ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1494.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1494/2018- 15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 198/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 33/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 14 T 33/2018, byl obviněný M. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětného přečinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době nejméně od 11. ledna 2011 do 24. dubna 2017 v místě svého trvalého bydliště v obci XY, soudní obvod Praha-západ, i jinde, ve své emailové schránce: XY, kterou zřídil za účelem uchovávání počítačových pornografických děl, včetně pornografie s vyobrazením nedospělých osob, měl uloženo nejméně 1 filmové a 39 fotografických děl obsahujících pornografické materiály zjevně vyobrazující děti v prepubertálním věku ve věku od 9 do 12 let a dále 2 filmová a 80 fotografických děl obsahující pornografické materiály vyobrazující děti v prepubertálním věku od 12 do 14 let, kdy k emailové schránce: XY a uloženým souborům s dětskou pornografií přistupoval, za účelem svého sexuálního uspokojení nebo zvědavosti, ze svého mobilního telefonu, počítače z místa svého bydliště, ale i ze služebního počítače, který měl jako vedoucí oddělení k dispozici na Obvodním oddělení Z.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud Praha-západ obviněnému podle §192 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 14 T 33/2018, podali státní zástupce a obviněný odvolání. Odvolání státního zástupce směřovalo v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 198/2018 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 198/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Následně obviněný namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku zavinění, když přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska zavinění vyžaduje úmysl a to alespoň úmysl nepřímý. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů pochybily, pokud dospěly k závěru, že jednal úmyslně, byť ani jeden z nich výslovně neuvedl, zda se jednalo o úmysl přímý či nepřímý. Obviněný uvádí, že se na rozdíl od soudů domnívá, že jednal maximálně nedbalostně, neboť si v několika tisících zprávách s legálním pornografickým obsahem nepovšiml 122 souborů obsahujících nelegální dětskou pornografii. Soud druhého stupně se jeho odvolací argumentací nijak nezabýval a věnoval jí pouze tři věty. Proto považuje rozhodnutí soudu druhého stupně za nepřezkoumatelné.
Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily subsidiaritu trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení §192 tr. zákoníku dopadá na situace, kdy pachatel shromažďuje větší množství nelegálního pornografického materiálu, neboť jen takové jednání je třeba považovat za natolik společensky škodlivé, že vyžaduje použití těch nejcitelnějších prostředků státního donucení. Vyslovuje otázku, zda by měla být trestněprávní represe uplatňována v případech, kdy pachatel přechovává jednotky či desítky pornografických děl s dětskou tématikou, které sám nevyrobil. Podle jeho názoru společenská škodlivost při přechovávání dětské pornografie musí dosahovat určité intenzity, která je vyjádřena především množstvím takových děl nacházejících se v držení pachatele a popř. tím, zda je shromažďování takových děl primárním zájmem pachatele. Důležité je také jakým způsobem se taková díla dostala do jeho dispozice, tedy zda si je vyžádal či mu byla zaslána, aniž o ně požádal. Zdůrazňuje, že měl cekem 122 souborů, které obsahovaly dětskou pornografii mezi 48.000 souborů s pornografickým obsahem. Proto má za to, že množství závadného pornografického materiálu nebylo natolik vysoké, aby byl na místě jeho trestněprávní postih. Podle jeho názoru společenská škodlivost jeho jednání není taková, aby vyžadovala použití trestněprávní represe a ve svých důsledcích vedla k ukončení jeho pracovního poměru u Policie ČR a zásahu do jeho osobního života, když věc bylo možno řešit v rámci kázeňské odpovědnosti, která by byla dostačující.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů podle §265k tr. ř. zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265m odst. 1 tr. ř. ho obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil nebo aby Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání k tomuto nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu, byť to výslovně neuvádí, dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v neprokázání zavinění a v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, byť ve vztahu k otázce zavinění s jistou dávkou tolerance.
Ve vztahu k otázce zavinění obviněný konkrétně namítá, že u přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslná forma zavinění a vyjadřuje přesvědčení, že on mohl jednat toliko ve formě nedbalosti. Takto formulované námitky zpochybňují právní posouzení skutku, když obviněný namítá nedostatek požadované formy zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, byť část argumentace obviněného je procesní povahy, když obviněný uvádí, že si nevšiml toho, že část pornografického materiálu, který byl zasílán do předmětné emailové schránky, obsahuje určité soubory s dětskou pornografií. Obviněný v tomto směru fakticky předestírá svoji verzi události, kterou prezentoval v rámci své obhajoby a kterou soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy (viz str. 4, bod 22. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 3, bod 7. usnesení soudu druhého stupně), když pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Ve vztahu k této argumentaci se proto sluší poznamenat, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
Ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku, kdy se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)], postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b)]. Soudy nižších stupňů se otázkou zavinění u obviněného zabývaly, konkrétně soud prvního stupně právě z pohledu obhajoby obviněného (viz str. 4, bod 22. rozsudku soudu prvního stupně), byť lze připustit, že výslovně neuvedl, že obviněný z hlediska subjektivní stránky jednal úmyslně. Soud druhého stupně ovšem tento jistý nedostatek napravil, když výslovně uvedl, že obviněný jednal z hlediska zavinění úmyslně (viz str. 3, bod 7. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje. Na základě provedených důkazů je totiž nepochybné, že obviněný si byl vědom, že v rámci souborů, které byly umístěny v emailové schránce: XY se nacházejí pornografická díla obsahující dětskou pornografii, přičemž tyto si záměrně ponechal uložené v předmětné emailové schránce. Pokud soudy nižších stupňů výslovně neuvedly, zda obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém, tak se jedná o jisté pochybení, které ovšem nevyžaduje zrušení napadeného rozhodnutí, když z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že podle jejich názoru jednal obviněný v úmyslu přímém (viz srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 431/2010). V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný všechny uvedené soubory prokazatelně označil jako otevřené a přečtené, když některé z těchto souborů byly označeny způsobem, ze kterého bylo jednoznačně zřejmé, že obsahují dětskou pornografii. O vědomosti obviněného, že předmětné soubory obsahují dětskou pornografii, svědčí i jeho následné jednání, když ihned poté, co zjistil, že je prověřován GIBS, tyto soubory vymazal. Nad rámec těchto úvah je také třeba zdůraznit, že je všeobecně známou skutečností, že přechovávání dětské pornografie je trestné, když nelze pominout ani určité zvláštní postavení obviněného, který byl příslušníkem Policie ČR, takže mu tato skutečnost musela být známá z jeho pracovní činnosti. K tvrzení obviněného, že soud druhého stupně se s jeho obhajobou nedostatečně vypořádal, je třeba uvést, že soud druhého stupně se s námitkami obviněného vypořádal, když v tomto směru je třeba odkázat na str. 3, bod 7. usnesení soudu druhého stupně a na skutečnost, že kromě svých úvah odkázal i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za vhodné v souvislosti s námitkami obviněného zdůraznit, že pokud obviněný v rámci podaného odvolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudem prvního stupně a tento se s ní vypořádal, není porušením ustanovení §125 odst. 2 tr. ř. popř. §134 odst. 2 tr. ř. ze strany soudu druhého stupně, pokud v rámci svého rozhodnutí odkáže na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Jak již bylo naznačeno, námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe rovněž naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby muselo být sankciováno trestněprávními prostředky, když poukazuje na množství pornografického materiálu obsahujícího dětskou pornografii a okolnosti, za kterých se dostaly tyto do jeho držení.
Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů právě korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
Budou-li shora naznačená východiska posuzována z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je zcela vyloučeno v dané věci použití subsidiarity trestní represe, neboť trestní odpovědnost obviněného byla spolehlivě prokázána a jím spáchaný skutek nevykazuje žádné výjimečné okolnosti, které by poukazovaly na nutnost posuzovat jeho jednání jinak, než je v ostatních případech spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku obvyklé. Jak již bylo naznačeno, úvahy o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní za situace, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což není případ skutku, jehož se obviněný dopustil (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zde je třeba z pohledu námitek obviněného poznamenat, že množství dětské pornografie v dané věci činilo 122 děl, což nelze považovat za zanedbatelný počet. V tomto směru je třeba uvést, že k naplnění skutkové podstaty ustanovení §192 odst. 1 tr. zákoníku by formálně postačilo přechování jednoho takového díla, když v ustanovení §192 odst. 1 tr. zákoníku není požadováno přechování většího počtů těchto děl. Jinak vyjádřeno, ustanovení §192 odst. 1 tr. zákoníku nečiní co do trestnosti žádného rozdílu v charakteru a množství pornografického materiálu, jehož prostřednictvím byl trestný čin spáchán. Formálně jsou znaky uvedeného trestného činu naplněny bez ohledu na počet těchto děl, na to, zda zobrazovaná osoba je dítětem ve smyslu ustanovení §126 tr. zákoníku (tzn. fyzicky dospělá osoba mladší osmnácti let), nebo zda jde např. o dítě školního či předškolního věku, když k jeho naplnění postačí, pokud se zobrazená osoba toliko "jeví být dítětem". Při posuzování společenské škodlivosti je nutno zdůraznit, že obviněný přechovával pornografická díla, kde se nacházely skutečně děti mladší 15 let, a to dokonce děti ve věku od 9 do 12 let, tedy nejednalo se pouze o osoby, které se jevily být dítětem. Tato skutečnost spolu s počtem přechovávaných děl má vliv na konkrétní společenskou škodlivost, která nepochybně přesahuje dolní hranici společenské škodlivosti požadované pro naplnění ustanovení §192 tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný nepožadoval zaslání pornografických materiálů obsahujících dětskou pornografii je v dané věci nepodstatná, když trestné je samotné přechovávání těchto děl, když výroba takových děl je postižena podle ustanovení §192 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že již samotné přechování dětské pornografie se vyznačuje vyšší typovou závažností společenské škodlivosti oproti jiným formám pornografie (viz §191 tr. zákoníku). Závazek kriminalizace držení dětské pornografie vyplývá i z mezinárodních smluv a legislativy EU (zejména opčního protokolu k Úmluvě OSN o právech dítěte proti prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii ze dne 25. května 2000, Úmluvy rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním vykořisťováním a sexuálním zneužíváním ze dne 25. října 2007). Proto lze námitky obviněného považovat za uplatněné sice právně relevantním způsobem, kdy ovšem tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice částečně z důvodů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová