ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2873.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2873/2017-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Hranice na Moravě , se sídlem ve Hranicích, Školské náměstí 38, IČ 451 80 385, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Lihovarská 1335/9, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 14 C 151/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2017, č. j. 12 Co 355/2016-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 12 Co 355/2016-79, změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 7. 2016, č. j. 14 C 151/2015-56 [jímž podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) nahradil projev vůle žalované s uzavřením ve výroku uvedené dohody o vydání pozemku parc. č. (ostatní plocha) v kat. území a obci H., zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště H., a jímž rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14.157,- Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta] tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření ve výroku uvedené dohody o vydání označeného pozemku (dále jen „předmětný pozemek“) zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 2.100,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 300,- Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., že včas vyzvala žalovanou k vydání předmětného pozemku, že k dohodě nedošlo, že vlastníkem původního pozemku parc. č. , jehož byl předmětný pozemek součástí, byla K. P. N. n., jíž byl odňat bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb. výměrem Okresního národního výboru v Hranicích ze dne 15. 9. 1950, sp. zn. 611/3-15/9-1950, a že od 1. 10. 1947 jej obhospodařoval Z. Š., jemuž byl propachtován jako role, a že žalobkyni byl postupem podle zákona č. 428/2012 Sb. vydán současný pozemek parc. č. (dříve rovněž součást původního pozemku zapsaného v pozemkové knize jako parc. č.). Ze spisu Městského úřadu Hranice, stavebního úřadu, dále odvolací soud zjistil, že dne 13. 1. 1989 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí pro stavbu 48 MBJ H.-S. č. p. přičemž součástí této stavby je veřejně přístupná účelová komunikace s odstavným stáním nacházející se na předmětném pozemku, že rozhodnutím o povolení užívání stavby vydaného odborem výstavby a územního plánování MNV v Hranicích ze dne 13. 1. 1989 bylo povoleno užívání stavby 48 malometrážních bytů na sídlišti S. v H. (nynějšího domu č. p.), že toto rozhodnutí se týkalo i betonové komunikace o výměře cca 360 m 2 (která jako vozovka slouží k obsluze a přístupu k objektu 48 MBJ), jakož i odstavného stání o výměře 227,5 m 2 , které navazuje podélně na komunikaci vozidlovou. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví státu způsobem uvedeným v §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a že splňuje předpoklady podle §7 odst. 1 tohoto zákona, na rozdíl od něj však za opodstatněné shledal námitky žalované o existenci zákonných překážek pro jeho vydání dle §8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, jelikož v řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek je částečně zastavěn stavbou parkoviště, příslušenstvím souvisejícím s řádným užíváním přilehlého bytového domu, a že se částečně jedná o pozemek, který je jako veřejná zeleň součástí sídlištního komplexu S. (přičemž v současné době bezprostředně nesouvisí s pozemkem parc. č., který byl žalobkyni vydán). Překážkou vydání pozemku podle zákona č. 428/2012 Sb. - podobně jako při výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) - totiž může být i fakt, že tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), která byla zřízena v souladu se stavebním zákonem, tak jak je tomu i v daném případě, a poukázal i na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 78/98), v němž byla zdůrazněna priorita vlastnického vztahu k areálu co by ucelenému souboru nemovitostí, jenž nelze dělit (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3863/2012); kromě toho není předmětný pozemek žalobkyní využitelný k účelu restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., neboť není možné obnovit původní funkční celek (parcelu č.), a jde o pozemek nezemědělského charakteru vedený jako ostatní plocha, na němž se nachází veřejně přístupná účelová komunikace s odstavným státním jako součást označené stavby, což by žalobkyni bránilo ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/14), navíc za situace, kdy předmětný pozemek tvoří i jakousi přirozenou hranici mezi komunikací, silnicí č. I/47 s běžným silničním provozem, parkovištěm a příjezdovou cestou užívanými převážně obyvateli sídlištního celku H.-S.; sama existence sídliště jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, bez dalšího sice nevylučuje vydání např. okrajových pozemků ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., nicméně v dané konkrétní situaci by byla dotčena funkční propojenost a reálné užívání stavby 48 MBJ a došlo by k porušení bydlení, komunikace, event. relaxační zóny tohoto areálu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud 1) „se odchýlil od výkladu pojmu stavba ve smyslu soukromoprávním od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 15 Cdo 898/2012, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, sp. zn. 30 Cdo 821/2005 a 28 Cdo 4487/2014)“, 2) že „nesprávně a v rozporu s požadavky přiměřenosti vyložil závěry Nejvyššího soudu o tom, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle §8 odst. 1 písm. a) ZMV je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. o aplikovatelnosti dřívějších závěrů rozhodovací praxe o existenci funkčně provázaného areálu, s ohledem na veřejný zájem, respektive ochranu práv třetích osob, kteréžto hodnoty mohou v konkrétním případě převažovat nad účelem restituce“, že 3) „institut překážek bránících vydání nemovitosti vyložil extenzivním způsobem, čímž nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 999/2012), a porušil zásadu formulovanou Ústavním soudem: ex favore restitutionis a upřel dovolatelce nárok, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“, a 4) že „dle závěrů stanoviska Ústavního soudu formulovaných v rozhodnutí ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, má Nejvyšší soud hodnotit každou námitku, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení“. Dovolatelka předně namítá, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejsou parkoviště ani účelové komunikace stavbami ve smyslu práva soukromého, že vydání předmětného pozemku nebrání závěry Ústavního soudu v rozhodnutích sp. zn. II. US 536/14 a sp. zn. ÚS 581/14, i když předmětný pozemek je ve své části veřejným prostranstvím (sídlištní zelení) a součástí sídelního útvaru sídliště H.-S., jak uvedl soud prvního stupně, že tyto okolnosti nejsou skutečnostmi, které by byly zákonodárcem v zákoně č. 428/2012 Sb. vymezeny a které by zakládaly zákonnou překážku pro vydání pozemků; současně poukázala na §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., na to, že v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vyjádřil zákonodárce účel tohoto ustanovení odlišně, než v zákoně č. 428/2012 Sb., jakož i na to, že Ústavní soud v citovaných rozhodnutích vydaných v restitučních řízeních podle zákona o půdě akcentoval výslovně vtělený účel budoucího zemědělského či lesnického využití pozemků, které mohou být veřejným prostranstvím, resp. součástí ucelených sídlištních celků, takže z těchto rozhodnutí nelze vyjít, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3938/2015 uvedl, že při aplikaci překážky podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2912 Sb. lze závěry zaujaté při výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě zohledňovat pouze přiměřeně, a že i povaha předmětného pozemku jako veřejného prostranství žalobkyni nevylučuje ze všech složek vlastnického práva (zejména práva jej užívat např. ve smyslu pastoračním či kulturním). Dále dovolatelka uvedla, že předmětný pozemek je situován až na samé hranici sídlištního útvaru, že se nachází dle platného územního plánu sídelního útvaru města H. svou severní částí (cca 40 % jeho rozlohy) v urbanizované zóně dopravy a zbývající jižní částí (cca 60 % jeho rozlohy) v urbanizované zóně bydlení hromadného a že nebýt existence s ním sousedící silnice č. I/47, navazoval by na pozemek parc. č. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů (jež jsou tak přiměřeně přenositelné i do poměrů §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.) - k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017. Stejný závěr je uveden i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informačním sytému ASPI).
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat rovněž na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v usneseních téhož soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě).
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi podle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění [např. v případě veřejného prostranství či účelové komunikace, představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství (§34 zákona o obcích)], a to přesto, že taková situace není přímo v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena (srov. opětovně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, bod 36.).
Pakliže §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. mimo jiné stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ( mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, a ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98). U nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií. Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v odborné literatuře (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186). Tyto závěry jsou tedy plně přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. - jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho ustanovení §8 odst. 1 písm. a) - k tomu dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
O takový případ se jedná i v souzené věci. Jestliže odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že předmětný pozemek v sídlišti Hranice-Struhlovsko je veden v katastru nemovitostí jako „ostatní plocha“, způsob využití „jiná plocha“, že se na jeho části ve výměře cca 360 m 2 nachází veřejně přístupná účelová komunikace k domu č. p. 1848, která jako vozovka slouží k obsluze a přístupu k tomuto domu (viz zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů) s odstavným státním (parkovištěm) o výměře 227,5 m 2 , které navazuje podélně na tuto komunikaci na něm se nacházející, a že jeho zbývající část slouží jako veřejná zeleň v rámci uvedeného sídlištního komplexu, uzavřel, že jej nelze vydat pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu, když jeho vydáním by došlo k situaci, kdy by žalobkyně předmětný pozemek nemohla objektivně užívat plnou realizací svého vlastnického práva [vzniklo by holé vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu], neboť změnou vlastníka by se charakter tohoto pozemku nezměnil, vyřešil dovolatelkou předestřené otázky pod body ad 2) a ad 3) dovolání v souladu se závěry vyplývajícími z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i z judikatury Ústavního soudu (nikoliv extenzivně), na nichž není důvodu cokoliv měnit.
Vytýká-li dovolatelka dále obecně, že odvolací soud „porušil zásadu formulovanou Ústavním soudem ex favore restitutionis a upřel dovolatelce nárok, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny“, je možno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučnímu nároku dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012, v němž dovolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti věci řešil otázku, zda komplex budov a pozemků (konkrétně komplex tvořený budovou zámku se sousedící budovou tělocvičny a administrativní budovou s kotelnou, šatnami, jídelnou a prodejnou, pozemky a drobnými stavbami, vše v užívání střední školy), ohledně nichž žalobce uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě, představuje (či nikoliv) nedělitelný celek, neboť v této dovolacím soudem řešené věci nebyla řešena situace (tak jako v dané věci), kdy naturální restituci bránil veřejný zájem.
Odvolacímu soudu nelze ani úspěšně vytýkat, že „se odchýlil od výkladu pojmu stavba ve smyslu soukromoprávním od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ [viz bod ad 1) dovolání], neboť i když v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné uvedl, že „v řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek č. je částečně zastavěným stavbou parkoviště, příslušenstvím souvisejícím s řádným užíváním přilehlého bytového domu“ (ve smyslu předpisů veřejnoprávních - viz odvolacím soudem poukazovaná rozhodnutí MNV v H.), není jeho zamítavé rozhodnutí založeno na závěru, že předmětný pozemek je zastavěn stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, nýbrž na závěru, jak bylo již shora uvedeno, že část předmětného pozemku (veřejně přístupná účelová komunikace s odstavným státním) bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k užívání stavby domu č. p. v sídlišti H.-S., který byl zřízen v souladu se stavebním zákonem, a že jeho další část slouží jako veřejná zeleň v rámci uvedeného sídlištního komplexu, takže celý pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by neumožňovala oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud v reakci na připomínku žalobkyně o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz bod ad 4) dovolání], za potřebné uvést, že tento závěr vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, byl překonán recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18). I Ústavní soud považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele, který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažený v §237 o. s. ř. s tím, že argumentace porušením základních práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu, ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání.
Pokud dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesla.
Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu