ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2458.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2458/2019-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. Ch., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lenkou Chalabalovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Riegrova 377/9, proti žalovanému PROFI-CZ, spol. s r. o. , IČO 26347881, se sídlem v Železné Rudě, Klatovská 85, zastoupenému JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 87/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 54 Co 408/2017-431, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 800 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Chalabalové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 16 C 87/2011-339, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 16 C 87/2011-349, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Zpochybňuje závěr soudů nižšího stupně o tom, že účastníci řízení si ve smlouvách o (časově omezeném) postoupení pohledávek žalobkyně za dlužníkem Zemědělské družstvo Vracov – v likvidaci ve výši 1 906 241 Kč a 675 454 Kč na žalovaného (dojednaných 1. 12. 2008) za účelem finančního vypořádání aktivit směřujících k vymožení plnění ujednali toliko, že žalovaný zaplatí žalobkyni za postoupení úplatu ve výši 70 % z vymožených částek, a nikoliv též závazek žalobkyně k náhradě nákladů vynaložených žalovaným na případné marné vymáhání pohledávek (jenž by mohl být zúčtován oproti povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni pro případ odpadnutí právního důvodu postoupení pohledávek jí složenou zálohu ve výši 300 000 Kč), dovolatel kladl otázku, „zda jsou soudy oprávněny posoudit obsah konkrétní uzavřené smlouvy se závěrem, že jde o smlouvu totožnou, jako je obvyklé v běžné praxi jedné ze smluvních stran, pouze na základě svědectví o běžné praxi u této smluvní strany, když okolnosti uzavření smlouvy jsou od běžné praxe této smluvní strany naprosto evidentně odlišné“. Měl za to, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Mínil dále, že otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vrácení zálohy je třeba posoudit jinak, než jak učinil Nejvyšší soud v tomto řízení v rozsudku ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2553/2018, a sice tak, že promlčecí doba běžela již ode dne složení zálohy, a nikoliv až ode dne, kdy důvod pro složení zálohy odpadl. Vytýkal rovněž, že se soud druhého stupně nevypořádal s jeho odvolací argumentací, čímž se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a že hodnotil důkazy v rozporu s pravidly logického myšlení, odchyluje se tím od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003. Upozornil taktéž, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy odchylně od soudu prvního stupně, aniž dokazování zopakoval.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci řízení si v souvislosti s uzavřením smluv o (časově omezeném) postoupení pohledávek nesjednali závazek žalobkyně k náhradě nákladů vynaložených žalovaným na případné marné vymáhání těchto pohledávek (jenž by mohl být zúčtován oproti povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni pro případ odpadnutí právního důvodu postoupení pohledávek přijatou zálohu ve výši
300 000 Kč), brojí tím evidentně vůči skutkovým, a nikoliv právním, konkluzím odvolacího soudu, když předestírá vlastní, od závěrů odvolacího soudu odlišnou, verzi obsahu smluvního ujednání účastníků.
Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco teprve tehdy dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li tudíž soud závěry o obsahu smluvního ujednání, dospívá ke skutkovým zjištěním a nikoliv k právním závěrům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010, a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5198/2008).
Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek (včetně výtky, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s pravidly logického myšlení) tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. evidentně usuzovat nelze.
Závěry odvolacího soudu o tom, že účastníci řízení v souvislosti s uzavřením smluv o (časově omezeném) postoupení pohledávek nesjednali závazek žalobkyně k (na výši vymoženého plnění nezávislé) náhradě nákladů vynaložených na marné vymáhání jejich uspokojení dovolatelem, nadto nejsou nijak nepřiměřené provedenému dokazování (viz obsah smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi účastníky řízení v písemné formě dne 1. 12. 2008, příjmové doklady o přijetí zálohy ve výši 300 000 Kč žalovaným či obsah svědeckých výpovědí, dle nichž se náklady na vymáhání pohledávek měly vždy promítnout do případné provize a další náklady nebyly klientům účtovány ani když pohledávka nebyla vymožena); skutkové konkluze odvolacího soudu, dle kterých složená záloha sloužila toliko k zatímnímu (a nikoliv konečnému) krytí případných nákladů vymožení pohledávek (do doby než dojde k uspokojení pohledávek a spolu s tím ke smluvně předvídanému způsobu poskytnutí odměny žalovanému – ve výši 30 % z vymožených částek), a neměla být proto vyúčtována oproti výši dovolatelem skutečně vynaložených nákladů, ostatně nevyznívají nikterak nelogicky či nevěrohodně.
Při posuzování otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vrácení zálohy (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je namístě aplikovat v situaci, kdy posuzovaná smlouva byla uzavřena dne 1. 12. 2008 – viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) je dovolací soud ustálen na závěrech, dle nichž pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009).
Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, pak vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 610/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011). Poskytnutá záloha je přitom důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká), což platí (není-li o záloze ujednáno něco jiného nebo nedojde-li k jejímu jinému vypořádání) až do okamžiku, kdy smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením byla záloha složena, pozbude své účinnosti např. v důsledku odstoupení, výpovědi či uplynutí doby. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3259/2016). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy smluvce zjistí, že smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením zálohu poskytl, byla zrušena či vypovězena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2553/2018, vyhlášeném v posuzovaném soudním řízení.
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, dle nichž záloha byla složena v souvislosti s uzavřením smluv o časově omezeném postoupení pohledávek a na základě smluvních ujednání účastníků nebyla nikterak vypořádána, uzavřel, že záloha se stala bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, teprve dnem 4. 1. 2010, kdy smlouvy byly v souladu se smluvním ujednáním žalobkyní vypovězeny, s tím, že až tímto dnem počala běžet jak subjektivní, tak i objektivní promlčecí doba, v níž se mohla domáhat jejího vrácení, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky dovolatele, jež vystihují vady řízení (nevypořádání se s veškerou odvolací argumentací či hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, aniž bylo dokazování zopakováno); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Kritizuje-li dovolatel způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí, sluší se uvést, že odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů; srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 28/2016). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, dle kterých jimi nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání (či dovolání) proti tomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Byl-li tedy dovolatel s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, je zjevné, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí (srov. k tomu z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). V posuzovaném případě, kdy se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, potom evidentně nebylo nutno důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat (viz §213 odst. 2 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatel výrok II. rozsudku odvolacího soudu, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 9 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) dohromady ve výši 9 800 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu