ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.395.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 395/2018-780
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Richmond a. s. , se sídlem v Karlových Varech, Slovenská 567/3, identifikační číslo osoby 63998548, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, proti žalované STASKO plus, spol. s r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Rolavská 590/10, identifikační číslo osoby 14707551, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o zaplacení částky 6 122 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 59/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 192/2015-665, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 192/2015-712, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 192/2015-665, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 192/2015-712, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 27. 2. 2008 se žalobkyně domáhá zaplacení smluvních pokut v celkové výši 6 218 180 Kč za prodlení s odstraněním vad díla z několika smluv o dílo.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, č. j. 44 Cm 59/2008-584 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 5 977 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Co do částky 145 000 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno při jednání konaném dne 1. 4. 2015 po zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu a žaloba o zaplacení částky 96 180 Kč byla téhož dne vyloučena k samostatnému řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřely několik smluv o dílo (konkrétně dne 19. 1. 2000, 13. 11. 2001, 4. 12. 2001 a 20. 5. 2004), jejichž předmětem bylo provedení rekonstrukce hotelu Richmond v Karlových Varech. Dílo bylo provedeno a předáno a o zjištěných vadách byly sepsány reklamační protokoly, přičemž některé vady byly odstraněny a jiné nikoli. Dne 8. 12. 2006 účastnice uzavřely dohodu označenou jako dohoda o narovnání, kterou měly zaniknout veškeré nároky účastnic ze sankcí vzniklých ze smluv o dílo. Předmětem řízení jsou smluvní pokuty za prodlení s odstraněním vytčených vad díla ve výši 500 Kč za každou vadu a den prodlení. Žalobkyně specifikovala jednotlivé vady, dobu prodlení s jejich odstraněním a tomu odpovídající částky smluvních pokut.
Soud prvního stupně nejprve posuzoval námitku promlčení práva žalobkyně na zaplacení smluvních pokut vznesenou žalovanou a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dospěl k závěru, že námitka promlčení je částečně oprávněná, a to u smluvních pokut požadovaných za prodlení s odstraněním vad vytčených v reklamačních protokolech ze dne „4. 12. 2001, 19. 1. 2000 a 4. 12. 2001“, u nichž došlo s ohledem na žalobu podanou dne 27. 2. 2008 k promlčení základního nároku na odstranění vad. Uvedl, že smluvní pokuta jako zajišťovací institut nemůže dlužníka dále zavazovat k plnění sankcí, jestliže neexistuje vymahatelná povinnost touto sankcí zajištěná. Toto se však netýká vad uvedených v reklamačním protokole ze dne 21. 10. 2004, u nichž čtyřletá promlčecí lhůta podle ustanovení §397 a §391 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), dosud neuplynula a jimž odpovídají smluvní pokuty v celkové výši 2 226 500 Kč. Vzhledem k tomu by žaloba mohla být částečně zamítnuta z důvodu promlčení práva žalobkyně.
Z dohody o narovnání ze dne 8. 12. 2006 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v dohodě uznala, že dluží žalované částku 5 637 382,58 Kč jako smluvní pokutu za opožděné zaplacení faktur z dosud uzavřených smluv o dílo a že ji účastníci uzavřeli s odkazem na ustanovení §364 obch. zák., jež se týká započtení pohledávek, a ustanovení §574 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), upravující prominutí dluhu. Citoval obě tato ustanovení a dospěl k závěru, že žalovaná v souladu s ustanovením §574 obč. zák. prominula žalobkyni smluvní pokutu ve výši 5 637 382,58 Kč za podmínky, že žalobkyně uhradí dvě platby a že nebude po žalované uplatňovat smluvní pokuty ze všech smluv o dílo mimo ucelené dodávky společnosti Konstruktiva Konsit. Došlo tedy k dohodě, že z doposud uplatněných vad nebude žalobkyní požadována smluvní pokuta a žalovaná nebude uplatňovat smluvní pokutu z dlužných plateb žalobkyně. Jestliže vady díla byly uplatněny nejpozději v roce 2004 (a od té doby běží smluvní pokuty za konkrétně vymezené vady díla) a dohoda o narovnání byla uzavřena 8. 12. 2006, nelze dojít k závěru, že by se žalobkyně vzdala práv, jež mohou vzniknout teprve v budoucnu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že dohoda o narovnání je platná a že na jejím základě zaniklo právo žalobkyně požadovat smluvní pokuty z vad vytčených v reklamačních protokolech. Žalobu proto zamítl.
Podotkl však, že i kdyby dohoda o narovnání nebyla platná, bylo by v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, aby se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty po obchodním partnerovi (žalované), který jí smluvní pokutu ve stejné výši prominul. Žalobu by tedy bylo možno zamítnout též podle ustanovení §39 obč. zák. nebo §265 obch. zák.
Soud prvního stupně dále pro úplnost uvedl, že reklamace vad byly neoprávněné přibližně v částce 2 946 500 Kč, žalovaná by tedy byla úspěšná přibližně v 50 % a soud by žalobu zamítl co do částky 2 946 500 Kč s příslušenstvím.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud nejprve uvedl, že vycházel ze zjištění provedených soudem prvního stupně. Poté nepřisvědčil námitce žalobkyně o údajné překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně spočívající v tom, že učinil dohodu o narovnání „jedním z hlavních důkazních prostředků, přičemž ale toto nebylo v průběhu řízení nikterak poznatelné“, a zdůraznil, že - jak plyne též z odvolání žalobkyně - odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí zavázal soud prvního stupně, aby se dohodou o narovnání a jejím vlivem na projednávanou věc zabýval. Soud prvního stupně tak učinil a dospěl k závěru, že původní závazky ze smluv o dílo uzavřením této dohody zanikly a zůstaly pouze nové, v nichž se žalobkyně zavázala k úhradě dvou faktur a k tomu, že nebude vymáhat po žalované smluvní penále. Za daného stavu nemohl být závěr soudu prvního stupně pro žalobkyni překvapivý.
K dohodě o narovnání uvedl, že shodně se soudem prvního stupně neshledal žádné důvody, pro něž by bylo možno považovat dohodu o narovnání za neplatnou. Zdůraznil, že spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, a v obecné rovině obšírně pojednal o tom, kdy právo může být sporné. Strany mohou narovnáním zrušit konkrétní sporné závazky či práva, mohou jím zrušit celý závazkový vztah, ve kterém se vyskytl spor nebo pochybnost, mohou je však vztáhnout také na všechna vzájemná práva, která mezi sebou mají. Společně se sporným či pochybným závazkem zaniká také jeho zajištění. Tato skutečnost vyplývá z podstaty zajištění, které má ve vztahu k závazku akcesorickou povahu, a zaniká proto zásadně společně s ním. V dohodě si strany ujednaly s odkazem na ustanovení §364 obch. zák. a §574 obč. zák., že pohledávku za žalobkyní ve výši 5 637 382,58 Kč žalovaná promíjí za podmínky, že žalobkyně uhradí částku 128 437 Kč do 20. 12. 2006, dále že žalobkyně uvolní pozastávku na přístavbu věže ve výši 360 000 Kč, a to ve lhůtě do 20. 4. 2007, a že žalobkyně nebude uplatňovat po žalované smluvní pokuty ze všech smluv o dílo mimo ucelené dodávky společnosti Konstruktiva Konsit. Tímto budou veškeré vzájemné nároky obou stran plynoucí z dosavadní spolupráce vyrovnány. Odvolací soud uzavřel, že ač strany učinily nadbytečně a částečně nevhodně odkaz na ustanovení §364 obch. zák. a §574 obč. zák., jde „nepochybně o dohodu o narovnání dle §585 a násl. obč. zák.“. Žalobkyně žádný důvod neplatnosti této dohody v řízeních před soudy obou stupňů neuvedla - vyjma ustanovení §574 odst. 2 obč. zák., podle něhož dohoda, kterou se někdo vzdá práv, jež mohou v budoucnosti vzniknout, je neplatná. Další důvody uváděné soudem prvního stupně „jako další možné opory pro zamítnutí žaloby“ jsou podle odvolacího soudu nadbytečné, a proto se jimi nezabýval. Námitkami uplatněnými v odvolání (zejména platností dohody o narovnání) se zabýval již soud prvního stupně a odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka podrobuje obsáhlé kritice závěry soudu prvního stupně, majíc za to, že předmětná dohoda o narovnání nesplňuje zákonnou podmínku prominutí dluhu podle ustanovení §574 obč. zák., neboť prominutí dluhu se může vztahovat pouze na závazky jednostranné a lze je učinit pouze vůči existujícímu dluhu. Zdůrazňuje, že dohodou o prominutí dluhu se nelze vzdát práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, a že vzdání se smluvních pokut do budoucna je neplatné. Poukazuje na to, že i kdyby mělo jít o prominutí dluhu, to bylo vázáno na splnění určitých podmínek, jimiž se soudy nezabývaly. Odkazuje-li se v dohodě na ustanovení §364 obch. zák. o započtení pohledávek, není z ní zřejmé, které vzájemné pohledávky měly být započteny. Předmětná dohoda o narovnání podle jejího názoru nedefinuje ani sporná práva, ani závazek, který vyplývá z narovnání, čímž nerespektuje základní požadavek kladený na dohodu o narovnání. Namítá, že odvolací soud se nezabýval výkladem projevu vůle stran, nezjišťoval, jaká byla skutečná vůle stran při uzavírání této dohody, čímž se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o výkladu právních úkonů, kterou konkrétně cituje. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že předmětnou dohodu kvalifikoval jako dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §585 a násl. obč. zák. jen na základě jejího označení, zatímco soud prvního stupně ji posoudil podle ustanovení §364 obch. zák. a §574 obč. zák. Odvolací soud přitom změnu právní kvalifikace nevysvětlil, není tedy zřejmé, jak a proč k takovému závěru dospěl, a se svým názorem o odlišném právním posouzení věci účastníky neseznámil.
Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, dovozuje, že je oprávněna vůči žalované uplatňovat veškeré smluvní pokuty, které vzniky po uzavření dohody, a to i v případě, že by dohoda o narovnání byla platná. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho rozhodnutí „není založeno na reálném skutkovém stavu daného případu“ a že „vznikl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a hodnocením těchto důkazů“.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací uvedenou v odvolání, jestliže pouze konstatoval, že dalšími důvody, které soud prvního stupně uvedl na podporu svého závěru o zamítnutí žaloby, se pro nadbytečnost nebude zabývat. Dovolatelka zdůrazňuje, že otázkou promlčení žalobního nároku se odvolací soud vůbec nezabýval, třebaže zároveň uvedl, že se v této otázce ztotožnil se soudem prvního stupně, a jeho skutková zjištění označil za správná. Odvolacímu soudu též vytýká, že implicitně vyložil ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. tak, že nebylo povinností soudu prvního stupně držet se zákonných pravidel pro vyhotovování rozsudku.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v ustanovení §35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v ustanovení §266 obch. zák. O tom, že dohodu o narovnání bylo třeba podrobit výkladu, svědčí rozdílné názory na její obsah nejen účastníků, ale i soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, s. 386, uzavřel, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (obdobně srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, na který odkazuje dovolatelka). Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1325/2013).
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, či jeho rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010).
Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
Podle ustanovení §570 odst. 1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Podle ustanovení §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odstavec 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je právními vztahy novými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3957/2013). Dohoda o narovnání patří společně s privativní novací (§570 obč. zák.) do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011).
Otázka, zda účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, a pokud ano, která sporná či pochybná práva byla předmětem narovnání a které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání, má pro rozhodnutí ve věci stěžejní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3400/2011).
Odvolací soud v projednávané věci na výklad dohody o narovnání ve smyslu výše citované judikatury rezignoval. Nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání dohody. Problematikou spornosti práv v dohodě o narovnání se zabýval toliko v obecné rovině, v jeho rozhodnutí však zcela chybí vysvětlení, v čem konkrétně v dané věci byla spornost nebo pochybnost vzájemných práv smluvních stran a jakým způsobem posuzovaná dohoda směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5763/2017). Odvolací soud rovněž nezkoumal povahu ujednání o podmínkách uvedených v části II dohody, ani to, zda byly splněny. Právní posouzení odvolacího soudu je tedy neúplné, a proto nesprávné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přihlédl též k dovolatelkou namítaným vadám řízení spočívajícím v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud uvedl, že „žalobkyně žádný důvod neplatnosti této dohody (omyl ve vůli či v jejím projevu atd.) vyjma důvodu dle ustanovení §574 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, dle kterého dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná, neuvedla v řízeních před soudy obou stupňů. Další důvody uváděné soudem prvního stupně jako další možné opory pro zamítnutí žaloby, jsou dle odvolacího soudu za dané situace nadbytečné. Odvolací soud se jimi tudíž již nezabýval. V projednávané věci je tedy nutno konstatovat, že v odvolacím řízení uplatněnými námitkami (zejm. platností dohody o narovnání) se již zabýval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a nenachází žádný důvod se od nich jakkoli odchýlit.“ Není tedy zřejmé, zda se odvolací soud dalšími důvody pro zamítnutí žaloby zabýval, či nikoli, jestliže jejich přezkoumání zároveň označil za nadbytečné a zároveň uvedl, že se co do těchto námitek a jejich vypořádání ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně. V této části je proto rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
Zbývajícími dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť s ohledem na výsledek dovolacího přezkumu by to bylo nadbytečné, a tudíž nehospodárné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu