ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3775.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3775/2018-842
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně LobCon, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Táboritská 1083/13, identifikační číslo osoby 26476681, zastoupené Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 60/28, proti žalovaným 1) Středočeským energetickým závodům, státnímu podniku „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby 00008141, 2) Brněnským papírnám, státnímu podniku – v likvidaci , se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby 00012343, 3) České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, identifikační číslo osoby 47609109, a 4) Czech Hydro s. r. o. , se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 62/39, identifikační číslo osoby 04535740, zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, Pavlovova 1161/15, o určení neplatnosti smlouvy o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu a o vzniku práva hospodařit s majetkem státu ze dne 25. 7. 2013, o určení neplatnosti právního úkonu žalovaného 3) ze dne 16. 7. 2013, o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2014, o určení, že žalovaná 4) není vlastníkem souboru nemovitých a movitých věcí, které tvoří provozní jednotku Malá vodní elektrárna (MVE) Brandýs nad Labem, o určení užívacího práva k MVE Brandýs nad Labem a o vyklizení MVE Brandýs nad Labem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 562/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016 č. j. 29 Co 404/2015-738, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 7 C 562/2013-460, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu a o vzniku práva hospodařit s majetkem státu uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) dne 25. 7. 2013 (výrok I.), určení neplatnosti souhlasu žalovaného 3) k bezúplatnému převodu příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 29921/13/10310/10300 (výrok II.), určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 7. 1. 2014 mezi žalovaným 2) a původní žalovanou 4) ENERGO-PRO Czech, s. r. o. (později Czech Hydro s. r. o.), se sídlem ve Svitavách, Náměstí Míru 62/39, identifikační číslo osoby 26445085 (výrok III.), určení, že původní žalovaná 4) není vlastníkem souboru nemovitých a movitých věcí, které tvoří provozní jednotku MVE Brandýs nad Labem (výrok IV.), určení, že žalobkyně má užívací právo k souboru nemovitých a movitých věcí, které tvoří provozní jednotku MVE Brandýs nad Labem tak, jak bylo vymezeno nájemní smlouvou ze dne 31. 12. 2001 (výrok V.), vyklizení a předání nemovitých věcí, jež jsou zapsány na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, a vydání souboru movitých věcí, které tvoří součást provozní jednotky MVE Brandýs nad Labem (výrok VI.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII., VIII., IX. a X.) a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek za žalobu (výrok XI.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III., IV., V., VII., VIII., IX., X. a XI. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti jeho druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se „při řešení otázek hmotného a rovněž procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; zásadní právní otázka tohoto řízení pak v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho zrušení v napadeném rozsahu včetně výroků navazujících a též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhuje odložení právní moci napadeného rozhodnutí.
Po podání dovolání před předložením věci Nejvyššímu soudu původní žalovaná 4) zanikla a jejím právním nástupcem se stala Czech Hydro s. r. o., se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 62/39, identifikační číslo osoby 04535740. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2018, č. j. 7 C 562/2013-813, které nabylo právní moci dne 6. 6. 2018, bylo rozhodnuto, že v dovolacím řízení bude namísto původní žalované 4) pokračováno s jejím právním nástupcem Czech Hydro s. r. o.
Žalovaná 4) navrhuje dovolání odmítnout, neboť podle ní trpí vadami a je nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].
Dovolatelka uvádí, že „předmětem řízení je řada otázek souvisejících s procesem likvidace státních podniků“ a že „tyto otázky řešil dovolací soud jen zčásti a jen v jediném rozhodnutí“. Neformuluje však žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou považuje za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Z další dovolací argumentace lze toliko usuzovat, že podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz , v otázce, zda může státní podnik v rámci vlastní likvidace bezúplatně převést právo hospodaření s majetkem státu na jiný státní podnik namísto jeho zpeněžení.
V citovaném usnesení dovolací soud vyslovil závěr, že bezúplatný převod práva hospodaření k pohledávkám likvidovaného státního podniku je ve zjevném rozporu se základním cílem likvidace a s povinnostmi likvidátora a lze jej ospravedlnit jen v situaci, kdy se takto nakládá s majetkem, jenž likvidovanému subjektu zbyl po uspokojení pohledávek všech jeho věřitelů (s likvidačním zůstatkem). Odvolací soud se od tohoto závěru neodchýlil, neboť smlouvu ze dne 25. 7. 2013, kterou došlo k bezúplatnému převedení práva hospodaření s majetkem státu na žalovanou 2), posoudil jako platnou na základě skutkového zjištění, že byla uzavřena s předchozím souhlasem Ministerstva průmyslu a obchodu (zakladatele) za situace, kdy již žalovaná 1) v rámci své likvidace neměla závazky vůči svým věřitelům, jež by tímto převodem mohly být dotčeny. Likvidátor žalované 1) tedy bezúplatně převedl na jiný státní podnik právo hospodaření k majetku, jenž likvidovanému subjektu zbyl po uspokojení pohledávek jeho věřitelů a takový postup není s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se též neodchýlil, pokud dále uzavřel, že tento majetek byl převáděn za účelem urychlení likvidace a byl pro žalovanou 2) potřebný, neboť jeho následným prodejem ve výběrovém řízení (kterého se neúspěšně účastnila i žalobkyně) získala prostředky, jež mohla použít k vyřízení restitučních sporů a ukončení své likvidace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3250/2009).
K námitce dovolatelky o nesprávnosti tohoto postupu likvidátora pro rozpor s §2 odst. 1, §3 odst. 3, §9 odst. 5 a §15 písm. j) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění účinném do 31. 7. 2013, lze dodat, že na likvidaci žalované 1) tato ustanovení zákona o státním podniku nedopadají, neboť podle závěru odvolacího soudu, jež nebyl dovoláním zpochybněn, se poměry žalované 1) řídily v souladu s §20 odst. 1 a 2 tohoto zákona i nadále dosavadními právními předpisy (zejména zákonem č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů).
Tvrdí-li dovolatelka, že uzavření smlouvy ze dne 25. 7. 2013 je zřetelným obcházením §47b odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového závěru o účelu uzavření této smlouvy, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například již citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Pokud dovolatelka argumentuje tím, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, byla aktivně legitimována k podání žaloby o určení neplatnosti smluv ze dne 25. 7. 2013 a 7. 1. 2014 a že odvolacím soudem nebyly závěry tohoto rozhodnutí respektovány, patrně přehlíží, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil její aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2014 a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o jejím zamítnutí odůvodnil věcnou správností posouzení otázky platnosti této smlouvy . Od závěrů citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se tedy neodchýlil. Pro potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně o určení neplatnosti smlouvy ze dne 25. 7. 2103 odvolacím soudem pak nebyl určující závěr o nedostatku aktivní legitimace dovolatelky, ale závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na tomto určení z důvodu, že otázka neplatnosti této smlouvy je pouze předběžnou pro posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2014. Jako takovou se jí odvolací soud též zabýval. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatelka též namítá vady řízení a odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí „pouhým konstatováním ztotožnění se s vývody soud prvního stupně“. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí doplnit, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017).
K doplnění dovolání ze dne 7. 6. 2017 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo podáno po lhůtě k dovolání, ve které je dovolání ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. možno doplnit o údaj, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 304/2005, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2808/2009).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu