ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1474.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1474/2019- 207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněného J. D., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 137/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 91/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 1 T 91/2018, byl obviněný J. D. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 30.10.2018 v době od 06:58 hodin do 07:00 hodin v obci XY, v ulici XY, z parkoviště u budovy čp. XY na silnici č. 611 a dále směrem do centra obce XY řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Pasat, registrační značky XY, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 180/2004 ze dne 29.3.2005, který nabyl právní moci dne 19.7.2005, uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, s výkonem od 19.7.2005 do 16.9.2019, a dále mu byl rozhodnutím Městského úřadu Kolín, odbor dopravy č.j. MUKOLIN/OD 54851/18-holy ze dne 13.6.2018, který nabyl právní moci dne 28.6.2018, uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců, s účinností od právní moci rozhodnutí tj. od 28.6.2018 do 28.2.2020.“
Za uvedené jednání byl obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 137/2019 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v tom, že v jeho věci neexistuje jediný objektivní důkaz o tom, že by předmětné vozidlo v inkriminovanou dobu skutečně řídil on, vyjma subjektivního zkoumání orgánů činných v trestním řízení. Jeho identifikace na kamerovém záznamu proběhla pouze na základě laického posouzení orgánů činných v trestním řízení, aniž by bylo podrobně zkoumáno, zda se jedná skutečně o jeho osobu (např. formou posudku ohledně fyzických znaků osoby na kamerovém záznamu – rozborem chůze apod.). V této souvislosti uvedl, že v jeho věci jsou k dispozici nové důkazy a skutečnosti, jež mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Proti svědkyni A. Š. je totiž u policejního orgánu v Nymburce vedeno pod č. j. KRPS-164487/TČ-2019-010871-JÚ prověřování ohledně její údajné křivé výpovědi. V rámci prověřování dodala svědkyně A. Š. specifikaci osoby, která byla při předání automobilu dne 30. 10. 2018. Obviněný uvedl, že se jedná o osobu L. F., který byl tento den přítomen při vrácení předmětného automobilu, a je proto schopen potvrdit, že automobil vracela osoba „M.“, který je zobrazen na fotografii, jež je součástí spisového materiálu. Vzhledem k tomu, že tyto nové důkazy, které „mohou být s ohledem na jejich objevení až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu také u soudu dovolacího“, obviněný navrhl, aby byla rozhodnutí obou soudů nižších stupňů opětovně přezkoumána.
Závěrem proto žádal, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 137/2019, a rovněž všechna případná další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby tato věc byla přikázána soudu prvního stupně, pokud k vadě řízení došlo již u tohoto soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že svého práva nevyužívá a k dovolání obviněného se nevyjádří. Vyjádřil však svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 137/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě obviněný ani tuto námitku nevznesl.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž jeho námitky směřovaly do oblasti skutkové a procesní. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu takové námitky neodpovídají. Obviněný v dovolání popíral, že by řídil předmětné vozidlo, s tím, že oběma soudům nižších stupňů vytýkal nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Přitom zejména Okresní soud v Nymburce v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání výše uvedeného přečinu. To potvrdil také Krajský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky obdobně uplatněné i v podaném dovolání. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž po provedeném přezkumu ve smyslu §254 odst. 1, 3 tr. ř. uzavřel, že odvolání obviněného není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování procesně bezvadným způsobem, jehož rozsah a kvalita jsou zcela postačující pro závěr, že to byl právě obviněný, kdo po příjezdu vozidla VW Passat, z něhož vystoupila svědkyně A. Š., usedl na místo řidiče a sám poté s vozidlem odjel.
Stěžejními důkazy, na nichž soud prvního stupně postavil svůj závěr o vině obviněného, byly videozáznam z bezpečnostního kamerového systému a samotné doznání obviněného ze zkráceného přípravného řízení, když obsah protokolu o jeho výslechu byl přečten při hlavním líčení (§207 odst. 2 tr. ř.). Obviněný se svými námitkami v průběhu celého řízení snaží tyto důkazy zpochybnit, neboť je zřejmé, že mu rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nevyhovují. Není však úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že nalézací soud hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil, což potvrdil i odvolací soud.
Nejvyšší soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, který ve věci učinily soudy nižších stupňů. Trestní řád totiž v řízení o dovolání žádná tzv. nova nepřipouští. Vyjdou-li najevo po právní moci rozhodnutí skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé, je to za splnění podmínek uvedených v §278 tr. ř. důvodem pro obnovu řízení. Vzhledem k tomu je třeba uvést, že se obviněný ve svém dovolání mylně domníval, že mohou být nové důkazy důvodem pro zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů v dovolacím řízení. Navíc, jak patrno ze spisového materiálu, obviněný se povolení obnovy řízení již domáhal, přičemž jeho návrh byl Okresním soudem v Nymburce zamítnut, neboť ten neshledal důvody pro povolení obnovy. Zcela nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Nymburce v rámci řízení o povolení obnovy řízení při veřejném zasedání vyslýchal i osobu L. F. a vypořádal se rovněž s obhajobou obviněného, že vozidlo měla řídit osoba M. či D. K. nebo S., jejíž fotografii obviněný soudu předložil. Osoba M. K., jenž má bratra D., je Okresnímu soudu v Nymburce známa z úřední činnosti. Okresní soud v Nymburce tak i díky kvalitnímu videozáznamu bezpečně vyloučil, že by na něm měl být zachycen M. či D. K., a naopak i vzhledem k dalším skutečnostem uzavřel, že to byl právě obviněný J. D., který řídil předmětné vozidlo.
Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného. Krajský soud v Praze proto dospěl ke správnému závěru, když po přezkoumání věci ve smyslu §254 tr. ř. odvolání usnesením zamítl.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu