ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3236.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3236/2019-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně BYDOK, s.r.o. , se sídlem v Přišimasech, Jana Čermáka 165, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 05192021, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Traffictrade s.r.o. , se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083, obou zastoupených Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké Náměstí 7/12, proti žalované Skanska Transbeton, s.r.o. , se sídlem v Praze 9-Letňanech, Toužimská ul. 664, PSČ 199 00, identifikační číslo osoby 60471778, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze, Balbínova 223/5, o zaplacení 140 828,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 2/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019, č. j. 23 Co 171/2019-70, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 2. 4. 2019, č. j. 40 C 2/2018-33, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 k návrhu žalobkyně připustil, aby na její místo vstoupila do řízení nabyvatelka práva – společnost Traffictrade s.r.o., se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083 (dále jen „společnost Traffictrade s.r.o.“).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro připuštění vstupu společnosti Traffictrade s.r.o. do řízení na místo žalobkyně. Žalobkyně v průběhu řízení soudu prvního stupně navrhla, aby rozhodl o procesním nástupnictví podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Návrh doložila souhlasným prohlášením o zrušení dohody o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2019, které s ní podepsaly společnosti Traffictrade s.r.o. a TplusT servis s.r.o., se sídlem v Praze, Doležalova 1045/20, identifikační číslo osoby 24141402. V rámci uvedeného prohlášení se jeho účastníce dohodly, že ke dni 28. 2. 2019 zrušují všechny smlouvy o postoupení pohledávek za žalovanou vyplývající ze smlouvy o outsourcingu ze dne 8. 8. 2013. Společnost Traffictrade s.r.o. se svým vstupem do řízení na místo žalobkyně souhlasila. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na právní závěry v usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1322/2008, odvolací soud uzavřel, že uvedené prohlášení lze považovat za skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení, tedy že v důsledku této skutečnosti přechází pohledávka zpět z postupníka na postupitele. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně se zdůvodněním, že při rozhodování o účastenství ve sporném řízení nelze zacházet do otázek aktivní legitimace. Uvedl, že žalovanou odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu sice výjimečně připouští zamítnutí návrhu podle §107a o. s. ř., nicméně směřuje na případy, kdy podle toho, co vyšlo v řízení najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. O takovou situaci však v souzené věci nešlo, jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o tom, že by se případná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení měla stát nedobytnou.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř. s tím, že „dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí posoudit také skutečnost, zda nejde o účelové zneužití procesní úpravy a návrh (při jinak formálně doložených předpokladech, za nichž lze návrhu vyhovět) ve výjimečných případech prostřednictvím §2 o. s. ř. zamítnout. Aplikace těchto závěrů se dožaduje i v souzené věci, v níž pokládá za zcela zjevné a prokázané, že žalobkyně není v důsledku zjevné neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek aktivně legitimována, což však odvolací soud pominul. Namítá, že žalobkyně nemůže tento nedostatek, který je důvodem k zamítnutí žaloby, zhojit zneužitím institutu procesního nástupnictví. Takový postup, jímž se žalobkyně zcela zjevně a účelově snaží docílit záměny účastníků jenom proto, aby se vyhnula negativním důsledkům, které jsou spjaty s neplatným postoupením pohledávek, tedy se zamítnutím žaloby v důsledku absence své aktivní legitimace, by podle názoru dovolatelky neměl požívat právní ochrany, neboť nedůvodně zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudů obou stupňů označuje jako ryze formalistická. Uvádí, že z podkladů založených ve spisu je zcela zřejmé, že nejdříve – v rozporu se smluvním ujednáním účastníků – došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, a následně – v návaznosti na námitky žalované – došlo k bezdůvodnému zrušení postoupení a k podání návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř., podle něhož se nově domáhá vstupu do řízení na straně žalobkyně původní věřitel. Podle dovolatelky tak měl obecný soud zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky a rovněž se měl vypořádat s nezřetelným důvodem zrušení postoupení žalované pohledávky a patrným nedostatkem motivu zrušení postoupení. Jestliže tak odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neučinil, nedostál své povinnosti poskytnout účastníku řízení ochranu vyžadovanou v §2 o. s. ř. Vytýká mu, že namísto toho, aby se na základě popsaného skutkového stavu zabýval zneužitím procesní úpravy a své rozhodnutí řádně odůvodnil, omezil se pouze na konstatování o nedoložení nedobytnosti její případné pohledávky na náhradu nákladů řízení. Dovolatelka ve své kritice postupu odvolacího soudu argumentuje zejména právními závěry v nálezech Ústavního soudu 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, a ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněných pod čísly 76/2015 a 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i navazující ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (například usnesením ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněným pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jeho judikatorním závěrem, podle něhož nedostatek aktivní věcné legitimace účastníka řízení je důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že návrh žalobkyně na procesní nástupnictví zamítne, příp. aby zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolatelka nedostála, uvádí-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř., že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka tak popsaným způsobem uvádí souhrnně tři předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Kromě toho je třeba dovolatelce vytknout, že k žádnému z takto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání neformuluje právní otázku a ani neoznačuje judikaturu, v níž je nějaká právní otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně.
Nicméně z obsahu dovolání bylo možné dovodit, že dovolatelka uplatnila první (zbývající) ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř., totiž že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,vytýká-li odvolacímu soudu, že v souzené věci postupoval formalisticky a v rozporu s judikatorními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jestliže návrh žalobkyně na procesní nástupnictví prostřednictvím §2 o. s. ř. nezamítl v situaci, kdy je podle dovolatelky zcela zjevné a prokázané, že žalobkyně není v důsledku zjevné neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek aktivně legitimována a tento nedostatek, který je jinak důvodem k zamítnutí žaloby, řeší zneužitím institutu procesního nástupnictví.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že odvolací soud postupoval při posuzování návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. v rozporu s označenou judikaturou a ustanovením §2 o. s. ř., jestliže otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávek, na základě níž žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku, a s tím související věcnou aktivní legitimaci žalobkyně neposuzoval. Odvolací soud s odkazem na přiléhavou soudní judikaturu otázku možného zneužití institutu procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. nepominul; při respektování judikatury Nejvyššího soudu, o jejíž právní závěry opřel své rozhodnutí (a rovněž i judikatury Ústavního soudu a navazující další judikatury Nejvyššího soudu, které se dovolávala dovolatelka a v níž jsou formulovány obecné závěry, jak mají obecné soudy přistupovat k aplikaci §107a o. s. ř.), ji z pohledu §2 o. s. ř. přezkoumal se závěrem, který uvedl v odůvodnění rozhodnutí. Pokud se ke dni rozhodování odvolacího soudu o návrhu podle §107a o. s. ř. z obsahu spisu žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávky za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávaly, není jakákoli úvaha dovolatelky o možné aplikaci §2 o. s. ř. namístě. Odvolací soud se nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména odvolacím soudem odkazované usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3015/2009, dále například usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž předmětem řízení o návrhu podle §107a o. s. ř. není posouzení, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného. Spatřuje-li tedy dovolatelka zneužití podle §2 o. s. ř. v tom, že návrhem na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. žalobkyně účelově sleduje docílení záměny účastníků jenom proto, aby se vyhnula negativním důsledkům spojeným s tvrzeným neplatným postoupením pohledávky, dožaduje se přezkoumávání okolností (platnosti postupní smlouvy, na základě níž žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku, a z toho vyplývající otázky aktivní legitimace žalobkyně), které soud nemůže zkoumat při posuzování návrhu na procesní nástupnictví, nýbrž až v rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1015/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1792/2006, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 850/2005, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2491/2008, ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4774/2014, a ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3004/2016). Za této situace je zcela bez významu argumentace dovolatelky rozhodnutími Nejvyššího soudu vyjadřujícími se k otázce, jak má soud rozhodnout v případě zjištění nedostatku aktivní věcné legitimace účastníka řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu