ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1260.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1260/2019-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Strakonice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 112/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 154/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 2 T 154/2018 , byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 13. 11. 2017 kolem 16:40 hodin v Praze 4, ul. XY ve směru od ulice XY k ulici XY, řídil v levém jízdním pruhu motorové vozidlo zn. BMW 116D, r.z. XY, a poblíž zastávky MHD „XY“ se plně nevěnoval dopravní situaci na pozemní komunikaci, následkem čehož včas nezaznamenal, že poškozený J. R., nar. XY, přecházel vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce, kdy v důsledku tohoto jednání obžalovaného došlo ke střetu vozidla s poškozeným, jenž byl následkem střetu odhozen na poškozenou O. Š., nar. XY, která také přecházela po tomto přechodu pro chodce, načež oba poškození v důsledku popsané dopravní nehody upadli na vozovku, a tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému R. poranění, a to nitrokloubní tříštivou zlomeninu zevní části vnitřního hrbolu holenní kosti s mírnou kompresí fragmentů, tříštivou otevřenou zlomeninu pravého lokte s posunem a rozestupem úlomků a vykloubením hlavice vřetenní kosti, tříštivou zlomeninu pravé lopatky s posunem úlomků a s hematomem v okolních svalových strukturách, tržnou ránu levého bérce a drobné ložisko pohmoždění čelního laloku mozkového vpravo 11x8 mm, kdy tato zranění mají s ohledem na jejich povahu a dále délku a způsob omezení poškozeného v obvyklém způsobu života charakter těžké újmy na zdraví, a dále obžalovaný způsobil poškozené Š. poranění, a to kožní oděrku pravého kolene a pohmoždění pravého předloktí, kdy tato zranění mají charakter ublížení na těle, přičemž výše popsaným jednáním obžalovaný porušil povinnost řidiče stanovenou v ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle níž řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce .
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 2 T 154/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 112/2019 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 112/2019, podal obviněný dovolání (č. l. 378–385), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolací argumentace obviněného začíná až na straně 5. Obviněný namítl, že soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutkový stav věci nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Má za to, že měl být obžaloby zproštěn, neboť skutek není přečinem, ale toliko přestupkem podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), popř. měl být uznán vinným toliko přečinem podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, která potvrzuje argumentaci soudu prvního stupně, a která vychází z nepřípustné odpovědnosti za následek nikoli z odpovědnosti za zavinění. Poukazuje na posudek z oboru doprava Ing. Kopala, z něhož vyplývá, že zejména poškozený J. R. mohl nehodě zabránit důslednější kontrolou pohybu vozidla při přecházení a že tedy technicky nesprávný byl i pohyb chodců, kteří měli po vstupu do vozovky opakovaně kontrolovat dopravní proud, který křižují. Pro absenci zavinění tedy není skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku trestným činem, neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Pokud by poškozený J. R. neporušil pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že nesledoval provoz při přecházení vozovky, ke střetu by nedošlo. Stačil by stejně jako poškozená O. Š. bezpečně přejít. Obviněný tedy namítá, že příčinou střetu a zranění bylo také jednání poškozeného a namítá, že jeho jednání nelze vykládat tak, že porušil důležitou povinnost ve smyslu odst. 2 §147 tr. zákoníku. V této souvislosti rozebírá, co je třeba při provozu na pozemních komunikacích považovat za důležitou povinnost. Soudům odvolacímu i nalézacímu vytýká, že zcela odhlédly od skutečnosti, že znalecký posudek z oboru dopravy uvedl jako příčinu nehody i chování poškozeného při přecházení, který nesledoval přijíždějící vozidla. Zrychlením chůze se mohl poškozený J. R. podle znalce střetu vyhnout. Obviněný dále brojí proti tomu, že je mu kladeno za vinu, že porušil povinnost řidiče stanovenou v §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu. Pokud jde o subjektivní kritérium nedbalosti, oba soudy dospěly k závěru, že se plně nevěnoval řízení, přičemž pokud by se věnoval, mohl by chodce vidět. Obviněný však namítá, že jel v blízkosti přechodu pro chodce povolenou rychlostí, jeho vůz byl řádně osvětlen a viditelný a v tomto směru tedy žádnou povinnost neporušil. Oba chodci byli oblečeni v tmavých šatech, byl soumrak, mrholilo a v řízení nebylo zjištěno, zda svítila pouliční světla či nikoli. Poškozený J. R. i poškozená O. Š. měli povinnosti plynoucí z §54 odst. 2 zákona o silničním provozu a jako chodci na vozovce byli povinni se rozhlédnout před vstupem do vozovky a ujistit se, že přecházením neohrozí sebe ani ostatní účastníky silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 424/2016).
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 972/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek dovolatele, konkrétně ta, v rámci níž namítá porušení důležité povinnosti uložené ze zákona o silničním provozu poškozeným chodcům a v této souvislosti tedy nemožnost porušení důležité povinnosti uložené ze zákona jemu coby řidiči. Takto podle dovolatele nemohl být skutek právně kvalifikován podle odst. 2 §147 tr. zákoníku. Ze skutkového stavu zjištěného dokazováním ve věci je zřejmé, že nebylo doloženo a prokázáno to, co tvrdí dovolatel, tedy, že by se poškození chodci před vstupem do vozovky nerozhlédli. Z jejich výpovědí se podává opak a ani z dalších důkazů ve věci provedených nevyplývá, že by tito chodci vstoupili do vozovky náhle a neočekávaně bez rozhlédnutí. Podle názoru státního zástupce pak ohledně případného spoluzavinění poškozeného nelze argumentovat závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská Ing. Libora Kopala. Znalec totiž z jeho pohledu nesprávné chování chodců zvažuje z technického hlediska, přičemž neexistuje stejná či obdobná právní povinnost chodců, jež by jim vyplývala ze zákona o silničním provozu. Tudíž není namístě považovat toto (technicky) nesprávné chování chodce za porušení důležité povinnosti, jež by mu vyplývala ze zákona o silničním provozu, a jež by snad mohla znamenat rozhodující příčinu následku v podobě jeho těžkého zranění, kvalifikovanou jako významné spoluzavinění na dopravní nehodě. Nelze tak ani dovozovat, že by obviněný neporušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem o silničním provozu, a jeho jednání by tak nebylo možno právně kvalifikovat podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Naopak na základě skutkového stavu správně zjištěného soudy obou stupňů je zřejmé, že rozhodující příčinou dopravní nehody a následku v podobě těžkého ublížení na zdraví chodce bylo porušení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu ze strany obviněného. Tento tedy ohrozil chodce, který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce. Státní zástupce je přesvědčen, že obviněný porušil i §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, podle kterého je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, což sice soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily tak, že se plně nevěnoval dopravní situaci na pozemní komunikaci, ale současně v popisu skutku neuvedly příslušný odkaz na právní úpravu. Chodci obviněnému nevytvořili překážku náhlou či neočekávanou, když již předtím po stejném přechodu pro chodce překonali zleva z pohledu řidiče dva protisměrné jízdní pruhy a dále i téměř jízdní pruh, v němž jel obviněný. Dále je nutno akcentovat i to, že obviněný byl na blížící se přechod pro chodce včas upozorněn dopravním značením, přičemž skutečnost snížených rozhledových poměrů (soumrak) jej zcela jistě měla vést k nejvyšší možné opatrnosti a i možnému snížení rychlosti.
Státní zástupce neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Skutek je dostatečně prokazován zejména částečným doznáním obviněného, výpověďmi obou poškozených, svědkyně B. H., znaleckým posudkem z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i listinnými důkazy, zejména lékařskými zprávami a zprávou ČHÚ.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 112/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů , kdy se zejména jedná o znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská Ing. Libora Kopala (č. l. 96–129 spisu) a výpověď tohoto znalce, a vadná skutková zjištění , v rámci nichž obviněný poukazuje zejména na zjištění stran povětrnostních a světelných podmínek v době nehody a jednání chodců jakožto účastníků silničního provozu. Stejně ta i námitky, prostřednictvím kterých prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména že zde není příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný předestřel vlastní verzi nehodového děje).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v obecné rovině podřadit námitky, v rámci nichž namítl, že jeho jednání mohlo být nanejvýše přestupkem podle zákona o silničním provozu, popřípadě naplňuje toliko skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, resp. nenaplňuje podmínku porušení důležité povinnosti ve smyslu odst. 2 §147 tr. zákoníku, kdy současně absentuje i subjektivní stránka jeho jednání, neboť mezi porušením důležité povinnosti a následkem jeho jednání není příčinná souvislost.
Uvedené námitky obviněný uplatňuje současně, aniž by však například k námitce, že jeho jednání mohlo být nanejvýše přestupkem, uvedl jakoukoli bližší argumentaci. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.
Zbývající námitky obviněného však ve svém důsledku mají stejný obsah, neboť obviněný brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, maje za to, že nedošlo k naplnění znaku uvedené skutkové podstaty spočívajícího v „porušení důležité povinnosti“, resp. porušení důležité povinnosti lze podle jeho názoru přičítat poškozeným chodcům, zejména pak poškozenému J. R., nikoli však jemu, neboť on žádnou důležitou povinnost neporušil.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví , spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví (života) lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný byl uznán vinným, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a spáchal takový čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona soudy spatřovaly v tom, že jak řidič osobního automobilu nerespektoval ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, které říká, že řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje . V projednávané věci tak bylo rozhodující příčinou dopravní nehody, jejímž důsledkem bylo způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného a ublížení na zdraví poškozené, ohrožení chodce, který přecházel pozemní komunikaci po vyznačeném přechodu pro chodce.
Problematika porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku je judikaturou rozsáhle řešena. Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008).
Soudní praxí je předmětná povinnost řidiče uvedená v ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu považována za povinnost důležitou, neboť jejím porušením dochází ke střetu mezi motorovým vozidlem a chodcem, kdy chodec je v takovémto případě ohrožen na zdraví a životě, přičemž může dojít i k fatálním následkům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016).
Obviněný rozsáhle polemizuje se závěry obecných soudů stran možného spoluzavinění poškozených chodců na dopravní nehodě, kdy namítá, že soud své rozhodnutí založil na absolutní objektivní odpovědnosti řidiče, resp. vůbec se nezabýval odpovědností poškozených, zejména pak poškozeného J. R., kterýžto jako chodec byl také účastníkem silničního provozu. Má za to, že poškození jako chodci porušili ustanovení §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, které mimo jiného říká, že před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy . Obviněný v rámci své argumentace odkázal i na závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská Ing. Libora Kopala (č. l. 96–129 spisu), který na odpověď na otázku č. 8 uvedl, že chodci měli i po vstupu do vozovky na přechodu pro chodce kontrolovat opakovaně dopravní proud, který křižují. Z uvedeného pak obviněný dovozuje, že pokud by se poškození rozhlédli a poškozený by zvýšil rychlost, mohl se střetu s jeho vozidlem vyhnout. Námitka obviněného tak spočívá v tom, že jedinou příčinou dopravní nehody je protiprávní chování poškozeného, který jakožto účastník silničního provozu, oblečen do tmavého oděvu, za soumraku a lehkého mrholení, nedostál své povinnosti účastníka silničního provozu a nepřesvědčil se, zda je bezpečné vozovku přejít.
Ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, nelze dovodit, že by poškození vstoupili na přechod bez toho, aby se rozhlédli a přesvědčili se, že je přejití vozovky bezpečné. Poškození vstoupili na přechod pro chodce zleva a do okamžiku střetu stačili rychlostí běžné chůze téměř celou šíři vozovky (jízdního pruhu) přejít, přičemž poškozený byl sražen blíže k pravému okraji jízdního pruhu. Je tedy zřejmé, že se po přechodu pohybovali již před střetem s vozidlem obviněného, tedy nelze dovodit, že by se mohlo jednat o náhlou či neočekávanou překážku. Navíc poškození se pohybovali po značeném přechodu pro chodce, nejednalo se tedy o žádné náhlé a nečekané vběhnutí do vozovky v místech, kde se pohyb chodců nepředpokládá, případně odněkud ze zakrytého místa. Z judikatury Nejvyšší soudu se podává, že chodec je více chráněn právě na přechodu pro chodce oproti přecházení mimo přechod pro chodce, … Při přecházení přes vozovku mimo přechod pro chodce si tedy chodec musí neustále bedlivě kontrolovat, že ji může bezpečně přejít, což u přecházení přes přechod pro chodce není zákonnou povinností (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014). Zvýšená ochrana chodce jako účastníka silničního provozu je patrná i z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, neshledal, že by bylo porušením práv a svobod řidičů, pokud zákonodárce vytváří „ chráněný prostor (např. přechod přes vozovku), v němž musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku “, tedy není zjevně nespravedlivé „ požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled “. I pokud by poškozený mohl zabránit střetu s vozidlem obviněného tím, že by zrychlil svou chůzi, nelze takové jednání automaticky očekávat, neboť poškození neměli důvod se domnívat, že je obviněný nevidí. Nacházeli se na řádně označeném přechodu pro chodce, do vozovky vstoupili po rozhlédnutí se a téměř překonali jízdní pruh, když došlo ke střetu, tedy zcela oprávněně předpokládali, že je obviněný zpozoroval a přizpůsobí tomu i rychlost a styl své jízdy. Obviněný však na značení označující přechod pro chodce nijak nereagoval, a ačkoli mu nic nebránilo ve výhledu, reagoval až po střetu s chodcem, když jeho vozidlo prudce zastavilo za přechodem.
Nad rámec věci Nejvyšší soud uvádí, že se přiklání k názoru státního zástupce v tom smyslu, že obviněný svým jednáním porušil i další ustanovení zákona o silničním provozu, konkrétně by v úvahu přicházelo ustanovení §5 odst. 1 písm. a), b) zákona o silničním provozu, podle kterého je každý účastník silničního provozu povinen počínat si tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, přizpůsobit své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, a současně se řídit pravidly provozu na pozemních komunikacích vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích . Přestože se soudy vyjádřily v tom smyslu, že se obviněný plně nevěnoval dopravní situaci na pozemní komunikaci, uvedená ustanovení soudy explicitě ve svých rozhodnutích neuvedly. I tak však postačí k naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“ odkaz na ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, jak vyloženo výše.
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu