ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.869.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 869/2019-1214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněné A. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, pro účely doručování bytem XY, XY, Spolková republika Německo, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 195/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 178/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 T 178/2011, byla obviněná A. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (body 1 až 3 výroku o vině) a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (body 4 až 7 výroku o vině), kterých se podle skutkových zjištění dopustila dílem spolu s obviněným R. P. (body 1 a 2 výroku o vině) a dílem sama (body 3 až 7 výroku o vině), jednáním spočívajícím v tom, že
1/ dne 22. 1. 2010 v XY, v ulici XY, společným jednáním po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, nabídli A. K. a R. P. jako zplnomocnění zástupci společnosti L. r. poškozené C. K., zprostředkování převodu členských práv a povinností vyplývajících z členství v údajném bytovém družstvu K., vztahujících se k užívání bytové jednotky, následně dne 25. 10. 2010 v XY předložili poškozené K. k podpisu Smlouvu o rezervaci, sepsanou mezi společností L. r. jako zprostředkovatelem a poškozenou K. jako zájemcem o zprostředkování převodu uvedených práv a téhož dne od poškozené oproti příjmovému pokladnímu dokladu obdrželi zálohu na kupní cenu v částce 5.000 Kč, dále dne 30. 1. 2010 v Ústí nad Labem, v kavárně XY na XY, předložili poškozené k podpisu Smlouvu o smlouvě budoucí k převodu členských práv a povinností, sepsanou mezi A. Š. jako převodcem a poškozenou K. jako nabyvatelem uvedených práv, za celkovou cenu 189.000 Kč, kdy od poškozené oproti příjmovému pokladnímu dokladu společnosti L. r. přijali v hotovosti částku 184.000 Kč, a popsaného jednání se dopustili, ačkoli od samého počátku věděli, že nabízená bytová jednotka není družstevní, ale pouze nájemní a jejím výlučným vlastníkem je společnost K., nikoli bytové družstvo, a deklarovaný převod tak nemohl být zprostředkován, neboť s původní nájemkyní, A. Š., již dne 26. 10. 2009 uzavřeli smlouvu o zprostředkování převodu nájemní smlouvy k předmětnému bytu, přičemž z celkové získané částky vyplatili odstupující nájemkyni pouze částku 20.000 Kč a zbývající část si ponechali pro vlastní potřebu, čímž poškozené C. K., nar. XY, způsobili škodu ve výši 189.000 Kč,
2/ dne 9. 12. 2009 v Teplicích, na náměstí Svobody 2, v budově Magistrátu města Teplice společným jednáním po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, předložili A. K. a R. P., poškozenému P. O. k podpisu generální plnou moc, kterou poškozený zmocnil R. P. k prodeji svého spoluvlastnického podílu k nemovitostem, přičemž na základě této plné moci podepsal R. P. za poškozeného dne 10. 3. 2010 kupní smlouvu o převodu uvedeného spoluvlastnického podílu, uzavřenou mezi poškozeným O. jako prodávajícím, B. V. jako kupující a společností Invesa, s. r. o., IČ: 28 54 42 93, jako vedlejším účastníkem, s uvedenou kupní cenou v částce 890.000 Kč, která byla podle podmínek kupní smlouvy složena do úschovy JUDr. Michala Vihana, advokáta se sídlem v Teplicích, a měla být vypořádána tak, že částka 540.000 Kč bude vyplacena na účet Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, za účelem zaplacení exekuce váznoucí na nemovitosti, částka 26.700 Kč bude vyplacena na účet Finančního úřadu v Teplicích jako daň z převodu nemovitosti, částka 3.000 Kč připadne JUDr. Vihanovi jako odměna za úschovu, částka 44.500 Kč bude vyplacena na účet společnosti L. r. jako provize za zprostředkování prodeje a částka 275.800 Kč bude vyplacena poškozenému O. jako zbytek kupní ceny, kdy obvinění následně dne 14. 4. 2010 v Teplicích, v ulici XY, když se prezentovali jako zástupci společnosti L. r., ačkoli věděli, že nemají dispoziční oprávnění k bankovnímu úctu společnosti ani oprávnění přebírat za tuto společnost částky provize, vylákali v rozporu s kupní smlouvou od JUDr. Michala Vihana částku 44.500 Kč v hotovosti, určenou na provizi uvedené společnosti, kterou si ponechali pro vlastní potřebu, a dále dne 15. 4. 2011 v Teplicích, v budově pošty v ulici Bílinská předložili poškozenému O. k podpisu prohlášení, kterým poškozený O. zmocnil JUDr. Michala Vihana k vyplacení části kupní ceny ve výši 275.800 Kč na účet číslo XY, aniž by mu obsah podepisovaného prohlášení předem vysvětlili či dostatečně umožnili jeho přečtení, toto prohlášení následně doručili JUDr. Vihanovi, který na jeho základě částku 275.800 Kč z úschovy skutečně uvolnil a převedl na uvedený účet, patřící ve skutečnosti majitelce P. K., jejímž prostřednictvím získali obvinění z úctu částku 275.000 Kč v hotovosti, z níž poškozenému ničeho nevyplatili a svým jednáním tak způsobili poškozené společnosti L. r., IČ: XY, škodu ve výši 44.500 Kč a poškozenému P. O., nar. XY, škodu ve výši 275.800 Kč,
3/ dne 10. 12. 2009, na blíže nezjištěném místě, si A. K. v postavení obchodního zástupce společnosti L. r. pod smyšlenou záminkou potřeby pokrytí výdajů souvisejících s obchodní činností, vyžádala od jednatele uvedené společnosti, J. A. Š., který byl zároveň jedinou osobou s dispozičním právem k účtu společnosti, výběr finanční hotovosti z účtu společnosti v částce 82.000 Kč, kterou následně převzala a přisvojila si ji pro vlastní potřebu, přestože věděla, že předmětné finanční prostředky pocházejí z jediné obdržené částky kupní ceny spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve výši 680.000 Kč, kterou na účet společnosti převedl dne 3. 12. 2009 O. Ž. na základě obviněnou zprostředkované Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 23. 10. 2009, uzavřené mezi manželi O. a M. Ž. jako budoucími kupujícími na straně jedné a P. F. jako budoucím prodávajícím na straně druhé, a zároveň věděla, že tyto finanční prostředky jsou na základě obviněnou zprostředkované Kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2009, uzavřené mezi P. F. jako kupujícím a manželi P. a M. K. jako prodávajícími, přímo určeny na úhradu kupní ceny bytové jednotky v celkové částce 650.000 Kč, což Š. zamlčela, a tímto jednáním tak způsobila poškozenému P. F., nar. XY, škodu ve výši 82.000 Kč,
4/ dne 3. 8. 2009, v Ústí nad Labem, přijala A. K. v postavení zástupce společnosti L. r. na základě Smlouvy o rezervaci ze dne 3. 8. 2009, uzavřené mezi společností L. r. jako zprostředkovatelem a P. F. jako zájemcem o zprostředkování koupě bytové jednotky, od P. F. oproti příjmovému pokladnímu dokladu společnosti L. r. částku ve výši 50.000 Kč jako rezervační jistinu, kterou si následně přisvojila pro vlastní potřebu a nesložila ji do pokladny ani nevložila na bankovní účet poškozené společnosti L. r., IČ: XY, které tak způsobila škodu ve výši 50.000 Kč,
5/ dne 25. 11. 2009, v Praze 1, v ulici XY, v sídle společnosti B. C., v postavení zástupce společnosti L. r. přijala A. K. oproti příjmovému pokladnímu dokladu společnosti L. r. částku 90.000 Kč od J. F. A. v. W. jako doplatek kupní ceny, a to na základě Kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 24. 11. 2009, uzavřené mezi manželi J. F. A. v. W. a Y. v. W. L. jako kupujícími a P. V. a P. V. jako prodávajícími, přičemž podle ústního ujednání měla společnost L. r. do tří měsíců od provedení vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem, k němuž došlo nejpozději 3. 12. 2009, uhradit za prodávající daň z převodu nemovitosti a dále měla podle osobního ujednání vyplatit zbývající přesně nezjištěnou částku v hotovosti prodávajícím, ani k jedné úhradě však nedošlo, neboť obviněná K. si svěřené finanční prostředky přisvojila pro vlastní potřebu a nesložila je do pokladny ani nevložila na bankovní účet poškozené společnosti L. r., IČ: XY, které tak způsobila škodu ve výši 90.000 Kč,
6/ dne 4. 12. 2009, v Ústí nad Labem, v ulici XY, v postavení zástupce společnosti L. r. přijala A. K. od jednatele uvedené společnosti, J. A. Š., v hotovosti částku ve výši 300.000 Kč, kterou se zavázala vyplatit manželům P. a M. K. jako první část kupní ceny ve výši 650.000 Kč na základě obviněnou zprostředkované kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2009, uzavřené mezi P. F. jako kupujícím a manžely K. jako prodávajícími, svěřenou finanční hotovost však manželům K. nevyplatila a ponechala si ji pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti L. r., IČ: XY, způsobila škodu ve výši 300.000 Kč,
7/ dne 12. 2. 2010, v Teplicích, v postavení zástupce společnosti L. r., uzavřela A. K. jménem uvedené společnosti s J. Ř., jakožto zájemcem o zprostředkování koupě spoluvlastnického podílu na nemovitosti, Smlouvu o rezervaci a současně od něj oproti pokladnímu dokladu společnosti L. R. přijala v hotovosti částku ve výši 30.000 Kč jako zálohu na kupní cenu uvedeného spoluvlastnického podílu na nemovitosti, tuto částku si však následně přisvojila pro vlastní potřebu a nesložila ji do pokladny ani nevložila na bankovní účet poškozené společnosti L. r., IČ: XY, které tak způsobila škodu ve výši 30.000 Kč.
Za toto jednání byla A. K. odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a samostatné podnikání s předmětem činnosti realitní kanceláře na dobu 6 (šesti) let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 73/2011-1590 ze dne 19. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2013, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný R. P. byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvacetičtyřech) měsíců a pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku účinného do 1. 10. 2017 zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a samostatné podnikání s předmětem činnosti realitní kanceláře na dobu 4 (čtyř) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně na náhradě škody zaplatit částku 189.000 Kč, s úrokem z prodlení 7,75 % ročně ode dne 16. 9. 2011 do zaplacení poškozené C. K., nar. XY, bytem XY, XY, částku 275.800 Kč poškozenému P. O., nar. XY, bytem XY, XY. Podle téhož ustanovení pak byla samotné obviněné uložena povinnost na náhradě škody zaplatit částku 300.000 Kč poškozenému J. A. Š., nar. XY, bytem XY, XY, částku 730.000 Kč poškozenému P. F., nar. XY, bytem XY, XY, částku 30.000 Kč poškozenému J. Ř., nar. XY, bytem XY, XY, a částku 21.188 Kč poškozené Y. v. W. L., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Česká Lípa,
Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený P. V., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Česká Lípa, odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. Ř. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 T 178/2011, podala obviněná A. K. i spoluobviněný R. P. odvolání.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 195/2015, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného R. P. a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněné A. K. částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody obviněného R. P. a o náhradě škody týkající se poškozených C. K., J. A. Š., P. F., J. Ř. a Y. v. W. L.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl v otázce výkonu trestu obviněného R. P. tak, že podle §81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody u obviněného R. P. podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně na náhradě škody zaplatit částku 189.000 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně ode dne 16. 12. 2012 poškozené C. K., kterou poté se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené J. A. Š., P. F., J. Ř. a Y. v. W. L. se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 195/2015, podala obviněná dovolání (na č. l. 1071–1098), které napadlo Nejvyššímu soudu 4. 7. 2019 a v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., maje za to, že v řízení před nalézacím soudem byla porušena její práva jako obviněné se účastnit hlavního líčení a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení její věci a nadto jsou skutkové závěry nalézacího soudu nezhojené odvolacím soudem v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Obviněná namítá, že hlavní líčení před nalézacím soudem ve dnech 14. 8. 2013, 19. 3. 2014, 14. 5. 2014 a 25. 6. 2014 se konala v její nepřítomnosti za situace, kdy nebyla řádně a včas předvolána v souladu s §64 odst. 1, 4 tr. ř. Hlavní líčení se sice může konat bez přítomnosti obviněné, ale pouze za splnění podmínek daných §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. Soud musí předvolat obviněného ke každému, tedy i odročenému hlavnímu líčení. V dané věci však k tomuto nedošlo, kdy i v případě protokolů z předmětných hlavních líčení je jasně uvedeno, že v případě obviněné není doručení vykázáno. Tato předmětná jednání se tedy za této situace neměla vůbec konat, a konání těchto jednání i přes nepřítomnost obviněné, za situace, kdy jí nebylo řádně doručeno, naplňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Zbývající část svého dovolání směřovala obviněná do rozporování jednotlivých bodů výroků o vině, kdy skutková zjištění soudů označila za extrémně rozporná s provedeným dokazováním, nadto namítla nesprávné hmotněprávní posouzení všech výroků o vině napadaného rozhodnutí. Soud prvního stupně nevysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, které si navzájem odporují, přičemž svá skutková zjištění popsal toliko ve výrokové části, která byla zkopírována z obžaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu pak neobsahuje žádné úvahy, kterými se nalézací soud řídil a ponechá v podstatné části rozhodnutí nalézacího soudu v platnosti. Rozsudky obou soudů obsahují toliko obecné formulace bez konkrétního vztahu k projednávané věci, přičemž v nich zcela absentuje vypořádání se s obhajobou obviněné. Obviněná se tak nedověděla, proč byla odsouzena, a to ani z ústního odůvodnění předmětných rozhodnutí, kdy nalézací soud své rozhodnutí ústně neodůvodnil vůbec a odvolací pouze velmi stručně, obecně a nikoliv přesvědčivě.
Obviněná namítá, že skutková zjištění popsaná v bodě 1) výroku o vině jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K tomu poukazuje na provedený důkaz inzerátem, svou vlastní výpověď, výpovědi svědků K., Š. a poškozené C. K., které prokazují, že poškozenou nikdy neuváděla v omyl s tím, že se jedná o družstevní byt, ale toliko o byt nájemní, což je popsáno i všech listinách, kdy společnost K. je všude prezentována v souladu se svou skutečnou právní formou zkratkou XY. Poškozená se tak nemohla domnívat, že se jedná o byt družstevní. Nadto poškozená konzultovala opakovaně obsah smlouvy se svědkem Z., který ji utvrdil v tom, že nejde o převod družstevního bytu. Ostatně přímo poškozená nikdy neuvedla, že by jí jeden z obviněných sdělil, že se má jednat o byt družstevní. V jejím jednání při zprostředkování nájmu daného bytu nelze nadto spatřovat trestný čin. Lze připustit, že dané smlouvy nebyly zcela precizní, obviněná je ale osobou práva neznalou a nikdy to ani účastníkům netvrdila. Je zejména odpovědností účastníka smlouvy se před jejím podpisem poradit s osobou disponující potřebnými znalostmi (což učinila poškozená K. u svědka Z.). Odpovědnost za obsah smluv mají pouze její účastníci. Poškozená K. nikdy netvrdila, že by jí nebylo umožněno si smlouvy přečíst a seznámit se s nimi ještě před jejich podpisem, žádat její úpravy nebo podepsat smlouvu jinou. Postup obviněných nebyl neobvyklý, neboť realitní kanceláře běžně zprostředkovávaly kontakty mezi nájemcem, který chce byt opustit a zájemcem o užívání bytu a požadovaly za toto zprostředkování provizi, a nelze tak dovodit jakoukoliv snahu obviněných kohokoliv podvést. Je tak zjevné, že z provedeného dokazování nevyplývají příslušné skutkové závěry. Obviněná tak nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu kladeného jí za vinu.
Za nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke skutku popsaného v bodě 1) výroku nalézacího soudu je podle obviněné nutné považovat i hodnocení soudu ohledně nakládání s částkou 189.000 Kč, kterou obvinění údajně přijali od poškozené K., přičemž svědkyni Š. vyplatili pouze 20.000 Kč a zbytek si ponechali pro svou potřebu. Trestní odpovědnost však přichází v úvahu pouze u obviněného R. P., a to za přečin zpronevěry, neboť tuto částku měl převzít on jakožto zmocněnec svědkyně Š. To, jak byla daná částka použita, nebylo předmětem dokazování ani před nalézacím, ani před odvolacím soudem. Obviněná nikdy nebyla účastníkem vztahu mezi obviněným R. P. a svědkyní Š. a nelze ji činit odpovědnou za jednání v souvislosti s dalším osudem peněz, které měly být vyplaceny svědkyni Š. Za nesprávné hmotněprávní posouzení pak obviněná považuje i otázku své pasivní věcné legitimace stran náhrady poškozené K. Tento nárok by měl být uplatněn vůči svědkyni Š., neboť právě ta byla účastníkem právního vztahu vzniklého uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností.
Obviněná dále uplatňuje námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a shledání viny její osoby v případě jednání popsaného v bodě 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, kdy podle jejího názoru nebylo a nemohlo být prokázáno, že výplata částek z advokátní úschovy JUDr. Michala Vihana byla důsledkem jakéhokoliv podvodného jednání obviněných. Soudy pominuly, že s poškozeným O. a společností L. r. byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva, která byla provedena jako důkaz při hlavním líčení. Z této smlouvy pak vyplývá, že částka 275.800 Kč je zvláštní odměnou za snížení dluhu dosaženého jednáním zprostředkovatele s věřiteli poškozeného. Soudy ovšem v rozporu s tímto důkazem uvedly, že tato smlouva nevysvětluje postup obviněných ohledně této částky. V případě prodeje spoluvlastnického podílu poškozeného bylo nepochybně cílem snížit jeho zadlužení a případný rozdíl mezi kupní cenou a dluhy zaplacenými z této kupní ceny měl v souladu s čl. II třetí odrážkou připadnout zprostředkovateli kromě příslušné provize za prodej nemovitosti jako zvláštní odměna. Skutečnost, že obvinění postupovali v zájmu poškozeného a jejich jednání směřovalo ke snížení jeho dluhu je doložena mimo jiné i výpovědí zástupce věřitelů, svědka H. Skutková zjištění soudu jsou tak v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, neboť zcela ignorují výše popsanou zprostředkovatelskou smlouvu a z ní vyplývající nárok na mimořádnou odměnu. K úhradě této odměny pak došlo přirozeně přímo z úschovního účtu, neboť jinak by peníze musely být vyplaceny poškozenému O., který by je obratem musel předat obviněným jakožto zástupcům L. r., což by bylo pro všechny zbytečně zatěžující a bylo snažší peníze poukázat přímo z úschovního účtu na základě pokynu poškozeného. To, že zprostředkovatelská smlouva není zmíněna ve smlouvě o advokátní úschově peněz a listin ani v kupní smlouvě je způsobena tím, že tyto smlouvy zpracovávala jiná osoba než autor zprostředkovatelské smlouvy. Skutkové zjištění, že poškozený O. nevěděl, co bylo obsahem prohlášení (žádost o zaslání částky 275.800 Kč z účtu advokátní úschovy na bankovní účet uvedený v této žádosti), rozporuje obviněná tím, že jej poškozený O. podepsal dobrovolně a v kruhu své rodiny, která by ho dozajista upozornila, pokud by bylo jeho jednání v rozporu s jeho zájmy. Závěr nalézacího i odvolacího soudu je opřen toliko o výpověď tohoto poškozeného, kterého rozhodně nelze považovat za důvěryhodného svědka a který nadto pouze uvedl, že dané prohlášení nečetl. Poškozený O. se ve své výpovědi před soudem v podstatných bodech odchyloval od své výpovědi v přípravném řízení (při přípravném řízení uvedl, že souhlasil s prodejem bytu za účelem úhrady jeho dluhů a v řízení před soudem uváděl, že vůbec nevěděl o jeho prodeji). Při své výpovědi v hlavním líčení odpovídal na opakovaně položenou otázku pokaždé jinak. Hodnocení jeho výpovědi i přes tyto skutečnosti v rozsudku chybí. Odvolací soud hodnotil poškozeného jakožto osobu nestiženou duševní poruchou, což obviněná považuje za čistě spekulativní, neboť jej odvolací soud nikdy neviděl. V řízení nadto nebyl prezentován jediný důkaz prokazující nátlak na poškozeného nebo skutečnost, že mu byly dokumenty k podpisu bez předchozího vysvětlení podstrčeny. Skutková zjištění obou soudů nemají náležitou oporu v dokazování a jimi zjištěný skutkový stav je tak v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obvinění jednali vždy v souladu se zájmem poškozeného O. a zprostředkovatelskou smlouvou. Nelze tedy v jednání obviněných, kteří částku 275.800 Kč poškozenému nevyplatili spatřovat trestný čin.
O trestný čin se podle obviněné nemohlo jednat ani v případě jednání popsaného ve výroku o vině pod bodem 2) ve vztahu k částce 44.500 Kč vyplacené z úschovy JUDr. Vihana obviněným namísto účtu společnosti L. r., přičemž nalézací soud dospěl bez zdůvodnění k závěru, že obvinění neměli právo vybírat za společnost provize, přičemž ale takový závěr z dokazování rozhodně nevyplývá. Naopak je obvyklou součástí kompetence realitního makléře, že bude provize vybírat, neboť právě on je v přímém kontaktu s klienty. Jednatel společnosti L. r. se na vlastní realitní činnosti nepodílel, a i ve své výpovědi potvrdil, že s klienty nepřicházel do žádného kontaktu. JUDr. Vihanovi pak z předchozí spolupráce se společností L. r. bylo bezpochyby známo, že zde působí obvinění jakožto realitní makléři. Jeho postup jim vyplatit z úschovy částku 44.500 Kč tak nelze považovat za důsledek omylu, ale naopak důsledek znalosti skutečností, že obvinění jsou oprávnění provize vybírat, o čemž svědčí i příjmový doklad vystavený ve prospěch společnosti L. r., a nikoliv obviněných jakožto fyzických osob. Tyto prostředky pak byly použity ve prospěch společnosti na její chod, když jednatel a svědek Š. opakovaně odmítal hradit provozní výdaje kanceláře, které předtím hradili ze svého. Obvinění si tak započetli částky vynaložené na provoz realitní kanceláře ze svých zdrojů a nárok na provize oproti pohledávce společnosti L. r. na vyplacení částky v celkové výši 320.300 Kč, kterou obvinění obdrželi z úschovy účtu JUDr. Vihana, o čemž svědka Š. řádně předem vyrozuměli. V této době nadto již měli informaci, že svědek Š. využívá peníze klientů na úhradu svých vlastních potřeb a hrozilo, že částku 320.300 Kč použije pro vlastní potřebu, a nikoliv pro potřebu společnosti. Proto také nechali částku 275.800 Kč poslat na jiný účet. Za situace, kdy obvinění použili částky 275.800 Kč a 44.500 Kč k úhradě nákladů spojených s provozem realitní kanceláře L. r., a nikoliv pro svoji vlastní potřebu, nelze v takovém jednání spatřovat trestný čin.
Námitky obviněné proti výroku o vině pod bodem 3) směřují k absenci důkazů, že částka 82.000 Kč byla obviněné opravdu svědkem Š. předána. Obviněná předání popřela a nebyl proveden jediný důkaz, který by potvrdil výpověď svědka Š., jehož věrohodnost je značně snížena, a to jednak tvrzeními vyplývajícími přímo z jeho výpovědi, kdy měl požadovat potvrzení o převzetí částky obviněné až s časovým odstupem a nikoliv při předání, ač tomu zjevně nic nebránilo. Hlavně pak jeho věrohodnost ale snižuje skutečnost, že je sám vyšetřován v souvislosti se svým působením ve společnosti L. r. patrně z důvodu, že si měl pro svoji potřebu přisvojovat prostředky společnosti a klientů této společnosti. Ve světle tohoto probíhajícího trestního stíhání není v žádném případě vyloučeno, že si svědek Š. pouze na úkor obviněné vylepšuje svoji pozici v trestním řízení, proti němu vedeném. Nalézací soud se však věrohodností tohoto svědka vůbec nezaobíral a považoval jej za zcela věrohodného, kdy bez dalšího přijal jeho tvrzení za pravdivá a jeho motiv k případné nepravdivé výpovědi vůbec nebral v potaz. Odvolací soud hodnotil věrohodnost tohoto svědka bez toho, aby jej vyslechl, což je v daném případě v rozporu se zákonem i principy trestního řízení. Odvolací soud pak uvádí, že výpověď svědka Š. je potvrzena obsahem účetnictví, ale v účetnictví společnosti L. r. se žádný doklad o tom, že svědek Š. předal obviněné částku 82.000 Kč, nenachází. Obviněná nemohla zamlčet tomuto svědkovi, že částka na účtu společnosti je určena k úhradě kupní ceny za byt manželů K., když k účtu společnosti neměla přístup a nevěděla tak, jaké prostředky jsou na něm uloženy a odkud pochází. Není tak možné, aby se vůči svědkovi Š. dopustila podvodného jednání tím, že by mu zamlčela, že peníze převedl na účet svědek Ž. za účelem úhrady kupní ceny za byt manželů K. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost potvrdil odvolací soud, jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy žádný důkaz, vyjma výpovědi značně nevěrohodného svědka Š., nepodporuje skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a aprobovaná soudem nalézacím. I kdyby ale obviněná předmětnou částku převzala, nemohla by se dopustit žádného trestného činu ani způsobit společnosti L. r. nebo komukoliv jinému škodu, neboť bylo povinností této společnosti nést náklady související s výkonem podnikatelské činnosti, kterou realizovala také prostřednictvím obviněné a obviněná tak měla právo na náhradu nákladů, které na provoz kanceláře vynaložila. V takovém jednání (převzetí částky 82.000 Kč na úhradu nákladů na provoz realitní kanceláře) nelze spatřovat trestný čin.
Obviněná dále brojí proti skutkovým zjištěním učiněnými nalézacím soudem a popsanými v bodech 4) – 7) výroku o vině nalézacího soudu, kdy ve všech těchto případech argumentuje stejně, a to zpochybňováním věrohodnosti svědka Š. stejným způsobem jako je popsán výše v argumentaci proti bodu 3) výroku o vině. Nerozporuje, že přijala částku 50.000 Kč od svědka F. [bod 4) výroku o vině], 90.000 Kč od svědka v. W. [bod 5) výroku o vině] a 30.000 Kč od svědka Ř. [bod 7) výroku o vině]. Všichni svědci, kteří jí předmětné částky předali, však nevypovídali ani vypovídat nemohli o tom, co s těmito částkami učinila obviněná potom. Tyto prostředky obviněná řádně předala svědku Š. Je možné, že ten si je však ve všech případech přisvojil k uspokojení svých vlastních potřeb a právě z tohoto důvodu není v účetnictví společnosti záznam o předání těchto částek. Absence potvrzení v jejím případě by jí neměla být kladena k tíži, když nebyla k tíži pravdivosti jeho výpovědi kladena ani svědku Š. v případě vydání 82.000 Kč ani v případě vydání 300.000 Kč obviněné [bod 6) výroku o vině], kdy soudy jeho tvrzení přes jeho zřejmou nevěrohodnost zcela akceptovaly. Není možné v případě neschopnosti doložit předání určité straně na jedné straně v případě svědka Š. akceptovat a na straně druhé přičíst k tíži obviněné. Soudy však postupovaly rozdílným způsobem vůči obviněné i vůči svědkovi Š. Jako nesprávné skutkové zjištění ve vztahu k částce 90.000 Kč [bod 5) výroku o vině] pokud jde o tu skutečnost, že z této částky mělo být na základě ústního slibu placena společnosti L. r. daň z nemovitosti. Existence ústního slibu byla vyvrácena kupní smlouvou, kde je výslovně uvedeno, že daň zaplatí prodávající a částka 90.000 Kč má být hrazena k rukám prodávajících. Značně zmatená svědectví svědků V. byla vyvrácena, neboť pokud by nedošlo k uhrazení jejich dluhů z částky, kterou manželé v. W. zaplatili přímo věřiteli, nemohlo by být ukončeno exekuční řízení a nemovitost řádně převedena. K událostem probíraných ve výrocích 4), 5) a 7) výroku o vině nalézacího soudu došlo na počátku působení obviněné ve společnosti, kdy nevěděla ani vědět nemohla, že svědek Š. užíval prostředky společnosti či klientů pro svou vlastní potřebu a neměla tedy důvod mu nevěřit a požadovat potvrzení o předání předmětných částek. Ve výroku o vině v bodu 6) nalézací soud vyšel opět pouze z výpovědi svědka Š., předání této částky nebylo nijak prokázáno ani jinou výpovědí ani listinným důkazem, kdy ani v účetnictví toto předání zachyceno není. Je zcela nelogické, aby svědek Š. předával obviněné tak velkou částku bez jakéhokoliv potvrzení v hotovosti, když mohl a měl podle kupní smlouvy předmětnou částku převést manželům K. na jejich bankovní účet. Skutková zjištění soudů, že si obviněná ponechala částky uvedené v bodech 4) až 7) výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu pro svou osobní potřebu, nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a jsou tak s nimi v extrémním rozporu.
Obviněná svou poslední námitku směřovala proti neprovedení jejího důkazního návrhu, a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stran jejího zdravotního stavu a příčetnosti v době údajného spáchání trestných činů kladených jí za vinu, a to na podkladě lékařské zprávy Z. S., primářky psychiatrického oddělení XY – XY nemocnice v XY, ze které vyplynulo, že v době spáchání trpěla obviněná nikoliv nevýznamnou duševní poruchou a byla v péči psychiatra. Pochybnosti stran její příčetnosti vyvolané touto zprávou mohly být rozptýleny pouze znaleckým posudkem. Odvolací soud považoval znalecký posudek za nadbytečný a sám se zaobíral odbornými otázkami (vlivem duševní poruchy na jednání obviněné). Soud však nemůže svévolně laickou úvahou posuzovat, zda duševní choroba obviněné v daném období měla vliv na její jednání či nikoliv. Pokud by se prokázalo, že obviněná jednala ve stavu zmenšené příčetnosti či nepříčetnosti, musel by odvolací soud rozhodnout diametrálně jinak. Hmotněprávní posouzení soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu, pokud jde o otázku příčetnosti obviněné v době, kdy se měla dopouštět jednání kladeného jí za vinu, je tedy z uvedených důvodů nesprávné.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 195/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 T 178/2011, a případná rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodnul.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 10. 2016, sp. zn. 1 NZO 818/2016.
Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení státní zástupkyně uvedla, že z protokolů o hlavních líčeních je zjevné, že v rámci jednání konaných ve dnech 14. 8. 2013, 19. 3. 2014, 14. 5. 2015 a 25. 6. 2016 není vykázáno doručení obviněné, na druhé straně osobní omluva obviněné z hlavního líčení ze dne 14. 8. 2013 a ve zbývajících případech pak její výslovná žádost o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti svědčí o tom, že jí byl termín konání příslušného hlavního líčení vždy znám. Z materiálu dostupného státní zástupkyni není možné dovodit, zda byla vždy předvolána včas (§198 odst. 1 věta prvá tr. ř.) a řádně [§64 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 tr. ř.], tedy za splnění podmínek §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. a zda tedy mohl soud akceptovat žádost obviněné o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti. Je ale také na místě zvážit, zda by případné zjištění o procesním pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. mohlo ve výkonu uvedeného práva na spravedlivý proces materiálně odrazit takovým způsobem, že by došlo k zhoršení jejího postavení v trestním řízení. S ohledem na to státní zástupkyně konstatuje, že v hlavním líčení dne 14. 8. 2013 došlo toliko k výslechu svědka J. Ř. (poškozený ve vztahu ke skutku 7), při hlavním líčení ze dne 19. 3. 2014 došlo pouze k výslechu svědka P. V. (viz skutek 6), při hlavním líčení ze dne 14. 5. 2014 byl slyšen toliko svědek O. K. (viz skutek 1) a konečně při hlavním líčení ze dne 25. 6. 2014 byl proveden úkon podle §211 odst. 1 tr. ř. (čtení výpovědi svědkyně J. S. mimo hlavní líčení ke skutku 6) a podle §213 odst. 1 tr. ř. čteny osobní výkazy obviněných, poté bylo prohlášeno dokazování za skončené a uděleno slovo k závěrečným řečem. Na výpovědi svědků P. V., J. S. a O. K. je potřebné nahlížet jako na důkazy okrajové. Byť nelze stejný závěr učinit v případě svědecké výpovědi svědka J. Ř. ve vztahu ke skutku 7 výroku o vině, nemohlo by případné vyhodnocení jeho nedostatečné míry průkaznosti nikterak ovlivnit právní závěr o tom, že zbývajícími dílčími útoky popsanými v bodech 4, 5, a 6 výroku o vině došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když nelze přehlédnout, že jí ve vztahu k tomuto dílčímu útoku nebyla uložena platební povinnost v adhezním řízení. Je tedy zřejmé, že ani případné zjištění odstranitelné vady s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., by se na postavení obviněné v předmětném řízení odpovídajícím materiálnímu významu nikterak neodrazilo.
K námitkám obviněné uplatněnými pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitce extrémního nesouladu státní zástupkyně podotknula, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními aniž by bylo zapotřebí jejich změny či upřesnění na úrovni odvolacího soudu, a to i přesto, že podle jeho přezkumného zjištění vycházejí z poněkud stručnějších, nicméně stále ještě přezkoumatelných hodnotících úvah. Obviněnou uplatněná argumentace je zčásti založena na prosazování vlastní verze skutkového děje ve spojení s požadavkem na zohlednění jí poukazovaných důkazů ve smyslu jí přiřazené vypovídací hodnoty, a to aniž by ono extrémně rozporné kvality rozhodných skutkových zjištění vycházelo z celkového důkazního stavu věci. Uplatněné dovolací námitky ve vztahu k jednání 4–7 výroku o vině, které bylo posouzeno jako pokračující přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jsou výlučně skutkové povahy, a tedy se s odkazem na nesplnění výše judikovaných podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání se podle státní zástupkyně nemohly stát kvalifikovaným předmětem dovolacího přezkumu.
I v případě námitek, které lze ve světle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za námitky hmotněprávní státní zástupkyně podotýká, že obviněná se při uplatnění této námitky důsledně nepřidržovala skutkového podkladu jednotlivých částí výroku o vině.
Pokud obviněná ve vztahu k bodu 1) výroku o vině tvrdila, že zprostředkováním převodu nájmu nespáchala trestný čin kladený jí za vinu, když neuvedla nikoho v omyl, neboť poškozená K. uzavřela smlouvu po poradě se svědkem M. Z., přičemž výše finanční částky za zprostředkování předmětu nájmu byla za účinnosti „starého“ občanského zákoníku běžnou provizí státní zástupkyně uvedla, že obviněná opomněla, že byla uznána vinnou ve spolupachatelství se spoluobviněným R. P. za jednání vůči poškozené, které podle obsahu i názvu smluv, podepsaných s poškozenou v postavení zplnomocněných zástupců společnosti L. r. i ve smyslu znění související nabídky, vypovídalo o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu a že na takovém informačním podkladě a tudíž v tomto mylném přesvědčení poškozená také poskytla finanční částku 196.000 Kč jakožto cenu tam deklarované transakce. Jednajíce přitom zcela nezávisle na jiné osobě, která by ji případně mohla od takového kroku odradit. Ohledně námitky obviněné ohledně nakládání s takto inkasovanou částkou obviněná přehlíží, že k dokonání podvodného jednání došlo již vylákáním částky za údajný převod členských práv k družstevnímu bytu ke škodě poškozené zájemkyně o zprostředkování, a to ve spojení s obohacením obou spolupachatelů. Okolnosti popsané ve skutkové větě nalézacího soudu pak jen podporují závěr, o jaký obchod na rozdíl od předstíraného šlo. Odkaz na občanskoprávní vztah mezi poškozenou K. a svědkyní Š. a z něj vyplývající právní titul pro uspokojení nároku na náhradu škody považuje státní zástupkyně za nepřípadný, neboť k jeho zprostředkování obviněnými došlo způsobem zakládajícím znaky skutkové podstaty trestného činu včetně škodlivého následku a nikoliv v příčinné souvislosti s výchozím vztahem občanskoprávní povahy.
Ve vztahu k námitkám obviněné vztahující se k bodu 2) výroku o vině státní zástupkyně podotknula, že obviněná nevychází z přisouzených skutkových zjištění, pokud přehlíží, že právní rámec, na jehož podkladě se s obviněným R. P. podílela na uskutečnění prodeje spoluvlastnického podílu poškozeného P. O. na jeho nemovitosti, se v daném případě řídil plnou mocí udělenou obviněnému R. P. k podpisu tomu odpovídající kupní smlouvy s tam ujednanou kupní cenou, která měla být vypořádána způsobem uvedeným v této smlouvě, tedy tak, že po vypořádání všech závazků prodávajícího mu měla být vyplacena zbývající část kupní ceny ve výši 275.800 Kč. Za tímto účelem pak byla kupní cena složena v advokátní úschově. Obvinění pak mimo tento postup a se zneužitím nízké míry obezřetnosti poškozeného P. O. mu předložila prohlášení, které pověřilo advokáta JUDr. Vihana k výplatě částky 275.800 Kč na bankovní účet poškozenému neznámý, čímž byl poškozený uveden v omyl. Obviněné pak nelze přisvědčit v tom, že ve společném jednání obviněných, kdy poškozenému P. O. nevyplatili částku 275.800 Kč nelze spatřovat trestný čin. Stejně tak nelze přisvědčit námitce obviněné ve vztahu k částce 44.500 Kč, kterou vyplatil obviněným v hotovosti advokát JUDr. Michal Vihan. Obviněná přehlíží, že JUDr. Michalu Vihanovi zamlčeli podstatnou okolnost spočívající v tom, že nemají dispozici k bankovnímu účtu společnosti L. r., ani oprávnění za tuto společnost přebírat provize. Takové jednání jim umožnilo vylákání částky 44.500 Kč do své dispozice. Na správném závěru obou soudů nemění nic argument, že tyto prostředky použili na provoz realitní kanceláře, kdy se vůči tomuto subjektu nenacházeli v postavení, aby mohli nakládat s jeho majetkem. Stejnou argumentaci pak státní zástupkyně směřuje i vůči námitce poškozené, že částku 82.000 Kč použila na provoz společnosti. Tato částka pocházela z kupní smlouvy, kdy poškozený P. F. na straně prodávajícího, který měl na podkladě další kupní smlouvy v postavení kupujícího použít z prvé obchodní transakce inkasované finanční prostředky na úhradu kupní ceny obchodované bytové jednotky ve smluvně dohodnuté částce, u které se v důsledku jednání obviněné oněch 82.000 Kč již nedostávalo.
K poslední námitce obviněné, totiž neprovedení jejího důkazního návrhu stran zjištění její příčetnosti, státní zástupkyně podotýká, že se nelze ztotožnit s názorem obviněné, že neprovedením tohoto důkazu bylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces. Tento důkazní návrh byl odmítnut pro svoji zjevnou nadbytečnost s adekvátním a zcela logickým zdůvodněním vztahujícím se k povaze jednání obviněné i ke způsobu tohoto jednání, které nikterak nesvědčí o takových okolnostech jejího psychického zdraví, které by reálně mohly být důvodem pro vyloučení, popř. omezení její trestní odpovědnosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 195/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (ve vztahu k obviněné byla napadeným rozsudkem toliko modifikována její povinnost k náhradě škody). Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zde byl uplatněn formálně podřaditelně pod deklarovaný důvod, avšak nikoli důvodně. Postupem nižších soudů nedošlo k porušení práv obviněné, které by vyústilo v závažný zásah do práva obviněné na projednání věci v její přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny). I v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je toto právo považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze základního práva na účast při jednání soudu zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod však nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení (obviněného), je však na orgánech činných v trestním řízení, aby při svém postupu měly důsledně na zřeteli účel trestního řízení a vynaložily veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.). Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy například o odročení hlavního líčení či veřejného zasedání je žádáno z obstrukčních důvodů a kdy jsou naopak u osoby, proti které se řízení vede, dány objektivní důvody, pro které se nemohla dostavit, byť jednání soudu chtěla být přítomna.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1);
na to a na jiné následky nedostavení (§66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn.
Podle odst. 3 citovaného ustanovení nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v §211.
Podle odst. 4 hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.
Podle odst. 5 se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odst. 3 se tu užije přiměřeně.
Nalézací soud sice procesně pochybil, když akceptoval omluvu poškozené v termínech 14. 8. 2013, 19. 3., 14. 5. a 25. 6. 2014, přesto, že u obviněné neměl vykázáno doručení předvolání k hlavnímu líčení, ovšem nelze přehlédnout, že obviněná vždy s různým předstihem omluvila svou neúčast u hlavního líčení a požádala o jeho konání v její nepřítomnosti. Podle ustanovení §202 odst. 5 tr. ř., pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného musí být kumulativně naplněny materiální i formální podmínky ustanovení §202 odst. 2, 5 tr. ř.
Materiální podmínka je vyjádřena v §202 odst. 2 tr. ř., a to sice, že soud musí dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného (srov. Šámal, P. a/kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2549–2566). Tuto materiální podmínku lze mít za splněnou ve všech případech, kdy obviněná již byla soudem vyslechnuta v předchozích hlavních líčeních, byla přítomna přednesení obžaloby (obojí v hlavním líčení dne 14. 12. 2012) a měla možnost se k ní sama nebo prostřednictvím svého obhájce vyjádřit.
Formálními podmínkami, které musí být splněny, jsou řádné doručení obžaloby, řádně a včasné předvolání k hlavnímu líčení a to, že obviněný musí být řádně vyslechnut o skutku, který je předmětem obžaloby za současného řádného poučení o možnosti prostudovat spis a činit návrhy na doplnění dokazování.
O splnění první a třetí formální podmínky, tedy doručení obžaloby a upozornění na možnost prostudovat trestní spis není sporu, kdy obviněné byla, jak řádně doručena obžaloba, tak byla řádně poučena a ke skutku řádně vyslechnuta jednak v rámci přípravného řízení a jednak v hlavním líčení před nalézacím soudem dne 14. 12. 2012 (srov. Šámal, P. a/kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2549–2556). Obviněná ale namítala, že jí nebylo řádně doručeno, kdy v protokolech o hlavních líčeních ze dnů 14. 8. 2013, 19. 3., 14. 5. a 25. 6. 2014, je vždy uvedeno, že doručení není vykázáno.
Předvolání obviněného je možno považovat za řádné a včasné, jestliže mu bylo doručeno do vlastních rukou za podmínek stanovených zákonem. Je pravdou, že ani v jednom z uvedených případů nebyla soudu vrácena podepsaná doručenka, kdy náhradní doručení je vyloučeno s ohledem na ustanovení §64 odst. 2, 3, 4, 5 písm. a) tr. ř. Zde je třeba uvést, že samotné formální pochybení nalézacího soudu ještě nezakládá naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je totiž podstatné, zda i přes dílčí procesní pochybení zůstalo trestní řízení jako celek spravedlivé a nepozbylo charakter spravedlivého procesu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1318/2015).
V kontextu shora uvedeného výkladu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud je Nejvyšším soudem aplikován na posuzovanou trestní věc, je třeba uvést, že byl obviněnou uplatněn právně relevantně (hlavní líčení ve dnech 14. 8. 2013, 19. 3., 14. 5. a 25. 6. 2014 byla konána v její nepřítomnosti, ačkoliv soud neměl doklady o řádném doručení předvolání). Zde je nutno uvést, že nalézací soud předvolání zasílal obviněné na jí řádně udanou doručovací adresu, kterou uváděla např. v zaslaných potvrzeních o pracovní neschopnosti (např. č. l. 812), či telefonicky dne 11. 6. 2014, přičemž na adresu uvedenou obviněnou jí také byl doručen rozsudek odvolacího soudu (viz doručenka na č. l. 1078 p. v.). Obviněná o konání všech hlavních líčení prokazatelně věděla, kdy v každém případě s různým předstihem omluvila svou neúčast a vždy požádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti (omluvy na č. l. 809–811, č. l. 866–869, č. l. 882–883, č. l. 906). Všem jednání byl přítomen její obhájce. Obviněná byla účastna osobně předchozích hlavních líčení, a to konaných ve dnech 22. 8., 17. 10., 14. 12. 2012, 7. 6. a 2. 10. 2013, jakož i veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 7. 3. 2016. U jednání dne 27. 2. 2013 nebyla osobně přítomna, ale termín jednání vzala na vědomí a za řádného splnění podmínek §202 odst. 2 a násl. tr. ř. bylo jednání v souladu s její žádostí konáno v její nepřítomnosti. Během těchto řízení byla provedena drtivá většina důkazů, které byly hlavním podkladem pro rozhodnutí o vině obviněné. Naproti tomu 14. 8. 2013 došlo pouze k výslechu poškozeného J. Ř., který uvedl, že předal obviněné zálohu na kupní cenu za spoluvlastnický podíl na základě uzavřené smlouvy o zprostředkování koupě spoluvlastnického podílu na nemovitosti a smlouvy o rezervaci, přičemž se jedná o skutečnost, kterou obviněná v řízení před soudem nalézacím, odvolacím, ani v podaném dovolání nijak nerozporuje. V hlavním líčení dne 19. 3. 2014 byl vyslechnut svědek P. V., v hlavním líčení dne 14. 5. 2014 byl vyslechnut svědek O. K. a v hlavním líčení dne 25. 6. 2014 byla podle §213 odst. 1 tr. ř. čtena výpověď svědkyně J. S., dokazování prohlášeno za skončené a uděleno slovo k závěrečným řečem. Na výslechy svědků O. K., P. V. i J. S. je nutné nahlížet jako na důkazy okrajové hodnoty, jak ostatně podotknula i státní zástupkyně, kdy jejich výpovědi toliko podpořili množství listinných důkazů a výslechů jiných svědků. Nelze opomenout ani skutečnost, že námitku stran porušení ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení uplatňuje obviněná až v dovolání, přičemž s ohledem na okolnosti je nutné na toto nahlížet jako na ryze účelové jednání, které má sloužit toliko ke zvrácení výsledku trestního řízení na čistě formálním podkladě, které zcela pomíjí zásady trestního řízení a práva na spravedlivý proces (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96). Obviněná měla tedy více než dostatek příležitostí se vyjádřit k obsahu dokazování a případné zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem by se na jejím postavení v trestním řízení materiálně ničeho nezměnilo. Nedošlo tedy k porušení práva obviněné na obhajobu a práva na spravedlivý proces, tedy čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že shora uvedená, byť částečně relevantně uplatněná dovolací námitka, je tak zjevně neopodstatněná.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů [zejména výpovědí svědků O. K., C. K., A. Š., M. Z., P. O., P. K., P. H., P. F., P. V., P. V., Y. v. W. L., J. A. Š., J. Ř., výpovědi spoluobviněného R. P. i své vlastní výpovědi jakož i řady listinných důkazů – inzerátu-internetové nabídky, rezervační smlouvy ze dne 25. 1. 2010, smlouvy o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností ze dne 29. 1. 2010 uzavřené mezi A. Š. a C. K., emailové komunikace mezi společností L. r. a M. Z., zprostředkovatelské smlouvy uzavřená dne 9. 12. 2019 mezi L. r. a poškozeným P. O., písemný pokyn poškozeného P. O. advokátu JUDr. Michalu Vihanovi, kupní smlouvy o převodu obchodního podílu (správně o převodu spoluvlastnického podílu), smlouvy o úschově ze dne 10. 3. 2010, pokladního dokladu o převzetí částky 90.000 Kč, kupní smlouvy uzavřené mezi P. a P. V. a manželi v. W., smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností SMART HYPO, s. r. o., a bratry V., výzvy Y. v. W. L. na finanční vyrovnání, rozhodčího nálezu ze dne 24. 8. 2009, kupní smlouvy uzavřené mezi J. A. v. W. a Y. v. W. L. na straně kupující a P. a P. V. na straně prodávající ze dne 24. 11. 2009] a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, že z provedených důkazů nevyplývají skutkové závěry soudu, zvláště ohledně dalšího osudu peněz předaných obviněné klienty společnosti L. r. stran toho, zda obviněná byla oprávněna přijímat za společnost L. r. a užívat jí svěřené prostředky z realizace obchodů ke krytí provozních výdajů společnosti, že poškozené C. K. bylo od počátku nabízeno pouze zprostředkování nájemného bytu, že vylákali na poškozeném O. část kupní ceny za jeho spoluvlastnický podíl na nemovitosti podstrčením prohlášení na vyplacení části kupní ceny ve svůj prospěch, že obviněná nepředala jí svěřené klientské platby J. Š. jako jednateli společnosti L. r., a že naopak obdržela od obviněného částku 300.000 Kč určenou k zaplacení části kupní ceny manželům K., že měla povědomí, že částka 82.000 Kč pochází z prodeje nemovitosti P. F. a má sloužit jako část platby za jinou nemovitost kupovanou P. F.), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. je naprostá absence důkazů k prokázání klíčových okolností, přičemž z provedených důkazů není možné vyvodit soudem přijaté skutkové závěry) i vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že plnila své povinnosti ze zprostředkovatelské smlouvy, že finanční prostředky si neoprávněně přisvojoval J. A. Š. a v rámci snížení své viny v rámci souvisejícího trestního stíhání na obviněnou svaloval svou vinu, obviněná vždy jednala v souladu s uzavřenými smlouvami a oprávněními vyplývajícími z její pozice, přičemž se na nikom neoprávněně neobohatila).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná A. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nelze mu tedy klást za vinu, že neprovede všechny navrhované důkazy, pokud neprovedení tohoto důkazního návrhu řádně odůvodní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V posuzovaném případě shledal navrhovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stran duševního stavu obviněné jako nadbytečný s ohledem na samotný charakter jednání obviněné, které nevyvolávalo podezření o duševní poruše, kdy naopak obviněná jednala racionálně za určitým účelem (viz str. 14 rozhodnutí odvolacího soudu). Ve světle výše uvedeného tak není možné považovat neprovedení tohoto důkazu za porušení práv obviněné v jakémkoli směru.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Labem, stejně jako rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavkem §125 tr. ř., kdy uvedly, co bylo z daných důkazů zjištěno (str. 5–20 rozhodnutí nalézacího soudu) a jaké z těchto zjištění vyplývají skutkové závěry, které byly následně řádně kvalifikovány (str. 20–27 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 11–14 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a v mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem tvrzením vzneseným jak obviněnou, poškozenými, tak obžalobou. Ačkoliv je možné na některé důkazy nahlížet i odlišně, neznamená to, že by postup, který uplatnily obecné soudy v projednávané věci, nebyl správný, tedy, že by snad hodnocení provedené nalézacím i odvolacím soudem překračovalo základní výše uvedené standardy a učiněné skutkové závěry by neměly logickou návaznost na provedené důkazy či by z odůvodnění nevyplývaly. Soudy vycházely z velkého množství důkazů – zejména výpovědí svědků a listinných důkazů. Je nutné podotknout, že totožné námitky přednesla obviněná i odvolacímu soudu, který se jimi řádně zabýval a řádně se s nimi vypořádal (zejm. str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod je pak s určitou mírou benevolence podřaditelná námitka uplatněná ve vztahu k jednání popsanému v bodu 1) výroku o vině nalézacího soudu směřující k tomu, že toto jednání, tedy zprostředkování nájmu za úplatu nelze považovat za jednání trestné, kdy neodevzdání prostředků od poškozené C. K. svědkyni A. Š. lze klást k tíži pouze spoluobviněnému R. P.
Vzhledem k argumentaci obviněné ve vztahu k jednání pod body 1) a 2) výroku o vině, kdy obviněná zcela pomíjí, že podle skutkových zjištění se dopustila trestného činu podvodu ve spolupachatelství, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§23 tr. zákoníku). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud konstatovat, že všechny znaky spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku obviněná A. K. naplnila a jsou vyjádřeny ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, a to jak společné jednání, kdy každý z obviněných nabízel poškozené C. K. zprostředkování převodu členských práv, tak i společný úmysl směřující k získání finančního prospěchu pro sebe, o čemž svědčí názvy smluv i jejich obsah, text inzertní nabídky, informace sdělované poškozené. Je pak na místě připomenout, že při spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je odpovědnost stanovena tak, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu . Uvedení v omyl je možné jak konáním, tak i opomenutím nebo konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice. Nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.). Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2049–2079). Je tak namístě přisvědčit argumentaci státní zástupkyně, že čin byl dokonán společným jednáním vylákáním předmětné částky od poškozené a vzhledem k tomu, že byl čin spáchán ve spolupachatelství, je pak lhostejné, kdo fyzicky převzal předmětnou částku, kdy text inzerátu, nabídky stejně jako smluv i jednání obviněných vzbuzovalo u poškozené C. K. dojem, že uzavírá smlouvu o převodu členských práv k družstevnímu bytu, a za tohoto mylného předpokladu předala obviněným své finanční prostředky.
Rovněž nelze přisvědčit námitce obviněné uplatňované ve vztahu k bodům 1), 2) výroku o vině stran skutečnosti, že není osobou znalou práva a každý člověk by si měl být vědom, co podepisuje a nelze tak předpokládat, že v těchto případech byl někdo uveden v omyl. Chybný obsah smluv včetně jejich nadpisů lze přičíst tomu, že není osobou s právním vzděláním. Tyto námitky však směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a uplatněného dovolacího důvodu se dotýkají toliko okrajově. Přesto ale Nejvyšší soud podotýká následující.
Lze zcela jistě v rámci občanskoprávních vztahů očekávat od jejich účastníků dostatečnou obezřetnost a dodržování alespoň elementárních zásad opatrnosti. Současně ale nelze přisvědčit obviněné, že jednání poškozených vybočuje z míry opatrnosti vynakládané běžným člověkem. Poškození neměli o vztazích ve společnosti L. r. žádného povědomí ani ze stran vnitřního nastavení řízení společnosti ani rozsahu oprávnění obviněných. Nelze po fyzických osobách očekávat, že je podvede osoba, jejíž přirozenou součástí zaměstnání je důvěryhodnost a odborná erudice v realitním makléřství, ke které bezpochyby patří i určitá právní erudice stran předmětu její činnosti, která vyplývá ze samé podstaty této činnosti, jako je zprostředkování smluv týkajících se nemovitých věcí. Bezpochyby lze u takové osoby důvodně očekávat vyšší odbornou erudici nežli u běžného občana. Jako fyzické osoby měli ve vztahu k obviněné důvěru, ze které vyplývala opodstatněnost jejich očekávání a předvídatelnost postupu. Jednání obviněných se vyznačuje jistou rafinovaností, kdy obvinění vůči poškozeným vystupovali jako realitní makléři. Stejně jako pacient důvěřuje při své nemoci personálu nemocnice a přepadená oběť přivolanému policistovi, tak i klient realitního makléře důvěřuje, že jeho činnost povede k realizaci požadovaného obchodu týkajícího se příslušné nemovitosti, což je ostatně důvod, proč jsou realitní kanceláře s realitními makléři najímáni. Důvěra takto vložená je pak zcela na místě. Neopatrnost poškozené C. K. a poškozeného P. O. pak lze mít za neopatrnost marginální, neboť oprávněně důvěřovali obviněným vzhledem k jejich postavení a erudici z ní vyplývající (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 Tdo 470/2019). Nelze tak této námitce obviněné v žádném ohledu přisvědčit.
K námitce obviněné s tím, že inkasování částky 275.800 Kč bylo po právu jako odměna za snížení dluhu poškozeného se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem státní zástupkyně a pro stručnost na její argumentaci odkazuje, a zdůrazňuje, že uplatněná námitka opět směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění. Nejvyšší soud ale zdůrazňuje, že i v případě bodu 2) výroku o vině byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, kdy obvinění mimo rámec kupní smlouvy i úschovní smlouvy, ve kterých bylo uvedeno, že tato částka jako zbytek po úhradě dluhů poškozeného P. O. bude jemu vyplacena, využívaje pak důvěry poškozeného v rozporu s jeho vůlí a požadavkem na vyplacení této částky. Jednání obviněných pak od počátku směřovalo k dokonání trestného činu podvodu, kdy nelze odhlédnout od toho, že obviněný R. P. nebyl oprávněn jednat za společnost L. r., že peníze nebyly poukázány na účet společnosti, kam by poukázány být měly pokud by se jednalo o odměnu za snížení dluhu, a hlavně od té skutečnosti, že obvinění zneužili důvěry a nízké míry obezřetnosti obviněného a předložili mu k podpisu prohlášení, kterým zmocnilo schovatele JUDr. Michala Vihana k vyplacení částky 275.800 Kč ve prospěch účtu P. K., ze kterého potom obvinění jejím prostřednictvím vybrali částku 275.800 Kč v hotovosti a sebe tak touto částkou podvodně obohatili.
Obviněná vznesla rovněž námitku, že se jednáním popsaným v bodě 2) stran vylákání částky 44.500 Kč z úschovy JUDr. Michala Vihana neobohatila, neboť jak částku 44.500 Kč přijatou od JUDr. Michala Vihana jako provizi pro L. r., tak částku 82.000 Kč vylákanou od jednatele L. r., J. A. Š. za účelem úhrady provozu společnosti L. r. použila na započítání svých pohledávek vůči společnosti L. r., kdy obvinění podle svých tvrzení ze svých prostředků financovali chod společnosti.
Obviněná v tomto případě přehlíží přisouzené skutkové okolnosti a skutečnost, že ze své pozice nebyla oprávněna za společnost L. r. přijímat platby, disponovat s bankovním účtem společnosti, a že nebyla z titulu své funkce ani jinak pověřena jakýmkoliv způsobem obchodním vedením společnosti, ani oprávněna disponovat s jejím bankovním účtem či přebírat provize, a tuto skutečnost zatajila JUDr. Michalu Vihanovi, kdy neoprávněně přijala částku, kterou obohatila sebe a spoluobviněného R. P. Z jejího postavení zaměstnance společnosti jí nepříslušelo rozhodovat o obchodním vedení společnosti L. r., přesněji rozhodovat o dispozici s majetkem této společnosti, rozhodovat, které pohledávky společnosti budou uspokojeny a jak. Svou pohledávku vůči společnosti tak snížila svým podvodným jednáním. Pokud obviněná skutečně hradila ze svých prostředků provoz realitní kanceláře, zcela jistě jí vznikala oprávněná pohledávka. Nebylo ale namístě se svévolně zmocnit prostředků společnosti, vůči které tato pohledávka vznikala, a uspokojit svou pohledávku na základě zamlčení podstatné okolnosti stran oprávnění přebírat finanční prostředky.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně z velké části uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci vyhodnotil dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu