ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1394.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1394/2019- 256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 14 To 55/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 20/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 11 T 20/2018, byl obviněný D. K. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době od nezjištěného dne měsíce ledna 2014 do 4. 2. 2018 v Písku, nejprve na XY a posléze na adrese XY, v bytech, kde společně žil se svou družkou V. S., nar. XY, bezdůvodně vyvolával žárlivé scény, při kterých ji soustavně slovně i fyzicky fackami napadal, v zaměstnání sledoval co dělá, s kým se baví, o čem se baví, jak dlouho se zdržovala mimo místo, kde vykovávala práci, byť tato šla pouze na WC, když pracovali u stejných zaměstnavatelů, na stejném pracovišti a ve stejných směnách, omezoval ji ve styku s ostatními lidmi a při návštěvách, jež se odehrávaly v jejich společném bytě, byť šlo převážně o návštěvy jeho rodinných příslušníků, byl vždy těmto přítomen, zakazoval jí kohokoliv bez jeho přítomnosti navštěvovat, a to i rodinné příslušníky z jeho i z její strany, aby jí zamezil poskytovat informace o tom, jak funguje jejich vztah, odposlouchával její telefonické hovory, kontroloval její facebookový profil, který svévolně spravoval, když v něm sám blokoval nebo odstraňoval přátele, fyzicky poškozenou napadl poprvé po cca měsíčním soužití ve společné domácnosti, kdy ji bil pěstmi do obličeje s následky otoku jejího obličeje, v důsledku nichž neviděla a nemohla se najíst, v rozčilení ji chytal za oblečení, vláčel po bytě, shazoval na gauč či zem, chytal ji pod krkem a někdy jí krk i přiklekl, dával jí facky, čímž v ní vyvolal strach a obavy z jeho osoby s důsledkem, že se neodvážila udělat nic z toho, co jí nebylo dovoleno a co jí bylo zakázáno, v době, kdy přestala chodit do práce z důvodu narození jejich společného dítěte nezletilého AAAAA (pseudonym), nar. XY, a odchodu na rodičovskou dovolenou, bez jeho doprovodu nesměla nevycházet ven z bytu, a pakliže jí bylo umožněno jít do obchodu s potravinami nebo vyvenčit psy, musela mít u sebe mobilní telefon, přes který ji kontroloval a hlídal jí čas, jak dlouho se mimo byt zdržovala, přes aplikaci google sledoval polohu jejího mobilního telefonu, aby byl ubezpečen, že z bytu neodešla přesto, že jí v bytě zamykal a že neobešla jeho opatření nastražená v úmyslu mít pod kontrolou její případné odchody z bytu či jen otevření dveří bytu, sešrouboval i rámy oken tak, aby šla otevřít pouze na ventilaci, zakazoval jí bez jeho svolení se i sprchovat a různými opatřeními kontroloval, zda jeho zákaz sprchování bez jeho souhlasu neporušila, zejména v době, kdy byla sama doma, proto se omývala jen vlhčenými ubrousky, a občas, když byl doma, tak se vysprchovala s jeho dovolením či v situaci, kdy vycítila, že ji kvůli sprchování nebude slovně atakovat, a popsané jednání po celou dobu pociťovala jako těžké příkoří, ale neuměla situaci nijak řešit a přizpůsobila se proto všemu, co po ní požadoval, aby se jeho špatnému zacházení s její osobou vyvarovala“.
Za uvedené jednání byl obviněný D. K. odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 11 T 20/2018, podal obviněný D. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 14 To 55/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za užití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 14 To 55/2019, podal následně obviněný D. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání na úvod zmínil judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu týkající se extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Dále uvedl, že extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že obecné soudy nedostatečně přihlédly ke specifikům soužití obviněného a poškozené V. S. Pokud poškozená V. S. a obviněný spolu komunikovali temperamentně a v rámci vzájemné rozmluvy užívali vulgárních výrazů, nelze toto jakkoliv přičítat k tíži obviněnému, neboť takovýto způsob komunikace byl pro ně standardním. S ohledem na skutečnost, že partnerské soužití obviněného a poškozené V. S. trvá i nadále, lze mít za to, že uvedený typ soužitím oběma partnerům vyhovuje a z tohoto důvodu se jej nerozhodli ukončit. Dále vyjádřil názor, že v posuzované věci došlo k překvapivému rozhodnutí soudu, čímž byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V tomto ohledu poukázal na jiné rozhodnutí Okresního soudu v Písku, v jehož rámci byla řešena podobná trestná činnost, podle něho dokonce závažnější a charakterizovaná jednoznačnější důkazní situací, přičemž došlo ke zproštění obžaloby tam stíhaného obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že o trestný čin se nejedná. V další pasáži dovolání zpochybnil tvrzení soudů, že poškozená V. S. odmítla vypovídat z důvodu, že je osobou mu blízkou. Ve skutečnosti totiž po zákonném poučení zareagovala tak, že nebude vypovídat, aby nezpůsobila trestní stíhání sobě a své matce. Dále namítl, že vyjma poškozené žádný přímý svědek údajného protiprávního jednání neexistoval, a současně zdůraznil, že u poškozené V. S. nebyl znalcem zjištěn ani syndrom týrané osoby CAN, přičemž s ohledem na absenci tohoto či obdobného rysu v duševní sféře poškozené existují významné pochybnosti o naplnění znaků týrání (zejména vyššího stupně hrubosti, jež musí být v jednání pachatele přítomen v takové míře, aby oběť jeho jednání chápala jako těžké příkoří). Připomněl současně kladný vztah, který k němu poškozená má, což podle něho dokresluje i ta skutečnost, že spolu opětovně žijí ve společné domácnosti. Za iniciátorku trestního stíhání pak označil matku poškozené, svědkyni E. Ch. Připustil sice, že komunikace s poškozenou byla temperamentní, podle něho se tak ale dělo na vzájemné bázi, neboť šlo tzv. o italskou domácnost, přičemž uvedený způsob komunikace byl pro oba v podstatě standardem. Namítl taktéž, že byla-li by poškozená týrána, jen těžko by s ním i v průběhu trestního řízení dobrovolně sdílela společnou domácnost. V návaznosti na závěry znaleckého posudku konstatoval, že soudy nevzaly do úvahy psychickou nestabilitu poškozené a její povahové rysy, neboť díky nim mohla jeho zcela přirozené a věcné jednání subjektivně vnímat odlišně, než jak bylo z jeho strany reálně činěno. Zdůraznil taktéž, že nedisponuje žádnými technickými prostředky, jimiž mohl poškozenou např. odposlouchávat. V samotném závěru dovolání ještě namítl, že i pokud by se dopouštěl hrubého chování, s ohledem na souhlas poškozené o protiprávní jednání jít nemohlo. Krom toho soudům vytkl chybné posouzení zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 11 T 20/2018, a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Písku k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obsahem dovolání jsou v převážné míře takové námitky, které obviněný vytýkal již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Z hlediska posouzení podaného dovolání je pak podstatné, že část námitek pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a zbylé shledává zjevně neopodstatněnými. Porovná-li dovolací argumentaci se shora uvedeným stručným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěje k závěru, že pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit ty výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění vymezená ve výroku rozsudku Okresního soudu v Písku a dále rozvedená v jeho odůvodnění, jakož i v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře. Nelze si totiž nevšimnout, že obsahem významné části dovolání jsou námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný v jejich rámci své jednání bagatelizuje, popisuje je jako vzájemné půtky s poškozenou, jejich vztah označuje za temperamentní a přirovnává ho k tzv. italské domácnosti, poukazuje na absenci důkazů svědčících v jeho neprospěch, trestní stíhání dává za vinu výlučně svědkyni E. Ch., která měla podle něho na poškozenou – jako její matka – výrazný vliv. Nelze pominout, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil taktéž námitku extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění. Tato výhrada, směřovaná v podstatě proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, však rovněž sama o sobě žádný dovolací důvod naplnit nemůže. Po přezkoumání spisového materiálu zastává názor, že Okresní soud v Písku realizoval dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Svým povinnostem se pak nezpronevěřil ani Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem jeho výhradám. Sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím odvolání, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (natož extrémně, jak tvrdí obviněný) a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva náležející obviněným v trestním řízení.
Dále doplnil, že pod vytýkaný dovolací důvod nelze podřadit ani výhradu obviněného v tom smyslu, že odsuzující rozhodnutí je namístě považovat za tzv. překvapivé. Nadto jde o námitku postrádající jakékoli opodstatnění, s níž se vypořádal již odvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého rozsudku. Obviněný v tomto směru zjevně pomíjí – ačkoli tvrdí opak a poukazuje naopak na nepochopení své námitky ze strany soudu (viz str. 7 dovolání) – že každá trestní věc, třebaže řeší podobnou trestnou činnost, má svá specifika, opírá se o jiné důkazy, zejména každý soud v rámci té které trestní kauzy sám hodnotí důkazy, formuje konkrétní skutková zjištění a posuzuje, zda právě tato skutková zjištění odůvodňují závěr o vině či nikoli. To, že jednání pachatele bylo nějakým způsobem vymezeno v obžalobě, ještě neznamená, že soud po provedeném dokazování dospěje ke stejnému závěru jako státní zástupce (či jako policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání).
Domnívá se, že pod vytýkaný dovolací důvod lze v zásadě podřadit tři námitky. Všechny však považuje za zjevně neopodstatněné. Obviněný především dovozuje, že stíhané jednání nelze posoudit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí již proto, že u poškozené nebyl zjištěn syndrom CAN. Jak však výstižně uzavřel mj. odvolací soud, skutková podstata uvedeného trestného činu vznik takového následku vůbec nevyžaduje. Ani absence syndromu týrané osoby tedy neznamená, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný dále tvrdí, že jeho jednání nemůže být trestným již z důvodu svolení poškozené. Rovněž tato jeho úvaha je však zjevně neopodstatněná. Obecně totiž platí, že poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení svobodně rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Předpokladem je mj. dobrovolnost svolení, tj. svolení bez fyzického či psychického donucení. V případě trestného činu spočívajícího v týrání poškozené osoby však s přihlédnutím k jeho povaze a rovněž závislosti poškozené osoby nepochybně absentuje právě znak dobrovolnosti. Poškozená osoba navíc nemůže dát svolení k ublížení na zdraví (§30 odst. 3 tr. zákoníku). V případě týrání přitom jednání pachatele bezesporu směřuje k újmě na fyzickém či psychickém zdraví poškozeného, byť k takovému následku nakonec dojít nemusí. Na rozdíl od obviněného je přesvědčen, že v posuzovaném případě nejde o souhlas poškozené, ale o prostou rezignaci a neschopnost vzepřít se závadovému jednání. Za zjevně neopodstatněnou pak považuje i dovolatelovu námitku, že soudy adekvátně nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Za takový případ však trestní věc dovolatele nepovažuje, a to nejen s ohledem na jeho účelový postoj k věci, ale zejména s přihlédnutím k povaze jednání, kterého se dopouštěl po dobu několika let. Přes jeho subjektivní přesvědčení o marginální závažnosti projednávaného skutku je přesvědčen, že šlo o dostatečně společensky škodlivý případ zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, nijak se nevymykající jiným podobným případům přečinu pomluvy spáchaného v jeho základní skutkové podstatě. Uplatnění trestní odpovědnosti proto shledává důvodným.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný D. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však v převážné části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozené V. S., výpovědi svědkyně E. Ch. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie znalce PhDr. R. Nesnídala) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Polemika se skutkovými zjištěními soudů je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněný uplatňoval v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že se vůči poškozené nedopustil žádného týrání. Obviněný přenesl uvedenou obhajobu do části podaného dovolání, aniž by respektoval to, že je limitován zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného, který se k projednávanému skutku doznal jen zčásti, když připustil pouze fyzický atak vůči poškozené (kdy jí při hádce udeřil do oblasti obličeje, který jí v důsledku toho otekl) a rovněž protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené oproti obhajobě obviněného, a již s ohledem na to hodnotily svědeckou výpověď poškozené obezřetně, zejména z toho hlediska, zda a nakolik je podporována ještě dalšími důkazy. Pokud soudy považovaly svědeckou výpověď poškozené za věrohodnou, měly pro to přijatelný důvod, neboť tuto výpověď podporovaly další důkazy, jimiž byly výpovědi svědků – J. J. (kterému se poškozená jako policistovi o chování dovolatele zmiňovala v době, kdy bylo realizováno vykázání, a který současně popsal i „opatření“ v bytě, jejichž jediným smyslem bylo omezení poškozené a kontrola jejího pohybu), dále svědkyň E. Ch., D. M. a A. W., zpráva Bílého kruhu bezpečí, e-mailová korespondence, SMS komunikace, protokol o ohledání místa činu, listinné materiály týkající se vykázání obviněného a předběžného opatření, a dále zprávy od zaměstnavatelů a zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, zpracovaný znalcem PhDr. Nesnídalem zaměřený na objasnění osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Takto široce pojatý okruh důkazů umožnil soudům učinit závěr, že svědecká výpověď poškozené je odpovídajícím popisem skutečně prožitých událostí a že na ní lze postavit skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy byl obsahově neadekvátní vztah porušující ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Pokud obviněný uvedl, že důvodem odepření výpovědi poškozené V. S. nebyla skutečnost, že poškozená je osobou blízkou ve vztahu k obviněnému, ale to, aby nezpůsobila trestní stíhání sobě a její matce, Nejvyšší soud podotýká, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2018, sp. zn. 11 T 20/2018 (č. l. 152 a násl.), je patrno, že poškozená sice nejprve uvedla jako důvod odmítnutí výpovědi obviněným zmiňované nebezpečí trestního stíhání, posléze však v návaznosti na dotazy soudu upřesnila, že odmítá vypovídat právě z důvodu blízkého vztahu k obviněnému. Skutkovými námitkami obviněného se Nejvyšší soud proto dále nezabýval.
Pod vytýkaný dovolací důvod nelze podřadit ani výtku obviněného, že odsuzující rozhodnutí je namístě považovat za tzv. překvapivé. Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se totiž považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). V posuzované věci se o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť obviněnému bylo známo, pro jaký skutek je stíhán a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován, přičemž soud druhého stupně uznal obviněného vinným stejným trestným činem jako soud prvního stupně, pouze nově rozhodl o trestu. V této souvislosti se nutné uvést, že každá trestní věc, (přestože řeší podobnou trestnou činnost) má svá specifika, opírá se o jiné důkazy, a zejména každý soud v rámci té které trestní kauzy sám hodnotí důkazy, formuje konkrétní skutková zjištění, a posuzuje, zda právě tato skutková zjištění odůvodňují závěr o vině či nikoli. To, že jednání pachatele bylo nějakým způsobem vymezeno v obžalobě, ještě neznamená, že soud po provedeném dokazování dospěje ke stejnému závěru jako státní zástupce (či jako policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání). Přesvědčení dovolatele o stejné důkazní situaci a shodných skutkových zjištěních dvou odlišných trestních kauz je navíc pouze produktem jeho vlastního, ryze subjektivního hodnocení důkazů.
Obviněný uplatnil právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že uvedl, že stíhané jednání nelze posoudit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, jednak proto, že u poškozené nebyl zjištěn syndrom CAN, a jednak z důvodu svolení poškozené, a dále namítl, že soudy adekvátně nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe (resp. principu ultima ratio). Při posouzení uplatněných námitek však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu.
Rozhodně nelze přisvědčit námitkám obviněného uplatněným v tom smyslu, že z jeho strany nešlo o „týrání“ podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Týráním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného vůči poškozené spočívalo v bezdůvodně vyvolávaných žárlivých scénách, v kombinaci verbálních útoků, fyzických útoků a dalších způsobů, jimiž výrazně poškozené znepříjemňoval život ve společném bytě. Další způsoby záležely v tom, že ji obviněný v rozčilení chytal za oblečení, vláčel po bytě, shazoval na gauč či zem, chytal ji pod krkem a někdy jí krk i přiklekl, dával jí facky, v době, kdy přestala chodit do práce z důvodu narození jejich společného dítěte, bez jeho doprovodu nesměla nevycházet ven z bytu, pakliže jí bylo umožněno jít ven, musela mít u sebe mobilní telefon, přes který ji kontroloval a hlídal jí čas, jak dlouho se mimo byt zdržovala.
V jednání obviněného nešlo o nějaké ojedinělé či nahodilé výstřelky, které by se daly považovat za součást běžných rodinných rozmíšek, nýbrž o soustavné útoky, které ve svém souhrnu měly povahu zlého nakládání s poškozenou, vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezohlednosti, bezcitnosti a hrubosti. V tomto kontextu je významné zjištění, že popsané jednání obviněného nebylo ze strany poškozené nijak vyprovokováno či jinak vyvoláno nějakými omluvitelnými důvody. Poškozená důvodně vnímala jednání obviněného jako těžké příkoří, jak o tom jasně svědčí zejména to, že poškozená vyhledala pomoc takových institucí, jako jsou Bílý kruh bezpečí a intervenční centrum.
Pokud obviněný v rámci svých námitek zdůrazňoval, že u poškozené nebyl diagnostikován syndrom týrané ženy, resp. syndrom oběti domácího násilí, je třeba v tomto kontextu poukázat na to, že vznik známek týrané oběti závisí také na osobnosti oběti, na její frustrační toleranci, na její odolnosti vůči zátěži, na její schopnosti vyrovnat se s týráním apod. S tím, že u poškozené nebyla diagnostikována žádná porucha duševního zdraví, je tedy plně slučitelný závěr, že obviněný svým jednáním působil poškozené těžké příkoří ve smyslu definujícím zákonný znak „týrání“ podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Lze jen dodat, že zákonným znakem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku není nějaký blíže specifikovaný následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby. Důvodnost, zda týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle toho, jak je dané jednání ve srovnatelných případech obvykle vnímáno osobami vybavenými běžnými vlastnostmi charakterizujícími jejich odolnost. Pod zorným úhlem tohoto hlediska je namístě uzavřít, že v dané věci jednání obviněného bylo týráním ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný namítl, že jeho jednání nebylo protiprávní, když zde byl dán souhlas samotné poškozené, Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce prezentovaným ve vyjádření k dovolání konstatuje, že poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení svobodně rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Předpokladem je mj. dobrovolnost svolení, tj. svolení bez fyzického či psychického donucení. V případě trestného činu spočívajícího v týrání poškozené osoby však s přihlédnutím k jeho povaze a rovněž závislosti poškozené osoby nepochybně absentuje právě znak dobrovolnosti. Poškozená osoba navíc nemůže dát svolení k ublížení na zdraví (§30 odst. 3 tr. zákoníku). V případě týrání přitom jednání pachatele bezesporu směřuje k újmě na fyzickém či psychickém zdraví poškozeného, byť k takovému následku nakonec dojít nemusí. V posuzovaném případě tedy nejde o souhlas poškozené, ale o prostou rezignaci a neschopnost vzepřít se závadovému jednání. To je typický model chování obětí domácího násilí a důsledek jejich faktické závislosti na pachateli.
Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe rovněž obecně naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky výslovně uvedl, že užití norem trestního práva nebylo na místě vzhledem k míře specifické společenské škodlivosti popsaného jednání, neboť poškozená V. S. sama částečně přebírala odpovědnost za vývoj vzájemného chování jí a obviněného.
Ohledně subsidiarity trestní represe lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že použití institutu subsidiarity trestní represe nepřichází v dané věci v úvahu. V předmětné věci nelze totiž mít za to, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Námitka obviněného nemůže vést k závěru, že takové jednání je omluvitelné a snad i akceptovatelné, přičemž v předmětné věci nelze přehlédnout, že se nejednalo o běžné hádky, neboť jednání obviněného trvalo delší dobu, mělo vzestupnou tendenci, tohoto bylo v některých případech přítomno i nezletilé dítě. Skutečnost, že v praxi může neurčitý počet pachatelů tohoto trestného činu uniknout trestnímu stíhání, neboť jejích trestná činnost nevyjde najevo, neodůvodňuje použití zásady subsidiarity trestní represe a nemůže znamenat porušení principu rovnosti před zákonem a principu spravedlnosti soudního rozhodování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Tato konstrukce váže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. na některý další dovolací důvod, v posuzovaném případě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a že pokud část uplatněných námitek obviněného vůbec není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tyto námitky nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu