ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3025.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3025/2018-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. Ž., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 149/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 55 Co 145/2017-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal na žalované zaplacení částky 5 060,30 EUR a dále částky 2,741 EUR denně od 5. 7. 2012 do 24. 4. 2014 jako přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 204/2007 (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 23 C 149/2012-44, konstatoval, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I), současně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5 060,30 EUR a částku 2,741 EUR denně od 5. 7. 2012 do 24. 4. 2014 (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, se nepřihlíží. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k dovolání ze dne 8. 8. 2017, které vlastnoručně sepsal žalobce.
Dovolatel přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřoval v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Navrhoval, aby se Nejvyšší soud odchýlil od závěrů, které vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014.
Otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z důvodu jeho litigózního přístupu není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyjádřených ve shora označených rozhodnutích, není dovolání, na jehož základě by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu