ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5374.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5374/2017-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. S., nar. XY, bytem v XY, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 184/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 12 Co 33/2017-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 9. 2015 domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 78/2013, které trvalo od 14. 10. 2011 do 18. 10. 2014. Žalobce se domáhal částky v celkové výši 811 011 Kč a 238 EUR s tím, že požaduje náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 500 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve výši 70 000 Kč, dále musel vynaložit náklady na obhajobu ve výši 248 011 Kč a ušel mu zisk ve výši 238 EUR. Při předběžném projednání nároků žalovaná přiznala žalobci částku ve výši 44 286 Kč jako náhradu nákladů obhajoby.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 15 C 184/2015-229, řízení co do částky 44 286 Kč zastavil (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částky ve výši 238 EUR, 100 000 Kč a 186 437 Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení, částku 2 579,44 Kč a částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 44 286 Kč od 21. 9. 2015 do 17. 12. 2015 (výrok II), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 400 000 Kč, 70 000 Kč a 750 Kč a 13 958,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 21. 9. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 12 Co 33/2017-289, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé pod bodem II změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 238 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení, částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení; ve zbylé části ohledně částky 110 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 9. 2015 do zaplacení a v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu měnící se části výroku I o věci samé a ve výroku II o nákladech řízení včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy ve výši 238 EUR.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že se žaloba zamítá ohledně částky 238 EUR připadající na náhradu ušlé mzdy žalobce, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl ani zabývat případnými vadami řízení, které žalobce ve vztahu k danému nároku namítal (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobce není. Žalobce však v této věci Nejvyššímu soudu žádnou takovou otázku k posouzení nepředložil, a proto Nejvyšší soud dovolání v rozsahu týkajícím se náhrady nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku trestního řízení odmítl.
Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, právní posouzení odvolacího soudu co do podílu žalobce na okolnostech vzniku újmy, nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když ten lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře připouští v případech nezákonného trestního stíhání jako přiměřené toliko morální zadostiučinění [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15, podle něhož „V obecné rovině je žádoucí konstatovat, že právě zprošťující rozsudek v trestním řízení je právní skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem (v intencích věty první §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), je-li základem vzniku odpovědnosti státu obvinění osoby z trestného činu.“]. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, který žalobce zmiňuje v dovolání, přitom neplyne, že by v případech obdobných projednávané věci nebylo možno pokládat za přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Stejně tak z něj neplyne, že by soud v rámci odškodňovacího řízení nemohl přihlédnout k podílu žalobce na okolnostech, které vedly ke vzniku jeho újmy. Nejvyšší soud proto neshledal důvod odklonit se od závěrů učiněných v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, jak v dovolání navrhuje žalobce.
Ani ve vztahu k otázce týkající se nákladů řízení není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť námitky žalobce se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru o neúspěšnosti žalobce v řízení ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, zatímco žalobce vychází z toho, že ohledně tohoto nároku byl v řízení úspěšný. Daná námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu