ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.168.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 168/2018-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce A. K. , narozeného XY, bytem XY, původně zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, PSČ 326 00, proti žalovanému M. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovnicí M. H., bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1003/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. 2 Cmo 76/2017-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. září 2017, č. j. 2 Cmo 76/2017-359, potvrdil rozsudek ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 13 Cm 1003/2013-314, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích (mimo jiné) zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 12. srpna 2014, č. j. 13 Cm 1003/2013-109, jímž původně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 250.000,- Kč s 6% úrokem od 11. srpna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 833,- Kč a náklady řízení.
Šlo přitom o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek ze dne 3. června 2015, č. j. 13 Cm 1003/2013-209, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil (shora označený) směnečný platební rozkaz (ve spojení s usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 13 Cm 1003/2013-213), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2016, č. j. 2 Cmo 201/2015-232, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud − odkazuje na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že „soud prvního stupně nepochybil, pokud směnečný platební rozkaz zrušil, když nebylo prokázáno, že sporný podpis na směnce je pravým podpisem žalovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když (podle jeho názoru) rozhodnutí odvolacího soudu „řeší otázku hmotného, jakož i procesního práva“ odchylně od judikatury Nejvyššího soudu (specifikované v dovolání), respektive požaduje, aby Nejvyšší soud „níže uvedené otázky práva“ posoudil jinak.
Dovolatel namítá, že „rozhodnutí soudu prvního stupně ani rozhodnutí soudu odvolacího neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, provedenému dokazování, když námitky žalobce rozhodně nejsou polemikou s hodnocením důkazů“.
Podle dovolatele soud prvního stupně „nerespektoval závazný právní názor soudu odvolacího a soud odvolací tento nesprávný postup soudu prvního stupně nezhojil ani v odvolacím řízení, i když byly po celé řízení žalobcem namítány zásadní skutečnosti, které potvrzovaly původní žalobní tvrzení“.
V této souvislosti poukazuje zejména „na nevěrohodnost“ svědka D. K. (a jeho výslech považuje za důkaz, který byl proveden v rozporu „se zásadou koncentrace“), nesouhlasí se závěry znaleckého posudku (zpracovaného znalcem Mgr. Alešem Čulíkem), podle nichž je vyloučeno, že by podpis na směnce byl podpisem žalovaného, a současně rekapituluje skutkové okolnosti, které (podle jeho názoru) předcházely vystavení směnky a ze kterých dovozuje pravost podpisu žalovaného na směnce.
Dovolatel má rozhodnutí soudů obou stupňů za rozporné se závěry formulovanými Ústavním soudem v rozhodnutích (nálezech) sp. zn. III. ÚS 150/93 (ze dne 3. listopadu 1994), sp. zn. I. ÚS 483/01 (ze dne 6. května 2003), sp. zn. I. ÚS 601/02 (ze dne 27. ledna 2004), jakož i se závěry vyslovenými (k otázce dokazování a hodnocení důkazů) Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 350/2006 (jde o rozsudek ze dne 19. dubna 2006), sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 (jde o rozsudek ze dne 4. dubna 2006) a sp. zn. 25 Cdo 583/2001 (jde o rozsudek ze dne 25. dubna 2002).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – především nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012).
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013, ve spojení s důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 2137/2013.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16].
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom odpovídá i závěrům formulovaným Nejvyšším soud k otázce hodnocení důkazů a k důkazní síle důkazních prostředků např. v rozsudcích ze dne 15. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, a ze dne 30. ledna 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017.
Konečně na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě argumentů, jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným ve svém prvním (kasačním) rozhodnutí a že provedl důkaz výslechem označeného svědka v rozporu „se zásadou koncentrace“. K tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu