ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4733.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4733/2017-137
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 349 860 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 242/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 18 Co 90/2016-93, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 18 Co 90/2016-93, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2015, č. j. 23 C 242/2012-69, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 C 242/2012-97, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení částky 1 300 000 Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 13. 11. 2012 domáhá na žalované zaplacení částky 49 860 Kč jako náhrady škody za „ilegální věznění“ žalobce od 20. 8. 2002 do podání žaloby, respektive nákladů, jež jsou mu rozhodnutími Vězeňské služby ČR účtovány za výkon jeho trestu a vazby, a částky 1 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 28/11, kdy tento v řízení o obnově řízení vedených původně u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 52/03 a sp. zn. I. ÚS 314/03 nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) a návrh na obnovu řízení odmítl. V částce 1 300 000 Kč se promítá odpovědnost každého ze soudců Ústavního soudu podílejícího se na rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 28/11, a to částkou 100 000 Kč.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 23 C 242/2012-69, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 C 242/2012-97, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 349 860 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé pod bodem II a v nákladovém výroku pod bodem III potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu. Soud prvního stupně konstatoval, že v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) povinnost předložit předběžnou otázku SDEU v České republice mají Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Návrhem ze dne 1. 8. 2011 se žalobce u Ústavního soudu domáhal obnovy řízení dle §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to ve vztahu k usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 52/03, a ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 314/03. Důvodem obnovy řízení před Ústavním soudem měl být rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 30. 9. 2010, ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 23661/03. Usnesením ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 28/11, plénum Ústavního soudu žalobcův návrh na obnovu řízení odmítlo. Plénum Ústavního soudu shledalo, že podmínka §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byla splněna s ohledem na rozsudek ESLP ze dne 30. 9. 2010, ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 23661/03, zmiňovaný v návrhu na obnovu řízení, toliko v části, neboť v dotčeném rozsudku nebylo shledáno porušení základních práv nebo svobod v rozsahu vymezeném v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 314/03. Návrh na obnovu řízení sp. zn. I. ÚS 314/03 byl proto podle pléna Ústavního soudu podán osobou zjevně neoprávněnou. Ve vztahu k řízení pod sp. zn. III. ÚS 52/03 plénum Ústavního soudu návrh na obnovu řízení odmítlo dle §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný, neboť následky porušení lidského práva nebo svobody již netrvají. Žalobce následně podáním ze dne 2. 7. 2012 požádal žalovanou o náhradu škody a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v žalované výši. Ministerstvo spravedlnosti žalobcovu žádost postoupilo přípisem Ministerstvu financí, které ve stanovisku ze dne 24. 9. 2012 neshledalo žalobcovu žádost důvodnou.
4. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobcem tvrzená nesprávná aplikace práva Evropské unie (dále jen „EU“), spočívající v porušení povinnosti obrátit se s předběžnou otázkou na SDEU, jistě našla bezprostřední odraz v rozhodnutí Ústavního soudu, a proto se nemůže jednat o nesprávný úřední postup, ale případně o nezákonné rozhodnutí. Stejně tak v případě tvrzeného porušení povinnosti položit předběžnou otázku SDEU lze zvažovat coby odpovědnostní titul pouze nezákonné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dotčené rozhodnutí Ústavního soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno ani nebyla jeho nezákonnost deklarována v rozsudku ESLP ani tvrzené porušení práva EU nebylo vysloveno rozhodnutím SDEU, není v projednávané věci odpovědnostní titul dán. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) takto brání tomu, aby v odškodňovacím řízení docházelo k porušování obecných principů hierarchické výstavby právního řádu a soudní soustavy.
5. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že v případě, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k tvrzenému porušení práva EU, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury SDEU a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb. se použije, pokud právo EU (včetně judikatury SDEU) nestanoví jinak. Jinými slovy řečeno, zákon č. 82/1998 Sb. se subsidiárně použije tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na nárok žalobce byla proto soudem prvního stupně provedena správně. Judikatura je dlouhodobě ustálena v názoru, podle kterého odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí. Závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nemohla žalobci pojmově škoda vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, ale pouze v důsledku vydání (tvrzeně) nezákonného rozhodnutí, je vzhledem k výše uvedenému správný. Odvolací soud se vyjádřil též k námitce žalobce, že od ESLP obdržel kompenzaci za své „ilegální věznění“, a přesto dochází k situaci, kdy za něj musí státu platit. Odvolací soud poznamenal, že ESLP ve svém rozsudku dospěl k závěru o tom, že vazba žalobce v období od 1. 1. 2002 do 10. 2. 2002 neměla zákonný podklad, a dále, že o jeho žádostech o propuštění z vazby za období od 6. 3. 2001 do 25. 3. 2002 nebylo rozhodováno urychleně. Přitom s ohledem na zákonnou úpravu národního řádu (zákona č. 82/1998 Sb., v tehdy účinném znění) ESLP dospěl k závěru, že pro nemožnost odškodnit žalobce národním právním řádem je nutno odškodnit žalobce přímo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což částkou 4 000 EUR učinil. Žalobce však podle odvolacího soudu pomíjí tu skutečnost, že o jeho „ilegálním věznění“ se toto rozhodnutí nezmiňuje a jde pouze o právní konstrukt žalobce, který se snaží cestou odškodňovací žaloby navodit dojem, že za spáchanou trestnou činnost byl odsouzen neprávem. K námitce žalobce stran nákladového výroku odvolací soud uvedl, že nejde o řízení, kde by stát vystupoval ve vrchnostenském postavení, a proto není důvodu jej vyloučit z nároku na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti odkázal též na nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, jež se zabývá rovností účastníků řízení a právem na paušální náhradu hotových výdajů. Odvolací soud dále konstatoval, že Ústavní soud sice ve své judikatuře dovodil, že státu obvykle nenáleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, nikoli však, že by mu nenáleželo právo na náhradu nákladů jiných, které mu v souvislosti s řízením vzniknou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním podaným dne 8. 7. 2016 (č. l. 98), jež sám sepsal; zástupce žalobce doplnil dovolání žalobce ve lhůtě dle §241b odst. 3 části věty za středníkem občanského soudního řádu, a to dne 9. 5. 2017 (č. l. 129). V něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Žalobce má za to, že dovolání je přípustné z toho důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce, zda odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí může vzniknout pouze v případě, že bylo toto rozhodnutí zrušeno či změněno, nebo bylo za nezákonné prohlášeno ESLP. Žalobce uvedl, že za situace, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se zákon č. 82/1998 Sb. použije tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva, nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody. Právě otázku odpovědnosti státu za škodu v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, které nebylo následně zrušeno nebo změněno, zákon č. 82/1998 Sb. neřeší, a proto by v takovém případě podle žalobce mělo být aplikováno unijní právo, což však soudy v posuzované věci neprovedly. Přitom existence přímo účinného principu odpovědnosti státu za porušení práva EU je z ustálené judikatury SDEU zřejmá, přičemž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2012 (správně zřejmě sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 – pozn. Nejvyššího soudu), uvedl, že v tomto ohledu nevyvstává žádná pochybnost o její aplikaci, a to za situace, kdy neexistuje odpovídající úprava na vnitrostátní úrovni.
8. Dovolání je podle žalobce rovněž přípustné z důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda státu jako účastníku řízení v soukromoprávním sporu náleží paušální náhrada hotových výdajů podle ustanovení §151 odst. 3 občanského soudního řádu. V závěru dovolání sepsaném advokátem pak žalobce v plném rozsahu odkazuje na argumentaci obsaženou v dovolání podaném proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jež sepsal sám žalobce (č. l. 98), aniž by byl v době podání dovolání zastoupen advokátem ve smyslu §241 odst. 1 občanského soudního řádu.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Předně je nutno uvést, že se zřetelem k §241a odst. 5 o. s. ř. a k účelu povinného právního zastoupení dovolatele při posouzení přípustnosti dovolání přihlížel Nejvyšší soud pouze k doplnění dovolání sepsanému právním zástupcem žalobce a nikoli k dovolání sepsanému samotným žalobcem.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
16. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 49 860 Kč a o nároku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 1 200 Kč.
17. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 49 860 Kč jako náhrady škody a uloženo žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a dále v nákladovém výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu částky 49 860 Kč podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V rozsahu napadení nákladových výroků Nejvyšší soud dovolání neomítl, ale to jen proto, že tyto výroky byly jako akcesorické zrušeny, jak je dále uvedeno. Za tohoto stavu se však dovolací soud nemohl ani zabývat dovolacími námitkami, ani případnými vadami řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.), které se k uvedeným výrokům vztahovaly.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda pro založení odpovědnosti státu z důvodu porušení práva EU je nezbytnou podmínkou zrušení či změna dotčeného rozhodnutí příslušným orgánem, neboť při řešení uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu po vydání napadeného rozhodnutí.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle čl. 267 SFEU má SDEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:
a) výkladu Smluv,
b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat SDEU o rozhodnutí o této otázce.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na SDEU.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne SDEU v co nejkratší lhůtě.
21. Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil otázku, jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016).
23. V prvním z označených rozsudků s odkazem na judikaturu SDEU, jakož i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením práva EU, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.
24. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně:
- cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem;
- porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu;
- mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.
25. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.
26. Ačkoliv shora uvedené předpoklady odpovědnosti státu se uplatní obecně, ve vztahu k činnosti všech státních orgánů, tedy jak legislativních, výkonných, tak soudních, je nepochybné, že posouzení naplnění uvedených předpokladů se u jednotlivých orgánů může lišit.
27. V rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, Nejvyšší soud uvedl, že ve vazbě na svoji dosavadní rozhodovací činnost, jakož i s přihlédnutím k závěrům komentářové literatury [srov. zejm. BOBEK, M., KOMÁREK, J., PASSER J. Vyhnání z rajské zahrady neodpovědnosti (Národní soudy a porušení komunitárního práva). Soudce. Číslo 9, ročník 2004; KOMÁREK, J. „Velký Hybatel“ – Evropský soudní dvůr a hledání vnitřního souladu právního řádu Společenství. Právník. Číslo 5, ročník 2006; TICHÝ, L. Odpovědnost členského státu za delikt v „systému“ evropského práva. Jurisprudence, Číslo 5, ročník 2011; IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 7; VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání: Praha: C. H. Beck, 2017, s. 39], je přesvědčen, že v případě posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za porušení práva EU soudním rozhodnutím je nutno v prvé řadě vyjít z rozhodovací praxe SDEU. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud dále dospěl k následujícím závěrům.
28. Explicitně k rozhodnutím vnitrostátních soudů se měl SDEU možnost poprvé vyjádřit v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku , v němž dospěl k závěru, že porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci je přičitatelné členskému státu. Ve zmíněném rozsudku byly stanoveny rovněž podmínky, za jakých odpovědnost vzniká, avšak nebyla řešena otázka, který soudní orgán má o náhradě škody rozhodovat.
29. Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva EU, jsou shodné s podmínkami shora uvedenými (srov. bod 21). V případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo (rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, ze dne 9. 12. 2003, ve věci C-129/00, Komise proti Itálii, nebo ze dne 13. 1. 2004, ve věci C-453/00, Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor Pluimvee en Eieren ). To, zda k takové skutečnosti došlo, se zkoumá zejména na základě okolností, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena, tedy:
a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla;
b) úmyslná povaha protiprávního jednání;
c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení;
d) případný postoj zaujatý orgánem EU;
e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku.
30. Dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU v dané oblasti.
31. K odpovědnosti státu za porušení práva EU rozhodnutím soudů se SDEU znovu vyjádřil v rozsudku ze dne 9. 9. 2015, ve věci C-160/14, João Filipe Ferreira da Silva e Brito a další proti Estado português , v němž připomenul své závěry z rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku , a to zejména skutečnost, že z důvodu úlohy soudní moci při ochraně práv, která jednotlivcům poskytují pravidla unijního práva, by byla plná účinnost těchto pravidel poskytujících tato práva zpochybněna a byla by oslabena ochrana těchto práv, pokud by bylo vyloučeno, aby jednotlivci mohli při splnění určitých podmínek dosáhnout náhrady újmy, jež jim byla způsobena porušením unijního práva přičitatelným rozhodnutím vnitrostátního soudu rozhodujícího v poslední instanci. Podmínky stanovené pro náhradu škody vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity).
32. Z toho důvodu je podle SDEU legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro účely řízení o náhradě škody v rozporu s unijním právem, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva.
33. SDEU se rovněž vypořádal s možným poukazem na zásadu překážky věci rozsouzené a právní jistoty, když připomenul, že uznání zásady odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni nemá samo o sobě za následek zpochybnění právní moci vyplývající z takového rozhodnutí. Řízení o odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí nemá stejný předmět a nemusí mít nutně stejné účastníky jako rozhodnutí, s nímž je spojená překážka věci pravomocně rozsouzené. V případě úspěchu v řízení o žalobě na náhradu škody vůči státu se žalobce domůže odsouzení státu k náhradě škody vůči němu, ale nutně nedosáhne zpochybnění právní moci soudního rozhodnutí, jímž byla způsobena tato škoda. Navíc, zásada odpovědnosti státu vyžaduje náhradu škody, nikoliv nové přezkoumání soudního rozhodnutí, jež způsobilo škodu.
34. K argumentu právní jistoty se SDEU vyjádřil v tom smyslu, že ji nelze v žádném případě použít tak, že popře zásadu odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivcům jemu přičitatelným porušením unijního práva, jelikož by taková situace vedla k zabránění jednotlivci v uplatňování práv, která může vyvozovat z právního řádu EU.
35. Z těchto důvodů SDEU konstatoval, že unijní právo, a zejména zásady formulované SDEU v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, brání vnitrostátním právním předpisům, které vyžadují předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu a které vydal tento soud, třebaže takovéto zrušení je prakticky vyloučeno.
36. Skutečnost, že soudem, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva EU, je pouze soud rozhodující v posledním stupni, je pak dána jednak tím, že pouze takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 SFEU položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva SDEU, jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné.
37. V podmínkách České republiky je takovým soudem rozhodujícím v posledním stupni nepochybně Nejvyšší soud jako soud dovolací, bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné (tzn. nebyly naplněny negativní podmínky uvedené v §238 o. s. ř.). Samozřejmě takovým soudem může být i soud odvolací, je-li proti jeho rozhodnutí dovolání objektivně nepřípustné, a může jím být i soud prvního stupně, není-li proti jeho konečnému rozhodnutí přípustné odvolání (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.).
38. Na základě shora uvedené judikatury SDEU Nejvyšší soud uzavřel, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva EU rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami.
39. S ohledem na uvedené je však zřejmé, že pokud odvolací soud zamítl nárok žalobce pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k jinému řešení, než jaké bylo následně přijato v judikatuře Nejvyššího soudu.
VI. Závěr
40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v rozsahu nároku žalobce na zaplacení částky 1 300 000 Kč a v nákladových výrocích. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
41. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně nepřehlédne závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, ze kterých plyne, že odpovědnost státu za porušení práva EU soudem, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, se může vždy odvíjet jen od rozhodnutí obecného soudu, nikoli Ústavního soudu.
42. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu