ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1477.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1477/2019- 476
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněného A. Č. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 7 To 46/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 118/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 52 T 118/2018, byl obviněný A. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 18.11.2016 v době od 16.00 hodin do 19.00 hodin, v Praze 4, ulice XY č. XY, v provozovně XY (XY), kterou provozuje pod IČ: XY, odkoupil 10 ks nových notebooků značky DELL Latitude E5470/Í5-6300U v celkové hodnotě 223.850Kč – t. j. 22.385Kč za kus, a to od J. S., nar. XY a J. G., nar. XY, kteří tehdy vykonávali pracovní činnost pro společnost Prague ChauffeurLimusine s.r.o., zabývající se nákladní dopravou, přičemž uvedené notebooky, které jim byly dne 18.11.2016 svěřeny, jakožto část zásilky PPL CZ s.r.o. č.: XY, úmyslně nedodali adresátovi v sídle České obchodní inspekce v Praze 2, tyto odcizili, za což byli odsouzeni trestním příkazem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31.1.2017, sp. zn. 1 T 7/2017, a následně zavezli obviněnému do shora uvedeného bazaru, kde si obviněný notebooky převzal a J. S. a J. G. za ně vyplatil částku v celkové výši 45 000 Kč, přičemž vzhledem k poměru skutečné prodejní hodnoty těchto notebooků a několikanásobně nižší částce, za kterou je odkoupil, musel vědět či být srozuměn s tím, že se jedná o věci, pocházející z trestné činnosti, a tyto odkoupil bez jakéhokoli dokladu o způsobu jejich nabytí.“
Za uvedené jednání byl obviněný A. Č. odsouzen podle §214 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem ve výši 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 52 T 118/2018, podal obviněný A. Č. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 7 To 46/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný A. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 18.11.2016 v době od 16.00 hodin do 19.00 hodin, v Praze 4, ulice XY č. XY, v provozovně XY (XY), kterou provozuje pod IČ: XY, odkoupil 10 ks nových notebooků značky DELL Latitude E5470/Í5-6300U v celkové hodnotě 223.850Kč – t. j. 22.385Kč za kus, a to od J. S., nar. XY a J. G., nar. XY, kteří tehdy vykonávali pracovní činnost pro společnost Prague ChauffeurLimusine s.r.o., zabývající se nákladní dopravou, přičemž uvedené notebooky, které jim byly dne 18.11.2016 svěřeny, jakožto část zásilky PPL CZ s.r.o. č.: XY, úmyslně nedodali adresátovi v sídle České obchodní inspekce v Praze 2, tyto odcizili, za což byli odsouzeni trestním příkazem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31.1.2017, sp. zn. 1 T 7/2017, a následně zavezli obviněnému do shora uvedeného bazaru, kde si obviněný notebooky převzal a J. S. a J. G. za ně vyplatil částku v celkové výši 45 000 Kč, přičemž vzhledem k poměru skutečné prodejní hodnoty těchto notebooků a několikanásobně nižší částce, za kterou je odkoupil, musel vědět či být srozuměn s tím, že se jedná o věci, pocházející z trestné činnosti, a tyto odkoupil bez jakéhokoli dokladu o způsobu jejich nabytí.“
Za uvedené jednání byl obviněný A. Č. odsouzen podle §214 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem ve výši 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 7 To 46/2019, podal následně obviněný A. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání citoval části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž namítl existenci podjatosti na straně policejního orgánu činného v přípravném řízení, když (znovu) podrobně rozepsal své argumenty, proč policejní orgán pro poměr k obhájci nemohl nestranně rozhodovat. Dále namítl vady přípravného řízení spočívající především v tom, že v něm „nebyly objasněny základní skutečnosti nezbytné pro provedení hlavního líčení a řádné rozhodnutí ve věci“, nedostatky v úkonech přípravného řízení, nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů, rozpory v usvědčujících důkazech, zejména pak ve výpovědích svědků G. a S., kteří dle názoru obviněného nejsou věrohodní. Obviněný rovněž namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když v této souvislosti uvedl, že nebylo hodnoceno, zda měl být odsouzený srozuměn se skutečností, že se jedná o předměty pocházející z trestné činnosti. Z uvedeného dovodil, že jeho čin měl být posouzen maximálně jako nedbalostní.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 52 T 118/2018.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že výhrady obviněného mířící vůči policejnímu orgánu činnému v přípravném řízení nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze je však přiřadit ani pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ten lze uplatnit tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pokud měl být podle námitek obviněného vyloučeným orgánem policejní orgán, který měl činit podle obviněného nestandardní úkony, resp. verbálně napadnout obhájce, nenaplňuje tato námitka uplatněný dovolací důvod. Rozhodnutím, které bylo napadeno dovoláním, je rozhodnutí soudu, na němž se policejní orgán ovšem nijak nepodílel.
Dovolací soud je proto v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména při aplikaci širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co bylo obsahem dokazování apod. Uvedená situace však podle jeho názoru v přezkoumávané věci nenastala. Soudy činné dříve ve věci totiž provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu a které současně svědčí o vině obviněného. Závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním, rozporu, přičemž rozhodnutí nejsou projevem svévole. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání namítal nesprávnost hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů, nelze takovou argumentaci shledat důvodnou ani relevantní, tedy podřaditelnou pod některý dovolací důvod. Další námitky obviněného pak směřují ke zpochybnění naplnění subjektivní stránky přečinu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jde o výhradu uplatněnou formálně relevantně, avšak učiněná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný úmyslně jednal. Tady lze odkázat zejména na str. 5 rozsudku obvodního soudu, kde se obvodní soud subjektivní stránkou činu obviněného zabývá.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou námitky ohledně podjatosti policejního orgánu, respektive orgánů činných v trestním řízení. Tyto námitky se míjejí s uvedeným dovolacím důvodem již tím, že se nijak nevztahují k právnímu posouzení skutku podle hmotného práva. Namítaná podjatost má při splnění dalších podmínek vztah k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který obviněný neuplatnil, přičemž ani takto koncipovaná námitka by nepřicházela v úvahu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V daném případě obviněný namítl podjatost policejních orgánů činných v přípravném řízení, avšak tato námitka není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, neboť musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním. K uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. V posuzované věci rozhodly soudy, nikoli policejní orgán, takže otázka podjatosti policistů je zcela irelevantní.
Nejvyšší soud dále po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný A. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků J. S. a J. G.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (když v přípravném řízení „nebyly objasněny základní skutečnosti nezbytné pro provedení hlavního líčení a řádné rozhodnutí ve věci“), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný část námitek založil na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž napadl skutková zjištění soudu prvního stupně, a to částečně odlišným, pro sebe příznivějším způsobem, a vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutečnost, že obviněný odkoupil 10 ks nových notebooků značky DELL v celkové hodnotě 223.850 Kč a vyplatil za ně částku v celkové výši 45 000 Kč, vyplynula ze svědeckých výpovědí J. S. a J. G. (které v podstatných rysech týkajících se viny obviněného A. Č. navzájem korespondují), přičemž tyto výpovědi jsou podporovány i dalšími listinnými důkazy (fotografie zachycující provozovnu bazaru obviněného, přepravní list PPL CZ, zpráva z PPL CZ, zápis o škodě atd.). Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Uplatněnému dovolacímu důvodu obecně odpovídá námitka nesprávného právního posouzení skutku, když konkrétně obviněný namítá neprokázání subjektivní stránky přečinu podílnictví. Nejvyšší soud zjistil, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud rovněž shledal, že tato námitka uváděná obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného A. Č.
Přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
V případě přečinu podílnictví podle §214 tr. zákoníku se jedná o úmyslný přečin (pozn. nedbalostní je upraven v §215 tr. zákoníku) a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Soudy v jednání obviněného shledaly minimálně úmysl nepřímý, který je podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může v trestním zákoně uvedeným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se za srozumění považuje i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001 či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze (viz její citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmyslná forma zavinění obviněného jednoznačně vyplývá z popisu skutku, resp. z tzv. skutkové věty („ … odkoupil 10 ks nových notebooků značky DELL … a to od J. S. a J. G. … kteří tyto odcizili … obviněný si notebooky převzal a J. S. a J. G. za ně vyplatil částku v celkové výši 45 000 Kč, přičemž vzhledem k poměru skutečné prodejní hodnoty těchto notebooků a několikanásobně nižší částce, za kterou je odkoupil, musel vědět či být srozuměn s tím, že se jedná o věci, pocházející z trestné činnosti, a tyto odkoupil bez jakéhokoli dokladu o způsobu jejich nabytí “), která má oporu v provedených důkazech. Konkrétně lze (jak je již výše uvedeno) poukázat na výpovědi svědků J. S. a J. G. v hlavním líčení dne 21. 11. 2018, kde potvrdili, že zboží (notebooky) byly zcela nové, originálně zabalené a obviněný sám si zboží rozbaloval i zkoušel. Vzhledem k tomu, že svědci k notebookům nedisponovali žádnými doklady, žádné takové doklady ani nemohli obviněnému předat.
Je třeba uvést, že soudy obou stupňů výše uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných skutečností a okolností případu, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování tak vyplývají skutečnosti, na jejichž základě je úmysl obviněného spolehlivě zjištěn a které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudku (především soudu prvního stupně). Pro úplnost zbývá dodat, že obviněný nejen musel vědět o možnosti, že kupuje kradené zboží (svědčí o tom nejen rozsah a cena předmětného zboží, které bylo originálně zabalené, předáno v bazaru dvěma osobami, ale také další skutečnost jako je např. okolnost převážení zboží), ale též musel být s takovou eventualitou srozuměn (neexistence autentického doložení legálního původu zboží).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný A. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu