ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1167.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1167/2019- 421
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného R. P. F. , nar. XY v XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 31 To 192/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 134/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 5 T 134/2018, byl obviněný R. P. F. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 23. července 2018 v době mezi 11:00 a 12:00 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů přišel do ubytovny XY v XY ulici XY v Liberci a zde ve vzteku na pokoji č. XY fyzicky napadl poškozeného A. S., nar. dne XY, když předtím zaklepal na dveře pokoje, které otevřela J. L., posléze udeřil poškozeného A. S. skleněnou lahví od piva do poloviny naplněnou pivem, a to do temene hlavy s nápřahem ruky seshora dolů, a to takovou silou, že se láhev po třetím úderu rozbila, následně mu dal několik úderů pěstí do obličeje a na hrudník, do poškozeného strčil, ten spadl na postel, kde do něj obžalovaný kopal do oblasti břicha a zad, následně uchopil oběma rukama za opěradlo polstrovanou židli s kovovou konstrukcí a s nápřahem seshora dolů minimálně šestkrát udeřil poškozeného do oblasti zad střední až velkou intenzitou, až došlo k poškození židle, a tímto poškozenému způsobil hematomy a oděrky v obličeji s otokem měkkých tkání v oblasti čela, tváře a nosu, brýlový hematom oboustranně, hematomy na hrudníku, převážně vlevo, zlomeniny 7. – 10. žebra vlevo v zadní podpažní čáře s posunem úlomků, s prokrvácením měkkých tkání zad, plášťový pneumotorax šíře do 3 cm a hemotorax při dolním okraji levé plíce vlevo do 7 cm a zlomeninu nosních kostí, s hospitalizací v Krajské nemocnici XY od 25. července 2018 do 12. srpna 2018 s dobou léčení cca 6 týdnů.
Za shora uvedený zločin uložil Okresní soud v Liberci obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 411 97 518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 43 553 Kč, a poškozenému A. S., nar. dne XY, bytem XY, škodu ve výši 11 851 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Liberci podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a kterého se měl podle skutkové věty zprošťujícího výroku daného rozsudku dopustit tím, že:
dne 25. července 2018 v době kolem 17:00 hodin v Liberci, v XY ulici, na služebně Obvodního oddělení policie Vesec, sdělil J. L., nar. dne XY, že ještě není konec, že to ještě neskončilo, což řekl poté, co fyzicky napadl poškozeného A. S., nar. dne XY, který byl v důsledku napadení hospitalizován v Krajské nemocnici XY a za které byl obžalovaný trestně stíhán usnesením podle §160 odst. 1 tr. řádu pro zvlášť závažný zločin těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku pod č. j. KRPL-74935-34/TČ-2018-180571, načež dne 26. července 2018 v době kolem 13:00 hodin v Liberci, na XY ulici, hrozil poškozené J. L., že byl v Polsku pro zbraň se třemi náboji, přičemž jeden náboj je určen pro ni, jeden náboj pro A. S., nar. dne XY a jeden náboj pro něj,
protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 5 T 134/2018, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. Odvolání rovněž podal státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 31 To 192/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnul.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 31 To 192/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o trestu, respektive do uloženého trestu vyhoštění z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho uložení. Podle dovolatele je dán rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písmenech a) – k) tr. ř.
Obviněný následně uvádí, že podle jeho názoru „nejsou splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění a jedná se tak o trest uložený v rozporu se zákonem“. Zdůrazňuje, že „naplnění podmínek dle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro uložení tohoto trestu nevyplývá“. Podle dovolatele jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nedostatečně odůvodněna z hlediska naplnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění, neboť soudy neuvedly, proč mu byl uložen právě tento druh trestu.
Podle dovolatele je rozhodnutí soudu druhého stupně vnitřně rozporné, když tento jako polehčující okolnosti hodnotí, že doposud nebyl v České republice trestán, že spáchaná trestná činnost je spojena s jeho osobními a soukromými vztahy vůči poškozenému, když se mělo jednat o emočně nezvládnutou vypjatou situaci, přičemž dále konstatuje, že na území České republiky dosud řádně pracoval a k jeho chování zde není žádných připomínek. Podle soudu druhého stupně není tedy osobou nebezpečnou, ohrožující společnost, zdraví či majetek občanů státu. Následně soud druhého stupně odůvodňuje uložení trestu vyhoštění existencí jiného obecného zájmu. V tomto směru obviněný zdůrazňuje, že z interpretace daného ustanovení vyplývá, že se musí jednat o jiný zájem, než je zájem na ochraně zdraví nebo majetku lidí. Obviněný poukazuje na skutečnost, že i přes výše uvedené soud druhého stupně následně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje nebezpečnost jeho útoku a rizikovost jeho chování ve vztahu k ochraně života a zdraví druhých osob, tedy se tímto obloukem vrací k důvodu prvému (bezpečnost lidí či majetku) pro uložení trestu vyhoštění, u něhož však o pár řádek výše dovodil jeho nenaplnění. Podle dovolatele si tedy soud sám odporuje, když s ohledem na jeho osobnost a okolnosti skutku ho nepovažuje za obecně nebezpečnou osobu, a přesto právě tímto svůj výrok o uložení trestu vyhoštění následně zdůvodňuje. Podle dovolatele je rozhodnutí soudu druhého stupně vnitřně rozporné, a tedy jako celek nesprávné, když z něj nelze vyvodit podmínky pro uložení trestu vyhoštění.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil výrok o trestu vyhoštění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 31 To 192/2019.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 929/2019, nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného uvádí, že ji nepovažuje za důvodnou, přestože po formální stránce lze obviněnému přitakat v tom směru, že rozhodnutí soudu druhého stupně je do jisté míry vnitřně rozporné. Na jedné straně totiž soud druhého stupně tvrdí, že „nelze mít za to, že obžalovaný je obecně nebezpečnou osobou ohrožující bezpečnost, zdraví či majetek“, přičemž podle něho absentuje podmínka pro uložení trestu vyhoštění z hlediska zajištění „bezpečnosti lidí a majetku“. Naplnění podmínky požadavku ochrany „jiného obecného zájmu“, ovšem soud druhého stupně následně dovozuje z toho, že obviněný svým útokem ohrozil na životě poškozeného, přičemž výslovně uvádí, „ochrana života a zdraví druhých osob je univerzální, a proto je namístě z hlediska obecného zájmu zabránit tomu, aby se po určitou dobu obžalovaný nacházel na území ČR“. Z tohoto jeho vyjádření je zřejmé, že soud druhého stupně alternativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění v podobě ochrany „bezpečnosti lidí nebo majetku“ či „jiného obecného zájmu“ zaměňuje či směšuje, a tím pádem dává z hlediska formálního vzniknout určitému rozporu, na který upozorňuje obviněný. Tento formální nedostatek však podle státního zástupce nemůže být důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu, rozhodné je totiž hledisko materiální, hledisko věcné správnosti. Přestože tedy rozhodnutí soudu druhého stupně podle státního zástupce není formálně bezvadné (v jeho odůvodnění je přítomen určitý rozpor), naplnění jedné ze základních alternativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění z něj dovodit lze.
Podle státního zástupce trest vyhoštění, který byl obviněnému uložen, není nepřípustným druhem trestu, když ve věci nechybí žádná ze zvláštních podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku a ani neexistuje žádná z okolností vylučujících uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 tr. zákoníku, což netvrdí ani sám obviněný. Přes jistou rozporuplnost odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je nepochybné, že napadené rozhodnutí je zcela jednoznačné v tom směru, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje nebezpečnost útoku obviněného, jeho razance, intenzita a reálně hrozící následek. Předestřená argumentace soudu druhého stupně je tedy věcně správná a odpovídá požadavku na uložení trestu vyhoštění z hlediska ochrany bezpečnosti lidí. Naznačené pochybení v odůvodnění pak nevyžaduje derogaci předmětného rozhodnutí.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci podle názoru dovolatele je naplněna druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, když v řízení předcházejícím byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuvedl, formálně sice v podaném dovolání tento dovolací důvod cituje, ovšem následně neuvádí žádné konkrétní námitky, v nichž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Obviněný dále rovnou vyslovuje námitku, že pro uložení trestu vyhoštění nejsou splněny zákonné podmínky, což dále rozvádí, aniž by však uvedl, který dovolací důvod je touto námitkou naplňován. Lze mít za to, že byť to obviněný výslovně neuvádí, tak námitku ohledně nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění vztahuje k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, nýbrž se důsledně vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Jelikož obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil pouze formálně, Nejvyšší soud při svém rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel [v případě, že by tak činil, musel by podané dovolání – opět za předpokladu, že by bylo podáno jen z tohoto důvodu – odmítnout jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Pokud obviněný namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění a že se jedná o trest uložený v rozporu se zákonem, pak tyto námitky, jak již bylo naznačeno, spadají pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nepřípustným trestem je pak trest, pro jehož uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obecně je třeba uvést, že účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Zákon pak žádným způsobem nevymezuje okruh trestných činů, za které lze tento trest vymezit. Přestože se v praxi trest vyhoštění ukládá zejména v rámci trestního postihu terorismu, obchodování se zbraněmi, s drogami, s jiným nebezpečným materiálem a jiné trestné činnosti páchané ve spolupráci s osobami v cizině, k ochraně společnosti je zpravidla nutné uložit trest vyhoštění i pachateli závažné trestné činnosti směřující proti životu a zdraví nebo proti majetku, a to vedle trestu odnětí svobody (srov. R 42/1994-II.) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 984).
Předpoklady uložení trestu vyhoštění stanoví §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého je tento trest přípustný v případě, že pachatel trestného činu není občanem České republiky a uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem a nejsou dány překážky vyjmenované v §80 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně.
Z pohledu ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že obviněný je polské státní příslušnosti, takže první podmínka u něj naplněna byla. Současně nebylo shledáno, že by uložení trestu vyhoštění bránila některá ze speciálních překážek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku, což ostatně obviněný ve svém dovolání ani nenamítá. Třetí podmínkou pro uložení trestu vyhoštění je, že uložení tohoto trestu vyžaduje ochrana bezpečnosti lidí, majetku nebo jiný obecný zájem. Podle obviněného nebyla naplněna tato podmínka, když namítá, že soud druhého stupně výslovně vyloučil, že by uložení trestu vyhoštění vyžadovala ochrana bezpečnosti lidí či majetku a nutnost uložení trestu vyhoštění dovozuje z jiného obecného zájmu, když ovšem fakticky podmínku ochrany jiného zájmu podřazuje pod ochranu něčeho, na co se tato ochrana nevztahuje. Podle obviněného tento soud zaměňuje ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku a jiného obecného zájmu, takže rozhodnutí je vnitřně rozporné a tedy nesprávné. Nejvyšší soud považuje z pohledu zvolené dovolací argumentace za nutné uvést, že je možno souhlasit s obviněným, ale i státním zástupcem, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je do jisté míry rozporné, když tento soud nepochybně směšuje obsah pojmu, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje ochrana lidí a majetku a pojmu, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje jiný obecný zájem . Zde je na místě podotknout, že jak již ve svém vyjádření upozornil státní zástupce, jistý formální nedostatek odůvodnění však nemůže být důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu, rozhodné je hledisko věcné správnosti. Dovolatelem napadané rozhodnutí sice není formálně bezvadné, v jeho odůvodnění je přítomen jistý rozpor, nicméně naplnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění z něho dovodit lze, když soud druhého stupně výslovně vyjádřil, že ochrana života a zdraví druhých osob vyžaduje zabránit tomu, aby se obviněný po určitou dobu nacházel na území České republiky. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jasně uvedl, že potřeba vyhostit obviněného z území České republiky je vyvolána nebezpečností útoku obviněného, jeho intenzitou, razancí a reálně v úvahu přicházejícím následkem v podobě hrozby úmrtí poškozeného (viz bod 18, str. 11 rozsudku soudu druhého stupně). Z uvedené argumentace druhostupňového soudu je tedy zjevné, že soud druhého stupně fakticky odůvodnil uložení trestu vyhoštění nutností ochrany života a zdraví druhých osob, což nakonec odpovídá komentářové literatuře, když obviněný byl uznán vinným závažným trestným činem směřujícím proti životu a zdraví jiné osoby. Nejvyšší soud má za to, že formální pochybení soudu, který nastíněné důvody pro uložení trestu vyhoštění zařadil pod pojem ochrany „jiného obecného zájmu“, ačkoliv měl správně zvolit alternativu ochrany „bezpečnosti lidí“, není důvodem pro derogaci předmětného rozhodnutí, neboť ne každá vada může vést k derogaci přezkoumávaného rozhodnutí, obzvláště pokud se jedná o pochybení formální (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
Závěrem Nejvyšší soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 Tdo 42/2010 považuje za vhodné zdůraznit, že pro uložení trestu vyhoštění není překážkou skutečnost, že obviněný spáchal trestný čin na území České republiky poprvé a vůči jedné osobě. Pro uložení tohoto trestu je stěžejní, že se dovolatel dopustil násilného trestného činu v takové intenzitě a razanci, že skutečně vážně ohrozil život poškozeného, a současně obviněný v České republice nemá žádné pracovní (viz úřední záznam ze dne 26. 7. 2018, č. l. 206), rodinné ani jiné vazby.
Přestože dovolatel délku trestu vyhoštění nenamítal, nejedná se v daném případě ani o trest uložený ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, když trest vyhoštění lze podle §80 odst. 2 tr. zákoníku uložit ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Protože obviněnému byl uložen trest vyhoštění v délce 2 let, je zjevné, že se jedná o délku trestu, který lze uložit v rámci zákonné trestní sazby.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl obviněným sice uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když tento byl uplatněn toliko formálně, bez příslušné právní argumentace. Rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž jejich naplnění nebylo v dané věci shledáno.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová