ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.399.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 399/2019-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. D. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 436/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 25/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 15 T 25/2018 , byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 9. 2017, v přesně nezjištěné době mezi 03.30 a 04.00 hodinou ranní uvnitř klubu P. A. na adrese XY v XY, XY, v prostoru foyer klubu, fyzicky napadl poškozenou M. Z., narozenou XY, tak, že po drobné předchozí slovní rozepři v době odchodu poškozené z klubu, tuto dostihl před vchodovými dveřmi a bez varování ji kopl pravou nohou tzv. šlapákem do vnější strany jejího levého kolene, následkem čehož poškozená upadla na zem, po chvíli vstala a z klubu odešla domů, a téhož dne v podvečer vyhledala lékařskou pomoc, přičemž bylo zjištěno, že napadením obžalovaným jí bylo způsobeno poranění měkkých tkání levého kolene s krevním výronem s otokem měkkých tkání kolene a poškození vnitřního postranního vazu kolenního kloubu, přičemž toto poranění dosahuje ze soudně lékařského hlediska charakteru ublížení na zdraví, zejména omezením poškozené v obvyklém způsobu života fixací kolenního kloubu ortézou a chůzí o berlích s odlehčováním poraněné končetiny po dobu delší jednoho týdne, ne však delší šesti týdnů .
Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečiny způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ: 411 97 518, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 359/6, škodu ve výši 8.426 Kč, a poškozené M. Z. škodu ve výši 15.174 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 15 T 25/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků, včetně výroku o náhradě škody.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 436/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání (č. l. 193–195), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř. , neboť odvolací soud napadeným usnesením zamítl odvolání, které bylo podáno řádně a včas, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obou soudů, primárně soudu prvního stupně, a důkazy, které byly provedeny. Má za to, že existují důvodné pochybnosti o tom, zda se uvedeného jednání dopustil, a vůbec mohl dopustit. Soudy vycházely primárně z výpovědi poškozené, nijak se však hlouběji nezabývaly rozeznávacími schopnostmi poškozené, kdy tato uvedla, že v průběhu večera vypila pět skleniček vína, ale bez dalšího vzaly za prokázané, že její rozeznávací schopnosti nebyly ničím ovlivněny. Již toto tvrzení je v naprostém rozporu s obecným vnímáním užívání alkoholu. Na podkladě vlastních úvah pak obviněný dospěl k tomu, že při odchodu z klubu ve 4 hodiny ráno by hladina alkoholu v krvi poškozené dosahovala zhruba 2,32 promile, tedy že se nacházela ve stavu střední až vyšší opilosti, kdy rozeznávací schopnosti osoby jsou značně omezené, motorika těžko ovladatelná, přičemž se v této fázi opilosti již nezřídka projevují i výpadky paměti, u některých osob se projevuje i agrese. Tuto skutečnost však ani nalézací soud, ani soud odvolací nevzaly v potaz a hlouběji se touto skutečností nezabývaly. Stejně tak jako nadbytečný zamítly důkaz výslechem osoby, která s poškozenou v P. A. byla. Oproti tomu veškeré důkazy, které hovořily v jeho prospěch, byly bagatelizovány a vykládány v jeho neprospěch. Obviněný uvádí, že se na místě potyčky nenacházel, což jednoznačně potvrdili další svědci, a pouze poškozená tvrdí, že útočníkem byl on. Rozpory ve výpovědích svědků připisuje monotónnosti práce ve večerních hodinách, stejně jako skutečnosti, že drobné potyčky jsou s ohledem na klientelu konzumující alkohol běžné, a tedy celému incidentu nevěnovali přílišnou pozornost. Stejně tak má za to, že spolehlivě vysvětlil, proč se podle údajů telekomunikačního provozu nacházel v okolí místa činu, přesto soud pouze konstatoval, že tomuto neuvěřil. Je přesvědčen, že nalézací soud nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a se zásadou rovnosti, kdy se soudy sice zabývaly otázkou, proč by jej poškozená křivě obvinila, ale už se vůbec nezabývaly otázkou, proč by bezdůvodně napadl poškozenou. Stejně tak se soudy nezabývaly možností, že k úrazu poškozené vůbec nedošlo při jejím údajném napadení, ale později. Tím byla porušena zásada rovnosti stran a stejně tak soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpce neviny.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 261/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání bylo prokázáno jednak výpovědí poškozené M. Z., ale i dalšími svědeckými výpověďmi především však znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výslechem znalkyně u hlavního líčení. Účinek násilí na vnější stranu levého kolene poškozené v podobě tzv. prošlápnutí mohl vznik poranění kolene poškozené lehce vysvětlit. Popis vzniku zranění poškozené zcela koresponduje se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ostatní důkazy její výpověď logicky doplňují. Řízení o dovolání přitom nenabízí přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či možnost dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Dovolatel ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 436/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozené M. Z., své vlastní výpovědi, kterou podle jeho mínění soudy hodnotily jednostranně, a výpovědi blíže nejmenovaných svědků; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu výpovědí osoby, která se s poškozenou nacházela v předmětný večer na místě) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění množství vypitého alkoholu poškozenu a možný vliv alkoholu na její rozpoznávací schopnosti, zjištění stran náplně a průběhu práce vyhazovačů, zjištění z jakých důvodů se nacházel v okolí místa činu, zjištění jeho případné motivace k napadení poškozené, stejně jako možnosti, že k jejímu zranění nedošlo při potyčce samotné), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že soudy zcela bagatelizují výpovědi svědků – vyhazovačů) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že sice k potyčce došlo, ale ne za jeho přítomnosti, neboť on se v té době na místě činu nenacházel, přičemž je možné, že k události došlo jinak, než jak poškozená vypověděla, neboť byla opilá a události si nemusela zapamatovat přesně).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z hlediska výše uvedeného je nad rámec uvedeného, ve vztahu k případné námitce obviněného stran tzv. opomenutého důkazu, možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Na str. 10 rozsudku pak rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nadbytečnosti navrhovaných důkazů, včetně výslechu přítelkyně poškozené, která ji v předmětný večer doprovázela. Uvedl, že „ se jedná o svědectví, která nevnesou do zjištění skutkového stavu projednávané věci žádné podstatné skutečnosti důležité pro rozhodnutí, když ani jeden ze svědků nebyl přítomen incidentu “. Nalézací soud se vyjádřil i k námitce, že svědkyně se měla vyjádřit též k množství vypitého alkoholu, kdy uvedl, že z takové informace nelze žádné zásadní zjištění skutkového stavu ověřit (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu