ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1075.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1075/2019-1429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 12. 2019 o dovolání obviněného K. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 4 To 16/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 75/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného K. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 18 T 75/2017, byl obviněný K. S. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a). odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), účinného do 31. 8. 2015, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
I. společně s obviněným P. B. poté, co společnost M., IČ XY, XY, XY (dále jen „M.“), obchodující s pohonnými hmotami, postupně neoprávněně snižovala svoji daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců únor, březen a duben roku 2010 o celkovou částku 36.353.556 Kč, když neoprávněně, v rozporu s ustanovením §41 odst. 3) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, navýšila u přijatých zdanitelných plnění v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, základ daně z přidané hodnoty o spotřební daň, a tímto jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, o kterém bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 5/2013, obviněný K. S. do dne 11. 3. 2010 jako jediný jednatel společnosti M. a poté jako osoba jednající z pověření jednatele za tuto společnost, a obviněný P. B. jako prokurista společnosti Y., IČ XY, XY, XY (dále jen „Y.“) společně a po předchozí vzájemné domluvě, s největší pravděpodobností v přesně nezjištěnou dobu na konci měsíce března 2010, nejprve předstírali uzavření ústní smlouvy o uskutečnění budoucích obchodních případů mezi objednatelem společností M. a zhotovitelem společností Y., ke které posléze vystavili tři faktury podrobně rozebrané ve výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu v bodu I., ke kterým postupně společnost M. ze svého bankovního účtu číslo XY vedeného u společnosti Komerční banka, a. s., IČ 453 17 054, Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1 (dále jen „Komerční banka, a. s.“) uhradila finanční hotovost v celkové výši 6.260.420 Kč, v celkem 25 bezhotovostních platbách na účty společnosti Y., které brzy poté obviněný P. B. v hotovosti jako prokurista společnosti Y. vybral nebo je poukázal ve prospěch účtu obviněného K. S., přičemž podrobný rozpis jednotlivých plateb a jejich následných pohybů je uveden v bodě I. výroku o vině nalézacího soudu, tedy na sebe převedli finanční prostředky v celkové hodnotě 6.259.920 Kč, ač věděli, že žádné plnění k uvedené smlouvě a vystaveným fakturám nebude a posléze také nebylo provedeno a veškeré jednání bylo vedeno pouze za účelem vyvedení a zastření původu peněz pocházejících z neodvedené daně z přidané hodnoty,
II. obviněný K. S. samostatně poté, co společnost M. obchodující s pohonnými hmotami, postupně neoprávněně snižovala svoji daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců únor, březen a duben roku 2010 o celkovou částku 36.353.556 Kč, když neoprávněně, v rozporu s ustanovením §41 odst. 3) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, navýšila u přijatých zdanitelných plnění v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, základ daně z přidané hodnoty o spotřební daň, a tímto jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, o kterém je vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 5/2013, do dne 11. 3. 2010 jako jediný jednatel společnosti M. a dále jako osoba jednající z pověření jednatele za tuto společnost,
1. poukazoval z bankovního účtu této společnosti 200.000 Kč na účet společnosti M. K., IČ XY, XY, XY, jejímž byl tehdy společníkem a jediným jednatelem, přičemž tyto platby jsou podrobně rozvedeny v bodu II. 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu,
2. poukazoval z bankovního účtu společnosti M. ve prospěch účtu společnosti ZVVZ ENERGO, s. r. o., IČ 280 85 230, Sazimova 88, 399 01 Milevsko, v celkem 6 platbách částku v celkové výši 270.735 Kč jako dílčí platbu na úhradu faktury č. 109-61 81, vystavené dne 14. 10. 2009 společností ZVVZ ENERGO, s. r. o., na celkovou částku 820.735 Kč pro odběratele M. se splatností dne 9. 11. 2009, přičemž tyto platby jsou podrobně rozvedeny v bodu II. 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu,
3. poté, co dne 10. 3. 2010, jako společník společnosti M. a převodce, uzavřel Smlouvu o převodu obchodního podílu s J. V., nar. XY, jako nabyvatelem, kterou obchodní podíl činící 50 % celku s odpovídajícím vkladem 105.000 Kč, splaceném v rozsahu 100 %, převedl na nabyvatele za úplatu 7.000.000 Kč, kterou je nabyvatel povinen uhradit převodci tak, aby dohodnutá částka byla připsána na bankovní účet číslo XY, do šedesáti dnů od uzavření smlouvy, v rozmezí od 22. 3. 2010 do 26. 3. 2010 pak poukázal nebo nechal poukázat z bankovního účtu společnosti M. na svůj bankovní účet v celkem 5 platbách částku 7.000.000 Kč, jako splátku na úhradu prodaného obchodního podílu, přičemž tyto platby jsou podrobně rozvedeny v bodu II. 3. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu,
4. dne 7. 4. 2010 poukázal, či nechal poukázat, z bankovního účtu společnosti M. na svůj bankovní účet č. částku 36.000 Kč,
5. poté, co dne 10. 3. 2010 M. M., nar. XY, jako společník společnosti M. a převodce uzavřel Smlouvu o převodu obchodního podílu s J. V., nar. XY, jako nabyvatelem, kterou obchodní podíl činící 50 % celku s odpovídajícím vkladem 105.000 Kč, splaceném v rozsahu 100 %, převedl na nabyvatele za úplatu 105.000 Kč, kterou je nabyvatel povinen uhradit převodci tak, aby dohodnutá částka byla připsána na bankovní účet číslo XY do třiceti dnů od uzavření smlouvy, dne 22. 3. 2010 poukázal, či nechal poukázat, z bankovního účtu společnosti M. číslo XY vedeného u společnosti Komerční banka, a. s., na sjednaný bankovní účet majitele M. M. částku 105.000 Kč jako úhradu prodaného obchodního podílu,
6. poté, co společnost M. vykazovala za provedené odběry pohonných hmot závazek po splatnosti vůči společnosti easy tank international, s. r. o., IČ 26816245, Vodárenská 604, 72526 Ostrava – Krásné Pole (dále jen „easy tank international, s. r. o.“), ve výši nejméně 12.100.000 Kč a společnost easy tank international, s. r. o., vykazovala za provedené dodávky pohonných hmot závazek po splatnosti vůči společnosti DRACAR CZ, a. s., IČ 26821397, Sadová 553/8, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava (dále jen „DRACAR CZ, a. s.“) ve výši 14.927.153 Kč, poté, co dne 9. 12. 2009 uzavřel jménem společnosti M. jako přistupitel se společností DRACAR CZ, a. s., jako věřitelem „Dohodu o přistoupení k závazku“, kterou přistoupil k závazku společnosti easy tank international, s. r. o., a zavázal se věřiteli závazek splnit v rozsahu 12.100.000 Kč do 15. 3. 2010, a poté, co dne 24. 2. 2010 uzavřel jménem společnosti M. jako postupník se společností DRACAR CZ, a. s., jako postupitelem, „Smlouvu o postoupení pohledávky“, kterou postupitel postoupil postupníkovi pohledávky za dlužníkem společností easy tank international, s. r. o., ve výši nejméně 12.193.236 Kč, za které se postupník zavázal uhradit částku 12.193.236 Kč do třiceti dnů od podpisu smlouvy, dne 12. 2. 2010 uzavřel „Dohodu o započtení vzájemných pohledávek“, kterou byly ve prospěch společnosti DRACAR CZ, a. s., započteny částky 850.779 Kč a 109.629 Kč z faktur za dodání zboží ze strany společnosti M. za dluh společnosti easy tank international, s. r. o., v době od konce 28. 1. 2010 do 10. 3. 2010 nechal dodávat společnosti DRACAR CZ, a. s., zboží, jehož fakturovaná cena byla dne 7. 4. 2010 započtena jednostranným zápočtem provedeným společností DRACAR CZ, a. s., za neuhrazenou úplatu na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 2. 2010 částkou 3.675.671 Kč, v době od 12. 3. 2010 do 19. 3. 2010 a 7. 4. 2010 odeslal či nechal odeslat z účtu společnosti M. na účet společnosti DRACAR CZ, a. s., v celkem 5 platbách celkovou částku ve výši 5.832.565 Kč, přičemž detaily těchto plateb jsou popsány podrobně v bodech II. 6. písm. c) – g) výroku o vině nalézacího soudu, 19. 2. 2010 ve dvou platbách a 23. 2. 2010 vložil, či nechal vložit, na účet společnosti DRACAR CZ, a. s., celkem 1.285.000 Kč, přičemž detaily těchto plateb jsou popsány podrobně v bodech II. 6. písm. h) – j) výroku o vině nalézacího soudu, v době od 9. 2. 2010 do 24. 2. 2010 odeslal, či nechal odeslat, na účet společnosti DRACAR CZ, a. s., v celkem 3 platbách celkovou částku ve výši 1.400.000 Kč, přičemž detaily těchto plateb jsou podrobně popsány v bodu II. 6. písm. k) – m) výroku o vině nalézacího soudu, ač věděl, že společnost M. je ve špatné ekonomické situaci, jediné její prostředky pochází z neodváděné daně z přidané hodnoty a veškeré jeho jednání bylo směřováno pouze k vyvedení těchto peněz ze společnosti a zastření jejich původu, když obviněný K. S. svým jednáním ad I–II ze společnosti M. vyvedl pro sebe nebo pro jiného finanční prostředky v celkové výši 22.884.564 Kč a obviněný P. B. ze společnosti M. svým jednáním ad I vyvedl finanční prostředky v celkové výši 6.259.920 Kč.
Za toto jednání a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, č. j. 20 T 5/2013-4349, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu 8 (osmi) let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, č. j. 20 T 5/2013-4349, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, stejně jako všechna rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. B.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 18 T 75/2017, podal obviněný K. S. odvolání směřující do odsuzující části napadaného rozhodnutí, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 4 To 16/2019 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 4 To 16/2019, podal obviněný dovolání (č. l. 1389–1392) v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že nalézací ani odvolací soud nezohlednily všechny okolnosti daného případu v souladu s ustanoveními §39 tr. zákoníku, zvláště pak jeho třetím odstavcem. Naopak odvolací soud poukázal na vysokou efektivitu legalizace výnosů z trestné činnosti ve výši 75 % (36 mil. zkrácené daně a údajné vyvedení ve výši 27. mil), a přitom nezohledňuje, že pokud měl obviněný nějaký prospěch z této trestné činnosti, tak pouze v podobě kupní ceny za prodávaný obchodní podíl.
Obviněný dále brojil proti uložení souhrnného trestu a nevyužití institutu upuštění od souhrnného trestu ve smyslu ust. §44 tr. zákoníku s ohledem na skutečnost, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, kdy se jednalo o trestný čin spáchaný v roce 2010, tedy před více než osmi lety, přičemž společenský zájem na potrestání obviněného v průběhu let oslabil.
V souvislosti s výší uloženého trestu obviněný dále uvedl, že skutek kladený mu za vinu byl spáchán v jednočinném souběhu se skutkem kladeným mu za vinu v souvisejícím řízení, ačkoliv toto tvrzení dále relativizuje, s tím že z čistě právního hlediska o jednočinný souběh nejde. Obviněný ale musel dvakrát absolvovat úskalí trestního řízení, kdy trestní stíhání bylo zahájeno až, když byl obviněný prvotně v souvisejícím řízení zproštěn obžaloby. Poukazuje na to, že kdyby byly stíhány všechny potenciální trestné činy od počátku a Krajský soud v Českých Budějovicích by ho uznal vinným, a nikoliv napoprvé nezprostil obžaloby, druhé řízení by vůči němu nikdy vedeno nebylo.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces, právo se hájit a navrhovat důkazy, přičemž zmiňuje důkazy opomenuté. V této souvislosti se zaměřuje na to, že nebylo požadováno stanovisko Komerční banky, a. s., v otázce jak je možné, že v době jeho nepřítomnosti dne 25. 3. 2010 byly zadávány příkazy, ačkoliv podle interních bankovních postupů je vyžadována přítomnost dotyčné osoby s předložením dokladu totožnosti nebo písemná žádost s úředně ověřeným podpisem. Zároveň nebyl proveden jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ke skutečnosti, že žádný pokyn týkajících se dispozičních práv k účtu nezadával, a tvrzení svědka V., zaměstnance Komerční banky, učiněné v souvisejícím řízení je nepravdivé. K tomu ještě obviněný poukazuje na to, že se svědkem V. Komerční banka rozvázala pracovní poměr. Na podporu tohoto důkazního návrhu obviněný uvádí, že ze sledování pohybu jeho mobilního telefonu je potvrzováno, že v inkriminované době nebyl v bance přítomen, což ale soudy zcela pominuly. Stejně tak nebyly provedeny důkazy ze souvisejícího trestního řízení navrhované u nalézacího soudu obhajobou, a to přehled o uskutečněných tel. hovorech, zpráva Komerční banky, a. s., a výpisů z internetového bankovnictví ze související věci. Zároveň obviněný napadá nekritické převzetí závěrů soudů ze souvisejícího řízení. S ohledem na výše zmíněné opomenuté důkazy je patrné, že nemohl vědět o původu finančních prostředků, které byly použity na úhrady specifikované v jednotlivých bodech rozsudku, a je tak vyloučeno, aby mohl jejich původ nějak zastírat, když k takovému jednání neměl žádný důvod.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 4 To 16/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 18 T 75/2017, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 911/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný neuplatil dovolací důvod podle §265b odst 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Podrobně poté rekapituloval dovolací důvody uplatněné obviněným včetně jejich vymezení a mantinelů, přičemž v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že rozhodování o provedení důkazů a jejich hodnocení leží plně v kompetenci nalézacího soudu za splnění podmínek daných trestním řádem a ústavním pořádkem České republiky, přičemž soudy v projednávané věci těmto požadavkům dostály. Z protokolů o hlavním líčení v projednávané věci dále vyplývá, že po skončení hlavního líčení se vždy předseda senátu dotazoval explicitně ohledně navržení dalších důkazů, přičemž obviněný v dovolání označené důkazy nikdy neoznačoval ani nenavrhoval. Návrhy předložené písemně byly vypořádány při hlavním líčení dne 25. 9. 2019 procesním usnesením. Odvolací soud pak korektnost provedeného dokazování potvrdil v rámci svého přezkumu a v bodě 13 svého rozhodnutí vysvětlil, proč je jejich provedení nadbytečné, když okolnosti, které měly být prokázány, již byly prokázány v související věci daňového úniku. K tvrzení obviněného, že nebyly provedeny jím navrhované listinné důkazy ze souvisejícího spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 5/2013, podotýká státní zástupce, že byl proveden postupem podle §213 tr. ř. celý obsah soudního spisu bez požadavku na čtení konkrétních listin ze spisu. Soudy tedy své skutkové závěry založily na podkladu množství důkazů svědčících bez závažných pochybností o vinně obviněného. Navržené důkazy byly řádně posouzeny a zamítnuty, pročež je nelze míti za opomenuté a nelze tak shledat zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.
Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný tento dovolací důvod nenaplnil. Uložený trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby v jeho dolní polovině, kdy obviněný byl ohrožen trestní sazbou podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře 5–10 let. Samotná údajná nepřiměřenost uloženého trestu není argumentem podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod. Podle státního zástupce uložený souhrnný trest rozhodně za nepřiměřený považovat nelze, neboť se jedná o trest velmi mírný, kdy byl uložen v dolní polovině zákonné sazby, ačkoliv v jeho neprospěch svědčilo několik přitěžujících okolností. Obviněný se v rámci své argumentace dostal mimo argumenty uplatněného dovolacího důvodu i v případě zdůraznění dlouhé doby od spáchání trestného činu, stejně jako neužití §44 tr. zákoníku, kdy námitka stran nepoužití tohoto ustanovení nemůže být založena na zpochybňování přiměřenosti uloženého trestu.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 4 To 16/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný K. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených neprovedených důkazů a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K námitce tzv. opomenutých důkazů, ke které směřuje v rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný svou argumentací, resp. neprovedení obviněným navrhovaných důkazů – vyžádání stanoviska Komerční banky, a. s., stran příkazů zadaných 25. 3. 2010, znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který by měl vyvracet výpověď svědka V. ze souvisejícího řízení vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 5/2013 a neprovedených listin ze soudního spisu v této související věci, a to konkrétně přehledu uskutečněných telefonických hovorů a zprávu Komerční banky, a. s., a výpisů z internetového bankovnictví, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrhy obviněného, pokud byly vůbec vzneseny, nalézací soud neopomněl a řádně o nich rozhodnul. V této věci se konaly celkem 4 hlavní líčení, a to 22. 11. 2017, 31. 1. 2018, 26. 3. 2018 a 25. 9. 2018. Na konci všech hlavních líčení byly obvinění i jejich právní zástupci dotazováni, zda mají nějaké důkazní návrhy. V případě hlavního líčení 22. 11. 2017 měl obhájce obviněného pouze požadavek na výslech svědka D. S. Důkazní návrhy k dožádání stanoviska Komerční banky, a. s., k možnosti měnit tel. číslo k aplikaci internetového bankovnictví bez osobní účasti oprávněné osoby a zadání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, byly uplatněny přípisem právního zástupce obviněného ze dne 4. 12. 2017. O znaleckém posudku rozhodl nalézací soud v hlavním líčení dne 25. 9. 2018 tak, že důkazní návrh zamítnul a své rozhodnutí stručně odůvodnil. Vyjádření komerční banky bylo soudem vyžádáno, odpověď zodpovědného pracovníka Komerční banky, a. s., je poté založena na č. l. 1232 spisu. K neprovedení důkazů ze soudního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 5/2013 se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s argumentací státního zástupce, který podotknul, že celý spis byl proveden postupem podle §213 odst. 1 tr. ř., přičemž obviněný ani sám, ani prostřednictvím svého právního zástupce nevznesl požadavek na čtení požadovaných listin podle §213 odst. 2 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 9. 2018 vyplývá, že procesní strany byly vyzvány předsedou senátu k vyjádření, zda žádají přečtení, zhlédnutí listinných důkazů z trestního spisu, popř. kterých, přičemž ani jeden z nich svého práva nevyužil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 9. 2018 tak vyplývá, že stranám za této situace byly listinné důkazy předloženy podle §213 odst. 1 tr. ř. a byly tedy provedeny podle trestního řádu, proto je nalézací soud mohl, dokonce musel, učinit součástí svého hodnocení a svých úvah. Strany proti obsahu listin nic nenamítly, ani neučinily žádné vyjádření. Důkaz tímto spisem byl tak proveden korektně a nelze mít za opomenutý důkaz nepřečtení těchto konkrétních listin. Lze tedy uzavřít, že dokazování bylo soudem nalézacím provedeno zákonným způsobem a k namítnutému porušení zásad dokazování v trestním řízení nedošlo.
Dlužno dodat, že stejné námitky obviněného byly součástí jeho odvolání, o kterých již rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v napadaném rozhodnutí, kterýžto je vyhodnotil jako nedůvodné a řádně odůvodnil, proč je jejich provedení nadbytečné, kdy se s těmito důkazními návrhy řádně vypořádal a odkázal na pasáže z rozhodnutí v související věci, kde k prokázání stejných skutečností byly činěny stejné důkazní návrhy a stejné důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty (zejména v bodě 13 rozhodnutí odvolacího soudu).
Co se pak týče vady opomenutého důkazu, jak namítá obviněný, možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje (zvláště pak na bod 13 až 15 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud uzavírá, že tomuto postupu nelze ničeho vytknout a nelze tak dojít k závěru, že by se jednalo o opomenuté důkazy, jejichž neprovedení by zasáhlo do ústavně zaručených práv obviněného.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že ten lze úspěšně uplatnit ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem ve smyslu §110 tr. zákoníku, zde jde o trest odnětí svobody. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (např. u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle §59 anebo §108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se však dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 tr. zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby nebo aby soud upustil od uložení souhrnného trestu za použití §44 tr. zákoníku, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaných ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (Sbírka rozh. tr. č. 22/2003). Argumentace obviněného však není podřaditelná ani pod jednu z výše uvedených variant. Obviněný svou argumentaci zaměřuje na námitku nedostatečného využití §39 odst. 3 tr. zákoníku, tedy nedostatečné přihlédnutí k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, přičemž ale obviněný neoznačil, ke kterým okolnostem v rámci §41 a §42 tr. zákoníku by mělo být přihlédnuto, případně s jakou váhou. Okolnosti, které zmiňoval, jako dlouhá doba od spáchání trestného činu či to, že musel protrpět dvě trestní řízení a uložení souhrnného trestu, nejsou okolnostmi podřaditelné pod ustanovení §41 tr. zákoníku. Jediný rozdíl, který je možno shledat v případě, že by bylo původní řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích vedeno o všech skutcích je ten, že by namísto souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku by byl ukládán trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tato změna by neměla žádného významu pro výši ukládaného trestu.
Námitka proti nepoužití §44 tr. zákoníku, které se týká právního následku trestní odpovědnosti pachatele za spáchání souběžné trestné činnosti, nemůže být založena na tvrzení o nepřiměřenosti jinak správně uloženého trestu. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu totiž nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
Poukaz na to, že skutek v projednávané věci a skutek projednávaný v prvním stupni před Krajským soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 5/2013 jsou v jednočinném souběhu, je zcela absurdní, jednak v kontextu uplatněného dovolacího důvodu, jednak z hlediska projednávané věci, neboť definicí jednočinného souběhu je skutečnost, že pachatel spáchá jedním skutkem více trestných činů. Stejnou námitku uplatnil obviněný i v odvolacím řízení, kdy odvolací soud v bodu 31 svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, že jednání obviněného v dané věci je samostatným skutkem, který navazuje na jednání ve věci daňového podvodu, kdy jedním jednáním zkrátil stát na dani a dalším pak zastíral původ takto utržených peněz.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata