ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3281.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3281/2019-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce PriFin a. s. , se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, IČ 264 34 458, zastoupeného Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalované Městské části Praha 15 , se sídlem v Praze 15, Boloňská 478/1, IČ 002 31 355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o zaplacení částky 678.325 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 387/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 54 Co 270/2017-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 54 Co 270/2017-203, rozsudek Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2017, č. j. 17 C 387/2016-53 [jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 104.309,- Kč (výrok I.), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 574.016,- Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 53.539 Kč k rukám jeho zástupce] v zamítavém výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení III. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 12.705 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 19.000 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka (výrok III.) a České republice na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši 9.514 Kč (výrok IV.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce, jakožto vlastníka pozemku par. č. 523/213 v k. ú. Horní Měcholupy (dále jen „předmětný pozemek“) na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že v období od 19. 10. 2013 do 19. 10. 2016 byl tento pozemek bezesmluvně užíván jako veřejné prostranství obyvateli Městské části Praha 15.
Soud prvního stupně z provedeného dokazování, včetně znaleckého posudku vypracovaného dne 6. 2. 2017 znaleckým ústavem I R A, spol. s r. o. - dále jen „znalecký posudek I R A, spol. s r. o.“ (§127a o. s. ř.), předloženého žalovanou, a výslechu zpracovatele posudku Ing. Vladimíra Kellera, zjistil, že předmětný pozemek byl v rozhodném období užíván jako veřejná zeleň, že je nezpevněný, zatravněný, že se na něm nachází porost okrasného charakteru, že nejde o stavební pozemek ve smyslu §9 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), když územní plán v tomto směru není rozhodující, a že výše obvyklého nájemného za jeho užívání v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016 (dále též jen „rozhodné období“) činí celkem 104.309,- Kč, neboť znalec vycházel z toho, jakým způsobem byl pozemek užíván. Při právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně - s odkazem na §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) - k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce v rozhodném období bezdůvodně obohatila v částce stanovené znaleckým posudkem, o jehož správnosti neměl důvod pochybovat. Za nesprávný považoval názor žalobce, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení představujícího nájemné za užívání předmětného pozemku je třeba vycházet z cenového předpisu vydaného Ministerstvem financí, tedy z ceny 120,- Kč/m 2 , neboť tuto částku je třeba považovat za maximální cenu, která nesmí být překročena, což neznamená, že obvyklá cena nemůže být v konkrétním případě nižší (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Soud prvního stupně proto co do částky 104.309,- Kč žalobě vyhověl a ve zbývající části ji jako nedůvodnou zamítl (částečně pro žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení nároku za dobu od 19. 10. 2013 do 31. 12. 2013, když žaloba byla podána dne 19. 10. 2016).
Dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 54 Co 270/2017-120, jímž rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. co do částky 525,- Kč potvrdil a jinak jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 573.491,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky II. a III.), byl na základě dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 28 Cdo 3310/2018-167 - vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 525 Kč potvrzen - zrušen a věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, určil výši peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku, jakožto veřejného prostranství (veřejné zeleně), v rozhodném období na základě závěrů - uvedených v jím vyžádaném revizním znaleckém posudku vypracovaném Znaleckým ústavem - nemovitosti ČR, s. r. o., ze dne 10. 1. 2018 (dále jen „revizní znalecký posudek“), „podpořeném výslechem pověřené zaměstnankyně zpracovatele - Ing. Ivany Zounarové“, ve výši maximálních cen stanovených cenovými výměry Ministerstva financí č. 1 pro roky 2014 až 2016 - které zcela převzal, a to „s ohledem na charakter tohoto pozemku, tedy především s ohledem na potenciál jeho zastavitelnosti v budoucnosti, s přihlédnutím ke skutečnosti, že je veden v cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební, i když formálně pozemkem stavebním není“. Takto určená výše náhrady za bezdůvodné obohacení však neodpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase, tedy nájemnému, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem předmětného pozemku v žalobcově vlastnictví, jenž byl - bez zákonem aprobovaného důvodu - v rozhodném období užíván jako veřejné prostranství (veřejná zeleň) občany Městské části Prahy 15. Není totiž významný „potenciál zastavitelnosti“ tohoto pozemku v budoucnosti, ani to, že je veden v cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební, nýbrž rozhodující je to, jakým způsobem byl pozemek v rozhodném období skutečně užíván. Bylo tedy třeba vycházet z výše nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním předmětného pozemku, jakožto veřejného prostranství (veřejné zeleně) v daném místě a v rozhodné době.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neshledal podmínky pro doplnění dokazování žalobcem navrženými důkazy, a to územním rozhodnutím Městské části Praha 15 ze dne 1. 2. 2019, revizním znaleckým posudkem a smlouvou o nájmu nemovité věci založené v rejstříku smluv ohledně pozemku v k. ú. Horní Měcholupy ze dne 13. 2. 2019, neboť se jedná o nové důkazy týkající se současného stavu, a tedy s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu nadbytečné, jelikož v daném případě bylo relevantní užívání předmětného pozemku v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016, kdy byl užíván jako veřejná zeleň, a k potenciálu jeho zastavitelnosti nebylo lze přihlížet. Nadto odvolací soud neshledal důvod k vyžádání revizního znaleckého posudku, neboť k obsahu znaleckého posudku I R A, spol. s r. o., měl výhrady jen ohledně charakteru předmětného pozemku v rozhodném období, které se však ve světle názoru dovolacího soudu ukázaly nesprávnými, „jinak o závěrech ohledně stanovení výše bezdůvodného obohacení v tomto posudku neměl pochybnosti“. Dospěl k závěru, že žalobkyni ve smyslu §2991 o. z. vzniklo vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejná zeleň, tedy nikoli jako stavebního, v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016 ve výši 104.309 Kč dle znaleckého posudku I R A, spol. s r. o., která odpovídá výši obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v daném místě.
Proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, „které opírá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. o skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se v něm odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a to při postupu v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, tak v případě přejímání závěrů znaleckých posudků“. Ocitoval judikatorní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zaujaté v rozhodnutích těchto soudů týkající se odstraňování rozporů mezi dvěma znaleckými posudky soudem, od nichž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil, když nevyslechl znalce I R A, spol. s r. o., či jinak neodstranil rozpory mezi oběma znaleckými posudky za situace, kdy podle znaleckého posudku I R A, spol. s r. o. bylo nájemné stanoveno na základě „nezákonné“ metody simulovaného nájemného, zatímco revizní znalecký posudek jej určil na základě „zákonné porovnávací metody“. Dovolatel je přesvědčen o tom, že „i přes rozsudek dovolacího soudu“ nelze ignorovat existenci revizního znaleckého posudku a k jeho závěrům vůbec nepřihlížet. Má za to, že vyslechl-li znalce I R A, spol. s r. o. jen soud prvního stupně, nikoli soud odvolací, zůstala nevyřešena „základní otázka“, a to kterou metodu je nutno použít při kalkulaci výše obvyklého nájemného předmětného pozemku v rozhodné době; bylo tak povinností odvolacího soudu provést výslech znalce I R A, spol. s r. o., a to za účelem odstranění rozporů mezi těmito znaleckými posudky, a pokud by k tomu takto nedošlo, měl vyžádat revizní znalecký posudek. Dále dovolatel namítá, že revizní znalecký posudek „zcela logicky vysvětlil, proč použil porovnávací metodu a proč převzal za základ pro výpočet porovnávací metody cenu stanovenou cenovými výměry MF ČR a na této hladině následně stanovil obvyklou cenu nájemného pozemku za rozhodné období, když uvedl, že stát v případě hospodaření se svým majetkem postupuje podle §27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích“. Znalec I R A, spol. s r. o. však dostatečně nezdůvodnil, proč aplikoval metodu simulovaného nájemného, ačkoliv odkázal na zákon o oceňování majetku, který mu však ukládá použít porovnávací metodu, a odvolací soud tento jeho postup neověřil. Rozhodnutí odvolacího soudu tak z uvedených důvodů „trpí vadou nepřezkoumatelnosti“, a je nepřesvědčivé. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Poukázala na to, že zpracovatelé obou posudků byli v řízení vyslechnuti a tak není důvod, aby byli vyslýcháni znovu, že rozpor mezi znaleckými posudky byl odvolacím soudem - s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu - odstraněn, že odvolací soud řádně uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a jasně a srozumitelně odůvodnil, proč neprovedl další důkazy. K věci samé pak uvedl, že revizní znalecký posudek „je zcela nepoužitelný“ a jeho závěr nevychází z provedeného dokazování, když bez jakéhokoliv zdůvodnění konstatuje, že cena obvyklá za pronájem pozemku je dle cenového výmětu Ministerstva financí, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, a to ve výši 120 Kč/m 2 /rok, která je cenou maximální.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání (jež podle jeho obsahu směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž v zamítavém výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015).
V posuzované věci se ovšem nejednalo, jak se dovolatel mylně domnívá, o situaci, v níž by závěry dvou na sobě nezávisle vypracovaných znaleckých posudků o téže odborné otázce byly ve vzájemném rozporu, nýbrž o kvalitativně odlišnou situaci, v níž odvolací soud přistoupil k přezkoumání původního znaleckého posudku (revizním) znaleckým posudkem jiného znalce (§127 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodne-li soud o vypracování revizního znaleckého posudku, musí znalec v takovém posudku nejenom věc znovu posoudit, ale vyjádřit se rovněž ke správnosti přezkoumávaného posudku (srov. Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované užíváním předmětného pozemku jakožto veřejného prostranství (veřejné zeleně) obyvateli městské části Praha 15 ve vlastnictví žalobce v rozhodném období ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku I R A, spol. s r. o. (§127a o. s. ř.), předloženým žalovanou, přičemž soud prvního stupně zpracovatele tohoto posudku Ing. Vladimíra Kellera vyslechl. Ten při ústním jednání dne 9. 5. 2017 k námitkám žalobce ke stanovení ceny nájemného (založeným na čl. 31 a 32) odkázal zcela na jím zpracovaný písemný posudek s tím, že v daném případě nejde o stavební pozemek ve smyslu §9 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, že v tomto směru není rozhodující územní plán, že nájemce by nemohl předmětný pozemek zastavět, a proto znalec vycházel z toho, jakým způsobem byl pozemek užíván, tedy jako zeleň, a ocenil jej proto jako veřejnou zeleň. Dále znalec poukázal na to, že účelem posudku bylo nikoli určit obvyklou cenu pozemku, ale obvyklé nájemné, které je matematickým výpočtem, přičemž se vychází z metody simulovaného nájemného . Pokud jde o cenu určenou dle cenového předpisu, poukázal znalec na §2 odst. 2 uvedeného zákona, který rozlišuje mezi obvyklou cenou a cenou dle cenového předpisu, což jsou odlišné termíny, přičemž cena určená dle cenového předpisu souvisí s daňovými účely a s obvyklou cenou nemá mnoho společného.
Z revizního znaleckého posudku oproti tomu zcela nepochybně vyplývá, že „obvyklé“ nájemné za užívání předmětného posudku bylo vypočítáno v částkách maximálních cen stanovených cenovými výměry Ministerstva financí č. 1 pro roky 2014 až 2016 ve výši 120 Kč/m 2 /rok, když v tomto posudku bylo zohledněno, že pozemek je teoreticky zastavitelný, ačkoliv v těchto letech byl užíván jako veřejné prostranství (veřejná zeleň), jak se v posudku taktéž uvádí, což plyne i z připojeného výpisu z katastru nemovitostí. Pokud jde o metodiku použitou při zpracování posudku I R A, spol. s r. o., přisvědčil revizní znalecký posudek tomu, že v tomto prvním posudku je správně uvedena metodika stanovení obvyklého nájemného.
Nejvyšší soud již v předchozím zrušujícím rozsudku odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž majetkovým vyjádřením prospěchu vzniklého za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy, že soud musí přihlédnout i k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), a že i když nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015).
Pakliže odvolací soud vyšel při svém novém rozhodnutí o věci samé ze závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v jeho předchozím zrušujícím rozsudku, že v daném případě bylo relevantní užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství - veřejné zeleně v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016 a že k potenciálu jeho zastavitelnosti nebylo lze přihlížet, a výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalované určil shodně se soudem prvního stupně ve výši dle znaleckého posudku I R A, spol. s r. o., která odpovídá výši obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v daném místě a čase, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a to ani při hodnocení tohoto posudku (k jehož obsahu měl v původním řízení pochybnost jen ohledně charakteru předmětného pozemku, jak uvedl), a jím vyžádaného revizního znaleckého posudku.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatel v dovolání zpochybnil jen postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění (stran určení hladiny obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v daném místě a čase), na nichž pak založil svůj závěr o výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované užíváním předmětného pozemku jako veřejného prostranství (veřejné zeleně). Samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů znaleckým posudkem a revizním znaleckým posudkem vyžádaným soudem, přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 4058/17), anebo z judikatury Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96].
Zda v posuzované věci zvolil znalecký posudek I R A, spol. s r. o. správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství v daném místě a čase a zda vybral pro účely porovnávání vhodné pozemky, je otázkou skutkovou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015), jejíž řešení přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
Odvolacímu soudu taktéž nelze úspěšně vytýkat, že (opětovně) nevyslechl zpracovatele znaleckého posudku I R A, spol. s r. o., neboť ten byl v řízení vyslechnut již soudem prvního stupně, a obsah jeho výpovědi je zachycen v protokolu z jednání ze dne 9. 5. 2017, při němž se vyjádřil ke všem námitkám žalobce, jak je shora uvedeno.
Namítá-li dovolatel, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz dalším revizním znaleckým posudkem, vystihuje tím vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňuje důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Soud ostatně není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci učinil.
K dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu poukazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl mimo jiné zaujat závěr, že „i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalované - vznikly-li jí podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem - nelze považovat za účelně vynaložené k bránění práva. V případě městských částí v hlavním městě Praha se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalované, Nejvyšší soud ve smyslu výše citované judikatury náklady jí vynaložené v dovolacím řízení na advokátní zastoupení účelnými neshledává (opak tato účastníce netvrdila).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu