ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2289.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2289/2018-263
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobkyně E. Š. (dříve Č.) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalovaným 1) E. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, a 2) R. Č. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 417/12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 164/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 84 Co 210/2017-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 84 Co 210/2017-228, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 C 164/2013-159, se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 C 164/20103-159, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí „pozemku parc. č. XY (zahrada) o výměře 118 m 2 , pozemku parc. č. XY (zast. plocha a nádvoří) o výměře 217 m 2 a budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, vedený u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále též „nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně (v odůvodnění písemného vyhotovení jím vydaného rozsudku) uzavřel, že: „Z darovací smlouvy ze dne 2. 4. 2009 vyplývá, že žalovaný [2)] převedl na žalovanou (zjevně míněno žalobkyni) jednu ideální polovinu nemovitostí, vycházel při uzavírání z této smlouvy, že je jejich výlučným vlastníkem, tedy že jedna ideální polovina zůstává (v) jeho vlastnictví. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ani žalovaný [2)] neměli v úmyslu při uzavírání darovací smlouvy učinit žalobkyni výlučnou vlastnictví (vlastnicí) předmětné nemovitosti. Předmětem smlouvy bylo darování jedné poloviny nemovitostí žalovaného [2)] a takto byla žalobkyně rovněž zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastník s podílem jedné poloviny. Ostatně žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že při uzavření této nájemní smlouvy vycházela z toho, že žalovaný [2)] je výlučným vlastníkem nemovitostí. Z její výpovědi vyplynulo přesvědčení o tom, že na základě darovací smlouvy se stala výlučnou vlastnicí až v průběhu soudních řízení, které probíhají u zdejšího soudu a na základě rady jejího právního zástupce. Z výpovědi žalovaného [2)] vyplynulo, že by za právního stavu, kdyby byl vlastníkem toliko jedné ideální poloviny nemovitosti (nemovitostí) , tuto (tyto) žalobkyni nedaroval a tímto by se zbavil spoluvlastnictví....Z provedených důkazů vztahujících se k okolnostem, za kterých došlo k uzavření darovací smlouvy, tedy zejména z uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 1. 2019, stejně jako ze samotných výpovědích (výpovědí) žalobkyně a žalovaného [2)] dle názoru soudu vyplývá vůle stran, kterou při uzavírání darovací smlouvy měli (měly) , tedy docílit jejich spoluvlastnictví k nemovitostem tak, aby každá z nich byl vlastníkem jejich ideální poloviny a takto byl zapsán v katastru nemovitostí. Pokud by vůli (vůlí) žalobkyně bylo nabýt výhradního vlastnictví k nemovitostem, neakceptovala by prohlášení týkající se výhradního vlastnického práva žalovaného [2)] a rovněž by nebyl na její návrh proveden vklad odpovídající toliko podílu o velikosti ideální poloviny. Soud tedy posuzuje předloženou listinu s označením darovací smlouva jako jejich souhlasné prohlášení o jejich vlastnickém právu k nemovitostem, na základě kterého stav reálný a odpovídající vůlí stran byl dán do souladu se stavem, který nastal již ke dni 30. 4. 2000, kdy nemovitosti přešly do podílového spoluvlastnictví u každého z nich jednou ideální polovinou, když do 29. 4. 2000 jejich bezpodílové spoluvlastnictví k nemovitostem nebylo vypořádáno dohodou ani nedošlo k zahájení soudního řízení. Soud proto uzavřel, že darovací smlouva ze dne 2. 4. 2009 je neplatná.“ Pokud (původně) žalovaný 2) převedl svou ideální polovinu předmětných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 22. prosince 2010 na žalovanou 1) za kupní cenu 3.000.000,- Kč, učinil tak platně; žalovaná 1) se tak stala podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu jedné ideální poloviny.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 84 Co 210/2017-228, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku, a to způsobem vyloženým v nemeritorní části výroku I. svého rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně potud, že účastníci darovací smlouvy „neměli v úmyslu učinit žalobkyni výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí.“ Dále vyložil, že: „V posuzované věci je zjevné, že účastníci nesměřovali k převodu sporných nemovitostí jako celku, neboť shodně vycházeli z toho, že jejich výlučným vlastníkem v době darování byl druhý žalovaný. Tedy darovací smlouva ze dne 2. 4. 2009 je pro nedostatek vůle (převést také ‚druhou‘ ideální polovinu sporných nemovitostí) absolutně neplatná. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že nedostatek vůle učinit na základě smlouvy žalobkyni vlastnicí sporných nemovitostí jako celku byl v posuzovaném případě způsoben mylným přesvědčením obou účastníků smlouvy o výlučném vlastnictví žalovaného, v jehož důsledku byla darovací smlouvy o převodu jedné ideální poloviny uzavřena....Z řečeného je zřejmé, že druhý žalovaný [2)] zůstal vlastníkem jedné ideální poloviny sporných nemovitostí, tedy žaloba žalobkyně není důvodná. Nakládal-li druhý žalovaný s jednou ideální polovinou nemovitosti jako vlastník a tuto ideální polovinu sporných nemovitostí převáděl, k obnově vlastnictví žalobkyně by pak nedošlo ani tehdy, pokud by tak činil neplatně. Pro účely předmětného řízení již proto bylo nadbytečné zabývat se otázkou platnosti následného převodu jedné ideální poloviny sporných nemovitostí, příp. otázkou dobré víry prvé žalované.“
V případě žalovaného 2) odvolací soud zamítnutí žaloby odůvodnil nedostatkem věcné pasivní legitimace, a to s odkazem mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 30 Cdo 3659/2008.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta), a to pouze ve vztahu k žalované 1) E. J., včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že odvolací soud se při řešení právní otázky posouzení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 2. dubna 2009 pro nedostatek vůle účastníků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).
Gros dovolací argumentace žalobkyně spočívá v tom, že: „Ve smlouvě zřetelně a určitě vyjádřená vůle účastníků však neobsahuje ujednání o jakési druhé nebo první polovině, natož o celku. Hovoří prostě o převodu poloviny. Dle názoru žalobkyně problém spočívá v tom, že odvolací soud nerozlišuje mezi absencí vážné vůle a omylem ve vůli při uskutečňování právního úkonu (dnes právního jednání), jakož i mezi účinky zamýšlenými právním úkonem a jeho pohnutkou. Nebere v úvahu, že sice absence vážné vůle může mít základ mj. v omylu, avšak zdaleka ne každý omyl ve vůli lze posoudit jako absenci vážné vůle.“
Podle žalobkyně ze zjištěných skutečností se podává, že účastníci předmětné darovací smlouvy zamýšleli předmětným právním jednáním (darováním) převést jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí na žalobkyni, což byl také jediný právní účinek, který zákon s takovým projevem vůle obecně spojuje. To, že tímto právním úkonem účastníci vytvořili nežádoucí stav výlučného vlastnictví žalobkyně, není právním účinkem zákonem bezprostředně spojeným s převodem ideální poloviny nemovitostí, nýbrž v dané situaci účinkem zprostředkovaně navázaným na další skutečnosti účastníků v době uzavírání neznámé smlouvy (vznik společného jmění manželů smlouvou z roku 1994 a vypořádání tohoto jmění fikcí v roce 2000). Jedná se tedy o zjevný omyl v pohnutce právního jednání a nikoli o absenci vážné vůle. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak koliduje s názorem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1237/2004.
Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, respektive oběma soudům, že nereflektovaly na její právní argumentaci ani ohledně omylu podle §49a obč. zák., ani se nezabývaly otázkou případného nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu předmětné judikatury Ústavního soudu, dospěly-li k závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Navíc rozsudek odvolacího soudu je překvapivý, neboť právní posouzení neplatnosti darovací smlouvy je odlišné od právního posouzení této smlouvy soudem prvního stupně. Žalobkyně tak neměla ani možnost se k této změně právního posouzení vyjádřit, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou žalobkyně v dovolání odkazuje.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil v dovolacím rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že v předmětném rozsahu změní rozsudek odvolacího soudu a podané žalobě vyhoví, anebo v témže rozsahu rozsudek odvolacího soudu, a případně též rozsudek soudu prvního stupně, zruší a věc v tomto rozsahu vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně současně navrhla, aby dovolací soud do doby, než rozhodne o podaném dovolání, rozhodl o odložení právní moci i vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh žalobkyně odůvodnila s tím, že v předmětném domě, jehož se spor týká, jsou situovány dva byty užívané po mnoho let třetími osobami, a to na základě smluv o nájmu bytu. Tyto osoby jsou po celou dobu sporu v nejistotě, kdo je pronajímatelem jejich bytu a proto platí nájemné do soudní úschovy Okresního soudu v Teplicích. Pokud nebude právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odložena, dojde k výplatě deponovaných nájmů k rukám žalované, což by v případě následné kasace napadeného rozsudku bylo s největší pravděpodobností příčinou vzniku nového sporu mezi žalobkyní a žalovanou a nájemcům teoreticky vznikne povinnost opětovného plnění již uhrazeného nájemného.
Žalovaná 1) v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítla uplatněnou dovolací argumentaci, neboť se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Oba soudy na základě skutkových zjištění učinily závěr o neexistenci vůle na straně účastníků darovací smlouvy převést vlastnické právo ke sporným nemovitostem jako celku na žalobkyni, když ani jeden z účastníků neměl při uzavírání darovací smlouvy v úmyslu učinit žalobkyni výlučnou vlastnicí nemovitostí; jejich vůlí naopak bylo docílit spoluvlastnictví tak, aby každý z účastníků darovací smlouvy byl vlastníkem ideální poloviny nemovitostí a takto byl zapsán v katastru nemovitostí. Zjištění, že vůle stran při uzavírání darovací smlouvy trpěla nedostatkem vážnosti, je pak nutno považovat za zjištění skutkové, nikoli za právní posouzení, kterým je až následná aplikace §37 odst. 1 a §39 obč. zák. Nedůvodná je také námitka stran překvapivého rozhodnutí, jelikož oba soudy dospěly ke stejnému právnímu posouzení o absolutní neplatnosti darovací smlouvy, a to v návaznosti na skutková zjištění o absenci vůle stran přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje; nebyl tedy dán důvod pro odlišný procesní postup. Nedůvodný je rovněž návrh žalobkyně na odložení právní moci i vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť v žádném případě by bezdůvodné obohacení na straně případného třetího subjektu jako vlastníka předmětných nemovitostí nemohlo být požadováno po nájemcích, ale pouze po žalované 1) jako subjektu, který nemovitosti sám užíval bez právního důvodu a je tak povinen vydat takto získané bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor jej získal, tedy skutečnému vlastníkovi nemovitostí. Ze všech těchto důvodů žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalované 1) přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných smluv (darovací smlouvy a kupní smlouvy) došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně je - jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ].
Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014), přičemž skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak revidovat), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, a tedy o právní posouzení. Obdobně dovolací soud v dalším svém rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod. č. 46/2002, vyložil, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovému zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní posouzení věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007). Uvedené právní závěry byly posléze Ústavním soudem považovány za ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 818/15).
Dovolací soud z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu, ale ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (z nějž odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění pro své meritorní rozhodnutí), nezjistil žádné skutkové defekty, a to z pohledu případně neúplných, nesrozumitelných či neurčitých skutkových zjištění.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel (z pohledu svého rozhodnutí) ze zásadně významného skutkového zjištění, že: „druhý žalovaný ani žalobkyně neměli (uzavřením předmětné darovací smlouvy) v úmyslu učinit žalobkyni výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí“ , tedy „účastníci (předmětné darovací smlouvy) nesměřovali k převodu sporných nemovitostí jako celku, neboť shodně vycházeli z toho, že jejich výlučným vlastníkem v době darování byl druhý žalovaný.“ Z tohoto skutkového zjištění pak odvolací soud vyvodil právně kvalifikační závěr, že: „darovací smlouva ze dne 2. 4. 2009 je (podle §37 odst. 1 obč. zák.) pro nedostatek vůle (převést také ‚druhou‘ ideální polovinu sporných nemovitostí) absolutně neplatná.“
Tento odvolacím soudem učiněný právní závěr ovšem na zjištěný skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, nedoléhá, respektive tato skutková zjištění nelze podřadit pod znění §37 odst. 1 obč. zák. s výše již připomenutým právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu.
Žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) důvodně ve své právní argumentaci odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1237/2004, v němž dovolací soud mj. vyložil, že: „Právní úkon je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle projevovaná právním úkonem vyjadřuje vztah jednajícího k právním úkonem zamýšlenému následku, tj. vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností. Od vůle, jako nutného prvku právního úkonu, je třeba odlišovat pohnutku (motiv) právního úkonu, která neurčuje chování jednajícího přímo, ale uplatňuje se jako vzdálenější podnět utvářené vůle zahrnující zejména předpoklady, z nichž jednající při utváření své vůle vychází. Pohnutka nemusí být, na rozdíl od vůle, při právním úkonu projevena a zásadně nemá ani právní význam. Právní význam nabývá pohnutka jen tehdy, je-li zahrnuta do projevované vůle a stane-li se její složkou.“
Rovněž v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 33 Odo 777/2004, dovolací soud připomenul, že: „Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.“ Také v rozsudcích ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, nebo ze dne 25. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007, dovolací soud zdůraznil, že: „ Pohnutky, které žalovanou vedly k uzavření smlouvy o půjčce, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.“ V dalším usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3598/2010, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní názor, že je toliko věcí prozíravosti a pečlivosti kontrahenta, aby svou pohnutku, respektive kauzu právního úkonu vtělil do obsahu příslušné smlouvy, neboť pohnutka, není-li v právním úkonu vyjádřena, nestává se závaznou součástí smlouvy.
Lze tedy k této dílčí materii uzavřít, že v poměrech dosavadní civilní úpravy pro platnost (obsah) právního úkonu nebyl významný ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající účastník či účastníci vycházeli, neboť podstatné bylo pouze to, co bylo možné objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastníci ve skutečnosti projevili (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011).
V posuzované věci žalovaný 2) darovací smlouvou ze dne 2. dubna 2009 bezúplatně převedl (daroval) na žalobkyni ideální polovinu označeného nemovitého majetku. Tento právní úkon, jehož předmětem byl převod pouze a jen ideální jedné poloviny ve smlouvě označených nemovitostí, je náležitě precizován, obsahuje zcela určitě a srozumitelně v této věcné smlouvě vyjádřenou vůli obou účastníků smlouvy. Odvolací soud ovšem při rozhodování vyšel také ze zjištění, že touto darovací smlouvou účastníci nesledovali, aby se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Toto zjištění ovšem představuje soudem zjištěnou pohnutku účastníků, která je stimulovala (motivovala) k uzavření darovací smlouvy, aniž by se ovšem stala součástí jejich právního úkonu. Pak ovšem takováto pohnutka je z pohledu existence projevené vůle účastníků v darovací smlouvě právně bezpředmětná, neboť pouze vysvětluje určité souvislosti či motivaci tohoto (skutkově) jedinečného případu, respektive vystihuje stimul (motiv) účastníků, který nakonec aktivoval jejich následné jednání, jež se posléze završilo učiněným (dvoustranným) právním úkonem - uzavřenou darovací smlouvou ve vazbě na právně perfektní převod spoluvlastnického práva na základě realizovaného vkladu práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Okolnost, že v době uzavření darovací smlouvy - jak již shora bylo vyloženo - právní stav neodpovídal stavu zápisů v katastru nemovitostí (tj. že již v době tohoto převodu žalobkyně byla podílovou spoluvlastnicí těchto nemovitostí v rozsahu jedné ideální poloviny), tedy, že zde byl nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (realitou), o němž oba účastníci nevěděli, byla v inkriminovaný okamžik uzavření darovací smlouvy zcela nerozhodná.
Jinými slovy řečeno, předmětná (v písemné formě uzavřená) darovací smlouva obsahuje všechny v té době vyžadované právně rozhodné náležitosti darovacího aktu, tj. byl v ní vymezen určitě a srozumitelně předmět převodu, účastníci v ní svobodně, určitě a srozumitelně vyjádřili svou vůli [žalovaný 2) projev vůle představující darování určitě a srozumitelně vymezených nemovitostí a žalobkyně zase projev akceptace tohoto návrhu, tj. přijetí tohoto nemovitého daru], přičemž ani dokazováním v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení nebylo zjištěno, že by následně soudy zjištěná pohnutka účastníků uzavřít tuto smlouvu (tj. aby každý z účastníků této smlouvy byl podílovým spoluvlastníkem těchto nemovitostí, respektive aby žalobkyně nebyla výlučnou vlastnicí tohoto nemovitého majetku) byla součástí (byla vtělena do) této darovací smlouvy a měla by tak zásadní význam pro posouzení její platnosti.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že ve zjištěných skutkových souvislostech tohoto případu předmětný darovací akt nevykazuje ani náznaky simulovaného, respektive disimulovaného právního úkonu. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017, v němž byly vyloženy následující právní závěry:
Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, respektive simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i (roz. může být i) obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání.
Z vyložených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale ani rozsudek soudu prvního stupně nemohou po věcné stránce obstát, neboť jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit ve shora vymezeném rozsahu k jejich kasaci a k vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věty druhé o. s. ř.), v němž soud prvního stupně zohlední i tu část právní argumentace obsažené v dovolání žalobkyně, jež tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyla konzumována.
Nedospěl-li by v dalším řízení soud prvního stupně, případně odvolací soud k závěru, že předmětná darovací smlouva není zatížena (absolutní) neplatností, a že vkladem předmětného spoluvlastnického práva podle darovací smlouvy nastal právní stav, podle kterého žalobkyně byla výlučnou vlastnicí předmětného nemovitého majetku, ačkoliv tomu neodpovídal stav zápisů v katastru nemovitostí, bude nezbytné se s ohledem na následně uzavřenou kupní smlouvu ze dne 22. října 2010 zabývat i tím, zda žalovaná 1) v inkriminovanou dobu splňovala podmínky pro nabytí převáděného spoluvlastnického práva z titulu dobrověrného nabyvatele ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016).
Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto vydaným kasačním rozhodnutím byl konzumován.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243e odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu