ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5299.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5299/2017-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. S., bytem XY, zastoupeného JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem ve Viganticích, Bezručova 206, proti žalovanému R. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, o zaplacení částky 1.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 73/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2017, č. j. 71 Co 26/2017-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Naděždy Zetkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení smluvního úroku z půjčky za období od 21. 6. 2013 - 21. 11. 2013 v kapitalizované výši 1.000.000 Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 71 Co 26/2017-193, změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 10. 2016, č. j. 17 C 73/2016-113, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.000.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 2. 2013 smlouvu, podle níž žalobce půjčil žalovanému 2.000.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit do 21. 5. 2013; účastníci si sjednali úrok ve výši 5 % měsíčně (60 % p. a.) se splatností vždy do 21. dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy o půjčce. Půjčka byla zajištěna ručitelským prohlášením J. P., který současně s podpisem smlouvy o půjčce vystavil žalobci směnku vlastní. Dne 23. 4. 2013 uzavřeli účastníci dodatek smlouvy o půjčce, na jehož podkladě poskytl žalobce žalovanému další 2.000.000 Kč; půjčka tak byla navýšena na 4.000.000 Kč s tím, že ji žalovaný vrátí do 31. 8. 2013, a smluven byl úrok 5% měsíčně, splatný k 21. dni každého následujícího měsíce. Půjčka byla zajištěna ručením J. P., který vystavil krycí blankosměnku. Za ručení platil žalovaný J. P. odměnu 50.000 Kč měsíčně. Účelem půjčky byla investice žalovaného do obchodně úspěšné společnosti CARBON International s. r. o., ve které byl zaměstnán. V červnu 2013 žalovaný přestal žalobci hradit úrok z půjčky. Půjčku žalobci nevrátil. V období únor – květen 2013 se roční procentní sazba smluvních úroků z úvěru domácnostem na spotřebu poskytovaných Komerční bankou a. s. pohybovala ve výši 15,49-16,37 % p. a., neúčelové úvěry fyzickým osobám poskytované Československou obchodní bankou a. s. se pohybovaly v rozmezí od 12,6-12,7 %, Fio banka a. s. poskytovala podnikajícím fyzickým osobám úvěry se smluvním úrokem ve výši 5-8% p. a. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Přestože úrok z půjčky přesahuje několikanásobně průměrnou úrokovou míru, neshledal odvolací soud - s přihlédnutím k dalším najevo vyšlým okolnostem - ujednání o úroku v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný totiž smlouvu o půjčce neuzavřel v tíživé životní situaci, půjčka byla určena k investování do společnosti CARBON International s. r. o., nikoliv k úhradě jeho osobních závazků. Investice do obchodně úspěšné společnosti měla být zárukou vysokého zhodnocení vložených prostředků žalovaným, který půjčku se žalobcem dokonce navýšil a smluvní úroky bez dalšího až do května 2013 hradil. Půjčka byla sjednána jako krátkodobá, žalovaný ji uzavřel jako fyzická osoba s vědomím a očekáváním zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v nichž byla posuzována platnost ujednání o úrocích z půjčky. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o úroku z půjčky není podle §39 obč. zák. neplatné. Je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, přihlédl-li při posouzení otázky souladu sjednané výše smluvených úroků s dobrými mravy i k dalším okolnostem případu, ačkoliv ze skutkových zjištění vyplynulo, že sjednaná výše smluvních úroků přesáhla obvyklou úrokovou míru více než čtyřnásobně (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013). Odvolacímu soudu vytýká i to, že nesprávně zjistil vůli účastníků smlouvy ohledně provázanosti smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky a kupní smlouvy, kterou uzavřel se společností Slunce Agro s. r. o. (v tomto směru se obsáhle věnuje vlastní skutkové verzi vedoucí k závěru o tom, že jeho závazek ze smlouvy o půjčce zanikl), a že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolacím námitkám žalovaného a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv je žalovaný přesvědčen o opaku, odvolací soud se při posouzení platnosti ujednání o smluvních úrocích (§658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“) neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, dovodil-li, že je třeba přihlížet nejen k výši sjednaného úroku (5% měsíčně, tj. 60% p. a.), ale i k dalším v řízení najevo vyšlým skutečnostem, a uzavřel-li poté, že posuzované ujednání není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud se k dovolatelem vymezené otázce vyjadřoval opakovaně například ve svých rozhodnutích ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 200/2008, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5092/2009, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014, přičemž odvolací soud ze zde dovozených závěrů nikterak nevybočil. Neobstojí námitka dovolatele, že v napadeném rozhodnutí nebyly respektovány závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil ve svých rozhodnutích ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Ani v nich totiž Nejvyšší soud nevyloučil možnost zabývat se při úvaze o přiměřenosti sjednaného úroku dalšími okolnostmi případu, konstatoval pouze, že uzavření smlouvy o půjčce včetně dohody o (smluvních) úrocích je obvykle samo o sobě spjato s tíživou finanční situací dlužníka, a tudíž nejde o kritérium, které by bylo pro posouzení souladu ujednání o výši smluvních úroků významné. V rozsudku velkého senátu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 737/2010, v němž se vyjadřoval ke smluvené sazbě úroků z prodlení, pak Nejvyšší soud připomenul svůj opakovaně zastávaný právní názor, který lze analogicky vztáhnout i na posuzovaný případ, že pro úvahu, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák., nepostačí srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou. Aplikace korektivu dobrých mravů implicitně předpokládá, že se soud neobejde bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu.
Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.); vymezení hypotézy právní normy proto závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, svým uvážením v každém jednotlivém případě vymezuje sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §39 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Pojem „dobré mravy“ jak v intencích §39 obč. zák., tak §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž dovodil, že za dobré mravy je obecně třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že své právní posouzení opřel nejen o porovnání účastníky sjednaného úroku (5 % měsíčně, tj. 60 % p. a.) s v té době nejvyšší obvyklou úrokovou mírou, která se pohybovala okolo 15,5 % p. a., ale i o další zjištěné okolnosti (půjčka byla dne 21. 2. 2013 sjednána jako krátkodobá na dobu tří měsíců a dodatkem z 23. 4. 2013 ji smluvní strany navýšily z původních 2.000.000 Kč na 4.000.000 Kč se splatností do 31. 8. 2013, žalovaný smlouvu uzavřel jako fyzická osoba za účelem investice do společnosti CARBON International s. r. o. - poskytnutí peněžních prostředků obchodně úspěšné společnosti mělo být zárukou vysokého zhodnocení žalovaným vložených prostředků; až do května 2013 žalovaný smluvní úroky bez dalšího hradil).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (jakožto normy s relativně neurčitou hypotézou) dopadá jen na mimořádně výjimečné případy, kdy je nezbytné v zájmu ideje spravedlnosti upřednostnit mravní řád společnosti před normami objektivního práva; odvolací soud po zhodnocení důkazů a s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem přesvědčivě zdůvodnil, že v dané věci nejde o extrémní rozpor psaného práva a ekvity.
Zpochybňuje-li žalovaný právní závěry odvolacího soudu o souladu sjednané výše smluvních úroků s dobrými mravy a důvodnosti nároku žalobce na jejich zaplacení námitkami, že smlouvu o půjčce uzavřel v tíživé životní situaci, a že vůlí účastníků bylo, aby kupní smlouva na specifikované nemovitosti uzavřená mezi žalobcem a Slunce Agro s. r. o. zajišťovala jeho závazek ze smlouvy o půjčce (pročež vkladem vlastnického práva žalobce k těmto nemovitostem zanikl závazek žalovaného ze smlouvy o půjčce), nejde o regulérní uplatnění způsobilého dovolacího důvodu. P odstatu jeho námitek totiž zjevně tvoří výhrady ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Uvedené platí i v případě, zjišťuje-li soud, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, byť za pomoci výkladu projevu jejich vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalovaný se ve skutečnosti zasazuje o prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Skutkový základ sporu ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, však nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, jestliže neprovedl navržené důkazy výslechy svědků a účastníků řízení, a že se s touto situací v odůvodnění nevypořádal, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen – za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto, odvolací soud v posuzovaném případě vycházel z výsledků dokazování před soudem prvního stupně; ten dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl další důkazy, a uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu