ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1289.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1289/2019- 978
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného Š. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2019 č. j. 3 To 625/2018-901 v trestní věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 38/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2018 č. j. 32 T 38/2018-756 byl obviněný Š. K. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině, spočívající v tom, že
„v přesně nezjištěné době od měsíce října 2017 do 7. 1. 2018, kdy se z místa tehdejšího společného bydliště odstěhoval, ve XY čp. XY, okr. XY, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, pod smyšlenou legendou, že je vydírán mafií, a pod pohrůžkou fyzické újmy členům její rodiny, např. že je napadne mafie, že je třeba zaplatit výpalné, že pokud nevypadnou z republiky, nebudou mít pokoj, že ublíží její sestře, jejímu muži a jejich dceři, že její sestru nechá polít kyselinou, že ji přiváže v lese, že je zmlátí, že je připraví o barák, o firmu apod., donutil svou tehdejší družku V. Z., nar. XY, k uzavření bankovních a nebankovních smluv o půjčkách, a to mj.:
- dne 30. 10. 2017 smlouvy o Revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 010065380R u společnosti ČSOB a. s., na částku ve výši 20.000 Kč, kdy tato půjčka byla dne 13. 11. 2017 dodatkem č. 281748102 navýšena na částku 80.000 Kč,
- dne 15. 11. 2017 u společnosti Equa bank a. s., smlouvy o úvěru č. 1711151274 na částku ve výši 63.000 Kč,
- dne 28. 11. 2017 smlouvy o úvěru č. 010149445R u společnosti ČSOB a. s., na částku ve výši 80.000 Kč,
- dne 11. 12. 2017 úvěrové smlouvy u společnosti CentroFinance, s. r. o., číslo CB11600135, na částku ve výši 10.000 Kč,
- dne 11. 12. 2017 smlouvy o úvěru číslo 1667354 u společnosti Air Bank a. s., na částku ve výši 150.000 Kč,
- dne 15. 11. 2017 smluv o půjčkách se společností Zaplo Finance s. r. o., ve výši 16.000 Kč a 9.840 Kč
přičemž se dílem osobně účastnil sjednávání těchto půjček, nebo je sám za poškozenou sjednával přes mobilní telefon, načež takto získané finanční prostředky mu poškozená v přesně nezjištěné výši z důvodu strachu předávala, případně s nimi obžalovaný sám neoprávněně disponoval prostřednictvím ovládání jejího bankovního účtu, bez jejího souhlasu užíval její platební kartu, kterou prováděl transakce k tíži účtu, za situace, kdy poškozená tomuto ze strachu již neodporovala, a takto V. Z., nar. XY, donutil k uzavření smluv o půjčkách a k převzetí půjček v celkové výši nejméně 408.840 Kč, které následně zčásti - v přesně nezjištěné výši - použil neoprávněně pro svou potřebu,“
a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaném v bodě 2) výroku o vině, podle nějž obviněný
„v době od 7. 1. 2018 do 23. 1. 2018, z blíže nezjištěného místa, prostřednictvím prostředků elektronické komunikace Facebook, SMS zpráv, Messenger zpráv či telefonicky ze svého mobilního telefonu číslo XY, vyhrožoval své bývalé družce V. Z., nar. XY, tím, že ublíží její matce, že jí vypršel čas, chtěl po ní, aby přišla k hospodě, kde na ni údajně čekal s mafiánama, že dojde na jednoho po druhém, že nesmí jít do práce, že nesmí pracovat, jinak to bude masakr, ať mu zavolá, nebo bude zle, a podobně, přičemž výhrůžky s ohledem na jeho předcházející jednání a průběh jejich předešlého vztahu a soužití v poškozené V. Z., nar. XY, vzbudily obavu o její zdraví a život či zdraví a život osob jí blízkých“.
Za uvedené přečiny byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená V. Z. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 1. 2019 č. j. 3 To 625/2018-901 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Š. K. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, v důsledku čehož nebylo možno potvrdit, ale ani vyvrátit jeho obranu v tom, že nedošlo ke spáchání trestného činu vydírání a toto obvinění sloužilo jako alibi poškozené pro její lehkomyslné nakládání s peněžními prostředky. Zásadně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu. Obviněný tvrdí, že poškozená jednala dobrovolně po vzájemné dohodě s cílem dosáhnout určitého zisku ze sázení. Podle jeho názoru proto nelze mít za prokázaná obvinění v rozsudku uvedená, když skutková zjištění, z nichž soud vycházel, nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Krajský soud nenapravil vady soudu prvního stupně, když se sám pouze omezil na konstatování, že v postupu soudu prvního stupně neshledal rozpory se zákonem. Vůbec se tak nezabýval otázkou, zda rozsudek soudu prvního stupně splňuje kritéria uvedená v §125 odst. 1 tr. ř., kdy se ani nevypořádal s řadou námitek obviněného z jeho odvolání, jako např. jím uplatněného návrhu na delegaci. Obviněný také poukazuje na to, že se nikdo nezabýval skutečností, že poškozená při sjednávání většiny půjček naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, což ji patrně rovněž motivovalo k dodatečnému alibi spočívajícího v jeho obvinění z vydírání.
V důsledku výše uvedeného v závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. 3 To 625/2018, tak rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2018 sp. zn. 32 T 38/2018, a aby v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc nově projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 18. 9. 2019 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ předpokládaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný Š. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný sice v podaném dovolání uvedl, že jeho jednání vůči poškozené popsané v bodě 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nesprávně soudy podřadily pod skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady zaměřené vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil primárně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal jejich nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takový argumentační postup však obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených zásadních procesních vad Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně nezjistil.
K námitce obviněného, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, zejména pak celá komunikace mezi ním a poškozenou přes Facebook a čtení obchodních podmínek a pravidel sázení společnosti Fortuna, je nutno v obecné rovině zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Obviněnému lze přisvědčit potud, že trestní řízení ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
V posuzované trestní věci však Okresní soud v Českých Budějovicích důkazní návrhy obviněného, přednesené v hlavním líčení konaném dne 24. 9. 2018, neopomněl. Rozhodl o nich procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 739). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 19 a 20 písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Stejně si poté počínal i Krajský soud v Českých Budějovicích, který v písemném odůvodnění odvoláním napadeného usnesení zřetelně deklaroval, že další dokazování nemůže objasnit nové skutečnosti významné pro rozhodnutí v projednávané trestní věci, a považuje jej tak za zcela nadbytečné (viz str. 8 písemného odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zákon soudům rozhodně neukládá povinnost zaujímat k jednotlivým důkazním návrhům obhajoby obšírná stanoviska s podrobnou analýzou míry jejich potřebnosti či důležitosti. To účelem odůvodnění soudního rozhodnutí není. Podle názoru Nejvyššího soudu se ale v projednávaném případě soudy vyjádřily k důkazním návrhům obviněného obsáhle a detailně. V postupu soudů nižších stupňů tedy nelze dovodit vady, jež by fakticky (tj. materiálně) vedly k nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze ani dovodit, že by okresní soud dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Jeho podrobným úvahám obsaženým na str. 12-21 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a v jejímž rámci znovu zpochybňoval zjištěný skutkový stav a hodnocení provedených důkazů, se pak v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on odůvodnil své stanovisko k věci na str. 5-11 napadeného usnesení zcela v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl ve směru vytýkaném obviněným skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně, v důsledku čehož by bylo pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně výsledkem řízení vykazujícího projevy nepřípustné libovůle.
Pokud obviněný namítá, že poškozená V. Z. měla svým jednáním naplnit znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, měl na jmenovanou podat trestní oznámení na Policii ČR nebo státní zastupitelství, aby orgány činné v trestním řízení prověřily, zda se skutek skutečně stal či nestal a zda došlo ke spáchání trestného činu. Tyto námitky ovšem nemají žádný vztah k výše projednávané věci, jak uvedly v odůvodněních svých rozhodnutí i soudy nižších stupňů. Ty by totiž žádným způsobem nemohly vyvrátit prokázaný skutkový stav, že obviněný se svým jednáním dopustil přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vůči poškozené, tedy že pod pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy ji nutil, aby něco konala, a nebyl tak nejmenší důvod, proč by na ně soudy nižších stupňů měly brát ohled, či se jimi nějak rozsáhle zabývat.
Stejně tak posouzení otázky spojené s problematikou delegace je zcela neopodstatněné, kdy ani v dovolání není blíže odůvodněno, na základě čeho obviněný usuzuje, že Okresní soud v Českých Budějovicích neměl ve věci rozhodnout. V prvé řadě je nutno upozornit obviněného, že taková námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se jedná o námitku procesního a nikoli hmotněprávního charakteru, na nějž právě míří obviněným uplatněný důvod dovolání. Navíc je zde nutno poukázat na precizní, logické a zákonu odpovídající vypořádání se s touto problematikou soudem prvního stupně na straně 20 a 21 odůvodnění jeho rozsudku. K totožným závěrům poté dospěl i soud odvolací na straně 9 odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud s těmito závěry souhlasí a v plném rozsahu na ně odkazuje. Kromě toho obviněný ani neuvedl žádný relevantní argument k tomu, aby k takto zcela výjimečnému postupu podle §25 tr. ř. bylo přistoupeno.
Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci svého dovolání pouze zpochybnil hodnotící závěry soudů, aniž by uplatnil jedinou právně relevantní námitku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že argumenty uvedené v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu pak Nejvyšší soud věc obviněného podle §265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumával. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu