ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.469.2019.1
3 Tdo 469/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 To 20/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 42 T 6/2015 , byl obviněný M. K. v bodech I. 1) – 7) výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil spolu s obviněným R. P., nar. XY, Slovenská republika, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
1) V přesně nezjištěnou dobu počátkem r. 2011 do 26. 7. 2011 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému V. P., nar. XY, možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 5, s tím, že je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání tohoto bytu podmiňoval poskytnutím tzv. odstupného ve výši 1.800.000 Kč pro dosavadní nájemce bytu R. a M. L. s tím, že do doby změny nájemce je nutno uvedenou částku deponovat v advokátní úschově, na základě souhlasu poškozeného mu obž. M. K. dne 26. 7. 20 11 přinesl k podpisu svěřeneckou smlouvu zpracovanou a podepsanou obž. R. P., který, ačkoliv měl Českou advokátní komorou pozastaven výkon advokacie, ve smlouvě vystupoval z pozice řádného advokáta se sídlem AK XY, XY, a to tak, že zavazoval poškozeného ve dvou splátkách k zaplacení celkové částky 1.800.000 Kč na jeho advokátní účet č. XY s tím, že tato částka bude vyplacena manželům L., kteří podle podepsané svěřenecké smlouvy měli uzavřít dohodu o výměně bytu, přičemž žádná výměna bytu nebyla realizována, manželé L. byt opustit nechtěli, přičemž finanční prostředky, které poškozený poukázal na stanovený účet obž. R. P. bezprostředně po doručení použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili pošk. V. P. škodu ve výši 1.800.000 Kč ,
2) v přesně nezjištěné době v průběhu r. 2011 do 16. 9. 2011 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému V. P., nar. XY, možnost získání bytu č. 12 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, s tím, že je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání bytu podmiňoval poskytnutím tzv. odstupného za výměnu bytu ve výši 900.000 Kč pro dosavadní nájemnici R. P. s tím, že do doby změny nájemce je nutno uvedenou částku deponovat v advokátní úschově a na základě souhlasu poškozeného mu obž. M. K. dne 16. 9. 2011 přinesl k podpisu svěřeneckou smlouvu zpracovanou a podepsanou obž. R. P., advokátem se sídlem AK XY, XY, a to tak, že zavazoval poškozeného ve dvou splátkách zaplatit celkovou částku 900.000 Kč na jeho advokátní účet č. XY s tím, že tato částka bude vyplacena R. P., přičemž obž. M. K. získání bytu nezprostředkoval a R. P. bezprostředně po doručení finančních prostředků tyto vybral a následně je použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili pošk. V. P. škodu ve výši 900.000 Kč ,
3) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu r. 2011 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému M. H., nar. XY, možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, s tím, že byt je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání tohoto bytu podmiňoval nutností poskytnutí tzv. odstupného ve výši 600.000 Kč pro dosavadního nájemce bytu J. K. s tím, že do doby změny nájemce je nutno uvedenou částku deponovat v advokátní úschově a na základě souhlasu poškozeného obž. M. K. zajistil dne 13. 2. 2012 uzavření svěřenecké smlouvy s obž. R. P. se sídlem AK XY, XY, na základě této smlouvy se poškozený zavázal složit na advokátní účet R. P. č. XY částku 600.000 Kč, kdy tato částka měla být vyplacena po realizaci výměny bytu J. K., avšak částku 600.000 Kč, kterou v hotovosti na požadovaný účet P. poškozený dne 16. 2. 2012 složil, použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, přičemž oba obžalovaní neměli ani možnosti ani úmysl zajistit nabízený byt poškozenému M. H., kterému tak způsobili škodu ve výši 600.000 Kč ,
4) v přesně nezjištěnou dobu v dubnu r. 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozené E. J., nar. XY, a její sestře P. J., nar. XY, možnost získání bytu č. 6 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, a ačkoliv věděl, že se jedná o nájemní byt přidělený O. K., možnost získání bytu podmínil poskytnutím částky 1.700.000 Kč jako zálohy na koupi bytu a požadoval, aby do realizace změny vlastnických práv byla předmětná částka uložena v advokátní úschově R. P., advokáta se sídlem AK XY, XY, takže na základě této podmínky pošk. E. J. dne 15. 5. 2012 uzavřela s obž. R. P. svěřeneckou smlouvu, kdy se zavázala zaplatit do 18. 5. 2012 na účet obž. R. P. č. XY tuto částku, což učinila, přičemž obžalovaný bezprostředně po připsání uvedených prostředků tyto použil na úhradu svých jiných závazků a závazku obž. M. K. a zbytek použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobil E. J., nar. XY, škodu ve výši 1.700.000 Kč ,
5) v přesně nezjištěnou dobu v r. 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému F. L., nar. XY, občanu ČLR, možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, s tím, že je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání tohoto bytu podmiňoval poskytnutím tzv. odstupného za výměnu bytu ve výši 1.000.000 Kč pro dosavadní nájemkyni B. K. s tím, že do doby realizace změny nájemníka bude uvedená částka uložena v advokátní úschově obž. R. P., advokáta, se sídlem XY, XY, proto poškozený uzavřel přímo s obž. R. P. dne 17. 7. 2012 svěřeneckou smlouvu, na základě které se jako složitel zavázal na účet P. č. XY složit částku 1.000.000 Kč, kdy B. K. dne 11. 6. 2012 měla s poškozeným podepsat dohodu o výměně bytu, a proto poškozený F. L. v hotovosti vložil na uvedený účet obž. P., částku 1.000.000 Kč, avšak obžalovaný M. K. se zprostředkováním získání předmětného bytu nezabýval a obž. R. P. bezprostředně po vložení požadované částky na účet ji v hotovosti vybral a následně použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili pošk. F. L., nar. XY, škodu ve výši 1.000.000 Kč ,
6) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve M. K. prostřednictvím J. J. získal kontakt na poškozeného R. T., nar. XY, a tomu obžalovaný M. K. nabízel možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 5 s perspektivou budoucí privatizace, přičemž jakmile poškozený projevil o byt zájem, podmiňoval získání tohoto bytu složením částky 1.000.000 Kč jako finančního vyrovnání pro dosavadní nájemkyni bytu B. K., kdy tyto prostředky měly být složeny na základě zpracované a podepsané svěřenecké smlouvy R. P. ze dne 3. 12. 2012 do advokátní úschovy, a to na účet R. P. jako advokáta se sídlem AK XY, XY, č. XY, přičemž bezprostředně po převodu této částky, která měla být B. K. vyplacena po uzavření dohody o výměně bytu ze dne 30. 11. 2012, ji obžalovaný R. P. vybral a následně obžalovaní R. P. a M. K. použili pro svoji potřebu, takže tímto jednáním způsobili poškozenému R. T. škodu ve výši 1.000.000 Kč ,
7) v blíže neurčenou dobu v průběhu roku 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obžalovaný M. K. nabízel poškozenému P. V., nar. XY, možnost získání bytu určeného k následné privatizaci na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž obžalovaný M. K. podmiňoval získání bytu zaplacením částky 1.100.000 Kč, která by byla na základě svěřenecké smlouvy složena do advokátní úschovy R. P. s tím, že tato částka bude vyplacena bývalému vlastníku bytu, takže dne 26. 11. 2012 obžalovaný M. K. předložil poškozenému k podpisu svěřeneckou smlouvu, kde byla stanovena podmínka na účet č. XY advokáta R. P., AK se sídlem XY, XY, složit částku 1.100.000 Kč, což poškozený učinil a bezprostředně poté obžalovaný R. P. tuto částku vybral v hotovosti a následně ji použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili poškozenému P. V., nar. XY, škodu ve výši 1.100.000 Kč ,
čímž obviněný M. K. způsobil celkovou škodu ve výši 8.100.000 Kč .
Za to byl obviněný M. K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. P., který byl shledán vinným i pro skutky pod body I. 8) až 10) výroku o vině, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
8) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2011 L. B. seznámil poškozeného M. L., nar. XY, s obž. M. K., kterému nebylo v tomto bodě sděleno obvinění, a který měl zajistit převod nájmu bytu č. 14 v XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 2, a R. P., který ačkoliv měl ze strany České advokátní komory pozastaven výkon advokacie, uzavřel v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného s poškozeným dne 17. 3. 2011 svěřeneckou smlouvu, na základě které se poškozený zavázal složit částku 1.500.000 Kč na účet advokátní úschovy č. XY s tím, že tato částka bude uvolněna ve prospěch Městské části Praha 2 v případě, že poškozený vyhraje výběrové řízení, přičemž poškozený podle smlouvy tuto částku zaslal na stanovený účet, avšak obž. M. K. zapojení poškozeného do veřejné soutěže nezprostředkoval, přičemž obžalovaný R. P. veškeré finanční prostředky ve výši 1.500.000 Kč bezprostředně po připsání na jeho účet použil na úhradu svého závazku a částečně vybral a použil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému M. L. škodu ve výši 1.500.000 Kč ,
9) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2011 L. B. seznámil poškozeného I. D., nar. XY, s obž. M. K., kterému nebylo v tomto bodě sděleno obvinění, a který měl zajistit převod nájmu bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 5, přičemž L. B. v rámci zprostředkovatelské činnosti vyzval dne 27. 9. 2011 poškozeného ke složení zálohy 1.150.000 Kč do advokátní úschovy obžalovaného R. P., advokáta se sídlem AK XY, XY, kdy mu předložil k podpisu připravenou a podepsanou svěřeneckou smlouvu, kterou obž. P. uzavřel v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného a na základě které měla být částka 1.150.000 Kč složena na účet advokátní úschovy č. XY a to v termínu do 29. 9. 2011, přičemž tato částka měla být určena pro dosavadního nájemníka bytu J. V. a tomu měla být vyplacena po uskutečnění převodu bytu a dále bylo poškozenému uloženo, kdy poškozený požadovanou částku zaplatil na stanovený účet, přičemž obžalovaný R. P. prostředky z účtu úschovy vybral a použil pro svoji potřebu, čímž způsobil I. D. škodu ve výši 1.150.000 Kč ,
10) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2011 v Praze 8 a jinde L. B. seznámil poškozeného J. Ď., nar. XY, s obž. M. K., kterému nebylo v tomto bodě sděleno obvinění a který měl zajistit pro dceru poškozeného T. Ď., nar. XY, převod nájmu bytu č. 1 na adrese XY, XY, s tím, že byt bude následně privatizován, přičemž získání bytu L. B. podmínil poskytnutím částky 500.000 Kč pro současného nájemce bytu J. Š., kdy tato částka měla být složena do advokátní úschovy R. P., který vystupoval jako řádný advokát se sídlem XY, XY, ačkoli mu byla Českou advokátní komorou v této době pozastavena činnost, tak, že v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného zpracoval a podepsal svěřeneckou smlouvu, kterou dne 18. 4. 2011 podepsala T. Ď., v níž se zavázala odeslat požadovanou částku na advokátní účet č. XY, přičemž J. Ď. neměl celou částku k dispozici ve stanoveném termínu, a proto poukázal dne 18. 4. 2011 částku 200.000 Kč a dne 19. 4. 2011 částku 100.000 Kč jménem T. Ď., a dále bylo dojednáno s L. B., že zbývající částka ve výši 200.000 Kč bude odeslána na účet č. XY, který patří A. B., nar. XY, a tato platba byla na tento účet skutečně poukázána dne 22. 6. 2011, celá částka měla být vyplacena J. Š. poté, co bude s T. Ď. uzavřena nájemní smlouva s ÚMČ Praha 8, přičemž obžalovaný P. peníze složené v advokátní úschově bezprostředně po jejich připsání na bankovní účet použil pro svoji potřebu především pro bezhotovostní úhradu dalších závazků, čímž způsobil poškozenému J. Ď. škodu ve výši 300.000 Kč,
takže obviněný R. P. svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 9.900.000 Kč .
Pod bodem II. bylo rozhodnuto podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 1 KZV 271/2014, pro skutky uvedené v bodech 8) – 10), kterých se měl dopustit obviněný L. B., nar. XY, společně s obviněným R. P., a v nichž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. K. a R. P. uložena povinnost, aby zaplatili společně a nerozdílně poškozeným
- V. P., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 2.400.000 Kč,
- M. H., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 600.000 Kč,
- F. L., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 1.000.000 Kč,
- R. T., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 1.000.000 Kč,
- P. V., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 1.100.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. P. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Ď., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši částku 300.000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. J., nar. XY, M. L., nar. XY, a I. D., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. P., nar. XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 42 T 6/2015, podal obviněný M. K. odvolání. Odvolání podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to do zprošťujícího výroku stran obviněného L. B. Odvolání do výroku o náhradě škody podala poškozená E. J.
O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 T 20/2017 , a to tak, že:
I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. K. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný odsuzuje podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem;
II. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené E. J., nar. XY, zrušil napadený rozsudek v části, ve které byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. K. povinnost uhradit poškozené E. J., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 1.700.000 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou s obviněným R. P., který má tuto povinnost uloženou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2015, č. j. 21 C 14/2013-39;
III. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek zrušil v části II. 8) až 10) výroku vině z napadeného rozsudku, kterým byl obviněný L. B., nar. XY, zproštěn obžaloby a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v této části vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání (č. l. 2902–2908), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací argumentace je obsažena v části III. dovolání, po níž následuje návrh na rozhodnutí dovolacího soudu v části V. dovolání. Dovolání tak postrádá část IV. – patrně jen chybou číslování, když text se nezdá být přerušený.
Obviněný namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním, přičemž má za to, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestné. Brojí zejména proti závěru, že jednal s podvodným úmyslem. Uvádí, že pracoval jako realitní makléř a v rámci své realitní činnosti nutně potřeboval spolupracovat s advokáty, a to z důvodu přípravy smluvní dokumentace k jednotlivým transakcím nebo z důvodu provádění úschov listin a peněžních prostředků. V rámci jeho realitní činnosti se mu osvědčila spolupráce s obviněným P., nicméně spolupracoval i s dalšími advokáty – JUDr. Františkem Veselým a JUDr. Vladimírem Vávrou, jejichž výslech navrhoval. V obou případech však byl výslech advokátů odmítnut jako nadbytečný. Má za to, že právě výslechem zmíněných spolupracujících advokátů mohlo dojít k prokázání skutečnosti, že se v jeho případě nejednalo o podvodné jednání vůči jeho klientům. Za pomoci svých kontaktů na úřadech městských částí měl a skutečně mohl mít dobré informace o zamýšlených privatizacích a o možnostech výměn nájemních bytů v majetku městských částí. Právě tyto kontakty a své know-how využíval ke své pracovní činnosti, při níž bylo nutno jednat poměrně rychle a s časovým předstihem. I z tohoto důvodu se snažil deponovat potřebné prostředky na účtu obviněného P. Pokud by jednal od počátku s úmyslem ponechat si prostředky deponované na tomto účtu, jeví se jako nelogické, že by poté, co P. i s deponovanými peněžním prostředky zmizel, inicioval schůzky s poškozenými a snažil se situaci řešit, resp. pokoušel se nekontaktního advokáta dostihnout. Obviněný spatřuje extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy i v úvaze soudu, že podával poškozeným nepravdivé informace a že pokud by poškození věděli, že se jedná o „pouhý“ záměr privatizace bytu, který může být uskutečněn až v horizontu let, od svého úmyslu získat předmětné byty by ustoupili. Ačkoliv tato premisa odvolacího soudu nebyla nikdy v rámci výpovědí poškozených potvrzena, přesto je s ní v rámci odůvodnění předmětného usnesení kalkulováno. Obviněný dále uvádí, že bylo jeho neopatrností, že si nezjistil, že obviněný P. má pozastaven výkon advokacie, avšak nelze z toho usuzovat na jeho úmyslné zavinění v rámci projednávaného skutku. Možnost zjistit si, zda je P. aktivním advokátem či nikoliv měli rovněž možnost zjistit si i sami poškození. Spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno mimo jiné vyvoláním nebo využitím omylu. K závěru o existenci takového omylu však nepostačuje zjištění, že k vylákání určitého plnění byly poskytnuty nepravdivé údaje, protože na straně oklamaného nelze odhlížet ani od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán; nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného, aby jednoduše eliminoval svůj omyl (srov. TR NS 35/2007-T 992), jak mohli učinit poškození.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 To 20/2017, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 42 T 6/2015, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně navrhuje v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. přerušení výkonu trestu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 226/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že k nesprávnému právnímu posouzení dovolatel neuvádí žádnou argumentaci, resp. v závěru části III. dovolání uvádí jen, že jeho jednání mělo být „kvalifikováno jako jednání, které není trestné“, aniž by k tomu cokoliv dodal z hlediska trestního práva hmotného. Proto se k takové kusé argumentaci není možno blíže vyjádřit. Těžiště dovolacích námitek spočívá v obsáhlých námitkách dovolatele proti učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel tím opakuje svou obhajobu obsaženou již v řádném opravném prostředku. S námitkami dovolatele proti skutkovému zjištění o jeho zavinění se proto již vypořádal odvolací soud v odůvodnění na str. 12–14 svého rozsudku, kde poukázal i na odůvodnění skutkových zjištění nalézacím soudem. Nalézací soud pak v odůvodnění na str. 34–36 podrobně a přesvědčivě uvedl, z jakých konkrétních důkazů učinil závěr, že také dovolatel jednal podvodně. Zejména, že spoluobviněného P. doporučoval poškozeným i v době, kdy již věděl, že tento nevrací peníze, poškozeným podával nepravdivé informace a provedení výměny bytu podmiňoval tím, že peníze budou složeny právě u spoluobviněného P. O žádnou výměnu bytu se přitom v předmětných případech ani nepokusil. Získané prostředky pak použili oba obvinění dílem společně. Svědkyně J. pak popsala nátlak dovolatele spočívající v podstatě v tom, aby stáhla trestní oznámení a počkala si na peníze, které obvinění opatří od dalších poškozených. Oba obvinění měli v předchozím období dluhy a dovolatel již byl podroben exekuci. Shora označené úvahy soudů jsou logické a přesvědčivé a nic nenasvědčuje tomu, že by snad byl mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním nesoulad, natož nesoulad „extrémní“. Státní zástupce neshledal ani to, že by se jednalo o případ opomenutých důkazů, neboť soudy tyto jeho důkazní návrhy zamítly s věcně adekvátním odůvodněním. Za dané situace nic nenasvědčuje porušení zásad spravedlivého procesu, přičemž procesní námitky dovolatele nenaplňují tvrzený dovolací důvod.
Státní zástupce dále uvedl, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s mírou benevolence podřadit námitku, že poškození měli v roce 2012 možnost zjistit, že obviněný P. má pozastavený výkon advokacie a že tedy není způsobilý přijímat sumy na advokátní úschovní účty. Neshledává ji však opodstatněnou, neboť ve věci dovolatele žádný signál o nevěrohodnosti P. nebyl. Pokud někteří z poškozených chtěli složit peníze u jiného jim bližšího advokáta, byl to právě dovolatel, kdo bezpodmínečně požadoval složení peněz u P. s tím, že jinak nemůže být výměna bytu provedena. Obezřetnost poškozených tedy odpovídala běžné obezřetnosti rozumně uvažujících osob. Požadavek na to, aby si na webu České advokátní komory ověřovali aktuální status tvrzeného advokáta, považuje státní zástupce za přemrštěný. Samotná absence prověření spoluobviněného P. ze strany poškozených proto nemohla vést k jeho vyvinění – ať již pro absenci omylu nebo škodlivosti pro společnost. V této části je dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 To 20/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi spoluobviněného P.; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů výslechem JUDr. Františka Veselého a JUDr. Vladimíra Vávry) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jak postupoval poté, co obviněný P. zmizel s deponovanými penězi, jak se snažil situaci řešit), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že nebyly provedeny žádné přímé důkazy, přičemž důkazy nepřímé netvoří ucelený řetězec) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že spolupracoval i s jinými advokáty, nejen s obviněným P., přičemž byl jednoznačně aktivnější osobou, z důvodu urychlení transakcí zajišťoval podpisy dokumentů a prováděl prohlídky bytů, které byly určeny v určitém časovém horizontu k privatizaci, což vyplývalo ze zpráv městských úřadů, kdy tyto informace získal díky svým kontaktům na úřadech městských částí a svému know-how).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z hlediska výše uvedeného je nad rámec uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného stran neprovedených důkazů, možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Na str. 34 rozsudku pak rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nadbytečnosti navrhovaných důkazů, včetně výslechů JUDr. Františka Veselého a JUDr. Vladimíra Vávry, na které poukazuje v podaném dovolání. Jako nadbytečný zamítl soud návrh obviněného i na výslech svědkyně G. U., stejně jako dalších svědků, kterým výměnu bytu zajistil, stejně jako připojení spisu Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně ve vztahu k obviněnému M. K. respektoval všechny požadavky zákona ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., kdy „ skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku týkající se obžalovaného K. jsou správná a mají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování “ (str. 12 napadeného rozsudku), přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění nalézacího soudu stran viny dovolatele, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud uzavírá, že tomuto postupu nelze ničeho vytknout.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstavě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního sudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Obviněný byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při uvedení někoho v omyl u zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku tedy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnut Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014).
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1857. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5.000.000 Kč.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
V projednávané věci mají skutková zjištění soudů jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých obviněný spolupracoval se spoluobviněným R. P., tak i důkazů listinné povahy, zejména svěřených smluv, výpisů z účtů a dokladů o složení finančních prostředků dokládajících, že obviněný doporučoval i nadále poškozeným uložení peněz, resp. podmiňoval převody bytů uložením peněžních prostředků na účtech spoluobviněného P., přestože věděl, že tento peníze při neuskutečnění převodu nevrací. Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Zejména se jednalo o výpověď spoluobviněného P., který se ke svému podílu na trestné činnosti přiznal. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem předmětných listinných důkazů.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 34 až 36 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud uvedl, že mezi obviněnými byla uzavřena dohoda, na základě které obviněný poškozeným uváděl nepravdivé informace, jejichž účelem bylo, aby tito složili peníze do advokátní úschovy k obviněnému P., kterýžto však měl v předmětné době pozastavenu advokátní činnost. Obviněný poškozeným uváděl nepravdivé informace o tom, že byt je ve vlastnictví městské části, která v brzké budoucnosti hodlá byty prodávat, že jim je chce nájemce „přenechat“ za odstupné, sliboval jim, že jeho přičiněním se nejprve stanou nájemci a pak vlastníky bytu (str. 34 až 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), čímž poškozené uváděl v omyl. I kdyby snad ze strany úřadů městských částí existoval takový záměr, ničeho to nemění na škodlivosti dovolatelova jednání, resp. na jeho záměru nedostát svému slibu. Obviněný předstíral, že po složení peněz do advokátní úschovy budou tyto vyplaceny původním nájemcům bytů a byt bude převeden či dojde k výměně, přičemž se ale nijak nepokusil dostát svým závazkům, kdy ani dotčené úřady městských částí nebyly se záměry obviněného obeznámeny. V některých případech nebyly o případné výměně bytu či jeho převodu informováni ani stávající nájemci. Pokud by měli poškození všechny dostupné informace, resp. byly by jim tyto zásadní informace známy, lze zcela oprávněně předpokládat, že by k případné transakci z jejich strany nedošlo, popř. došlo za jiných podmínek.
Nalézací soud rovněž rozvedl, na podkladě jakých úvah vyhodnotil obhajobu obviněného za nevěrohodnou a vyvrácenou. Z výpisů z bankovních účtů se pak dokládá, že poškozenými uložené peníze byly obviněnými následně vybrány, případně přeposlány na jiné účty, kdy z těchto prostředků byly hrazeny jiné závazky, a to i závazky obviněného M. K., což pouze potvrzuje závěr, že s obviněným P. jednal po domluvě a byl si vědom skutečnosti, že peníze nejsou poškozeným vraceny, resp. jsou užity v rozporu s účelem jejich svěření do advokátní úschovy. Z dokazování rovněž vyplynulo, že jak obviněný M. K., tak obviněný P. měli dluhy, které částečně hradili z peněz složených do advokátní úschovy. Soudy rovněž poukázaly na to, že se obviněný pokusil přesvědčit svědkyni P. J., aby stáhla podané trestní oznámení na jeho osobu.
Nelze tak přisvědčit námitce obviněného, že jeho jednání není trestným činem. Obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Předmětnou námitku by bylo možno s určitou mírou benevolence podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tato byla vznesena způsobem neregulérním, neboť je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tímto se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, jak již rozvedeno výše.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pokud pak obviněný namítá, že poškození měli v roce 2012 možnost zjistit, že obviněný P. má pozastavený výkon advokacie, a není tedy způsobilý přijímat finanční prostředky do advokátní úschovy, čemuž měli poškození přizpůsobit své jednání, pak je třeba uvést, že předmětná námitka svým obsahem dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jen s velkou dávkou benevolence. Obviněný se jí, byť ji takto neformuluje, dotýká samotného užití zásady subsidiarity trestní represe.
Lze zcela jistě v rámci občanskoprávních vztahů očekávat od jejich účastníků dostatečnou obezřetnost a dodržování alespoň elementárních zásad opatrnosti. Současně ale nelze přisvědčit obviněnému, že jednání poškozených vybočuje z míry opatrnosti vynakládané běžným člověkem. Poškození neměli o dluzích a finanční situaci obviněných ponětí. Současně vkládali důvěru do osoby P. jako advokáta, tedy osoby znalé práva a zmocněné k tomu, aby jako třetí nezávislá strana transakce přijímala do úschovy finanční prostředky, které poté v souladu s účelem úschovy za sjednaných podmínek uvolní. Ze strany obviněného P. tak došlo mimo jiného k profesnímu selhání, kdy nelze očekávat, že s tímto poškození mohli jakkoli počítat. Jako fyzické osoby měli ve vztahu k instituci advokátní úschovy důvěru, ze které vyplývala opodstatněnost jejich očekávání a předvídatelnost postupu.
Naopak to byl právě obviněný M. K., kdo poškozené ujišťoval o tom, že jediný možný způsob dosažení výměny bytu či jeho převodu, je složení finančního obnosu do advokátní úchovy u P. Poškozené o navrácení jejich finančních prostředků ujišťoval i poté, co se někteří dožadovali zpětného vydání peněz a přestože věděl, že peníze byly vybrány a použity na jiné účely. Ponechal je tedy v tomto omylu, přestože věděl, že finanční částky poskytované poškozeným nebude schopen uhradit.
Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007) je pak nepřípadný, neboť vychází ze skutkově velmi odlišné situace. V uvedené věci se jednalo o otázku poskytnutí bankovního úvěru, kdy pobočka banky jakožto instituce mající k tomu prostředky, neučinila nic pro ověření jí předložených údajů a bez dalšího vycházela jen z podnikatelského záměru žadatele, přestože mohla být srozuměna s vysokou mírou rizika úvěru a s nereálností podnikatelského záměru, zvláště pokud centrála banky zamítla žádost o úvěr. Ačkoli je třeba, aby osoby půjčující peněžní prostředky dbaly alespoň základní obezřetnosti, lze po nich požadovat jen míru obezřetnosti přiměřenou daným okolnostem, postavení těchto osob i hloubce a kvalitě vztahů mezi jimi a dlužníkem. Nadto jedná-li se o osoby fyzické, nelze na ně klást nepřiměřené nároky na tzv. absolutní obezřetnost, na rozdíl od peněžních ústavů, které disponují dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachovávání potřebné opatrnosti potřebné informace získaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo sice částečně podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl podán návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu