzení neprokazuje, a ani v řízení slyšení svědci M. B. a P. E. jednoznačně její výpověď nepotvrzují, a stejně tak ani doklad z banky; proto žalobkyni znovu poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř., avšak ta zůstala nečinná, z čehož dovodil, že neunesla důkazní břemeno. To podle odvolacího soudu „znamená neúspěch žalobkyně s uplatněním jejího peněžitého nároku, protože na podkladě uplatněné obrany žalovaného je třeba uzavřít, že nelze kladně odpovědět na otázku, že vkladem finančních prostředků z majetku žalovaného na bankovní účet zůstavitelky za jejího života v dubnu 2010 došlo na straně zůstavitelky, potažmo jejích právních nástupců, k bezdůvodnému obohacení na úkor žalovaného, není-li bezpečně prokázán žádný právní důvod pro to, aby si zůstavitelka tyto finanční prostředky, popř. i její právní nástupci, ve svém majetku ponechala“. Ohledně žalobkyní uplatněné námitky promlčení nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení, jak jej v rámci své obrany proti nároku žalobkyně rovněž uplatnil, odvolací soud uzavřel, že tato její námitka není uplatněna po právu (§3 odst. 1 obč. zák.) a že se jí nedovolává jako subjekt v dobré víře. V tomto ohledu vyšel především z toho, že v případě objektivní promlčecí doby k vymáhání bezdůvodného obohacení platí, že její běh počíná již samotným přijetím tohoto plnění; objektivní promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.) tedy v dané věci začala běžet vkladem peněženích prostředků žalovaným na bankovní účet jeho matky (v dubnu 2010), tedy marně uplynula, když žalovaný uplatnil nárok v tomto řízení v rámci jeho obrany z titulu bezdůvodného obohacení v březnu 2017. Ohledně běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud s poukazem na právní závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3914/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3166/2009 dovodil, že „její počátek mohl nastat až tehdy, kdy se žalovaný relevantně dozvěděl, že skutečně došlo k bezdůvodnému obohacení na jeho straně, protože neobstojí jeho dosavadní přesvědčení o existenci smluvního titulu k možnosti vymáhat po zůstavitelce, resp. jejích právních nástupcích, peněžité plnění, což lze v daném případě spojovat s datem právní moci konečného usnesení dědického soudu v řízení o dědictví po zůstavitelce (17. 8. 2015). Dvouletá promlčecí subjektivní doba tak běžela do 17. 8. 2017“. Přistoupil-li žalovaný k uplatnění námitky započtení v podobě obrany proti uplatněnému nároku žalobkyně v březnu 2017, stalo se tak v rámci běhu této doby. Dále odvolací soud dovodil, že „se žalovaný v důvodném svém přesvědčení o existenci právního titulu (smluvního) pro možnost žádat z jeho strany jako věřitele vrácení na bankovní účet zůstavitelky jím v dubnu 2010 vložených finančních prostředků ve výši 3.000.000 Kč po zůstavitelce za jejího života a po její smrti po jejích právních nástupcích rozhodl ponechat věci tzv. tak jak jsou, tedy neuplatňovat vůči zůstavitelce, ani jejím právním nástupcům nárok na vrácení těchto svých finančních prostředků z titulu smluvního vztahu. V takovém případě pak úspěšné uplatnění námitky promlčení ze strany žalobkyně lze mít za rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť by v poměrech této věci bylo výrazem zneužití práva na úkor žalovaného, vůči němuž by za dané situace zánik nároku na plnění v důsledku marného uplynutí objektivní promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva na vydání bezdůvodného obohacení a s důvody, pro které toto své právo tzv. včas neuplatnil, jež jsou naplněny ve výjimečné intenzitě“. Je tak podle odvolacího soudu „namístě odepřít právo žalobkyni uplatnit námitku promlčení, což judikatura vyšších soudů připouští“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, IV. ÚS 262/10 a II. ÚS 309/95).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to „otázky rozporu námitky promlčení s institutem dobrých mravů v případě, kdy si osoba, jejíž nárok se promlčel, promlčení svého nároku zjevně způsobila sama, navíc při uplatňování nároku sama jednala v rozporu s dobrými mravy a druhý účastník sporu nebyl z důvodu právního nástupnictví přímým účastníkem závazkových vztahů s touto osobou“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012), a dále otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případě uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá dle dovolatelky zejména v nesprávném výkladu a aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na danou věc. Poukazuje na to, že žalovaný se údajného bezdůvodného obohacení začal po ní domáhat až dopisem ze dne 26. 7. 2017, tj. více než 7 let od jeho údajného vzniku, že i v rámci dědického řízení (ačkoliv byl právně zastoupen) se pokoušel uplatnit domnělou pohledávku z titulu údajné půjčky až koncem roku 2013, tedy po uplynutí objektivní promlčecí doby, že si na pohledávku za zůstavitelkou „vzpomněl“ až dva a půl roku po jejím úmrtí, a že na podporu svých tvrzení předložil v rámci dědického řízení a i v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 392/2015 padělanou kopii jakéhosi prohlášení zůstavitelky o půjčce ze dne 28. 6. 2010, které by posunulo již uplynulou promlčecí dobu, avšak v tomto naposledy uvedeném řízení bylo porovnáním s ověřovací knihou prokázáno, že tato listina je falešná (promlčení údajné pohledávky žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení vyslovil rovněž v řízení o určení pasiv dědictví Okresní soud v Nymburce v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, č. j. 5 C 392/2015). Dovolatelka odkázala na ustálenou judikaturu, která dovodila, že přihlášení pohledávky do dědického řízení nestaví běh promlčecí doby, neboť samotné přihlášení pohledávek nelze mít za uplatnění práva ve smyslu §112 obč. zák., které by mělo vliv na běh promlčecí doby (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1277/2006, a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 590/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2600/11), a dále na judikaturu vztahující se k výkladu a aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. na vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04) a namítá, že žalovaný si jednoznačně zavinil promlčení nároku již v průběhu dědického řízení, v němž musel být s plynutím promlčecí doby srozuměn, že to naopak byl on, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy, když se nezdráhal přidat ověřovací doložku příslušející k jiné listině k předložené kopii údajného čestného prohlášení zůstavitelky ze dne 28. 6. 2010, a že v daném případě z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně svého práva zneužila, neboť jen reagovala na situaci, kdy jediná přímá účastnice možného závazkového vztahu s žalovaným již zemřela, a ostatní provedené důkazy považoval odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) za nedostatečné. Plyne-li dále z citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že jednání vykazující znaky přímého úmyslu je třeba dovozovat jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení nároku uplatněna (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009), pak odvolací soud nikterak nezdůvodnil, v čem spatřuje zneužití jejího práva vznést námitku promlčení, ani které konkrétní okolnosti by o tom měly svědčit. Dovolatelka má rovněž za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu i se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, z nějž dovozuje, že v dané věci nejsou zvláštní okolnosti případu natolik výjimečné, aby odůvodňovaly zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení; v situaci, kdy žalovaný byl zastoupen již v dědickém řízení, byl nepochybně schopen spravovat si odpovídajícím způsobem své záležitosti, a proto bylo namístě přihlédnutí k zásadě vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým). Nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný měl údaje o jím tvrzeném vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, k dispozici od počátku běhu objektivní promlčecí doby, a nikoliv až od skončení dědického řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky hmotného práva, a to výkladu a aplikace §3 odst. 1 obč. zák., kterou odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Rozhodnutí odvolacího soudu - pokud jde o žalovaným uplatněnou kompenzační námitku (§98 věta druhá o. s. ř.) z titulu bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), které mělo vzniknout na straně zůstavitelky ve výši 3.000.000 Kč, za niž by žalobkyně měla odpovídat do výše jí žalobou uplatněného nároku na zaplacení žalované částky - založeno jednak na závěru, že objektivní promlčecí doba žalovanému počala běžet vkladem částky 3.000.000 Kč na bankovní účet zůstavitelky dne 14. 4. 2010 (tj. již samotným přijetím tohoto plnění), a že došlo-li k uplatnění nároku žalovaného v tomto řízení v rámci jeho obrany z titulu bezdůvodného obohacení v březnu 2017, stalo se tak po uplynutí objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák. (nikoliv však po uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč.), a dále na závěru, že žalobkyní vznesená námitka promlčení tvrzené vzájemné pohledávky žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení uplatněné k započtení proti žalované částce (již žalobkyně nabyla v dědickém řízení po matce účastníků) je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Citované ustanovení upravující korektiv dobrých mravů dle judikatury dovolacího soudu patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy či nikoliv, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Z povahy věci přitom posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž dovolací soud je oprávněn učinit uvedenou otázku předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Ve vztahu ke vznesené námitce promlčení přitom Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
V posuzované věci odvolací soud ohledně žalobkyní vznesené námitky promlčení žalovaným tvrzené pohledávky - z titulu bezdůvodného obohacení uplatněné jím v daném řízení k započtení - dovodil, že je třeba vzít v potaz tu okolnost, že „se žalovaný v důvodném svém přesvědčení o existenci právního titulu (smluvního) pro možnost žádat z jeho strany jako věřitele vrácení na bankovní účet zůstavitelky jím v dubnu 2010 vložených finančních prostředků ve výši 3.000.000 Kč po zůstavitelce za jejího života a po její smrti po jejích právních nástupcích rozhodl ponechat věci tzv. tak jak jsou, tedy neuplatňovat vůči zůstavitelce, ani jejím právním nástupcům nárok na vrácení těchto svých finančních prostředků z titulu smluvního vztahu“, a že „by v poměrech této věci bylo výrazem zneužití práva na úkor žalovaného, vůči němuž by za dané situace zánik nároku na plnění v důsledku marného uplynutí objektivní promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva na vydání bezdůvodného obohacení a s důvody, pro které toto své právo tzv. včas neuplatnil, jež jsou naplněny ve výjimečné intenzitě“.
S tímto závěrem odvolacího soudu Nejvyšší soud nesouhlasí, a to ze tří níže uvedených samostatných důvodů:
1) O výjimečný případ, v němž by dle závěrů citované judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak žalobkyní důvodně vznesené námitce promlčení, v posuzovaném případě zjevně nejde, a to již jen se zřetelem k době, po kterou žalovaný zůstával nečinný, tj. ode dne 14. 4. 2010 (kdy vložil částku 3.000.000 Kč na bankovní účet zůstavitelky) do března 2017, kdy podle odvolacího soudu pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení v daném řízení namítl k započtení, ačkoliv mu ve včasném uplatnění práva - objektivně posuzováno - nebránila žádná překážka; nelze tak dospět k jinému závěru, než že žalovaný si promlčení této jím tvrzené pohledávky zavinil sám. Na straně žalobkyně naopak odvolacím soudem nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící pro závěr, že jednala s úmyslem žalovaného poškodit či znevýhodnit, případně že své právo zjevně zneužila.
2) Úvaha (úsudek) odvolacího soudu, že „se žalovaný v důvodném svém přesvědčení o existenci právního titulu (smluvního)“…„rozhodl ponechat věci tzv. tak jak jsou, tedy neuplatňovat vůči zůstavitelce, ani jejím právním nástupcům nárok na vrácení těchto svých finančních prostředků z titulu smluvního vztahu“, je zcela spekulativní, neboť takovýto (údajný) záměr žalovaného z žádného důkazu provedeného v daném řízení, a to ani z jeho účastnické výpovědi před soudem a ani z jeho dalších přednesů či vyjádření, nevyplývá; ostatně žalovaný v řízení ani nenamítal, že vznesená námitka žalobkyně o promlčení jeho tvrzené pohledávky namítnuté k započtení je v rozporu s dobrými mravy. Není to zřejmé ani z rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 7. 2015, č. j. 24 D 735/2012-418 (pravomocného dne 17. 8. 2015), o projednání dědictví po zůstavitelce [z nějž je naopak jednoznačné, že žalovaný již v tomto řízení tvrdil, že zůstavitelka měla ke dni úmrtí vůči němu dluh z titulu smlouvy o půjčce ze dne 14. 4. 2010 ve výši 3.000.000 Kč, a tuto pohledávku v této výši uplatnil do pasiv dědictví (ostatní dědicové ji popřeli, takže soud se podle §175k odst. 3 o. s. ř. omezil jen na zjištění spornosti pasiv dědictví mezi účastníky a při určení obvyklé ceny majetku a čisté hodnoty dědictví k těmto sporným pasivům nepřihlédl)], natož pak z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 1. 2017, č. j. 5 C 392/2015-149, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce ( P. E.) měl za zůstavitelkou Z. M., nar. XY, k okamžiku její smrti 7. 7. 2011 peněžitou pohledávku v částce 3.000.000 Kč (přičemž žalovaný již v žalobě podané dne 10. 12. 2015 tvrdil, že zůstavitelka měla ke dni své smrti vůči němu dluh ve výši 3.000.000 Kč, a současně uvedl, že soud - pro případ neunesení důkazního břemene ohledně existence půjčky - by měl rozhodnout o tom, že částka 3.000.000 Kč byla zůstavitelce poskytnuta bezdůvodně, a tudíž na její straně vzniklo přijetím částky 3.000.000 Kč na jeho úkor bezdůvodné obohacení, s nímž je spojena povinnost k jeho vydání). Uvedený úsudek odvolacího soudu tudíž není podložen žádnými, natož důkladnými skutkovými zjištěními, a nedovoluje tak v daném případě ani z tohoto důvodu učinit závěr, že výkon práva žalobkyně namítnout promlčení tvrzené vzájemné pohledávky žalovaného je v rozporu s dobrými mravy. Navíc žalovaný nemohl být „v důvodném svém přesvědčení o existenci právního titulu (smluvního)“ ani proto, že již v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, č. j. 5 C 392/2015-149, dospěl Okresní soud v Nymburce na základě provedeného dokazování k závěru, že tvrzení žalobce (P. E.) „nesou zřetelný znak nevěrohodnosti a účelovosti“ a že „neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce ze dne 14. 4. 2010 mezi ním a zůstavitelkou“, čímž jakékoli jeho „přesvědčení“ (i kdyby do té doby existovalo) bylo těmito závěry soudu zcela zpochybněno, čehož si musel být vědom.
3) Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu stran aplikace §3 odst. 1 obč. zák. na žalobkyní uplatněnou námitku promlčení žalovaným vzájemné tvrzené pohledávky namítnuté k započtení proti pohledávce žalobkyně dále spočívá i v tom, že rozpor této námitky s dobrými mravy dovozuje - uvedenou (ničím nepodloženou) úvahou - z okolností a důvodů, z nichž je pohledávka žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení uplatněná k započtení vyvozována, a nikoliv z okolností, za nichž byla žalobkyní vznesená námitka promlčení této žalovaným tvrzené vzájemné pohledávky dne 23. 5. 2017 při jednání u soudu prvního stupně uplatněna (tedy již po vydání citovaného rozsudku Okresního soudu v Nymburce).
Z uvedeného vyplývá, že je zcela nepřiměřený a nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobkyní vznesená námitka promlčení (tvrzené) vzájemné pohledávky žalovaného namítnuté jím k započtení proti uplatněnému nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť nerespektoval právní názory, jež Nejvyšší soud ustáleně zastává ve své (výše citované) rozhodovací praxi.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost procesní obrany žalovaného založené na námitce započtení (§580, §581 obč. zák.) obsažené v jeho vyjádření k žalobě ze dne 18. 3. 2016.
Otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. k uplatnění pohledávky žalovaného v tomto řízení z titulu bezdůvodného obohacení v březnu 2017 v rámci jeho obrany, při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatelky taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již není zapotřebí řešit, když odvolací soud dospěl k závěru, že tato pohledávka žalovaného se promlčela v tříleté objektivní promlčecí době stanovené v §107 odst. 2 obč. zák. (ke vztahu promlčecích dob upravených v §107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, z nichž vyplývá, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve; stejný názor zastává i odborná literatura - viz Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vydání Praha: C. H. Beck 2009, s. 609).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu