ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.374.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 374/2019-1240
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielovu Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) obec Lipno nad Vltavou , identifikační číslo osoby: 002 45 976, se sídlem v Lipně nad Vltavou 83, a 2) SKI-CLUB LIPNO, z.s. , identifikační číslo osoby: 004 75 190, se sídlem v Lipně nad Vltavou 55, oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, o vydání náhradních pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 231/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2018, č. j. 7 Co 937/2018-1216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.163,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniely Filipové, advokátky se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8.
III. Žalobce a vedlejší účastníci vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, jímž byl – po částečném zastavení řízení v rozsahu vymezeném ve výroku I – potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 4. 2018, č. j. 9 C 231/2016-1126, ve výroku I, kterým byl nahrazen projev vůle žalované (převodkyně) převést do vlastnictví žalobce (nabyvatele) tam označené pozemky v katastrálním území XY, jako náhradní k uspokojení restitučního nároku žalobce podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); výslovně byl dovoláním napaden rozsudek i ve výrocích o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky ocenění vydávaných náhradních pozemků, a to konkrétně ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, při němž vycházel z posudku znalce Ing. J. Havlíka, který pozemek ocenil jako ornou půdu (dle §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), aniž by jako relevantní přijal závěry konkurenčního posudku Ing. Pavla Hobzy, jenž reflektoval aktuální stav daného pozemku a jeho začlenění územním plánem mezi pozemky určené pro stavbu k individuální rekreaci, jejichž cenu stanoví §14 odst. 2 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb., vstoupil v účinnost).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Řešení dovolatelkou vymezené otázky, směřované k ocenění jednoho z vícero žalobcem nárokovaných (a odvolacím soudem přiřknutých) náhradních pozemků – pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, výsledek sporu bez dalšího neovlivní a na posouzení dané otázky napadené rozhodnutí tudíž nezávisí. Není-li totiž dovoláním jakkoliv zpochybněn závěr o výši neuspokojeného restitučního nároku žalobce (posouzení této otázky odvolacím soudem dovolatelka nenapadá), jenž ke dni rozhodování odvolacího dosahoval v peněžitém vyjádření výše 1.385.180,58 Kč, stejně tak jako závěry upínající se k určení cen ostatních žalobci přiřknutých pozemků, pak je pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku na převod v této věci vybraných náhradních pozemků zcela nevýznamné, zda odvolací soud vycházel z ceny pozemku parc. č. XY v částce 6.982 Kč (a zda tak celková hodnota náhradních pozemků činí soudem uvažovaných 112.614 Kč), nebo z dovolatelkou uváděných 105.632 Kč s odkazem na znalecký posudek Ing. Pavla Hobzy, kdy i v takovém posléze uvedeném případě představovala by hodnota všech v této věci přiřknutých náhradních pozemků toliko zlomek doposud neuspokojeného nároku žalobce a zdaleka by tak nehrozilo, že by došlo k přečerpání nároku, tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Přitom sluší se poukázat i na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž určení hodnoty převáděného náhradního pozemku, pokud představuje toliko řešení jedné z předběžných otázek, nemusí být pro soudy v dalších řízeních závazné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, včetně další judikatury citované v jeho odůvodnění) a tedy ani případná obava žalované ze závaznosti údajů o ceně oprávněné osobě přiřknutých náhradních pozemků, jež je uvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, opodstatněná není.
Pokud tedy řešení vymezené otázky nemá vliv na správnost rozhodnutí (v poměrech účastníků založených výrokovou částí rozsudku se neprojeví), nemůže založit přípustnost dovolání (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016).
Nelze též přehlédnout, že na nesprávné právní posouzení, jde-li o zpochybňované ocenění označeného náhradního pozemku (tj. zda je nutno jeho cenu určit podle §14 odst. 2 nebo podle §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) dovolatelka usuzuje prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud (a znalec Ing. J. Havlík, jehož závěry soud aproboval), jenž neměl za prokázané, že jde o pozemek určený pro stavbu k individuální rekreaci. Jde tedy o argumentaci, kterou není možno podřadit způsobilému dovolacímu důvodu podle §214a odst. 1 o. s. ř., přičemž samotné hodnocení důkazů soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Samotné právní posouzení odvolacího soudu není pak nikterak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, včetně té, na níž dovolatelka odkazuje v podaném dovolání (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017; nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06). Odňaté nemovitosti i náhradní pozemky byly oceňovány podle stejných cenových měřítek (srov. §11a odst. 13 zákona o půdě; vyhláška č. 182/1988 Sb.), kdy při ocenění náhradních pozemků soud reflektoval aktuální stav v době jejich vydání (nemaje však u pozemku parc. č. XY za prokázané jeho určení pro stavbu k individuální rekreaci), tak, aby naturální náhrada byla zásadně ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků a oprávněné osobě nevzniklo na úkor státu bezdůvodné obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, z něhož dovolatelka zřejmě cituje, označujíc jej nesprávně jako „rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1189/2009“).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení (uvádí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i v nákladových výrocích III a IV, ačkoliv proti těmto výrokům žádnou dovolací argumentaci nevznáší a patrně je zmiňuje toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, patří odměna advokáta ve výši 5.620 Kč Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.243,20 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu