ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3373.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3373/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Český porcelán, akciová společnost, identifikační číslo 00174238, se sídlem v Dubí, Tovární č. p. 605/17, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savko, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. 28. října 851/26, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 a 2) Mgr. Martinu Svobodovi, soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Teplice, se sídlem v Teplicích, Husitská 3, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 335/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 Co 47/2018-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a žalovaná 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 13 C 335/2016-90, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 10. 2017, č. j. 13 C 335/2016-95, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni žalobkyni uhradit částku 597 920 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a dále, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni částku 360 000 (výrok II rozsudku), žalobkyni současně zavázal nahradit náklady řízení, a to žalované 1) ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku) a žalovanému 2) částku 1 800 Kč (výrok IV rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), vyslovil, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyni současně uložil povinnost nahradit žalovanému 2) náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto rozhodly soudy obou stupňů o žalobě, jíž se žalobkyně vůči oběma žalovaným domáhala náhrady škody spočívající v nedobytnosti pohledávky, kterou vymáhala v soudní exekuci nařízené na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2004, č. j. 13 Nc 19591/2004-6, proti po povinné F+H Consulting, s.r.o., a to prostřednictvím zvoleného soudního exekutora [žalovaného 2)], u něhož byla věc vedena pod sp. zn. 110 EX 1046/04 (dále jen „posuzované řízení“). Vedle toho tvrdila, že posuzované řízení bylo zatíženo nepřiměřenou délkou a vůči žalované 1) proto požadovala též poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 360 000 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Uvedené závěry se přitom prosadí i za nyní účinného znění o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1139/2018]. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na zaplacení částek v podobě vymáhané jistiny 493 960 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení do 6. 3. 2006 v částce 957 592 Kč, nákladů nalézacího řízení 59 885 Kč a nákladů exekučního řízení ve výši 44 075 Kč.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky 44 075 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovoláním první předestřená otázka vzniku odpovědnosti soudního exekutora za škodu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky (v řízení vymáhaná pohledávka se v průběhu exekučního řízení měla stát podle tvrzení žalobkyně nevymahatelnou) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Ve vztahu k takto dovolatelkou otevřené otázce odvolací soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5368/2016, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002 a z usnesení ze dne 3. 7.2013, sp. zn. 28 Cdo 598/2012, podle nichž v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době (§13 odst. 1 OdpŠk) by mohl být příčinou vzniku škody tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalobce „ztratil“ pohledávku vůči svému dlužníku právě v důsledku této kvalifikované nečinnosti soudu (soudního exekutora). Pro takový závěr je ovšem významné zjištění, zda by bylo možno splnění (vymožení) závazku při obvyklém běhu událostí očekávat, kdyby k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu [soudního exekutora] nedošlo.
V nyní projednávané věci je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno na skutkovém závěru, vycházejícím z toho, že pohledávka žalobkyně za jejím dlužníkem F+H Consulting, s.r.o., byla nedobytná již v okamžiku samotného zahájení exekučního řízení a tuto vlastnost si podržela, zcela bez ohledu na postup soudního exekutora, po celou dobu probíhající soudní exekuce. Uvedený skutkový závěr přitom učinily soudy obou stupňů na základě výsledků dokazování, podle nichž nebyly ukončeny úspěšným vymožením pohledávek za totožným povinným ani exekuce vedené jinými věřiteli dlužníka, které časově předcházely zahájení posuzovaného řízení. Bezúspěšné bylo i provádění soudem nařízené likvidace povinného, jež nakonec vyústila v zamítnutí likvidátorem podaného insolvenčního návrhu pro nedostatek prostředků dlužníka (povinného).
Uvedené posouzení ze strany odvolacího soudu není v rozporu se závěry žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 545/2007, neboť odvolací soud nepostavil svůj závěr (jako ve věci řešené označeným rozsudkem) na úvaze, že nemůže dojít k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů, pokud pro exekuční řízení není stanovena lhůta, v níž má být ukončeno. Příhodný není ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2011 (správně jde o rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3029/2009), který se týká náhrady škody vzniklé v souvislosti s mobiliární exekucí. Měla-li snad žalobkyně v souvislosti s tím na mysli, že v důsledku údajné pasivity soudního exekutora došlo ke škodě, pak uvedená námitka se míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť ten své závěry vybudoval – bez ohledu na průběh vlastní exekuce – na úvaze o absenci škody, za níž by odpovídal soudní exekutor, když pohledávka žalobkyně byla objektivně nevymahatelná již v době nařízení exekuce. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, ve vztahu k soudnímu výkonu rozhodnutí, uvedl, že stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného - soukromé osoby [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39]. Tyto závěry jsou plně využitelné i v poměrech řízení exekučního.
Ani druhá v dovolání formulovaná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud se odvolací soud zabýval tím, zda kroky, které činil soudní exekutor v posuzovaném řízení, směřovaly k reálnému vymožení práva oprávněného. Exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 (na nějž odkazuje dovolatelka i v této věci) vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného, bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. Současně ale nelze přehlédnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 a usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2014, kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2015, č. j. IV. ÚS 2230/2015, podle kterých nedošlo-li k zastavení exekuce, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být totiž nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak rozhodně neplyne, že by Nejvyšší soud považoval za přiměřenou délku exekučního řízení dva roky.
Žalobkyně, coby oprávněná, byla soudním exekutorem informována jak o probíhajícím insolvenčním řízení, tak i o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka, a přesto trvala na pokračování dané soudní exekuce. Odvolací soud, v souladu s výše rekapitulovanou judikaturou, v důvodech napadeného rozsudku rovněž stručně vysvětlil ospravedlnitelný důvod, pro který soudní exekutor vyčkával se zastavením exekuce (to je skončení likvidace dlužníka, na níž kontinuálně navazovalo insolvenční řízení).
Pokud žalobkyně předkládala u dané otázky vlastní skutkové závěry (když dovozuje, že vymáhaná pohledávka byla pohledávkou dobytnou), na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje tím jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, připomenul, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.
Ani třetí otázka, zda může soudní exekutor odpovídat za škodu v důsledku nesprávného úředního postupu tkvícího v tom, že ačkoliv šlo o pohledávku nevymahatelnou po nepřiměřeně dlouhou dobu soudní exekuci nezastavil, ani nedal k jejímu zastavení podnět, nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit závěr o přípustnosti dovolání, neboť již v odpovědi na otázku první Nejvyšší soud vyložil, že žalobkyni nemohla v důsledku tvrzeně nesprávného úředního postupu škoda odpovídající vymáhané částce tvořené jistinou dluhu 493 960 Kč, úrokem z prodlení do 6. 3. 2006 v částce 957 592 Kč a nákladům nalézacího řízení ve výši 59 885 Kč pojmově vzniknout, jestliže dlužník (povinný) neměl v době zahájení exekučního řízení a ani později žádný reálně postižitelný majetek.
Případné průtahy na straně soudního exekutora sice mohly být důvodem pro vznik škody v podobě částky 44 075 Kč odpovídající nákladům exekučního řízení (jejich části), s ohledem na jejich výši a skutkovou samostatnost uvedeného nároku však v uvedeném rozsahu není, jak rozebráno výše, dovolání objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému 2) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem [žalovaný 2) nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem], přičemž nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Ve vztahu k žalované 1) pak Nejvyšší soud zohlednil, že jí v průběhu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu