ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4300.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4300/2018-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti žalovanému M. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 168 074 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 340/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2018, č. j. 15 Co 363/2017-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 873,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Otázky hmotného práva, které dovolatel předkládá jako otázky doposud judikatorně nevyřešené, v rozhodovací praxi Nejvyššího soud vyřešeny byly a odvolací soud se při jejich řešení od ustálené judikatury neodchýlil (srov. §237 o. s. ř.).
Již v usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud dovodil, že z dikce ustanovení §310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného kde dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku. V rozsudku ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3445/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2010, pod číslem 168, pak Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení §310 obch. zák. se podává, že dokud nedojde k promlčení závazku dlužníka, nemůže ručitel úspěšně namítnout promlčení práva z ručitelského závazku, i kdyby toto již promlčeno bylo. Je přitom bez významu, z jakého důvodu není právo věřitele vůči dlužníku promlčeno.
Pak je ovšem též bez významu, že k promlčení práva věřitele nedošlo z toho důvodu, že mu byl nárok vůči dlužníkovi pravomocně přiznán soudem nebo že sjednal s dlužníkem prolongaci promlčecí doby podle §401 obch. zák.
K účinkům vadné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem pod C 1416, k jehož závěrům se přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod číslem 182, v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2216/2011, v rozsudcích ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 593/2010, a v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 52/16 (které je dostupné na http://www.nalus.cz ). Dovodil zde, že odstraní-li žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby, ať již z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy, popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku, tj. ode dne, kdy byla podána u soudu. Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, proto působí již od jejího podání, které tak má za následek stavení běhu promlčecí lhůty.
Pod bodem III dovolání dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil „právní otázku započtení pohledávky z titulu náhrady škody způsobené tím, že žalobkyně neoprávněně předmět financování prodala“. Rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na závěru, že vzájemná pohledávka dovolatele z titulu práva na náhradu škody zanikla započtením, nýbrž na úvaze, že jestli se strany smlouvy o úvěru v rámci aplikace §506 obch. zák. dohodly na tom, že na úhradu uvěrového dluhu bude použit výtěžek z prodeje předmětu financování, a žalobkyně v souladu s tím od dluhu dlužníka z předčasně ukončené úvěrové smlouvy odečetla výtěžek z prodeje předmětu financování zohledněný ve výši obvyklé ceny, nemohla se v majetkové sféře obligačního dlužníka projevit žádná škoda, kterou by jako nárok vůči žalobkyni mohl započítat obligační dlužník. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Právní úprava dovolacího řízení ostatně předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To platí tím spíše tehdy, má-li pak předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Tomuto požadavku dovolatel ve vztahu k „právní otázce započtení“ nedostál; pouhá kritika správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Jestliže se dovolateli nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se v majetkové sféře dlužníka nemohla projevit žádná škoda, kterou by jako nárok vůči žalobkyni mohl dlužník započítat, pak k závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani zbývající argumentace pod bodem III dovolání, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěr, přijatý odvolacím soudem toliko podpůrně, že i kdyby tu tvrzená pohledávka dlužníka na náhradu škody byla, nebyla by splatná a nemohly nastat účinky započtení (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se dovolateli nezdařilo zpochybnit závěr, že pohledávku, kterou v rámci své procesní obrany započetl, dlužník vůči žalobkyni neměl, pak je pro výsledek dovolacího řízení již bez významu, zda by tvrzená pohledávka v případě existence byla v době započtení splatná či nikoliv.
Závěrem dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně stanovil obvyklou hodnotu vozidla jako cenu bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z důvodu, že obligační dlužník byl plátcem této daně, a prosazuje názor, že „pohledávka na náhradu škody ve výši obvyklé ceny představuje cenu včetně DPH, neboť nelze automaticky uvažovat tak, že by obligační dlužník byl povinen DPH odvést a tudíž jde o škodu“. Povinnosti poškozeného ve vztahu ke správci daně má dovolatel za irelevantní. Ani v tomto ohledu dovolatel právní otázku dosud judikatorně nevyřešenou zřetelně nevymezil, nehledě na to, že kritiku správnosti právního posouzení odvolacího soudu zakládá na jiném skutkovém stavu, než z něhož vyšel odvolací soud. Nejvyšší soud vysvětlil již např. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu