ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4944.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4944/2017-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PRONTO autosalón, spol. s r.o. , IČO: 49609262, se sídlem ve Frýdku-Místku, Frýdlantská 2150, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 27/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 72 Co 271/2016-132, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 18 C 27/2014-91, zamítl žalobu o zaplacení částek ve výši 4 356 376 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2013 do zaplacení, 72 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 61 000 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení a z částky 11 000 Kč od 9. 6. 2011 do zaplacení a 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2013 do zaplacení (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 72 Co 271/2016-132, zastavil odvolací řízení co do částky 125 562 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2013 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I co do zamítnutí částky 1 940 709 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 868 709 Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení, z částky 61 000 Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení a z částky 11 000 Kč od 9. 6. 2011 do zaplacení a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I co do částky 2 862 373 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2013 do zaplacení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím toliko proti části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky
1 940 709 Kč s příslušenstvím, která představuje žalobní nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 1 868 709 Kč s příslušenstvím a nárok na náhradu škody ve výši 72 000 Kč
s příslušenstvím odpovídající součtu zaplacených správních sankcí. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimojiné o nároku dovolatelky na náhradu škody spočívající v zaplacení dvou pokut ve výši 61 000 Kč a 11 000 Kč za dva různé správní delikty.
Dovolání směřující proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí nároku dovolatelky na náhradu škody ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím tak není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah.
Otázka, zda vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí o stavebním povolení, jež bylo doručeno všem tehdy známým účastníkům správního řízení, je nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury, pokud přihlédl k tomu, že tvrzenou příčinou vzniku škody není samotné rozhodnutí o stavebním povolení (jeho obsah), nýbrž okolnost, že na něm byla vyznačena doložka právní moci, ačkoliv bylo později odvolacím orgánem jako nepravomocné zrušeno. Rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v ustálené soudní judikatuře (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004), neboť za nesprávný úřední postup se považuje i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné, bez ohledu na to, že vyznačení právní moci se odvíjelo od vad řízení, které se projevily v obsahu rozhodnutí a které spočívaly v tom, že správní orgán nejednal se všemi účastníky řízení.
Námitka dovolatelky, že stát odpovídá za škodu, jež vznikla následkem zrušení nezákonného rozhodnutí, a nikoli již následkem jeho vydání, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že stát neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008). Dovolací soud neshledal důvod posoudit takto vyřešenou právní otázku jinak, tedy odchýlit se od své ustálené rozhodovací praxe, jak navrhuje dovolatelka. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12, na který dovolatelka poukazuje a podle něhož může za určitých okolností způsobit škodu i rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, na projednávanou věc vztáhnout nelze, neboť rozhodnutí o stavebním povolení bylo zrušeno jako nepravomocné a není tak splněna podmínka uvedená v §8 odst. 1 OdpŠk.
Otázka, zda soud může prominout nesplnění podmínky uvedené v §8 odst. 1 OdpŠk
v případě, kdy nezákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým bylo stavební povolení zrušeno, je podle dovolatelky „naprosto zjevná a nezpochybnitelná“, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury, podle níž soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem a podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím tak nutně je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015). Pokud dovolatelka poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, pak závěry v něm vyjádřené [že není nutné „rigorózně lpět na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“] jsou vázány na konkrétní specifické skutkové okolnosti tam posuzované věci. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je jinak dlouhodobě ustálená v tom, že zákon č. 82/1998 Sb. upravuje podmínky aplikace práva na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 125/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 276/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04) a že pokud zákon č. 82/1998 Sb. upravuje v §8 OdpŠk podmínky odpovědnosti státu a podrobnosti, za nichž je možné právo na náhradu škody realizovat (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), nelze je bez dalšího považovat za neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 245/04).
Další dovolatelkou předkládané otázky, zda poškozený musí využít všechny opravné prostředky k ochraně práva, když k tomu nemá časové ani odborné možnosti, a zda soudy mohou či musí v řízení podle stavebního zákona použít pro své rozhodování i rozhodnutí a důkazy získané v rámci jiných řízení, jež s daným řízení souvisí, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že zrušením stavebního povolení dovolatelka ztratila právo provádět výstavbu a ušlý zisk ze zamýšleného pronájmu není v příčinné souvislosti s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na rozhodnutí o stavebním povolení, nýbrž s rozhodnutím, jímž bylo rozhodnutí o stavebním povolení odstraněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Poslední z dovolatelkou předložených námitek se týká výkladu běhu promlčecí lhůty u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk. Na řešení otázky běhu promlčecí lhůty rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části evidentně nezávisí, neboť ohledně tvrzeného nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž dovolatel tuto část výroku II rozsudku odvolacího soudu svým dovolání nenapadl. Dovolací soud proto není oprávněn předjímat způsob, jak by měl soud prvního stupně tuto otázku posoudit.
K namítané vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání posouzeno jako přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nelze proto přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatelka toliko poukazuje na svou argumentaci použitou v podáních v rámci předchozího řízení před soudy nižších stupňů (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu