ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3511.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3511/2019-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Prima stavebniny s.r.o. , se sídlem v Brně, Trnitá, Masná 403/110, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26899086, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, proti žalovanému J. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, o zaplacení 115 786 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 275/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 28 Co 71/2018-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2017, č. j. 11 C 275/2016-133, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 115 786 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolatel nedostál, uvádí-li, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena“. Dovolatel tak popsaným způsobem uvádí souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž některý z těchto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání vymezuje u konkrétních formulovaných právních otázek. Nadto je třeba dovolateli vytknout, že se svými námitkami ohledně stěžejní otázky, kdy nastává okamžik prodlení se zaplacením kupní ceny (vznik práva na úroky z prodlení) mezi podnikateli podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a s tvrzením o nezbytnosti důsledného odlišení vzniku povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a splatnosti kupní ceny, přichází v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání, a proto k nim dovolací soud nemohl přihlížet.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně již proto, že předmětem dovolacího přezkumu není rozsudek soudu prvního stupně, nýbrž rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Kromě toho je možné pro úplnost dodat, že v případě nepřezkoumatelnosti (i kdyby byla dána) jde o vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Pokud dovolatel poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, vytýká soudům obou stupňů opomenutí, jichž se při provádění dokazování podle jeho názoru dopustily a rozporuje některé jejich skutkové závěry, z nichž při rozhodování vycházely, pak zcela přehlíží, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud dovolatel uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu