ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.363.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 363/2019-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Arcibiskupství pražského , se sídlem v Praze 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, identifikační číslo osoby: 004 45 100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 46/2016, o dovolání účastnice České republiky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2018, č. j. 4 Co 6/2017-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 11 C 46/2016-35, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci vydává pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“) a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 14. 12. 2015, č. j. 531718/2013/R5103/RR14978; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle odvolacím soudem přijatého závěru nebrání vydání předmětného pozemku žalobci, jakožto oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), ani účastnicí tvrzená překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; pozemek totiž není zastavěn stavbou (za stavby naplňující restituční výluku zde podle odvolacího soudu nelze považovat toliko sondy pro kontrolu kvality spodních vod, ani podzemní kanalizaci ukončenou železnou skruží) a nejde ani o pozemek bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání staveb na sousedních pozemcích – galvanovny, do níž je samostatný přístup i z jiného pozemku, a bývalé čističky odpadních vod, k jejíž souvislosti s předmětným pozemkem nebylo účastníkem ani ničeho tvrzeno). Odvolací soud dále uvedl, že předmětný pozemek sice přiléhá k areálu (funkčnímu celku budov a pozemků) společnosti MINESA s. r. o., nicméně s ohledem na jeho umístění na samém okraji tohoto areálu je možné jej vydat oprávněné osobě. Předmětný pozemek není pak ani veřejným prostranstvím, ani není jiným způsobem zatížen tak, že by oprávněné osobě bylo vydáno toliko tzv. holé vlastnictví. Jde-li o přístup k sondám pro kontrolu kvality spodních vod, nacházejí se tyto toliko na malé části předmětného pozemku v blízkosti stavby galvanovny a přístup k nim lze zabezpečit například i zřízením služebnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podala dovolání účastnice Česká republika (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud „ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Namítá, že v projednávané věci byly naplněny předpoklady pro aplikaci výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona. č. 428/2012 Sb., když účastník v řízení předložil vyjádření společnosti MINESA s. r. o., dle něhož předmětný pozemek je součástí areálu ve vlastnictví této společnosti, je funkčně spojen se stavbami galvanovny a čistírny odpadních vod na sousedních pozemcích a nacházejí se na něm vrty, v nichž jsou uloženy sondy pro kontrolu kvality spodních vod; umístění předmětného pozemku na okraji areálu pak není „významným faktorem pro závěr, že pozemek není nezbytný k užívání stavby“. Dle názoru dovolatelky odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi týkající se nemožnosti naturální restituce v případě, že by oprávněné osobě bylo vydáno toliko tzv. holé vlastnictví a odchýlil se též od tzv. areálové judikatury.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl, neboť není přípustné (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Považuje-li se nicméně dle uvedeného ustanovení za zastavěnou také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze – podobně jako při výkladu a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. – dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; u nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017).
Ovšem sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že umístění pozemku na okraji funkčního celku budov a pozemků (areálu) bez dalšího nevylučuje existenci jeho bezprostřední souvislosti s přilehlou budovou a nezbytnost pozemku pro její užívání. Nicméně takto mechanický závěr odvolací soud neučinil, jestliže se (plně v souladu s požadavky vyslovenými výše citovanou judikaturou) podrobně zabýval otázkou, zda lze pozemek vydat oprávněné osobě i s ohledem na jeho umístění v areálu, přičemž (s ohledem na konkrétní skutková zjištění) uzavřel, že jde o pozemek na samém okraji areálu, jenž není nezbytný pro užívání přilehlých budov – galvanovny a čističky odpadních vod (kdy ve vztahu k posledně uvedené stavbě nebyly účastníkem rozhodné skutečnosti ani tvrzeny); sondy pro kontrolu spodních vod ani podzemní kanalizaci, nelze pak dle odvolacího soudu považovat za stavby naplňující výluku dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (a tento závěr dovolatel ani nezpochybňuje).
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (a obdobně tedy i dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017) podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, srovnej i nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětný pozemek podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, není součástí veřejného prostranství ani není zatížen jiným obdobným způsobem, nýbrž jej v současné době využívá označená obchodní společnost. Zatížení předmětného pozemku veřejným užíváním ostatně netvrdí ani účastnice v podaném dovolání.
Napadené rozhodnutí se tedy nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a naopak zde sleduje i zásadu ex favore restitutionis , potřeba jejíž důsledné aplikace v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona o půdě), ale náhradu paušální podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani námitka vady řízení, neboť ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatelka, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“), je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání účastnice bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3.100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem stručného odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, viz §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu