ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.181.2018.1
KSBR 28 INS 9643/2017
sp. zn. 29 NSČR 181/2018-A-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Realitní a. s. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25121235, o insolvenčním návrhu věřitele A – Trading, a. s., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 48289540, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 9643/2017, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2018, č. j. KSBR 28 INS 9643/2017, 1 VSOL 430/2018-A-93, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 19. března 2018, č. j. KSBR 28 INS 9643/2017-A-65, ve znění opravného usnesení ze dne 7. června 2018, č. j. KSBR 28 INS 9643/2017-A-71, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele A – Trading, a. s., za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, tak, že (mimo jiné):
1/ Zjistil úpadek dlužníka Realitní a. s. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (bod III. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. července 2018, č. j. KSBR 28 INS 9643/2017, 1 VSOL 430/2018-A-93, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu jednak otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], jednak otázku, jak má soud postupovat, byl-li podán návrh na povolení reorganizace, která není (podle soudů) přípustná.
[5] Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele a při řešení pochybností dovolatele o existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.
[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[8] Částí dovolatelem předestřených otázek se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Závěry obsažené v tomto usnesení lze shrnout následovně:
[9] Otázku pojetí koncernu podle §79 z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[10] V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§148 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. září 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu), pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. – s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení §316 insolvenčního zákona – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“).
[11] K závěrům obsaženým v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 se Nejvyšší soud dále přihlásil (při rozhodování o dovoláních v typově shodných dovolacích věcech) v řadě dalších usnesení (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 31. července 2018, sen. zn. 29 NSČR 113/2018, a věci tam dále označené).
[12] Rovněž výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o osvědčení aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele, nezpochybňují správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Na bezcennost takové námitky ve vztahu k výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka poukázal Nejvyšší soud opět již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 a (ve stejném duchu) žádný význam nemá řešení této otázky ani ve vztahu k té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil výrok usnesení insolvenčního soudu o ustanovení insolvenčního správce.
[13] Ve vztahu k té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka, lze ohledně této námitky (její zjevné neopodstatněnosti) odkázat např. na důvody R 96/2011, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), a ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
[14] Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu