ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3566.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3566/2018-100
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň , se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, identifikační číslo osoby: 60820977, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání nemovitosti – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 54/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 4 Co 95/2017-66, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 4 Co 95/2017-66, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2017, č. j. 11 C 54/2016-38, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2017, č. j. 11 C 54/2016-78, ve výrocích I. a III., se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 11 C 54/2016-38, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2018, č. j. 11 C 54/2016-78, rozhodl, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. st. XY v katastrálním území XY zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 16. 12. 2015, č. j. 361228/2014/R1751/RR9181, pokud se týká pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY (výrok I.). Dále zastavil řízení v části, kde se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. st. XY, XY, XY, XY a XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok II.), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Po částečném zpětvzetí žaloby zůstalo mezi účastnicemi řízení sporné, zda se v případě předmětného pozemku uplatní výluka z vydání nemovité věci podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Na předmětném pozemku se totiž nachází dřevěná stavba bez pevného základu, spojená se zemí prostřednictvím tzv. betonových patek, která patří do vlastnictví jiné osoby, než je stát nebo oprávněná osoba, a jejíž větší část je využívaná jako garáž zemědělských strojů. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat zřízení stavby v souladu se stavebním zákonem, soud prvního stupně uzavřel, že není splněna jedna z podmínek stanovená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a tudíž výlukový důvod není dán, pročež předmětný pozemek žalobkyni lze vydat.
K odvolání žalobkyně i účastnice řízení přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku II.) Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“), jenž jej rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 4 Co 95/2017-66, ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 871,- Kč (výrok II.). Dále účastnici uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.466,50 Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta (výrok III.).
Odvolací soud aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně. Konstatoval, že při výkladu výluky podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné zásadně vyjít ze závěrů soudní praxe týkajících se interpretace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“). Zdůraznil, že na základě výsledků dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se v projednávané věci jedná z hlediska občanskoprávního o samostatnou stavbu spojenou se zemí pevným základem. Názor soudu prvního stupně však korigoval ohledně nezbytného splnění podmínky vybudování předmětné stavby v souladu se stavebním zákonem, jelikož vlastníkem dané stavby je osoba odlišná od státu a oprávněné osoby, a proto nenaplnění tohoto předpokladu je v posuzované věci bezpředmětné [§8 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, zákona č. 428/2012 Sb.].
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům I. a III.) podala účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to výkladu pojmu „stavba“ podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se, že pojem „stavba“ obsažený v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není totožný s pojetím stavby v jiných restitučních zákonech. Má za to, že jsou splněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro nevydání věci, neboť se jedná o stavbu zemědělského charakteru, která je nejen schopna samostatného užívání, ale je též užívána jejím současným vlastníkem společností ZEVERA, a. s. Dle názoru dovolatelky proto žalobkyni přísluší v souladu s ustanovením §15 zákona č. 428/2012 Sb. paušální finanční náhrada. Účastnice řízení navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasila. Předně zdůraznila nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Zpochybnila rovněž mínění dovolatelky o existenci překážky bránící vydání předmětného pozemku. Je přesvědčena, že při výkladu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možno plně vycházet z judikatury dovolacího soudu vztahující se k výlukovému ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť oba právní předpisy vychází ze stejných právních principů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání účastnice řízení odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 5. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [naplnění podmínek, pro něž by bylo možno považovat předmětný pozemek za zastavěný ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a pozemek nárokovaný v restitučním řízení by tak nebylo možné vydat osobě oprávněné podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.], opodstatněné. Na rozdíl od mínění účastnice řízení, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb. nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).
Judikatura současně dovodila, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014).
Spatřuje-li odvolací soud východisko pro řešení nyní projednávaného sporu v zákoně č. 229/1991 Sb., je jeho teze – se zřetelem k výše vylíčenému – nesprávná, neboť relevantní ustanovení obou zákonů [tj. ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.] se obsahově významně liší. K opačnému závěru nelze dospět ani za pomoci zásady výkladu restitučních předpisů in favorem restitutionis , neboť soudy nejsou zmocněny k tomu, aby modifikovaly relevantní právní úpravu aplikací ustanovení (či jejich částí) z jiných restitučních předpisů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016). Ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přitom neobsahuje výčet staveb tvořících výjimku z aplikace tohoto ustanovení.
Odvolacímu soudu lze dále vytknout, že přijímaje skutkové i právní konkluze soudu prvního stupně přehlédl, že prvostupňový soud na neunesení procesních břemen (břemene tvrzení a břemene důkazního) žalovanou své rozhodnutí nezaložil. Ostatně soud prvního stupně, maje (nesprávně) za to, že pro zřízení stavby na předmětném pozemku bylo nezbytné posouzení, zda k tomu došlo v souladu se stavebním zákonem, se povahou stavby z hlediska její samostatnosti v občanskoprávním smyslu vůbec nezabýval. Nemůže tudíž v uvedeném směru obstát ani závěr odvolacího soudu (byť vyjádřený prostřednictvím procesního institutu splnění poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), pokud takový závěr - jakkoliv pro posouzení věci relevantní - neučinil ani soud prvního stupně. Sluší se tudíž s odkazem na shora označenou judikaturu dovolacího soudu shrnout, že výlukové ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude naplněno tehdy, bude-li pozemek (popřípadě jeho část), k němuž uplatnila nárok oprávněná osoba zastavěn stavbou, jež je způsobilá být samostatným předmětem práv a povinností v občanskoprávních vztazích, a to nejen se zřetelem k jejímu stavebně-technickému provedení, ale i k dalším (individuálně daným) okolnostem, jež mohou vést k závěru, že bude účelné, aby konkrétní stavba byla deklarována jako věc v právním slova smyslu samostatná. Druhou (kumulativně vyžadovanou) podmínku pro uplatnění citovaného ustanovení, která bude zpravidla přítomna u staveb jako samostatných věcí, představuje její relativně trvalý charakter, který ve smyslu shora citované judikatury dovolacího soudu spočívá zejména v obtížích (judikatorně specifikovaných) stavbu přemístit z pozemku na jiné místo.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o uplatnění výluky z naturální restituce pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zda je předmětný pozemek zastavěn stavbou v občanskoprávním smyslu), je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl tak v uvedeném rozsahu účastnicí řízení uplatněn právem.
Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že odvolací soud správně korigoval názor soudu prvního stupně ohledně posuzování souladu stavby se stavebním zákonem. V posuzované věci totiž jde o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby, kdy se znak zřízení v souladu se stavebním zákonem a užívání – na rozdíl od pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu – nevyžaduje srovnej dikci ustanovení §8 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, zákona č. 428/2012 Sb., jakož i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.. Sluší se pro poměry projednávané věci dodat, že právě rozdílnost vlastníka pozemku a stavby na něm stojící by měla ovšem také signalizovat, zda se z hlediska občanskoprávního jedná o stavbu samostatnou či nikoliv.
Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch názoru o nevydání předmětného pozemku tím, že zákon č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám přiznává za nevydané pozemky paušální náhradu (§15 zákona č. 428/2012 Sb.), pak nezbývá než dodat, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Nelze rovněž přehlédnout, že judikaturou dovolacího soudu je konstantně traktováno, že ohled na citované ustanovení nemá při úvahách o naturální restituci církevního majetku relevanci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2839/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017).
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. (o nákladech prvostupňového řízení) a III. (o nákladech odvolacího řízení), zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výrocích I. a III. i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu