ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1040.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1040/2019- 293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání obviněné K. G. , nar. XY v XY, státní občanky Slovenské republiky, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 5 To 450/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 144/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. G. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. 34 T 144/2018 uznal obviněnou K. G. vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 7. 4. 2017 v 15:05 hodin na ulici XY ve XY po předchozím požití pervitinu řídila osobní automobil zn. Mercedes Benz E280, RZ XY, když ve vzorku její krve odebrané téhož dne v 17:15 hodin bylo naměřeno 262 ng/ml metamfetaminu, což jsou hodnoty významně převyšující limitní hodnoty návykových látek stanovené v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., při jejichž dosažení v krevním vzorku se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, přitom jela nepřiměřeně rychle, nestačila včas zabrzdit za stojícími vozidly, při brzdění dostala na mokré vozovce smyk, vyjela do protisměru, kde narazila levou zadní částí svého vozidla do protijedoucího osobního automobilu zn. Škoda Octavia, RZ XY, řízeného V. H., narozeným XY, a poté přední částí svého vozu narazila do zadní části osobního automobilu zn. VW Passat, polské RZ XY, řízeného E. M. K., narozenou XY, toto vozidlo nárazem odhodila na před ní stojící automobil zn. Citröen C4, RZ XY, řízený M. S., narozenou XY, která při zadním nárazu utrpěla podvrtnutí a natažení krční páteře.
Za to byl obviněné podle §274 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti osmi měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněné též nařízeno, aby uhradila poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 náhradu škody ve výši 3 174 Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 5 To 450/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněná proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněná uvádí, že není pravdou, že dokazováním provedeným u hlavního líčení byl zjištěn skutkový stav tak, jak byl zachycen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V rámci podaného odvolání poukazovala na skutečnosti, že je tomu právě naopak. Ničím nebylo prokázáno, že obviněná byla v okamžiku dopravní nehody pod vlivem návykové látky resp. ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Není možné určit přesný čas, kdy došlo k aplikaci návykové látky, tedy zda před předmětnou dopravní nehodou nebo až po ní, když sama znalkyně uvedla, že může určit pouze to, že k užití metamfetaminu došlo před odběrem vzorku.
Dovolatelka tvrdí, že relativně krátkou dobu po předmětné nehodě se přemístila do centrály společnosti ZAREMBA STAV GROUP SE, tedy cca 1 km od místa nehody, kde přistoupila k aplikaci látky obsahující metamfetamin, jejímž užitím se snažila řešit šok a stres po nehodě a s tím související nevolnost. Skutečnost, že se z místa dopravní nehody na několik minut až desítek minut vzdálila, vyplývá de facto ze všech svědeckých výpovědí (s výjimkou svědkyně S.) učiněných během hlavního líčení, a to včetně zasahujících policistů. Pokud tedy svědkyně S. uvádí, že měla obviněnou po celou dobu na očích, je toto tvrzení v přímém rozporu s výpověďmi devíti jiných svědků. S ohledem na absolutní osamocenost a faktickou nemožnost tvrzení této svědkyně, není vůbec zřejmé, na základě čeho soud prvního stupně při svém rozhodování vzal tuto její výpověď, která z logiky věci nemůže být pravdivá, za průkaznou a proč nevzal za prokázané opačné tvrzení ostatních svědků.
V případě obviněné se tak zjevně jedná o kauzu, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jedná se o případ, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obhajoba je tak přesvědčena, že výše uvedené skutečnosti svědčí o tom, že byl naplněn dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Zároveň byl podle jejího názoru naplněn i dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, když odvolací soud provedl věcný přezkum odvolání napadeného rozsudku soudu prvního stupně, ale nesprávně dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání, a proto ho podle §256 tr. ř. zamítl. Přitom v řízení tomuto zamítavému rozhodnutí předcházejícímu byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem odvolací soud vadu zakládající tento dovolací důvod neodstranil, ač tak mohl učinit.
Obviněná proto v závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 5 To 450/2018, tak i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. 34 T 144/2018, a to ve výroku o vině, trestu i náhradě škody, a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně aby obviněnou v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, in eventum aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání k podanému dovolání obviněné nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 5 To 450/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Tento tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná poukazuje na variantu poslední, tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl její odvolání, ačkoli bylo důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněná deklarovala i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněná případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněná v dovolání uvedla totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovala po celou dobu trestního řízení, jež proti ní bylo vedeno, deklarovala je rovněž v nezměněné podobě v odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněné prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (srov. str. 4 jeho rozsudku). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněné byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž vyložil, proč obhajobu obviněné nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (srov. str. 2, bod 6. jeho usnesení). Odvolací soud rovněž způsobem, který plně respektuje požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. na odůvodnění usnesení, vyložil, proč odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (k tomu viz výše uvedená argumentace v předchozím odstavci). Usoudila-li obviněná, že výklad těchto ustanovení jí zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jejími představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Důvody pro užití dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná shledává výlučně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla odsouzena a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněná vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měla být obžaloby zproštěna. Uvedenou argumentaci však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do polemiky obviněné s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněná výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptuje a nadále nabízí svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce důkazy nalézacím soudem mohly být hodnoceny pečlivěji, kdy nalézací soud mohl své závěry podrobněji odůvodnit, stejně jako mohl více rozvést, proč výpovědi některých svědků vyhodnotil jako nepřesvědčivé či zavádějící. To ovšem ale z celkového pohledu nic nemění na skutečnosti, že odůvodnění nalézacího soudu je dostačující. Soud jasně uvedl, které skutečnosti má za prokázané a co jej k těmto závěrům vedlo, a naopak které svědecké výpovědi vyhodnotil jako tendenční, kdy se svědci pouze snažili pomoci obviněné sdělením nepravdivých informací v průběhu hlavního líčení. Nalézací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněná neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
V závislosti na shora uvedeném konstatování, že napadené rozhodnutí ani řízení jež jeho vydání předcházelo včetně rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které by mohly naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v pojetí existující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud musel současně deklarovat, že nemohl být naplněn ani další obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož naplnění tohoto důvodu dovolání v tomto případě bylo odvislé na podřaditelnosti vznesených námitek pod dovolací důvod podle písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., dovolání obviněné K. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu