ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1241.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1241/2019- 297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného K. N. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 13 To 12/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 37/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 2 T 37/2018, byl obviněný K. N. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 20. 1. 2018 v době kolem 17.35 hod. na pozemní komunikaci č. III/34030 řídil za tmou snížené viditelnosti v obci Dražkovice, okres Pardubice, ve směru od obce Ostřešany své osobní motorové vozidlo tov. zn. OPEL Astra, RZ XY, ve veřejným osvětlením osvětlené křižovatce s pozemní komunikací č. II/324 při odbočování vpravo ve směru na Pardubice,
v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
nerespektoval svislé dopravní značení „Dej přednost v jízdě!“, dostatečně nesledoval dopravní situaci, a přehlédl tak z jeho levé strany po hlavní pozemní komunikaci ve směru od obce Mikulovice na řádně osvětleném jízdní kole zn. Merida jedoucího cyklistu M. K., nar. XY, v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky ke střetu levé přední části vozidla OPEL s pravým bokem jízdního kola, po němž cyklista i s jízdním kolem upadl před vozidlo na vozovku, kde zůstal ležet,
a při dopravní nehodě utrpěl poškozený M. K. závažné, život ohrožující poranění spočívající zejména v tržné ráně a pohmoždění měkkých pokrývek lebních temenně vpravo, zlomenině nosních kostí, zlomeninách kalvy a baze lební (kosti temenní a kosti spánkové vlevo), pohmoždění mozku čelně vlevo a difúzním axonálním poranění mozku, které si vyžádalo opakované hospitalizace ve Fakultní nemocnici XY, Nemocnici XY a XY nemocnici a které jej po dobu delší než šest týdnů podstatným způsobem omezovalo na běžném způsobu života dlouhodobou hospitalizací s nutností intenzivní lékařské a ošetřovatelské péče a výrazně sníženou soběstačností při zvládání základních životních potřeb.“
Za uvedené jednání byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců. Poškozený M. K., nar. XY, bytem XY, byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 13 To 12/2019 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále také jen „napadené usnesení“) si podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něj spočívá napadené usnesení na nesprávném právním posouzení věci, neboť z rozhodnutí nelze dostatečným způsobem zjistit, na základě jakého skutkového stavu odvolací soud jednání obviněného právně posuzoval, když si odvolací soud v rámci doplnění dokazování učinil vlastní skutková zjištění, která jsou však ve vnitřním rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Takový stav lze označit za nesprávné právní posouzení věci. K tomu uvedl pro srovnání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009.
V dovolání namítal, že odvolací soud odmítl odlišné závěry znalce Ing. Jaroslava Hartmana o směru, z jakého poškozený cyklista k místu střetu s vozidlem přijel, a to v důsledku zpochybnění souvislosti mezi stopou č. 3 zaznamenanou v protokolu o nehodě s nehodovým dějem. Ze znaleckého posudku je přitom zjevné, že právě tato stopa, její poloha, tvar a délka má zásadní význam pro určení průběhu nehodového děje a jasně ukazuje na jiný průběh nehodového děje, než jak ho zjistil soud prvního stupně.
Odmítnutím závěrů znalce Ing. Jaroslava Hartmana s poukazem na nevěrohodnost důkazu (stopy č. 3), na základě kterého i soud prvního stupně dospěl ke svým skutkovým závěrům o průběhu nehodového děje, se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, jelikož nevyřešil vzniklý rozpor ve skutkových zjištěních, a posuzoval tak skutkový stav bez jeho náležitého objasnění.
Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že předmětný důkaz (stopu č. 3) považoval za nevěrohodný na základě své ve skrze laické úvahy. K takovému posouzení neměl nezbytnou odbornost na rozdíl od znalce z oboru doprava, odvětví silniční a městská, přičemž toto své posouzení postavil právě proti odbornému posouzení znalce. Navíc odvolací soud učinil svůj závěr o absenci souvislosti stopy č. 3 s nehodovým dějem na základě zkoumání fotografií jízdního kola poškozeného po nehodě, na kterých odvolací soud pozorováním nezjistil přítomnost bláta. Podle obviněného je však přítomnost bláta na pláštích jízdního kola z předmětných fotografií jednoznačně patrná.
Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se celkově nedostatečně vypořádal se znaleckými závěry, podle nichž jediný technicky možný průběh nehodového děje byl ten, že poškozený musel do křižovatky přijet ze směru od Starých Jesenčan, tj. z vedlejší komunikace, a byl to tedy právě poškozený, který měl dávat obviněnému přednost v jízdě. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že měl-li odvolací soud pochybnosti o odborném posouzení provedeném soudním znalcem, měl si za účelem náležitého objasnění skutkového stavu nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Namítal rovněž to, že odvolací soud zpochybnil znalecké závěry na základě vlastního hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud si otázku věrohodnosti svědků posoudil sám na základě svého zjištění, že mělo jít o nestranné svědky, jakož i to, že měli vypovídat jednoznačně. Následně obviněný uváděl, z jakých důvodů považuje svědky za nevěrohodné, přičemž poukázal na rozpory v jejich výpovědích. V dovolání rozvedené rozpory odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) podle obviněného ignoroval a pouze na základě těchto usvědčujících důkazů potvrdil výrok o vině, aniž by se námitkami o věrohodnosti svědků podrobně zaobíral.
Na podporu svých tvrzení obviněný k dovolání připojil fotografii jízdního kola, která je součástí spisu již od přípravného řízení a dále doplněk ke znaleckému posudku ze dne 19. 5. 2019.
S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V závěru ještě obviněný požádal o odklad, resp. přerušení výkonu napadeného usnesení s ohledem na naprosto zásadní dopad uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel do jeho pracovního života.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 13 To 12/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný K. N. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného M. K. a dalších svědkům a znaleckého posudku) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívalo v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizoval s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání výše uvedeného přečinu. To potvrdil také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž ve veřejném zasedání ještě doplnil dokazování výslechem znalce Ing. Jaroslava Hartmana. Po náležitém objasnění skutkového stavu uzavřel, že není pochyb o vině obviněného, resp. o tom, že měl dát poškozenému cyklistovi přednost v jízdě.
S ohledem na výše uvedené v předcházejících odstavcích je nutno konstatovat, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takové námitky neodpovídají. Z námitek obviněného je zřejmé, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku, jelikož je patrné, že představám obviněného rozhodnutí soudů nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě výslovně námitku extrémního nesouladu obviněný ani nevznesl.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Nejvyšší soud přesto považuje za důležité se ke zjištěnému skutkovému stavu v krátkosti vyjádřit, a to i s ohledem na uplatněné námitky obviněného.
Skutková zjištění soudu prvního stupně vycházela z výpovědí obviněného i poškozeného, z výpovědí tří svědků, jakož i z dalších ve věci provedených (listinných) důkazů. V odvolacím řízení byl obviněným soudu předložen znalecký posudek z oboru doprava, odvětví silniční a městská. Znalec Ing. Jaroslav Hartman, který zpracoval předmětný posudek, byl následně při veřejném zasedání vyslechnut. Odvolací soud i po doplnění dokazování dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že byl viníkem nehody obviněný, který nedal poškozenému cyklistovi přednost v jízdě.
V obecnosti Nejvyšší soud uvádí, že orgán činný v trestním řízení není znaleckým posudkem bezpodmínečně vázán, neboť ho hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jako každý jiný důkaz. Může se od něj proto odchýlit, avšak musí to náležitě v rozhodnutí odůvodnit, přičemž nesmí libovolně nahradit odborný názor znalce vlastním, v dané věci laickým názorem. Závěry vyslovené znalcem ve znaleckém posudku jsou pro soud podkladem pro jeho vyhodnocení v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Při hodnocení znaleckého posudku je třeba se zabývat mj. tím, zda závěry ve znaleckém posudku učiněné logicky vyplývají ze skutkových podkladů, jakož i tím, zda jsou v souladu s ostatními již ověřenými a zhodnocenými důkazy ve věci (srov. R 55/1986, R 2/1989-I.). Závažnost a význam znaleckého posudku v konkrétním případě závisí od jeho vnitřní jednoty, skloubenosti argumentů, přesvědčivosti a logiky, prověřitelnosti metod, kterými znalec dospěl ke svým závěrům, od zdůvodněnosti závěrů a od jejich souladu s ostatními důkazy (Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 403).
Soud má možnost rozhodnout v rozporu se znaleckými závěry, avšak v tom případě musí své úvahy, proč se o znalecký posudek neopřel, zdůvodnit. Odvolací soud tak v mezích uvedeného učinil, když se ve svém rozhodnutí vypořádal s přesvědčivostí znaleckého posudku a následně ho hodnotil v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jeho postupu proto nelze ničeho vytknout.
Odvolací soud vyhodnotil, že znalcův závěr o průběhu nehodového děje odporuje nejen výpovědím svědků, nýbrž i výpovědi obviněného, když jeho verzi o průběhu nehodového děje taktéž znalec odmítl. Po řádném zhodnocení ve věci provedených důkazů soud setrval na stejném závěru jako soud prvního stupně. Nebylo přitom třeba nechat vypracovat revizní znalecký posudek, neboť odvolací soud nenahradil znalcův odborný názor názorem svým, „laickým“. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, proč při určení průběhu nehodového děje vycházel stejně jako soud prvního stupně ze svědeckých výpovědí a proč se naopak nepřiklonil k závěru učiněnému znalcem Ing. Jaroslavem Hartmanem.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že se po prostudování spisového materiálu a zhlédnutí předmětných fotografií přiklání k názoru odvolacího soudu, podle něhož stopa č. 3 zaznamenaná v protokolu o nehodě jako stopa s otěrem bláta s nejvyšší pravděpodobností nepocházela od jízdního kola poškozeného. Jestliže totiž Nejvyšší soud porovnal fotografie předmětné stopy a jízdního kola, pak musí dát za pravdu odvolacímu soudu v tom, že jízdní kolo poškozeného nebylo znečištěno blátem takovým způsobem, aby po sobě zanechalo natolik zjevnou stopu, když styčná plocha pláště kola znečištěna nebyla, pouze boční strany pláště, přičemž takové znečištění odpovídá běžnému používání jízdního kola. Navíc znalec tuto stopu nevyhodnotil ani jako stopu smykovou (srov. č. l. 255). Nutno podotknout, že jinak tomu bylo v doplňku znaleckého posudku, který obviněný učinil součástí svého dovolání a v němž se znalec jednoznačně vyjadřuje o předmětné stopě jako o stopě smykové. Ačkoliv Nejvyšší soud v řízení o dovolání v zásadě neprovádí dokazování (srov. §265o odst. 2 tr. ř.) a vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a tudíž k doplňku znaleckého posudku nepřihlížel, považoval za vhodné uvedené dodat. Nepochybně to totiž vypovídá o nepřesvědčivosti závěru znalce, jestliže znalec vycházel ze stopy č. 3 při svém znaleckém zkoumání, přičemž tuto stopu vyhodnotil zcela odlišně (jinak ve znaleckém posudku, resp. při výslechu ve veřejném zasedání a jinak v doplňku ke znaleckému posudku), ačkoliv pak učinil stejný závěr, tedy že poškozený jel z křižovatky ze strany od Starých Jesenčan. K nepřesvědčivosti znaleckého posudku se však vyjadřoval již soud odvolací, byť ne přímo v této souvislosti.
S ohledem na uvedené se proto i Nejvyšší soud přiklání k závěru odvolacího soudu, že nelze vyloučit možnost, že daná stopa na frekventované křižovatce nesouvisela přímo s dopravní nehodou mezi obviněným a poškozeným.
Ani dalším námitkám obviněného stran věrohodnosti svědků nelze přisvědčit. Prvně je třeba uvést, že je to právě orgán činný v trestním řízení, resp. soud, kdo je oprávněn a zároveň povinen se zabývat při hodnocení důkazů věrohodností svědků a jejich výpovědí. Naopak jím není znalec, kterému provádět hodnocení důkazů nepřísluší (§107 odst. 1 tr. ř.).
Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rozvedl své úvahy stran hodnocení svědeckých výpovědí včetně vypořádání se s drobnými rozpory mezi nimi. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení obsahuje pasáž, v níž se odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně zabývá hodnocením provedených důkazů. Odvolací soud nehodnotil provedené důkazy před soudem prvního stupně odlišně, naopak se se skutkovými zjištěními na jejich základě učiněnými ztotožnil a na jejich podporu k nim doplnil své úvahy o hodnocení klíčových svědeckých výpovědí. Není vadou, že se v odůvodnění nezaobíral namítanými rozpory mezi svědeckou výpovědí Z. S. a poškozeného, když se jimi zabýval již soud prvního stupně.
Nadto lze jen ke konkrétním námitkám obviněného okrajově uvést, že svědek M. F. při hlavním líčení potvrdil, že poškozeného cyklistu viděl 2 až 3 metry před hranicí křižovatky, nikoliv před střetem, přičemž názorně rovněž ukázal, jak je jeho odpověď myšlena (č. l. 194 poslední věta). Svědek Z. S. v hlavním líčení vypověděl, že poškozený od něj odjížděl okolo půl šesté. Jestliže obviněný v dovolání odkázal na podané vysvětlení tohoto svědka v přípravném řízení, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že k obsahu úředního záznamu nelze v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování, pokud trestní řád nestanoví jinak (srov. §158 odst. 6, §211 odst. 6 tr. ř.).
Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že neshledal ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění. Naopak skutkový stav považuje za řádně zjištěný odpovídající provedeným důkazům po jejich náležitém hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 13 To 12/2019 ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 2 T 37/2018 netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného K. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K návrhu obviněného na odložení, resp. přerušení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na to, jak rozhodl, neshledal důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu