ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3465.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3465/2018-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované PHL – Sklář s.r.o. , IČ 281 62 846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o 313.060 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2018, č. j. 55 Co 119/2009-695, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2.946.872 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se mělo žalované dostat užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.776.872 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.). V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na němž stojí hotel žalované, která tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu, čímž získává bezdůvodné obohacení, jehož výši zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného.
Uvedený rozsudek přezkoumal Městský soud v Praze, který doplnil dokazování revizním posudkem, jehož vypracováním pověřil znalecký ústav Česká znalecká, a.s. Rozhodnutí odvolacího soudu byla opakovaně rušena pro odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc mu byla vracena k dalšímu řízení (konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 4930/2009-284, ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 900/2012-466, ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo 5012/2014-530, a naposled ze dne 1. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 4843/2016-585). V citovaných kasačních rozhodnutích zavázal Nejvyšší soud odvolací soud právním názorem vyžadujícím výši bezdůvodného obohacení nabytého užíváním daného pozemku stanovit se zřetelem k hladině v daném místě a čase obvyklého nájemného, přičemž ovšem nelze odhlížet od skutečnosti, že se v aktuálním případě jedná o pozemek zastavěný, neboť opačným přístupem by byl navozován stav neodpovídající skutečnosti a výše peněžité náhrady by nebyla ekvivalentní částkám vynakládaným na užívání obdobné nemovitosti. Bez vlivu na výši bezdůvodného obohacení oproti tomu je fakt, který subjekt dotčený pozemek užívá, pročež nemůže být determinována jeho předpokládanou vysokou atraktivitou právě pro žalovanou, jakožto majitelku na něm stojící stavby. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytýkal nerespektování ustálené judikatury dovolacího soudu a současně jej upozornil na nástroje soudu sloužící k odstranění jeho eventuálních pochybností o správnosti závěrů znaleckého posudku. Rovněž neakceptoval, že městský soud řízení opakovaně zatížil vadou, nevypořádal-li se dostatečně s důkazními návrhy žalované (především stran provedení dalšího znaleckého posudku ke korektnímu určení výše bezdůvodného obohacení).
V posledním rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 4843/2016-585, rušícím rozsudek městského soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 55 Co 119/2009-557, mimo to dovolací soud neshledal korektním ani postup odvolacího soudu, jenž své úvahy v rámci aplikace §136 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), opřel právě a především o závěry zpochybňovaného znaleckého posudku, a při stanovení výše bezdůvodného obohacení tedy fakticky stále vycházel z ceny nezastavěného pozemku. Ve svém uvažování se tak vzdor závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu nikterak nevypořádal s okolností, že je pozemek zastavěn stavbou osoby odlišné od jeho vlastníka. Za současné (v pořadí čtvrté) kasace rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud ve smyslu §243e odst. 3, věty první, o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 5. 1. 2018, č. j. 55 Co 119/2009-695, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 156.104 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím, jinak je v naříkané části výroku potvrdil. Odvolací soud zrekapituloval, že v části výroku I. byl rozsudek obvodního soudu pravomocně potvrzen, odvoláním byl napaden v zamítavém výroku II. toliko co do částky 470.920 Kč s příslušenstvím, přičemž v části týkající se 1.756 Kč s příslušenstvím byl spolu s akcesorickými nákladovými výroky zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Napříště tak předmětem odvolacího řízení zůstala suma 469.164 Kč s příslušenstvím. Po připomenutí procesní situace zabýval se nadále jedinou spornou otázkou, a sice posouzením výše bezdůvodného obohacení, jehož se dostává žalované na úkor žalobkyně využíváním jejího pozemku skrze stavbu hotelu, aniž by jí k tomu svědčil patřičný právní důvod. Vycházel přitom z před ním doplněného dokazování posudkem znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v.o.s. a výslechem jeho zpracovatele. Pamatuje právního názoru, jímž jej zavázal Nejvyšší soud, zjišťoval hladinu v daném místě a čase obvyklého nájemného. Pro nedostatek srovnatelných pozemků vyloučil užití porovnávací metody. Odvolací soud přisvědčil způsobu zvolenému znalci, již pro zastavěnost pozemku cizí stavbou, která představuje jeho zatížení a omezení užívacích práv k němu, stanovili obvyklé nájemné o 50 % nižší, než by činilo u pozemku nezastavěného. Se zohledněním již pravomocně přiznané částky, jakož i části nároku, jež je předmětem rozhodování soudu prvního stupně, určil, že žalobkyni dále náleží částka 156.104 Kč s příslušenstvím, ve zbytku zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, vymezujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. skrze formulaci dvou otázek. Táže se, způsobuje-li zastavění pozemku cizí stavbou snížení kvality vlastnického práva k pozemku a jeho hodnoty. Dále lze-li při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání takového pozemku vycházet z pravděpodobné ceny pozemku, za niž by bylo možné tento prodat, či je potřeba upřednostňovat hodnotu, již by nabytím pozemku získal vlastník stavby. Uvedené problémy považuje za v judikatuře doposud neřešené, respektive za vyžadující jiné posouzení. Dovolatelka rekapituluje, že v dané při bylo zapotřebí užití výnosové metody pro absenci srovnatelných pozemků, jež by posloužily metodě porovnávací. Projevuje však nesouhlas se stanovením ceny pozemku, z níž soud, opíraje se o závěry znalců, výši bezdůvodného obohacení dovodil. Prosazuje aspekt prospěchu, jejž by získal majitel stavby na pozemku, nabyl-li by jej do svého vlastnictví, neboť odvolacím soudem přijatý způsob ocenění pozemku shledává diskriminujícím majitele pozemku již zastavěného oproti vlastníku pozemku teprve ke stavbě určeného. Vědoma si rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, domnívá se, že v tehdejší kauze šlo o odlišnou situaci. Pro případ, že dovolací soud nebude její názor sdílet, žádá revizi dřívějších závěrů rozhodovací praxe. Nakonec navrhuje změnu napadeného rozsudku, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobkyně za toliko zpochybňující správnost hodnocení v řízení provedených důkazů a přijatých skutkových zjištění, pročež, kvitujíc rozhodnutí odvolacího soudu, je jako nepřípustné navrhla odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustným shledat nelze.
Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně srovnatelných nemovitostí. Aktuálně souzená kauza ovšem, jak bylo již vícekrát poznamenáno, vykazuje taková specifika, pro něž nebylo možné porovnávací metody využít. Nedostatek obdobných nemovitostí pak musí soud, respektive znalec reflektovat a s ním se vypořádat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012 – dovolatelkou citované, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů. Již dříve Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013).
Ze shora stručně shrnutého je tudíž evidentní, že se dovolatelkou předestřenou problematikou Nejvyšší soud již zabýval, přičemž odvolací soud jeho judikaturu v nyní posuzovaném rozhodnutí plně respektoval, rozhodl-li na základě těch závěrů znalců, které výslednou částku dovodily z ceny pozemku za současné reflexe jeho zatížení v podobě stavby na něm zřízené, s nímž souvisí i omezení jeho užívání, jež se do konečné sumy nutně promítá. V tomto směru jeho posouzení nelze ničeho vytknout, a zmíněné námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Nejvyšší soud pak neshledal důvody na shora připomenutých konkluzích rozhodovací praxe čehokoliv měnit, pročež ani v tomto směru není možné dovolání žalobkyně pokládat za přípustné.
Preferuje-li dovolatelka výpočet bezdůvodného obohacení na bázi profitu, jejž by získal vlastník stavby nabytím pozemku do svého vlastnictví, opomíjí, že jí nastiňovaný způsob, v němž je rozhodnou komplexní hodnota společné věci, se aplikuje zvláště v případech vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci jedinému ze spoluvlastníků za účelem stanovení adekvátní náhrady pro subjekt, jenž není s věcí nadále vlastnicky spjat (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014). V aktuálně řešené kauze se ovšem jedná o situaci principiálně odlišnou, a sice o spor z bezdůvodného obohacení, v němž cílem zjišťování soudů není prospěch, jejž by vlastník stavby získal nabytím pozemku pod ní, nýbrž hodnota, o niž se žalovaná obohatila tím, že využívala po určitou dobu pozemek žalobkyně skrze stavbu na něm zřízenou. Poněvadž uživatel nemovitosti bez právního důvodu není takto získané bezdůvodné obohacení schopen vrátit, je povinen poskytnout vlastníku nemovitosti peněžitou náhradu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, a v něm citovaná judikatura). Zásadním předmětem nalézací činnosti soudů tudíž byla objektivizovaná cena, za niž by žalovaná mohla užívat jiný srovnatelný pozemek například formou nájmu. Zohledňování vztahu vlastníka stavby k pozemku, tedy významu, který pro něho vymezená část zemského povrchu má, což dovolatelka konstantně prosazuje – právě skrze své námitky podložené eventuálním přínosem, jejž by zisk pozemku představoval pro žalovanou, to znamená konkrétní subjekt – bylo již dříve judikaturou vyloučeno (k tomu viz zejména jeden z předchozích rozsudků v dané věci ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Naproti tomu aspekt zastavěnosti, jehož vliv na hodnotu pozemku dovolatelka upozaďuje, rozsah profitu získaného užíváním takového pozemku nutně determinuje, pročež je jej třeba reflektovat (jak ostatně již několikrát ve svých předchozích rozhodnutích v tomto sporu připomněl Nejvyšší soud). Změnu konstantní rozhodovací praxe stran vyčíslení bezdůvodného obohacení neodůvodňují ani další dovolatelkou nastíněné úvahy, zamýšlí-li se zcela hypoteticky nad výší úplaty v případě zřízení práva stavby ve smyslu §1247 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (jež by snad mohla být jedním z faktorů ovlivňujících úvahu znalce, respektive soudu o obvyklém nájemném za existence srovnatelných pozemků právem stavby zatížených) eventuálně nad tržbou za pozemek nezastavěný.
Polemizuje-li dále dovolatelka se samotným výsledkem znaleckého zkoumání, jenž byl následně převzat odvolacím soudem, nesouhlasíc konkrétně s úpravou (mírou ponížení) tržní ceny vzhledem k zastavěnosti pozemku a omezení jeho užívání, jež sloužily jako základ pro výpočet výše obvyklého nájemného, potažmo bezdůvodného obohacení, vyjadřuje pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nalézacích a s hodnocením jimi provedených důkazů, které však revizi Nejvyšším soudem, jakožto instancí přezkumnou, nikoliv nalézací, podléhat nemohou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
Konečně k dovolatelkou předkládané problematice stran vady pozemku a jejího účinku na kvalitu vlastnického práva, sluší se snad jen dodat, že o různé míře kvality vlastnického práva rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nehovoří, ani ji nenaznačují předchozí kasační rozsudky dovolacího soudu. Český právní řád ostatně zcela respektuje zásadu artikulovanou především v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle níž má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. S ohledem na bezvýjimečnou rovnost vlastnických práv proto nelze uvažovat o jejich různé kvalitě. Zastavěnost pozemku může ovlivnit toliko výkon užívacího práva k němu, jenž může být v důsledku takového zatížení zkomplikován – což je zapotřebí při zjišťování hladiny obvyklého nájemného při užívání takové věci reflektovat (viz shora). Na uvedené otázce stran kvality vlastnického práva žalobkyně tedy napadené rozhodnutí nespočívá, a proto ani skrze ni nemohla být přípustnost mimořádného opravného prostředku založena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3354/2014, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2563/2018).
Ze shora vylíčeného se tudíž podává, že žalovaná v dovolání nepředestřela žádnou otázku, pro niž by je bylo možné shledat přípustným, pročež Nejvyšší soud přistoupil v intencích §243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť o části žalobou uplatněného nároku (konkrétně o 1.756 Kč s příslušenstvím) řízení pokračuje. V návaznosti na zpětvzetí žaloby bylo řízení v rozsahu řečené částky s příslušenstvím zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5 2018, č. j. 12 C 73/2007-745, proti němuž podaly žalobkyně i žalovaná odvolání (č. l. 756 a 767 spisu), o nichž doposud nebylo městským soudem rozhodnuto. O náhradě nákladů řízení včetně řízení před Nejvyšším soudem bude rozhodnuto v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu