ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3739.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3739/2018-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Soběnov, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 44, identifikační číslo osoby 65025644, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, České Budějovice, Prokišova 1202/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 38/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 4 Co 295/2016 - 76, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 4 Co 295/2016 - 76, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2016, č. j. 11 C 38/2016 - 51, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 11 C 38/2016-51, nahradil v plném rozsahu rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 4. 12. 2015, č. j. 352769/2013/R1721/RR14043, tak, že žalobkyni vydal z vlastnictví České republiky, příslušnosti hospodařit s majetkem státu pro Státní pozemkový úřad, pozemek dle KN parc. č. XY (dříve dle KN parc. č. XY), nacházející se v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětný pozemek“ (výrok I.). Účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 17.265,50 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníka řízení rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Co 295/2016 -76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 17.230,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti účastníka řízení nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětem vydání je pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, vodní plocha, způsob využití rybník, o výměře 4.775 m 2 . Předmětný pozemek byl zahrnut do územního plánu obce Soběnov z října 2014, přičemž má být jako „biologický rybník“ (stabilizační nádrž) součástí plánované technické infrastruktury označené jako „VPS 7“, spočívající ve výstavbě kanalizace, dočišťovací nádrže a čistírny odpadních vod s plochou technické infrastruktury. Projekt dočišťovací nádrže zatím není zpracován, a tudíž nelze předložit ani projekt
VPS 7 – biologický rybník. Odvolací soud při řešení mezi účastníky řízení sporné otázky existence výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vycházeje ze shora popsaných skutkových zjištění dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek je sice dotčen stavbou technické infrastruktury, nicméně výlukový důvod upravený v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. přesto naplněn není. Vzhledem k tomu, že není prozatím známo, zda podoba veřejně prospěšné stavby, jak je vymezena v územním plánu obce Soběnov, znemožní odnětí předmětného pozemku jeho původnímu účelu, když dosud nebyly zjištěny bližší parametry stavby, ztotožnil se odvolací soud i se závěrem soudu prvního stupně, že současný stav územního plánování neobsahuje na předmětném pozemku veřejně prospěšnou stavbu, jež by splňovala podmínky citovaného výlukového ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení otázky naplnění podmínek aplikace výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017. Namítal, že v důsledku vydání předmětného pozemku, na kterém je dle schválené územně plánovací dokumentace vymezena veřejně prospěšná stavba
VPS 7 – biologický rybník, jež má sloužit jako stabilizační nádrž pro dočišťování odpadních vod ze severní části obce Soběnov, bude žalobkyni v rozporu s účelem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. navráceno toliko holé vlastnictví k odňaté nemovitosti. Účastník řízení také označil za nesprávný názor odvolacího soudu, že pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby. Připomněl, že zákon, pokud jde o územně plánovací dokumentaci, v zásadě nepočítá s tím, že již bude obsahovat zcela přesnou podobu technické infrastruktury. V souvislosti s případy výluk z naturální restituce církevního majetku upravenými v ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb. zmínil i institut finančních náhrad upravený v ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb., který nepochybně plní i funkci kompenzační ve vztahu k majetku, který nelze církvím a náboženským společnostem vydat. Účastník řízení navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání účastníka řízení za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za formálně i věcně správný. Má za to, že dovolatelem uvedená judikatura Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci nedopadá, neboť v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu nebyla posuzována problematika veřejně prospěšných staveb technické, ale dopravní, infrastruktury. Je přesvědčena o tom, že pro naplnění podmínek výlukového ustanovení
§8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je v poměrech projednávané věci významné to, že na předmětném pozemku se rybník nacházel již před spácháním majetkové křivdy a že plánovaná realizace veřejně prospěšné stavby VPS 7 – biologický rybník nadále nevylučuje jeho zemědělské využití, byť třeba ve změněném rozsahu. Poukazuje v souvislosti s deklarovanou dočišťovací funkcí biologického rybníku na zachování možnosti chovu ryb, přičemž tento stav označuje v poměrech České republiky za nijak neobvyklý. Je přesvědčena, že s ohledem na charakter předmětného pozemku bude moci vlastnické právo plně vykonávat i po dokončení veřejně prospěšné stavby. Navrhla, aby dovolací soud dovolání účastníka řízení odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 31. 5. 2018 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatel vymezil některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [lze-li na naplnění podmínky obsažené v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jež vylučuje aplikaci tohoto ustanovení u veřejné prospěšné stavby technické infrastruktury, pro jejíž uskutečnění lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, tj. zda pro realizaci takové stavby nepostačuje zřízení věcného břemene, usuzovat toliko z její podoby vymezené v územně plánovací dokumentaci či nikoliv], i důvodné. Uvedenou otázku obsahově vymezenou v dovolání účastníka řízení odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, již prezentují, mimo jiného i závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, s nimiž dovolatel závěry rozsudku odvolacího soudu poměřuje.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [srovnej např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Pokud možnost vyvlastnění stavby či pozemku upravují – vedle zákona č. 183/2006 Sb. – i další právní předpisy [expropriační titul je upraven i v ustanovení §55a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů], pak to nic nemění na tom, že v případech veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury, o niž jde – jak bude dále zmíněno – i v poměrech projednávané věci, bude postačující vyvlastňovacím titulem ustanovení §170 zákona č. 183/2006 Sb.
Pojem stavba technické infrastruktury je třeba - se zřetelem na zachování principu jednotnosti a nerozpornosti právního řádu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16) – vykládat jako týž výraz použitý v ustanovení §2 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., kde se rovněž uvádí jednak jeho definiční vymezení („vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení“), a dále příkladmý (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Ao 6/2010-65) výčet objektů, jež do této kategorie spadají („vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby ke snižování ohrožení území živelními nebo jinými pohromami, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody a zásobníky plynu“). Územně plánovací dokumentací se ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb. rozumí 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán, 3. regulační plán. Územní plán obecně vymezuje koncepci rozvoje daného území (například obce), ochranu hodnot a prostorové uspořádání, jakož i koncepci veřejné infrastruktury. Kromě nejdůležitějších prvků obsahu územního plánu, kterými je vymezení zastavěného území a zastavitelných ploch, obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb a opatření (§43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb.).
K relevantním otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., a byly komplexním způsobem řešeny ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, se dovolací soud později přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či v usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017.
Podle citované judikatury je pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována. V této souvislosti sluší se připomenout, že soudní praxí byl již dříve jako nesprávný odmítnut i ten názor, že pro aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (jehož součástí byl by i záborový elaborát), které není územně plánovací dokumentací [srov. §2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb.] a jde již o konkrétní rozhodnutí týkající se určitého záměru, jenž musí být v souladu právě s územně plánovací dokumentací, s níž spojuje se tato výluka (k tomu srovnej již shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, nebo ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).
V projednávané věci skutkový základ pro absenci podmínek aplikace výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. založily soudy obou stupňů na zjištění, že předmětný pozemek byl zahrnut do územního plánu obce Soběnov z října 2014, přičemž má být jako „biologický rybník“ (stabilizační nádrž) součástí plánované technické infrastruktury označené jako „VPS 7“, spočívající ve výstavbě kanalizace, dočišťovací nádrže a čistírny odpadních vod s plochou technické infrastruktury. Absenci konkrétní podoby biologického rybníku a parametrů stavby označily za důvod, pro který se shora citované výlukové ustanovení v poměrech projednávané věci neuplatní, neboť není zřejmé, zda k uskutečnění takové stavby nebude postačovat zřízení věcného břemene (namísto vyvlastnění).
Takový závěr nelze ovšem se zřetelem na shora označenou judikaturu Nejvyššího soudu považovat za správný. Posouzení všech podmínek pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., tedy i charakteru veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury, je svázáno s jejím vymezením v územně plánovací dokumentaci, tedy například v územním plánu. K vymezení stavby v územním plánu se proto musí upínat i posouzení, zda k jejímu uskutečnění nepostačí zřízení věcného břemene na úkor vlastníka pozemku, jemuž ovšem – kromě omezení vyplývajícího z věcného břemene – výkon vlastnického práva k pozemku zůstane zachován. Soudy nižších stupňů by měly naplnění podmínek výlukového ustanovení tudíž zkoumat již toliko v závislosti na vymezení stavby v územně plánovací dokumentaci a s ohledem na individuálně dané okolnosti konkrétního případu, mezi něž lze příkladmo zařadit stávající využití pozemku, slučitelnost plánovaného účelu s možností jeho zemědělského obhospodařování nebo povahu stavby podmiňující úsudek, zda by po vydání pozemku nezůstalo oprávněné osobě pouze tzv. holé vlastnictví, apod.
Pro doplnění se sluší uvést, že přípustnost dovolání naopak nemůže založit argument účastníka řízení, že ke zmírnění majetkové křivdy žalobkyně může sloužit (při nevydání předmětných pozemků) finanční náhrada, jež byla církvím a náboženským společnostem přiznána ustanovením §15 zákona č. 428/2012 Sb. I když nelze pochopitelně vyloučit, že určitá část této náhrady může plnit restituční účel, zcela zřejmě platí, že finanční náhrada možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku nijak nevylučuje a ani nemodifikuje. Jedná se totiž o paušální zákonem stanovenou částku, jejíž výše byla petrifikována již v okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí (srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/206, a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve věcném výroku v řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu