ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.299.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 299/2019-9572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podala obviněná T. L. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 10 To 48/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017 pod sp. zn. 47 T 2/2009 byla obviněná T. L. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila v bodě III. tím, že
v přesně nezjištěné době od 17. 10. 2007 nejméně do konce října 2007, kdy byl proti své vůli obž. P., P. a M. za účasti H. zbaven osobní svobody pošk. Y. F. a držen na různých místech v Praze a následně v okresu Karlovy Vary, nejméně ve dvou případech přijela do místa, kde byl poškozený zbaven osobní svobody, ač věděla z hovoru se sestrou poškozeného (sv. V. F.), že pošk. Y. F. je proti své vůli držen na neznámém místě, nejprve obžalovaným věznitelům pošk. F. sdělila, že mluvila s jeho manželkou (sv. O. F.), a ta že nic hlásit nebude, čímž je utvrzovala v přesvědčení, že se o věci nedozví policie a následně poté, co byl v blíže nezjištěné době koncem října 2007 poškozený převezen do objektu XY, okr. Karlovy Vary, kde byl násilím držen po dobu delší 1 měsíce, poskytla obžalovaným P. a M. nejméně v jednom případě finanční prostředky na nutné výdaje ve výši 2.000 Kč.
Za to byla odsouzena podle §170 odst. 1 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
O jejím odvolání (a dalších osob) pak Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 10 To 48/2018, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně nebyly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání. V dané věci jsou podle ní skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dále v té skutečnosti, že podle prvoinstančního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017 se jednání měla dopustit v přesně nezjištěné době od 17. 10. 2007 nejméně do konce října 2007 (obžaloba ale byla podána pouze za období od 20. 10. - 24. 10. 2007), přičemž odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 11. 9. 2018 vyslovil svůj právní názor, že k pochybení prvoinstančního soudu v tomto směru nedošlo. Tento právní názor je chybný, neboť uvedeným rozšířením časového období došlo k porušení tzv. zásady obžalovací (viz ust. §220 odst. l tr. ř.), podle níž může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Soud tedy skutek rozšířil i na období, které není uvedeno v obžalobě. Toto rozšířené období nebylo předmětem její obhajoby, neboť nebylo popsáno v obžalobě. Postupem soudů tak byla krácena na svých právech na obhajobu a na spravedlivý proces. Nezákonné rozšíření mělo vliv na její odsouzení, neboť v opačném případě by k němu soud nepřistoupil a posuzoval by pouze jednání v časovém rámci podle obžaloby.
Podle zjištění soudů nejméně ve dvou případech měla přijet do místa, kde měl být poškozený Y. F. zbaven osobní svobody, ač měla vědět z hovoru se sestrou poškozeného (tj. sv. V. F.), že pošk. Y. F. je proti své vůli držen na neznámém místě. Chybné skutkové zjištění soudu je vyvráceno výpovědí sv. O. F. (manželky pošk. Y. F.), která vypověděla, že se sice s V. F. (tj. se sestrou poškozeného Y. F.) setkala na XY u metra, ale popřela, že by cokoliv věděla o zmizení poškozeného Y. F. Ostatně ani sv. V. F. nevěděla, co se s jejím bratrem stalo, různé eventuality se mohla pouze domnívat. Navíc přehranými odposlechy (vyjmenovala jejich označení) bylo prokázáno, že to byla sv. V. F., která se chtěla s ní sejít, nikoliv obviněná. Obviněná nic nevěděla. Na schůzku šla čistě z „ženské“ zvědavosti, neboť v té době zmizel i její druh ods. A. P. a naopak to byla ona, která doufala, že se dozví, co se s ním stalo. Samotný obsah schůzky nebyl orgánem PČR zaznamenán. Zcela chybné je skutkové zjištění soudů, že nejprve věznitelům pošk. F. sdělila, že mluvila s jeho manželkou (přitom telefonovala a osobně se setkala s jeho sestrou a nikoliv manželkou), a ta že nebude nic hlásit, čímž je měla utvrzovat v přesvědčení, že se o věci nedozví policie a následně poté, co měl být v blíže nezjištěné době koncem října 2007 poškozený Y. F. převezen do objektu XY, okr. Karlovy Vary, kde měl být násilím držen po dobu delší 1 měsíce, měla poskytnout ods. P. a M. nejméně v jednom případě finanční prostředky na nutné výdaje ve výši 2.000 Kč. Uvedené nemá oporu v provedeném dokazování, je v extrémním rozporu s výpovědí poškozeného Y. F., neboť tento vypověděl, že ji ani v jednom z objektů nezahlédl (zřejmě z tohoto důvodu nebyla prováděna rekognice), a že neznal ani její hlas. Poškozený Y. F. měl pouze přes strop odposlechnout jakýsi rozhovor osob, které jej měly hlídat (nikoliv její), z něhož vyvodil, že předat částku 2.000 Kč na nutné výdaje měla ona. Poškozený opakovaně vypověděl, že to asi byla žena ods. A. P. (tj. dovolatelka). Nebylo opačně ani prokázáno, že by věděla, že poškozený Y. F. má v objektu pobývat nedobrovolně, resp. že tam vůbec pobývá. Bez prokázání úmyslu, že předáním částky 2.000 Kč vědomě pomáhala zbavení osobní svobody poškozeného Y. F., nelze konstatovat pomoc ve smyslu §24 tr. zákoníku. Poškozený Y. F. vypověděl, že nebyl svědkem toho, že by nějaká žena částku 2.000 Kč vůbec předala.
Dále poukazuje na skutečnost, že se jednání, pro které byla odsouzena, nemohla dopustit ani proto, protože poškozený Y. F. pobýval v objektech dobrovolně. Podle výpovědi ods. P. měl poškozený Y. F. strach, že by mohl být považován za spolupachatele spolu s odsouzenými. Rozhodl se tak sám dobrovolně spolu s ods. P. se skrývat, oba byli přítomni zadržení ods. V. a V. (plus Ch.). Oprávněnost této jeho obavy je prokázána přehranými odposlechy, podle nichž se skutečně poškozený M. U. toto zpočátku domníval a to na základě toho, že jak na ods. P., tak na poškozeného Y. F. dostal kontakt od jedné osoby (navrženého sv. S.). V tomto směru považuje za pochybení soudů, že nevyhověl návrhu na doplnění dokazování a poškozeného U./F. znovu nevyslechl, jakož i to, že nevyslechl sv. S.
Vrchní soud v Praze se její argumentací stran provedeného dokazování fakticky nezabýval, pouze se obecně velice stručně na str. 108 ztotožnil s hodnocením důkazů, provedeným soudem prvního stupně. Provedené dokazování však její vinu neprokazuje, svým jednáním nenaplnila znaky skutkové podstaty zločinu zbavení osobní svobody ve formě pomoci. Dovolatelka si je vědoma toho, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně s tím, že tak může učinit jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (např. usnesení NS ze dne 7. 5. 2014, č. j.: 6 Tdo 164/2014-25). V takovém případě extrémního rozporu je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Navrhuje tak, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 10 To 48/2018, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, č. j. 47 T 2/2009, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí. Dále navrhuje, aby poté Nejvyšší soud buď přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, či aby ve věci sám rozhodl a obžaloby ji v plném rozsahu zprostil.
Po uplynutí dovolací lhůty dne 22. 3. 2019 (ačkoli lhůta běžela do 20. 1. 2019), doplnila obviněná dovolání se zcela novou argumentací, opírající se o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opřený o názor, že podle ní došlo k promlčení trestního stíhání, když poukázala na skutečnost, že ke skutku došlo již v listopadu 2007 a k vyhlášení odsuzujícího rozsudku až dne 19. 12. 2017. Promlčecí doba činí deset let a došlo k jejímu uplynutí, a trestní stíhání tak mělo být zastaveno.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že v rámci uplatňovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože šlo o jiný trestný čin nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako mimořádného opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možné namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Dovolací soud nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak dovolací soud povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval by jeho činnost (srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věci sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Žádná z popsaných situací však v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z nich je potom zřejmé, že spoluobvinění A. P., R. P. a I. M., za podpory M. H., se dopustili násilného útoku proti poškozenému Y. F., jenž byl posouzen jako zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Přitom soudy vycházely zejména z podrobné a věrohodné výpovědi poškozeného, ale i z dalších důkazů. Spoluobviněného A. P. přitom v místech, kde docházelo k útoku, pravidelně navštěvovala obviněná T. L., která měla zjevně přehled o celé situaci. V dané souvislosti se potom dopustila konkrétních úkonů, a to v podobě jednak předání informací spoluobviněným a jednak předání určité finanční částky. To vyplynulo zejména z výpovědi poškozeného, i potom z dispozic prostor určených k páchání trestné činnosti. Nelze vycházet z tvrzení obviněné, podle nichž se poškozený v daných místech zdržoval dobrovolně (což bylo naprosto vyvráceno). V daném rozsahu se tedy námitky obviněné míjí s uplatněným dovolacím důvodem a s možnostmi dovolacího řízení vůbec.
Současně obviněná napadá nedodržení zásady obžalovací ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. Tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit není možné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 163/2018). Přesto je namístě odkázat na body 240. a násl. usnesení Vrchního soudu v Praze, který se s totožnou argumentací obviněné, předloženou již v odvolání, plně a správně vypořádal, a to s tím závěrem, že k porušení zmíněného pravidla zjevně nedošlo. Navíc není ani zcela zřejmé, v čem měla být obviněná zkrácena na svém právu na obhajobu, pokud soudy na základě provedeného dokazování předsunuly počátek jednání obviněné o tři dny a současně patrně posunuly i jeho konec. Podstata jednání obviněné totiž zůstala naprosto shodná, včetně zásadních momentů jejího jednání, přičemž upřesnění časového úseku je marginální – tedy není zřejmé, v čem by se vlastně měla obhajoba obviněné měnit.
Pokud obviněná uplatnila též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího není zatíženo, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelkou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněné) rozhodl zamítavým usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného Y. F., který zde měl pobývat dobrovolně a skrývat se spolu s jejím druhem A. P., vyhodnocení odposlechů; spadá sem i námitka neprovedení důkazu výpověďmi svědků) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, zda si byla vědoma dispozic objektu v XY), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (na schůzku se sestrou poškozeného šla z ženské zvědavosti a že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že do objektu sice přijela, ale rozhodně nepřivážela prostředky na nutné výdaje, nemluvila s manželkou poškozeného, ale s jeho sestrou).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence, proto nelze přijmout ani námitku opomenutého důkazního návrhu na výslech svědka S. a opětovný výslech poškozeného F. a druhého násilně drženého U. (blíže body 525 až 529 rozsudku odvolacího soudu). Současně k tomuto Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V daném případě se však soudy důkazním návrhem zabývaly a zdůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedou.
Obviněná se tak domáhá existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud připomíná, že takovýto nesoulad spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, jak bylo uvedeno již shora. Situace nestojí tak jednoznačně, že by se obhajobou obviněné a prokázáním skutku nižší soudy nezabývaly, byť je skutečností, že vzhledem k vedlejší roli, jakou obviněná hrála, se hlavní část zaměřila na odůvodnění činnosti hlavních pachatelů. To však má vliv i na argumentaci obviněné, pokud hovoří o tom, že její druh P. se zde spolu s poškozeným F. dobrovolně schovával. Platí, že ji poškozený F. označil jako osobu, která se na místě jeho zbavení osobní svobody vyskytovala – uvedl, že šlo o manželku (reálně o družku) ods. P. – jasně popsáno na str. 48–49 s podrobnou citací výpovědi poškozeného F. způsobem, který z dalších okolností umožňuje označit obviněnou jako onu ženu, označovanou jako M. Je zde jasně popsáno, jakým způsobem se zde obviněná nacházela a jak se musel chovat poškozený, tedy že musela vědět, že je zde proti své vůli zadržován. Dále je z tohoto zjevné, že figurovala způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Dále bylo správně poukázáno na protokol o sledování osob, kde vyplývá emotivní gestikulace (na str. 99 rozsudku soudu prvního stupně a popis sledování ze dne 17. 10. 2007). Současně je vyhodnocen dopis na str. 116–117 rozsudku soudu prvního stupně, který byl zadržen, a obsahuje instrukce pro obv. P. a pro kontakt má užívat právě obviněnou, k čemuž i došlo.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným F. v tom směru, že to byla obviněná, která jako družka hlavního pachatele P. postupovala popsaným způsobem. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017).
Procesního rázu je i námitka, že došlo k porušení zásady obžalovací – posunutí spáchání skutku, když s ohledem na shora uvedené je zjevné, že nemůže naplnit tvrzený dovolací důvod. V dané věci jde o upřesnění doby v reakci na vzniklou důkazní situaci, když se upřesnila doba spáchání pomoci dovolatelkou, a to v souladu s ostatními provedenými důkazy. Přitom totožnost skutku zůstala zachována, jedná se o přesun počátku jednání na dobu od 17. 10. 2007 nejméně do konce října 2007. V obžalobě byla doba vymezena úžeji, avšak v rámci tohoto časového rozpětí, kdy na tuto argumentaci bylo správně reagováno odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozhodnutí v bodech 537 až 541 rozsudku odvolacího soudu.
V případě námitek do právní kvalifikace jednání se jedná o námitky mající oporu výlučně ve shora uvedených skutkových námitkách, které směřují proti skutkovému stavu ve věci samé, když bylo shora vysvětleno, že neobstojí námitka tvrzeného tzv. extrémního nesouladu. Nad rámce uvedeného je možno uzavřít, že soudem prvního stupně bylo na str. 150 vysvětleno, proč se jedná o účastenství ve formě pomoci na zločinu zbavení osobní svobody.
Doplnění dovolání podáno opožděně, jde o zcela novou argumentaci, byť pod stejným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o podání z 22. 3. 2019, ačkoli lhůta běžela do 20. 1. 2019. Formálně se sice jedná o dovolací důvod již včas uplatněný [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nicméně opřený o zcela nové a odlišné věcné důvody. Rozsah dovolání a důvody dovolání lze však měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.). Proto se věcně Nejvyšší soud těmito námitkami nezabýval, byť by je bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec je však možno uzavřít, že ani v případně včas uplatněné námitky by se nejednalo o opodstatněnou argentaci, neboť zcela přehlíží skutečnost, že v trestní věci došlo k úkonům, přerušujícím běh promlčecí doby, a to konkrétně od zahájení trestního stíhání obviněné jde o podání obžaloby v roce 2009, vyhlášení předchozích odsuzujících rozsudků soudem prvního stupně dne 5. 3. 2010 a 16. 6. 2015, od kterých běží promlčecí doba nová, když mezi těmito úkony rozhodně neuběhla promlčecí doba [§34 odst. 1 písm. c), 4 písm. a) tr. zákoníku, případně v době před účinností zák. č. 40/2009 Sb. se jednalo o ustanovení §67 tr. zákona č. 140/1961 Sb., kde se jednalo o ještě širší katalog úkonů, jež způsobily přerušení běhu a počátek běhu nové promlčecí doby]. V našem právním řádu tak neplatí objektivní promlčecí doba, jež by byla neodvislá od úkonů, přerušující její běh.
Pokud obviněná uplatnila též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě, o prvou alternativu se nejedná, kdy došlo k meritornímu projednání jejího odvolání ve veřejném zasedání odvolacím soudem, tedy že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně, zde citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo shora objasněno, tak tyto dovolací důvody nebyly shledány za naplněné, a z tohoto důvodu tak nemůže být naplněn ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání podané z jiného, než zákonem stanoveného důvodu uvedeného v §265b tr. ř. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné T. L. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal