ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.228.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 228/2019-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 219/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 120/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 5 T 120/2018, byl obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 27. 5. 2018 od 23:00 hodin do 28. 5. 2018 do 03:00 hodin v Hradci Králové v prostoru náplavky u řeky Labe na náměstí XY, v úmyslu se sexuálně uspokojit, proti vůli poškozené L. P., nar. XY, tuto začal přes její nesouhlas osahávat přes oblečení na prsou a genitáliích, poté ji začal líbat a při osahávání na intimních místech jí říkal, ať drží hubu, ať už nic neříká, že ho to nezajímá, následně ji přes její nesouhlas obnažil, a když se bránila, tak jí dal facku na tvář, dále ji oblečenou pouze v kalhotkách hodil do řeky, přestože mu předtím řekla, že neumí plavat, následně ji z vody vytáhl na břeh, přes její nesouhlas jí sundal kalhotky, znovu ji začal líbat a osahávat po celém těle a říkal, že poškozená bude dělat to, co chce on, dále jí opakovaně zasouval prsty do pochvy ač mu říkala, aby toho nechal, že ji to bolí, že začne křičet, na to obžalovaný reagoval tak, že jí dal ještě dvě slabé facky, dále se jí pokusil zasunout penis do pochvy, což se mu podařilo pouze na okraj, poté ji přinutil aby ho uspokojovala orálně, čemuž se poškozená ze strachu podrobila, a když ho přibližně po 20 minutách orálního sexu kousla do penisu, přinutil ji, aby mu prováděla masturbaci rukou a on ejakuloval na deku, když požadoval znovu orální sex, bránila se a kousla ho do ramene, na což obžalovaný reagoval úderem pod žebra poškozené, obžalovaný se dále pokusil svůj penis zasunout do jejího análního otvoru, což se mu nepodařilo.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb., účinného od 1. 10. 2017, byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 5 T 120/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 219/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 219/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 248-250), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný vyloučil, že by poškozenou nutil násilím nebo pohrůžkou násilí k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží. Obviněný potvrdil, že mezi nimi došlo k intimnímu kontaktu, konkrétně líbání a orálnímu sexu, ale zcela z vlastní vůle obou. Jediným přímým důkazem je výpověď poškozené, naopak v jeho prospěch svědčí výpověď strážníků městské policie D. Š. a D. B., kteří jej a poškozenou kontrolovali dne 28. 5. 2018 okolo 5:00 hodin, tedy v době, kdy již mělo dojít k popisovanému jednání. Svědkům však poškozená nic nesdělila, ačkoliv s nimi mluvila bez účasti obviněného. Dále v jeho prospěch svědčí i výpovědi strážníků městské policie M. O. a J. S., kteří poškozenou a obviněného kontrolovali dne 28. 5. 2018 ve 4:40 hodin, kdy se poškozená držela s obviněným za ruce a žádnou trestnou činnost neoznámila. Odvolací soud se s tímto dostatečně nevypořádal, ale pouze konstatoval, že zjištěné skutečnosti nemohou jít na újmu věrohodnosti výpovědi poškozené. Věrohodnost však snižuje i skutečnost, že trestný čin byl oznámen až po 9 dnech, k čemuž odvolací soud pouze uvedl, že časový odstup není na újmu validity výpovědi poškozené. O průběhu skutkového děje tak existují reálné důvodné pochybnosti podložené výpověďmi strážníků městské policie M. O., J. S., D. Š. a D. B., přičemž tyto pochybnosti nelze vykládat v jeho neprospěch. K naplnění znaků dané skutkové podstaty je třeba úmyslné jednání pachatele, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný však nikdy neměl v úmyslu donutit poškozenou k souloži nebo pohlavnímu styku násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Ze strany poškozené šlo o dobrovolnou činnost, nekladla odpor ani se nebránila, kdyby nesouhlasila s jeho jednáním, mohla jej kdykoliv opustit, zejména když se koupal v řece. Obviněný si tedy nemohl být vědom, že páchá trestnou činnost. Orgány činné v trestním řízení neprokázaly úmysl, skutek nesprávně právně posoudily a trestní řízení tak zatížily vadou.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 219/2018, zrušil, a věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 29. 1. 2019 (č. l. 251). Dne 21. 2. 2019 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 145/2019, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 10 To 219/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené L. P., kterou označuje za nevěrohodnou, a dále svědků – strážníků městské policie M. O., J. S., D. Š. a D. B.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, že k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou nedošlo dobrovolně), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že intimní styk mezi ním a poškozenou byl zcela dobrovolný, poškozená nekladla odpor ani se nijak nebránila).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky subjektivní stránky trestného činu, když vzhledem k tomu, že se poškozená nijak nebránila a nekladla odpor, nemohl vědět, že se z její strany nejedná o dobrovolné jednání, resp. že páchá trestnou činnost, a nelze proto dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, a to ani nepřímého. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv obviněný formálně touto námitkou napadá nesprávné právní posouzení věci, činí tak až na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastního skutkového děje tedy způsobem nerelevantním. Uvedenou námitku proto pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Stejný závěr platí i ohledně námitky existence pochybností, které měly být hodnoceny v neprospěch obviněného, jejímž prostřednictvím obviněný pravděpodobně směřuje do oblasti porušení zásady in dubio pro reo. I tato námitka byla vznesena toliko na podkladě nesouhlasu se skutkovými závěry soudu a vlastního hodnocení, a jako taková je tedy nepřípustná.
Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že zásada in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017).
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu soudu druhého stupně nehledal žádných pochybení. Námitky obviněného jsou ryze skutkového charakteru, když se jejich prostřednictvím snaží prosadit vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry, přičemž fakticky opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení. K tomuto pak Nejvyšší soud připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu