ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1666.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1666/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Walker management s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Vršovice, Bulharská 996/20, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 04259858, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovanému M. H. , bytem i se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o zaplacení 562 641,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 149/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 172/2018-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Zdeňka Vlčka.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2017, č. j. 28 C 149/2017-101, v napadených výrocích II. a III., jimiž byla zamítnuta žaloba co do částky 500 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto nákladech řízení (první výrok).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, uvádí-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř., že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka tak popsaným způsobem uvádí souhrnně tři předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž některý z těchto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání vymezuje u konkrétních formulovaných otázek hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ). Nadto je třeba dovolatelce vytknout, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání neuvádí žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit či od které by se měl odchýlit (posoudit jinak) dovolací soud. Rovněž tak otázku hmotného či procesního práva, jež by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) a s níž by byla spojena přípustnost dovolání, dovolatelka nezformulovala a nelze ji vyvodit ani z obsahu dovolání, v němž dovolatelka podrobuje kritice skutková zjištění, úplnost zjištěného skutkového stavu a právní posouzení ze strany odvolacího soudu ústící v jeho závěr o uzavření dohody účastníků o započtení vzájemných pohledávek. I kdyby se snad však dala z obsahu dovolání přece jenom dovodit nějaká právní otázka, či nesouhlas s řešením právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, dovolatelka ke své kritice právních závěrů odvolacího soudu nepřiřadila žádný konkrétní zákonný předpoklad přípustnosti dovolání.
Kromě toho dovolatelka patrně přehlíží, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud dovolatelka naznačuje možnou vadu řízení (neprovedení důkazu výslechem svědka P. P.), je tato její námitka zcela irelevantní, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Shora uvedený nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé.
Pokud dovolatelka uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve třetím výroku, tedy ve výroku o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady a ve zbytku ho odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 6. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu