ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3675.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3675/2018-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská 80/52, proti žalované E. J. , soudní exekutorce se sídlem XY, identifikační číslo osoby: XY, zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o zaplacení částky 3.909.804,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 134/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2018, č. j. 12 Co 69/2018-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 29.330,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Bedeče, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Chebská 80/52.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 27 C 134/2016-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.909.804,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 20. 5. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 359.919,10 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.).
Soud prvního stupně v řízení, v němž se žalobce - podle vylíčených skutkových tvrzení - domáhal na žalované zaplacení částky 3.909.804,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 C 269/2010-256, schválil smír účastníků, v němž se žalobce a v témž řízení žalovaná společnost RETRUCK, spol. s r. o., dohodli, že stavby na pozemcích parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaných na listu vlastnictví XY, se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce, a to za cenu 30.885.680,- Kč, kterou se žalobce zavázal složit ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení, jímž byl schválen smír, na účet úschov zástupce společnosti RETRUCK, spol. s r. o. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce uvedenou částku v určené lhůtě nesložil, a proto na návrh oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o., Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 25. 10. 2012, č. j. 26 EXE 2570/2012-10, nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. Martinu Tetzeliovou, soudní exekutorku (Exekutorský úřad Plzeň-jih), a to k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněné částku 30.885.680,- Kč, a dále k náhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Dne 14. 12. 2012 vydala pod č.j. 155 EX 802/2012-37, soudní exekutorka Mgr. Martina Tetzeliová exekuční příkaz, jímž rozhodla o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného peněžním ústavem, a to pro pohledávku oprávněné ve výši 30.885.680,- Kč, dále pro náklady oprávněné ve výši 161.004,- Kč a pro náklady exekuce ve výši 3.909.804,- Kč. Dne 29 5. 2013 byla proti povinnému (v nyní posuzované věci žalobci) vymožena pohledávka společnosti RETRUCK, spol. s r. o., ve výši 30.885.680,- Kč, dále náklady oprávněné ve výši 161.004,- Kč a náklady exekuce ve výši 3.909.804,- Kč. Náklady exekuce byly peněžním ústavem, u nějž byl veden exekucí postižený účet žalobce, poukázány na účet žalované. Ke dni 31. 1. 2014 zanikl výkon Exekutorského úřadu Mgr. Martiny Tetzeliové a změnou soudního exekutora ve smyslu §44b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuci převzala (včetně vymožených nákladů exekuce) soudní exekutorka E. J., se sídlem XY. Posléze na základě odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2014, č. j. 24 C 255/2012-268, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 19 Co 308/2015-352, zrušil usnesení, jímž byl schválen shora specifikovaný smír. Poté Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 EXE 2570/2012-206, podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil exekuci nařízenou usnesením tamějšího soudu dne 25. 10. 2012, č. j. 26 EXE 2570/2012-10, a uložil oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o. povinnost zaplatit povinnému náklady řízení a náklady exekuce soudní exekutorce E. J. [výše nákladů byla určena usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 6. 2016, č. j. 26 EXE 2570/2012-226, tak, že náklady exekuce činí částku 3.935.489,- Kč a náklady řízení (povinného) částku 138.569,20 Kč]. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně s argumentační oporou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010 (toto usnesení, jakož i dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), posoudil podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Konstatoval, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila v důsledku plnění z právního důvodu, který odpadl. Skutečnost (žalovanou namítaná), že v průběhu exekučního řízení postupovala v souladu s exekučním řádem, označil za nevýznamnou s ohledem na předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení, mezi něž nepatří porušení právní povinnosti (smluvní či zákonné). Jako podstatné zmínil, že náklady exekuce byly vymoženy sražením z účtu žalobce a následně po zrušení exekučního titulu byla shodná částka nákladů exekuce uložena k zaplacení žalované oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o. V závislosti na časovém momentu zrušení exekučního titulu dne 4. 11. 2015 a podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení dne 30. 5. 2016 soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou námitku nároku promlčení vznesenou žalovanou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 12 Co 69/2018-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 90.976,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Z podnětu odvolacích námitek procesní povahy neshledal pochybení soudu prvního stupně, jež by mělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci, ani ve skutečnosti, že soud prvního stupně výslovně nerozhodl o návrhu na přerušení řízení usnesením podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) a ani v tom, že soud prvního stupně nepostoupil spis k rozhodnutí o návrhu na vhodnou delegaci podle §12 odst. 2 o. s. ř. nadřízenému soudu. Shodně se soudem prvního stupně označil za nedůvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace, a za nerozhodnou i námitku, že žalovaná v průběhu celého exekučního řízení postupovala v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „exekuční řád“). K námitce nedostatku věcné pasivní legitimace a námitce postupu žalované v souladu s exekučním řádem odvolací soud odkázal na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 1. 1. 2005, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, a na názory prezentované v komentářové literatuře (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová M., Hulmák, M, a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1325). Vysvětlil, že k neoprávněnému získání prospěchu se nevyžaduje protiprávní úkon, nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému; otázka zavinění nehraje pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení žádnou roli. Zdůraznil, že pokud by měly být na základě zrušeného rozhodnutí žalované vyplaceny náklady exekuce od povinného, tj. žalobce, a následně na základě nového rozhodnutí ve věci od oprávněné, byly by tím zcela popřeny zásady občanského soudního řízení. Připomněl rovněž, že namístě není ani odkaz žalované na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 82/1998 Sb.“), jelikož žalobci nelze vytýkat podání žaloby se zřetelem k určité hmotněprávní normě, je-li daný skutkový stav subsumovatelný pod více, navzájem se nevylučujících hmotněprávních norem. V tomto směru odkázal na již výše připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010. Za nepřiléhavou označil výtku vůči nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, neboť případné nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv žalované, a rovněž odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 250/2012, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3017/15 (toto usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jejichž závěry se v poměrech projednávané věci pro řešení odlišné problematiky nemohou uplatnit (v případě usnesení Ústavního soudu se navíc nejedná o rozhodnutí meritorní povahy, jež by vyvolávalo účinky vyplývající z článku 89 odst. 2 Ústavy ČR).
Odvolací soud neshledal rovněž žádnou souvislost mezi projednávanou věcí a řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci odpovědnosti státu za náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K tomu vyložil, že u označeného soudu je vedeno řízení o jinou pohledávku, z jiného důvodu a proti jiné žalované, a nemůže tudíž obstát argument žalované odůvodňující přerušení řízení vzhledem k charakteru nákladů exekuce jako příslušenství pohledávky uplatněné v jiném řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je založen na čtyřech právních otázkách, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Za prvé nastoluje otázku „charakteru nároku povinného na vrácení peněz vymožených z jeho majetku (na náklady exekuce) v exekučním řízení, kdy následně byla úhrada nákladů exekuce uložena oprávněnému na základě usnesení o změně výroku“. Dovolatelka upozorňuje, že činnost soudního exekutora je výkonem veřejné moci, za jehož nesprávnost nadále odpovídá jen stát, což reflektuje novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále „zákon č. 396/2012 Sb.“). Na výkon exekuční činnosti a ani výnosy z této činnosti jako výkonu veřejného práva pak není možné uplatňovat instituty soukromoprávní, jakým je například bezdůvodné obohacení. Jako druhou předkládá otázku „charakteru vztahu a nároku mezi povinným a oprávněným k finančním prostředkům vymoženým soudním exekutorem z majetku povinného (na náklady exekuce) v exekučním řízení, kdy následně byla úhrada nákladů exekuce uložena oprávněnému na základě usnesení o změně výroku“. Namítá, že nebyla účastníkem jakéhokoliv soukromoprávního vztahu vůči žalobci a ani společnosti RETRUCK, spol. s r. o., natož účastníkem exekučního řízení. Společnost RETRUCK, spol. s r. o., se tak jako jediná mohla obohatit na úkor žalobce, přičemž náklady exekuce vzniklé při exekuční činnosti představují příslušenství vymoženého plnění a nezbytně sdílejí jeho osud. Za třetí nastiňuje otázku „charakteru vztahu a nároku mezi povinným a soudním exekutorem k finančním prostředkům vymoženým soudním exekutorem z majetku povinného (na náklady exekuce) v exekučním řízení, kdy následně byla úhrada nákladů exekuce uložena oprávněnému na základě usnesení o změně výroku“. Poukazuje na to, že při provádění exekuce jednala v dobré víře v akty soudní moci, jimiž byla pověřena k provedení exekuce, a současně objektivně neměla možnost zjistit nesprávnost předcházejících rozhodnutí. Za čtvrté klade otázku, „zda je možno domáhat se vůči soudnímu exekutorovi vydání bezdůvodného obohacení vzniklého při exekuční činnosti podle §1 odst. 2 exekučního řádu“. Domnívá se, že bezdůvodné obohacení na její straně nemohlo vzniknout, neboť výkon exekuční činnosti není soukromou činností a soudní exekutor nikterak nevstupuje do soukromoprávního vztahu s oprávněným či povinným. S odkazem na ustanovení §2991 odst. 2 o. z. konstruuje vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobce na straně oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o., což vysvětluje tím, že za ni na nákladech exekuce bylo plněno to, co po právu měla plnit sama. Dále žalovaná odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3017/15, na jehož právní relevanci v poměrech projednávané věci setrvala. V neposlední řadě poukazuje na ostatní vady řízení spočívající v nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, v aplikaci nesprávného právního předpisu (neboť měl být aplikován zákon č. 82/1998 Sb., nikoli zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jakož připomíná i vady dokazování. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Navrhuje také odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť jí hrozí jeho neprodleným výkonem nebo exekucí závažná újma. Provedení exekuce podle exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu vydaného soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem, Exekutorský úřad Cheb, dne 28. 2. 2019, č. j. 074 EX 07517/18-052, jímž v příloze doplněného návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu osvědčuje hrozící závažnou újmu, by mělo pro dovolatelčin exekutorský úřad likvidační důsledky.
Žalobce ve vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné i nedůvodné a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Má za to, že dovolatelka nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a přitom by na ní záviselo napadené rozhodnutí. V této souvislosti připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, s nimiž je přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 5. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u nějž zákon podání dovolání nevylučuje, oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§236 odst. 1 a §240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl částečně (prostřednictvím některých námitek – viz výklad níže) uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, jelikož žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání je třeba dále uvést, že na řešení otázky „charakteru vztahu a nároku mezi povinným a oprávněným k finančním prostředkům vymoženým soudním exekutorem z majetku povinného (na náklady exekuce) v exekučním řízení“ navíc rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatelčina argumentace, kterou projektuje do čtyř shora vymezených právních otázek, vychází z premisy, že jako soudní exekutorka má při výkonu exekuční činnosti podle exekučního řádu specifické postavení, a nemůže být tudíž účastna soukromoprávního vztahu založeného vznikem bezdůvodného obohacení. Má za to, že v případě jakéhokoliv pochybení při výkonu exekuční činnosti, které ovšem v exekučním řízení, jehož účastníkem byl žalobce jako povinný, popírá, odpovídá stát. Odpovědnost státu za činnost soudního exekutora je potom přímá a úplná, jak vyplývá ze zákona č. 396/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 novelizujícího ustanovení §32 odst. 1 exekučního řádu. Takovou argumentaci ovšem nelze přijmout, neboť jejím prostřednictvím jsou přehlíženy zákonné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení a stírán rozdíl mezi odpovědností za bezdůvodné obohacení a odpovědností za škodu (újmu).
Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013, a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 20 Cdo 1286/2014).
K neoprávněnému získání prospěchu se přitom nevyžaduje protiprávní úkon (jako je tomu u odpovědnosti za škodu), nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Otázka zavinění (úmysl, nedbalost) nehraje pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení žádnou roli; rovněž tak nemá význam případná deliktní způsobilost obohaceného (z komentářové literatury viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1325).
V usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010, na něž přiléhavě odkazují soudy obou stupňů, Nejvyšší soud uvedl, že „soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu (srovnej ustanovení §153 o. s. ř.), kterým je vázán. Jestliže z dokazování vyplynul určitý skutkový stav, který lze subsumovat pod konkrétní hmotněprávní normu, v daném případě týkající se jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, nelze žalobkyni vytýkat, že žalobu podala právě se zřetelem k této hmotněprávní normě, a nikoliv se zřetelem k normě jiné, jež uplatnění práva z bezdůvodného obohacení, jako je tomu i v tomto případě, nevylučuje.“ Problematika vzniku bezdůvodného obohacení na straně soudního exekutora bez ohledu na veřejnoprávní prvek jeho postavení při výkonu exekuční činnosti byla rovněž řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 359/2012. Uvedená argumentace plně dopadá i do obdobných skutkových poměrů projednávané věci. Je nezbytné akcentovat, že žaloba byla založena na tvrzeních o plnění žalované vymoženém v exekuci na nákladech soudního exekutora, jehož právní důvod odpadl, a nikoli na protiprávním jednání (porušení povinnosti) žalované při výkonu exekuční činnosti, jež by vedlo ke vzniku újmy. Takové jednání ostatně žalovaná v průběhu celého řízení popírala. Nemohl tak být zjištěný skutkový stav posuzován podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť z něj nevyplynulo, že by byl naplněn základní předpoklad postupu podle §3 odst. 1 písm. b) a 4 odst. 1 citovaného zákona ve vazbě na §32 odst. 3 exekučního řádu, tj. způsobení újmy odškodnitelné podle zákona č. 82/1998 Sb. Plně se proto i v poměrech projednávané věci uplatní závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se subsidiarity povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení vůči povinnosti k náhradě škody, tj. že nárok z bezdůvodného obohacení může být opodstatněn toliko v případě, že povinnost vydat přijaté plnění nezakládá jiný právní titul, například náhrada škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4533/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014). Tím je také možno označit námitku žalované o naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci za lichou, neboť povinnost vydat plnění nelze z odpovědnosti za vzniklou škodu (újmu) odvozovat.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010, se tudíž plně prosadí i v projednávané věci. Na povinnosti žalované vrátit plnění, jež přijala na základě právního důvodu, jenž odpadl, ničeho nemění skutečnost, že v nyní posuzované věci byl v návaznosti na zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (s přihlédnutím k §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) výrok o nákladech exekuce změněn a povinnost k náhradě nákladů exekuce uložena oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o., a v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu byla posuzována situace, kdy po zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu v exekučním řízení dovolacím soudem byl v dalším řízení návrh na nařízení exekuce zamítnut. V obou případech došlo ke změně v osobě povinné nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi, přičemž soudní exekutor (v této věci žalovaná) nadále drží částku nákladů exekuce, kterou na povinném (v této věci na žalobci) vymohl předtím, než odpadl právní důvod pro přijetí takového plnění. V této souvislosti je třeba odkázat i na závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, že v případě zrušení exekučního titulu po nařízení exekuce lze exekuci na návrh i bez něj zastavit i tehdy, byla-li již exekuce provedena [§268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007. Nejvyšší soud v tomto směru uzavřel, že „je tomu tak proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením“ (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016). Citovaná rozhodnutí dovolacího soudu tudíž formulují opačný závěr, než jaký zastává žalovaná, tj. zákonem předvídaná objektivní odpovědnost soudního exekutora za újmu vzniklou při výkonu exekuční činnosti upravená exekučním řádem a prostřednictvím ustanovení §32 odst. 3 exekučního řádu i odpovědnost státu ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nevylučují uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, které na úkor jiného při takové činnosti získal.
Dovozovala-li žalovaná dále věcnou pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení žalobci - s odkazem na ustanovení §89 exekučního řádu a na argument, že oprávněná společnost RETRUCK spol. s. r. o. zavinila, že exekuční titul musel být zrušen
- na straně jmenované společnosti, pak je třeba uvést, že kritérium důvodu, pro něž exekuce musela být po jejím provedení (a po vymožení povinností stanovených exekučním titulem) zastavena, dopadá do procesních poměrů oprávněného a váže se jak k rozhodování o nákladech exekučního řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinným, tak i k rozhodování o nákladech exekuce. Jestliže výsledek exekučního řízení (stejně jako v projednávané věci) vylučuje, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi byla uložena povinnému (žalobci), pak to bude zásadně oprávněný, jehož taková povinnost tíží. Pravidla o rozhodování o nákladech exekučního řízení a o nákladech exekuce však nemají žádný vliv na otázku věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jejímž nositelem bez zřetele na zavinění je ten, jemuž bylo bez právem aprobovaného důvodu, popřípadě předtím, než takový důvod odpadl, plněno. Prima facie je zřejmé, že takové plnění nebylo v poměrech projednávané věci poskytnuto oprávněné společnosti RETRUCK spol. s r. o., ale žalované. Odkaz žalované na ustanovení §2991 odst. 2 o. z., v němž hledá prostřednictvím skutkové podstaty bezdůvodného obohacení - „tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“ - argumentační oporu pro názor o věcné pasivní legitimaci oprávněné společnosti RETRUCK spol. s r. o. k vydání bezdůvodného obohacení (v rozsahu vymožené částky nákladů exekuce) žalobci, je tak zcela nepřípadný.
Neobstojí ani dovolatelčin odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3017/15 (citovaným usnesením byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Judikatura Ústavního soudu v souladu s pravidlem o vázanosti všech orgánů a osob vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy ČR vysvětluje, že „kvaziprecedenční“ závaznost se týká rozhodnutí, jež mají formu nálezu [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 54 a 55]. Netýká se však usnesení Ústavního soudu, jež mají nemeritorní, popřípadě „kvazimeritorní“ povahu. Nelze z nich proto ani pro řešení jiných případů podobných rozhodovanému dovozovat, že jsou obsahově potvrzením zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, bod 69]. Žalovanou odkazované usnesení Ústavního soudu tudíž zjevně není rozhodnutím, které by formulovalo pravidlo, jež by v souladu se zásadou „setrvati při rozhodnutém“ mělo být následováno v jiných obdobných případech.
Projektuje-li dovolatelka do poměrů projednávané věci závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, tj. že náklady exekuce tvoří příslušenství vymáhané pohledávky, a měly by být uplatněny společně s pohledávkou (v případě žalobce se jedná vrácení exekuované jistiny ve výši 30.885.680,- Kč), jejíhož zaplacení se žalobce domáhá proti České republice v samostatném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, pak pomíjí, že nárok na zaplacení částky 30.885.680,- Kč byl vymezen skutkovými okolnostmi (existencí nezákonného rozhodnutí soudu, jež se stalo exekučním titulem, na jehož základě byla provedena exekuce přikázáním pohledávky z účtu žalobce), které jsou od relevantních skutkových tvrzení v projednávané věci odlišné, a lze je jako jiný nárok subsumovat pod režim zákona č. 82/1998 Sb. Kromě toho, sluší se opětovně poukázat na závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010, že pro právní posouzení věci je rozhodující zjištěný skutkový stav (§153 odst. 1 o. s. ř.), jímž je soud až na výjimky, jež se ovšem v projednávané věci neuplatní (srovnej §153 odst. 2 o. s. ř.), vázán. Pokud pak lze zjištěný skutkový stav podřadit pod určitou hmotně-právní normu (například upravující některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení), pak nemůže být žalobce jako „dominus litis“ ve sporném řízení nepříznivě postižen za to, že nepodal žalobu se zřetelem k režimu hmotně-právní normy jiné, jež uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení (jako je tomu v souzené věci) nevylučuje.
Namítala-li žalovaná (ve prospěch argumentace o právu plnění si i po odpadnutí právního důvodu jeho přijetí ponechat) dobrou víru ve správnost soudních rozhodnutí, jimiž bylo její právo založeno, pak taková námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť s ní žalovaná nespojuje řešení žádné právní otázky, jež by mělo být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu poměřováno. Ostatně, absencí potenciálu založit přípustnost dovolání poukazem na dobrou víru je si zcela zřejmě vědoma i dovolatelka, když přijetí plnění v dobré víře zmiňuje nad rámec hlavní argumentační linie dovolání (článek III., body 1. a 2.), v níž se (bez ohledu na označení „nesprávné právní posouzení odvolacím soudem“) konkrétními důvody, v nichž spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., zabývá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, námitka o ignorování návrhu žalované na delegaci vhodnou (v dovolání identifikovaná jako „vada dokazování“), jakož ani námitka o pochybení soudu prvního stupně, který nerozhodl o návrhu žalované na přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. usnesením, a odvolací soud toto pochybení nijak nezohlednil. Uvedenými námitkami vystihuje žalovaná případy vad řízení, které nejsou podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ve vztahu k výtce žalované o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu se sluší uvést, že judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, akceptuje, aby bylo na argumentaci sporných stran podle okolností reagováno též implicitně, neboť povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a v něm citovaná rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14). V projednávané věci odvolací soud dostatečně reagoval na námitky předestřené žalovanou, jakož i na její procesní návrhy související s podmínkami řízení, což je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (z bodů 18. až 33.), a tudíž zcela vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí i z hlediska respektování práva na spravedlivý proces.
Pokud dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud proto o něm nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu