ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4748.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4748/2018-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 28/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 15 Co 134/2016, 15 Co 45/2017-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 18 C 28/2013-137, konstatoval, že postupem žalované v řízení o žádosti žalobce o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle §89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, vedeném u Univerzity Karlovy v Praze pod sp. zn. 7228/11/III Ko a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod sp. zn. MŠMT 3382/68 bylo porušeno právo žalobce na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (výrok I). Dále soud prvního stupně konstatoval, že právo žalobce na vyřízení věci bez zbytečných průtahů bylo porušeno postupem žalované též v řízení vedeném u Univerzity Palackého v Olomouci pod sp. zn. 109/2011 a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod sp. zn. MŠMT 31538 (výrok II). Soud též konstatoval, že stejné právo žalobce bylo porušeno i při vyřizování opatření proti nečinnosti Západočeské univerzity v řízení vedeném pod č. j. PR-P 738/10 a č. j. MSMT-10974/2013-30, dále při vyřizování uplatněného opatření proti nečinnosti ze dne 15. 5. 2012, č. j. MSMT-7688/2013-3, a opatření proti nečinnosti ze dne 16. 6. 2011, č. j. MSMT 7686/2013-3 (výroky III, IV a V). Soud prvního stupně též zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částek 50 594 Kč s příslušenstvím, 44 034 Kč, 25 194 Kč s příslušenstvím, 29 848 Kč s příslušenstvím a 64 168 Kč s příslušenstvím (výrok VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII). Doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C 28/2013-250, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení příslušenství z částky 44 034 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací zastavil odvolací řízení proti zamítavému výroku VI ohledně částek 25 194 Kč s příslušenstvím, 29 848 s příslušenstvím a 64 168 Kč s příslušenstvím. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku VI ohledně částek 50 594 Kč s příslušenstvím a 44 034 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení VII tak, že výše nákladů činí 95 832 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce žádal o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání u Západočeské univerzity v Plzni, u Univerzity Palackého v Olomouci a u Univerzity Karlovy v Praze. Ve všech řízeních se domáhal také opatření proti nečinnosti. V tomto řízení se žalobce domáhá odčinění nemajetkových újem způsobených nepřiměřenou délkou jednotlivých řízení. Odvolací soud popsal průběh posuzovaných řízení. Po právní stránce ve vztahu k řízení vedenému u Univerzity Karlovy v Praze se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva. Danou formu zadostiučinění shledal soud prvního stupně přiměřenou, jelikož posuzované řízení bylo zastaveno pro překážku litispendence, neboť o stejné žádosti již probíhalo řízení u Západočeské univerzity. Posuzované řízení tak probíhalo zbytečně. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil a následně doplnil, že posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích, byť na souvislost s možným pracovním zařazením žalobce odkazoval. Posuzované řízení však bylo odlišné od situace, kdy se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, který existoval. Žalobce absolvoval zahraniční vysokou školu právnického směru a nemohl předpokládat najisto, že toto vzdělání mu bude v České republice uznáno, zejména když jde o tak specifickou oblast, jako je právo, které je v každé zemi odlišné, na rozdíl např. od přírodních věd. Dále odvolací soud poukázal na počet řízení, jež žalobce u tohoto soudu od roku 2011 vede, a na počet žádostí o informace, jež u tohoto soudu podává. Zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva tak odvolací soud shledal přiměřeným také s ohledem na litigiózní přístup žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ohledně zamítnutí žaloby v částce 50 594 Kč napadl žalobce dovoláním. Ve vztahu k přípustnosti dovolání dovolatel v bodě II dovolání uvedl, že je uražen posouzením jeho věci jako věci, která pro něj není privilegovaně důležitá, neboť tak tomu dle názoru dovolatele je. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. V bodě III dovolatel považuje za irelevantní okolnost, zda a do jaké míry si mohl být jist, že mu bude jeho vzdělání uznáno. Odvolací soud v tomto ohledu přihlédl k výsledku posuzovaného řízení, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. V bodě IV dovolatel namítá podjatost všech členů senátu odvolacího soudu. V bodě V namítá nepřípustný aktivismus soudu při vyhledávání důkazů nad rámec důkazních návrhů stran, přípustnost dovolání shledává v rozporu procesního právního posouzení s judikaturou odvolacího soudu. V bodě VI namítá, že z množství podání, jež činí, nelze dovozovat, že nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení netrpěl. Naopak právě z toho důvodu žalobce délkou řízení trpěl více než průměrný účastník řízení. Přípustnost dovolání dovolatel shledává v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. V bodě VII namítá, že o překážce litispendence se mohl dozvědět nejdříve s koncem posuzovaného řízení. Odvolací soud tak i v tomto přihlédl k výsledku posuzovaného řízení, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání neobsahuje dostatečné vymezení předpokladů přípustnosti, nadto jednotlivé námitky dovolatele jsou vzájemně rozporné. Následně se žalovaná vyjadřuje k jednotlivým námitkám dovolatele, přičemž tyto považuje za nedůvodné. Zdůrazňuje, že řízení nemohlo mít pro žalobce žádný význam. Poukazuje na okolnost, že žalobce v posuzovaném řízení nesplnil svou informační povinnost a předložil neúplné, zavádějící a nesprávné podklady. Závěrem shrnuje, že v posuzovaném řízení k průtahům nedošlo. Byla-li žalobci postupem Univerzity Karlovy způsobena jakákoli újma, byla již dostatečně kompenzována konstatováním porušení práva. Žalovaná tak navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (byť lehce modifikovaná), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V bodě V dovolání dovolatel shledává přípustnost v rozporu otázky procesního práva s judikaturou odvolacího soudu. Takovéto vymezení přípustnosti neodpovídá žádnému ze zákonem předvídaných důvodů přípustnosti dle §237 o. s. ř. I kdyby měl dovolatel na mysli rozpor s judikaturou dovolacího soudu, danou judikaturu nikterak nevymezuje (ani odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani popisem závěrů z dané judikatury vycházejících). Obdobně v bodě VI dovolání dovolatel odkazuje na rozpor s judikaturou dovolacího soudu, aniž by danou judikaturu jakkoliv konkretizoval. V bodě IV se dovolatel přípustností nikterak nezabývá. V této části tak dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V bodech III a VII dovolatel také poukazuje na rozpor s judikaturou dovolacího soudu, aniž by odkázal na jakékoliv konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak specifikuje, že jde o judikaturu, dle níž nelze význam řízení pro poškozeného odvíjet od výsledku posuzovaného řízení. V bodě II dovolání vymezuje otázku, která dosud neměla být v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
Odvolací soud závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil na třech důvodech: 1. posuzované řízení bylo od počátku vedeno bezdůvodně, neboť zde byla dána překážka věci zahájené; 2. posuzované řízení svou povahou nespadalo mezi typová řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam; 3. daná forma zadostiučinění odpovídá litigióznímu přístupu žalobce.
Dovolací soud předně připomíná, že ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.“ Uvedený závěr však Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, doplnil: „Ačkoliv je správná premisa žalobce, že výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný (uvedené bylo konstatováno v početné judikatuře Nejvyššího soudu - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také v rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva - srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26), nemůže být tento závěr bezbřehý. Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.“
Přihlédly-li soudy nižších stupňů k okolnosti, že dovolatel vedl posuzované řízení od počátku zjevně bezdůvodně, když v dané věci byla dána překážka věci zahájené, nijak se tím neodchýlily od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, Nejvyšší soud uvedl: „Ani litigiózní (sudičský) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k porušení práva, za něž odškodnění představuje konstatování porušení práva dle §31a odst. 2 OdpŠk.“ Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přihlédl-li k litigióznímu přístupu žalobce a na tomto základě shledal zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva přiměřeným.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož k závěru o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva vedou již předcházející dva důvody, na nichž odvolací soud své rozhodnutí postavil, nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelem vymezená otázka, která dosud neměla být řešena, neboť ani její odlišné vyřešení by k jinému závěru vést nemohlo.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu