ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3385.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3385/2018-775
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně PHOENIX.FL holding, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Kutuzovova 649/25, identifikační číslo osoby 48394327, zastoupené Mgr. Ing. Janem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované OLMA, a. s. , se sídlem v Olomouci, Pavelkova 597/18, identifikační číslo osoby 47675730, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 30 545 025 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 141/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 8 Cmo 1/2017-720, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 68 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil mezitímní rozsudek ze dne 16. 5. 2016, č. j. 4 Cm 141/2002-668, kterým Krajský soud v Ostravě rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody je opodstatněný a že o výši nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, tak že žaloba se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním (podle obsahu pouze jeho první výrok), jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se soud II. stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout, příp. zamítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, řádně odůvodněné a námitky dovolatelky za neopodstatněné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, vytýká-li odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky „zda byl ve Smlouvě o spolupráci ze dne 4. 7. 1996 sjednán závazek žalované zajistit dodávky syrového kravského mléka v množství 150 000 litrů, resp. 200 000 litrů denně, a to ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyně, společnosti Mlékárna Frýdek – Místek, a. s.“ a polemizuje-li s výkladem čl. III odst. 3 smlouvy o spolupráci provedeným odvolacím soudem, podle kterého měl tento článek povahu memoranda či příslibu vyžadujícímu ke svému naplnění konkrétní kupní smlouvy na dodávku mléka a nezavazoval žalovanou k pravidelným denním minimálním dodávkám mléka právní předchůdkyni žalobkyně. Dovolatelka neodkazuje na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých by se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Vytčené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Při posouzení další otázky „zda je žalovaná odpovědná za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti podle ustanovení §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb. v důsledku nezajištění dodávek mléka právnímu předchůdci žalobkyně – Mlékárně Frýdek – Místek, a. s.“ se měl podle dovolatelky odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, a usnesení ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 374/2008, a ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1996/2010. Dovolatelka se domnívá, že i případné porušení memoranda (příslibu) zakládá povinnost žalované nahradit škodu vzniklou „v důsledku porušení prevenční povinnosti spočívající v nenaplnění (porušení) závazku žalované zajistit právnímu předchůdci žalované (správně žalobkyně) dodávku 150 000, resp. 200 000 litrů syrového kravského mléka denně“.
V dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že prevenční povinnost, která je uložena každému v §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), znamená, že každý je povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví a majetku.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že smlouva o spolupráci žalovanou nezavazovala ke konkrétním denním minimálním dodávkám mléka právní předchůdkyni žalobkyně, nevyplýval z ní závazek žalované dodávat mléko bezplatně, dodávky mléka byly realizovány prostřednictvím mateřské společnosti právní předchůdkyně žalobkyně (Realia a. s.) na základě kupních smluv uzavřených vždy na určité časové období mezi žalovanou a společností Realia a. s., jejichž sjednání smlouva o spolupráci předpokládala (právě tímto způsobem byl naplňován obsah memoranda podle čl. III. odst. 3 smlouvy) a dodávky mléka (realizaci dalších kupních smluv) žalovaná ukončila poté, co za ně mateřská společnost právní předchůdkyně dovolatelky přestala platit (žalovaná od smlouvy o spolupráci vůči ní odstoupila). Pokud na základě těchto zjištění odvolací soud dovodil, že žalovaná nemohla porušit svou povinnost, v důsledku níž by vznikla škoda nárokovaná po ní v tomto řízení, tím, že nedodávala v rozhodném období mléko právní předchůdkyni dovolatelky, od výše citovaných rozhodnutí dovolacího soudu se neodchýlil, neboť za daných okolností nelze považovat přerušení dodávek mléka za porušení povinnosti žalované zachovat takový stupeň pozornosti, který by po ní bylo možno rozumně požadovat, aby ke vzniku škody nedošlo. Vzhledem ke smlouvou předpokládaným úplatným dodávkám mléka nebylo možno po žalované rozumně požadovat, aby mléko nadále dodávala i v situaci, kdy za něj nedostane zaplaceno. Ostatně i memorandum obsahovalo prohlášení, že žalovaná „vyvine veškeré úsilí, které lze na ní požadovat , … směřující k zajištění dodávek syrového kravského mléka ve prospěch Mlékárny Frýdek – Místek…“. Bylo v něm tedy předpokládáno pouze takové chování žalované směřující k zajištění dodávek mléka, které na žalované bylo možno požadovat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo závažnou procesní vadou, protože nebyla odvolacím soudem seznámena s jeho právním názorem údajně odlišným od toho, který odvolací soud vyslovil v dřívějším zrušujícím usnesení (námitka překvapivosti rozhodnutí a porušení zásady legitimního očekávání).
Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé není.
Nejvyšší soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce významné pro rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012).
Odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení vytýkal soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatečné zdůvodnění závěrů bez vyjasnění skutečné vůle stran a bez přihlédnutí k možnému porušení povinností podle §415 obč. zák. Neučinil závěr, že k porušení povinností žalovanou skutečně došlo, ale pouze, že se touto otázkou má soud prvního stupně v novém rozhodnutí zabývat. Skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky případného porušení povinností žalované byly předmětem dokazování provedeného v novém řízení před soudem prvního stupně a též v řízení před odvolacím soudem. Dovolatelka měla možnost se k této sporné otázce vyjádřit a také se k ní vyjadřovala. Pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí na základě provedeného dokazování posoudil tuto otázku odlišně od právního názoru dovolatelky a soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaná žádnou povinnost neporušila, neznamená to překvapivost jeho rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2566/2017).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu