ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5919.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5919/2017-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 112/55, identifikační číslo 14500469, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 30a, proti žalované M. O. , bytem XY, o zaplacení 25.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 121/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, č. j. 18 Co 79/2017-72, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zastavuje ; jinak se její dovolání odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 25.500 Kč s příslušenstvím představující dlužné splátky kupní ceny za objednané zboží.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 93 C 121/2016-30, zamítl žalobu o zaplacení částky 25.500 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Kupní smlouvu ze dne 7. 6. 2011 považoval za neplatnou jednak z důvodu neurčitosti předmětu koupě, a jednak proto, že sjednaný způsob úhrady kupní ceny (24 měsíčních splátek) v kombinaci s dodací lhůtou (do jednoho měsíce po uhrazení celé kupní ceny) představuje výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 18 Co 79/2017-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně s ním dospěl k závěru, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu §37 obč. zák. pro neurčitost vymezení předmětu koupě, jde-li o zboží označené jako „AAA DYNAMIC,“ přičemž žalobkyně neprokázala, že zboží bylo označeno v souladu s jejím katalogem, neboť v kupní smlouvě na něj není odkazováno, a nebylo prokázáno, že by katalog byl žalované vůbec předložen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že při řešení otázky hmotného práva, na níž závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu §37 obč. zák. pro neurčitost předmětu koupě, s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 543/2000, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2004, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1776/2006, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 115/01, v nichž byl opakovaně vyjádřen názor, že označení předmětu koupě prostřednictvím jeho identifikace v nabídkovém katalogu zboží žalobkyně, je dostatečně určité. Zdůrazňuje, že žalovaná byla se zbožím řádně seznámena na předváděcí akci, prodej zboží se uskutečnil v prodejně žalobkyně, kde se mohla fyzicky i na podkladě předloženého katalogu a označení zboží v katalogu s ním blíže seznámit; vyobrazení celé soupravy je uvedeno navíc v sortimentní listině. Žalovaná jednoznačně věděla, jaké zboží si objednává. Záměna za jiné zboží není možná, neboť na trhu není nabízeno jiné zboží s tímto názvem a s tímto kódovým označením.
Podáním ze dne 8. 3. 2019 žalobkyně vzala své dovolání zpět v rozsahu, jímž brojila proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. V důsledku toho dovolací soud podle §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že se „odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Přestože ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., její námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že žalované nebyl nabídkový katalog před uzavřením kupní smlouvy předložen, prosazuje názor, že „žalovaná se mohla fyzicky i na podkladě předloženého katalogu a označení zboží v katalogu s ním blíže seznámit.“
Je-li tedy v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad opomíjí (kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi). V tomto směru jsou bezcenné odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 543/2000, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2004, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1776/2006, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 115/01, jejichž prostřednictvím se žalobkyně domáhá přijetí závěru o určitosti předmětu kupní smlouvy, vychází-li z identifikace předmětu koupě odkazem na nabídkový katalog. Odkazované judikáty tak nedopadají na skutkovou situaci nyní souzené věci.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedl navržené důkazy), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu