Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.03.2019, sp. zn. 4 Tdo 251/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.251.2019.1

sp. zn. 4 Tdo 251/2019- 2257 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného M. T. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 To 50/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 15/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 39 T 15/2013, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 let a pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu R. Ch., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 1 500 000 Kč, T. D., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 235 000 Kč, J. M., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 150 000 Kč, T. D., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 83 000 Kč, A. F., nar. XY, bytem XY ve výši 42 930 Kč, R. K., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 1 000 000 Kč, V. S., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 370 000 Kč, P. Š., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 810 000 Kč, V. F., nar. XY, bytem XY, XY, XY ve výši 356 000 Kč, V. O., nar. XY, bytem XY ve výši 200 000 Kč, J. P., nar. XY, bytem XY, XY a J. P., nar. XY, bytem XY, XY, manželům, ve výši 100 000 Kč, D. S., nar. XY, bytem XY a K. S., nar. XY, bytem XY, manželům, ve výši 100 000 Kč, J. V., nar. XY, bytem XY ve výši 250 000 Kč, MUDr. V. M., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 500 000 Kč, K. S., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 200 000 Kč, D. K., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 710 000 Kč, J. O., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 2 000 000 Kč, D. M., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 5 465 000 Kč, L. K., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 902 000 Kč, M. N., nar. XY, bytem XY, XY ve výši 487 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození R. Ch., nar. XY, bytem XY, XY, R. K., nar. XY, bytem XY, XY, J. M., nar. XY, bytem XY, XY, P. Š., nar. XY, bytem XY, XY, V. F., nar. XY, bytem XY, XY, XY, M. N., nar. XY, bytem XY, XY, D. M., nar. XY, bytem XY, XY, D. K., nar. XY, bytem XY, XY odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jelikož je obviněný stíhán jako uprchlý, podal jemu ustanovený obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 39 T 15/2013, odvolání. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 To 50/2018 tak, že zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „se záměrem získat peníze na rozvoj svého podnikání a obchodování na finančním trhu s cizími měnami vylákal od poškozených fyzických osob v době od 20.3.2008 do března 2011 peníze pod příslibem jejich vysokého procentuálního ročního zhodnocení z půjčené částky, ačkoliv si byl vědom, že jeho záměry jsou zcela nejistého výsledku a s ohledem na množství peněz, které si již půjčil, neschopnost je vracet v době splatnosti a půjčování dalších peněz a rizikové nakládání s nimi, byl srozuměn s tím, že nebude schopen peníze, které od poškozených převzal, vrátit řádně a včas v době splatnosti půjček a poškozené o tom neinformoval a konkrétně jednal níže uvedeným způsobem: 1. dne 20.3.2008 od R. Ch. vylákal půjčku na rozvoj podnikání ve výši 1.500.000 Kč, se splatností do 20.3.2009, a v dohodnuté době ani později půjčku nevrátil; poškozenému R. Ch. způsobil škodu ve výši 1.500.000 Kč, 2. v červnu 2008 v Brně vylákal půjčku od T. D. 150.000 Kč s roční lhůtou splatnosti se zhodnocením, aniž mu peníze vrátil a po roce se dohodli, že půjčka bude pokračovat, a vylákal od něj další půjčku 233.000 Kč, přičemž dne 16.6.2009 uzavřeli smlouvu o půjčce na celkovou částku 652.500 Kč se lhůtou splatnosti 16.6.2010, zajištěnou směnkou, v září 2009 obdržel T. D. od obžalovaného 50.000 Kč, v březnu až dubnu 2010 98.000 Kč, a takto z celkově předané částky 383.000 Kč vrátil jen 148.000 Kč, a způsobil tak T. D. škodu ve výši 235.000 Kč, 3. v měsíci únoru 2009 v Brně vylákal od J. M., nyní provd. P., půjčku 150.000 Kč se lhůtou splatnosti na 1 rok, po roce, aniž by peníze byly vráceny, spolu uzavřeli dne 18.2.2010 smlouvu o půjčce na částku 406.000 Kč na dobu dvanácti měsíců do 18.2.2011, zajištěnou směnkou, podle které měl zaplatit poškozené J. M. částku 420.000 Kč, přičemž původní částku, kterou převzal ve výši 150.000 Kč, v dohodnutém termínu ani později ji nevrátil, tím J. M. způsobil škodu ve výši 150.000 Kč, 4. na začátku roku 2009 od T. D. na rozvoj podnikání vylákal půjčku 100.000 Kč s lhůtou splatnosti v trvání jednoho roku a 20.3.2010 uzavřeli písemnou smlouvu, podle které půjčila částku 169.000 Kč, k níž vystavil směnku se splatností této částky do 20.3.2011, po měsíci jí předal jen 17.000 Kč, a z fakticky převzaté částky nevrátil 83.000 Kč, čímž T. D. způsobil škodu ve výši 83.000 Kč, 5. 7.5.2009 v Brně prostřednictvím V. O. vylákal od A. F. částku 2.000 EUR (52.930 Kč), když uzavřel s poškozeným smlouvu o půjčce na částku 2.800 EUR se splatností do 7.5.2010 a vystavil současně směnku na uvedenou částku se stejnou splatností a dne 7.5.2009 M. T. prostřednictvím V. O. převzal částku 2.000 EUR a podle dohody ve dvou čtvrtletních splátkách poškozený obdržel pouze dvakrát 5.000 Kč, celkem 10.000 Kč, a takto A. F. způsobil škodu ve výši 42.930 Kč, 6. dne 31.7.2009 v Brně vylákal od R. K. částku 1.000.000 Kč, když uzavřeli smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 1.282.500 Kč se lhůtou splatnosti do 31.7.2010 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou splatnosti, když od poškozeného převzal za přítomnosti V. O. částku 1.000.000 Kč, a v dohodnutém termínu ani později ji nevrátil, nezaplatil ani navýšení a R. K. tak způsobil škodu ve výši 1.000.000 Kč, 7. dne 25.9.2009 v Brně vylákal od V. S. za účelem rozvoje podnikání částku 390.000 Kč, když 25.9.2010 společně uzavřeli smlouvu o půjčce na tuto částku, a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou splatnosti a v období září až prosince 2010 po částkách vrátil pouze 20.000 Kč, způsobil tak V. S. škodu ve výši 370.000 Kč, 8. dne 16.10.2009 v Brně na základě telefonické domluvy vylákal od P. Š. 900.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 1.260.000 Kč se lhůtou splatnosti do 16.10.2010 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a poškozenému splatil jen 90.000 Kč, čímž způsobil P. Š. škodu ve výši 810.000 Kč, 9. dne 16.10.2009 v Brně na základě telefonické domluvy vylákal od V. F. 400.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 560.000 Kč se lhůtou splatnosti do 16.10.2010 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a poškozené splatil jen 44.000 Kč, čímž způsobil V. F. škodu ve výši 356.000 Kč, 10. dne 11.11.2009 v XY, okres Břeclav, vylákal od V. O. částku 200.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 280.000 Kč se lhůtou splatnosti do 11.11.2010 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a částku 200.000 Kč nevrátil a způsobil tak V. O. škodu 200.000 Kč, 11. dne 7.12.2009 v Olomouci vylákal od J. P. částku 100.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce, ve které figuroval jako dlužník J. P. a J. P., na částku 140.000 Kč se lhůtou splatnosti do 7.12.2010 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a částku 100.000 Kč nevrátil a způsobil tak manželům J. P. a J. P. škodu 100.000 Kč, 12. dne 7.12.2009 v Brně vylákal od manželů K. S. a D. S. částku 100.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 140.000 Kč se lhůtou splatnosti do 7.12.2010 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a peníze ve výši 100.000 Kč nevrátil, čímž způsobil manželům K. S. a D. S. škodu ve výši 100.000 Kč, 13. (bod 14. napadeného rozsudku) dne 18.3.2010 v Brně vylákal od J. V. částku 250.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 350.000 Kč se lhůtou splatnosti do 18.3.2011 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a peníze nevrátil a způsobil tak J. V. škodu ve výši 250.000 Kč, 14. (bod 15. napadeného rozsudku) dne 21.7.2010 v Brně vylákal od V. M. 500.000 Kč, když společně uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 675.000 Kč do 21.7.2011 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a peníze nevrátil a způsobil tak V. M. škodu ve výši 500.000 Kč, 15. (bod 16. napadeného rozsudku) dne 1.8.2010 v Brně vylákal od K. S., prostřednictvím V. O., 200.000 Kč, kdyžs ní uzavřel smlouvu o půjčce na částku 280.000 Kč se lhůtou splatnosti do 1.8.2011 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a peníze nevrátil a způsobil tak K. S. škodu ve výši 200.000 Kč, 16. (bod 17. napadeného rozsudku) dne 8.9.2010 v Brně vylákal od D. K. 1.150.000 Kč, když uzavřel s její dcerou A. K. smlouvu o půjčce na částku 1.450.000 Kč se lhůtou splatnosti do 8.9.2011 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a následně vrátil jen částku 440.000 Kč a způsobil tak D. K. škodu ve výši 710.000 Kč, 17. (bod 22. napadeného rozsudku) dne 12.12.2010 v Brně vylákal od L. K. částku 1.000.000 Kč, když s ním uzavřel smlouvu o půjčce na částku 1.251.000 Kč na dobu dvou měsíců do 12.2.2011 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou, dne 21.1.2011 předal L. K. 20.000 Kč a dne 11.4.2011 částku 150.000 Kč v hotovosti; ve sjednaném termínu ani později nic dalšího nevrátil a způsobil tak škodu L. K. ve výši 830.000 Kč, 18. (bod 24. napadeného rozsudku) dne 16.2.2011 v Brně vylákal od L. K. částku 72.000 Kč, když s ním uzavřel smlouvu o půjčce datovanou 12.2.2011 na tuto částku se splatností do 12.4.2011 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a ve sjednaném termínu ani později nic nevrátil a způsobil tak škodu L. K. ve výši 72.000 Kč, 19. (bod 26. napadeného rozsudku) v přesně nezjištěné době od 19.3.2010 do dne 19.3.2011 v Brně vylákal od M. N. částku 20.000 EUR (představující 487.700 Kč), když s ním uzavřel dne 19.3.2011 smlouvu o půjčce na částku 22.000 EUR se splatností do 19.3.2012 a současně vystavil směnku na uvedenou částku se stejnou lhůtou a ve sjednaném termínu ani později nic nezaplatil a způsobil tak M. N. škodu ve výši 487.700 Kč“. Za uvedené jednání byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 let a pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou majetkovou škodu R. Ch., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 1 500 000 Kč, T. D., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 235 000 Kč, J. M., provd. P., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 150 000 Kč, T. D., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 83 000 Kč, A. F., nar. XY, bytem XY, ve výši 42 930 Kč, R. K., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 1 000 000 Kč, V. S., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 370 000 Kč, P. Š., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 810 000 Kč, V. F., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 356 000 Kč, V. O., nar. XY, bytem XY, ve výši 200 000 Kč, manželům J. P., nar. XY, a J. P., nar. XY, oba bytem XY, XY, ve výši 100 000 Kč, manželům D. S., nar. XY, a K. S., nar. XY, oba bytem XY, ve výši 100 000 Kč, J. V., nar. XY, bytem XY, ve výši 250 000 Kč, V. M., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 500 000 Kč, K. S., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 200 000 Kč, D. K., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 710 000 Kč, L. K., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 902 000 Kč, M. N., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 487 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození R. Ch., R. K., J. M., provd. P., P. Š., M. N. a D. K. se zbytky nároků na náhradu majetkové škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to pro tyto dílčí útoky: „bod 25. obžaloby (bod 13. napadeného rozsudku) dne 26.2.2011 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 2.200.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 26.2.2012, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 26.2.2012, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 26.2.2011 částku ve výši 2.000.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 2.000.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 2.000.000 Kč, bod 18. obžaloby (bod 19. napadeného rozsudku) dne 22.5.2010 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 900.375 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 22.5.2011, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 22.5.2011, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 22.5.2010 částku ve výši 818.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 818.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 818.000 Kč, bod 19. obžaloby (bod 20. napadeného rozsudku) dne 21.10.2010 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 555.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 21.10.2011, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 21.10.2011, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 21.10.2010 částku ve výši 504.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 504.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 504.000 Kč, bod 20. obžaloby (bod 21. napadeného rozsudku) dne 1.12.2010 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 818.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 1.12.2011, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 1.12.2011, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 1.12.2010 částku ve výši 743.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 743.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 743.000 Kč, bod 22. obžaloby (bod 23. napadeného rozsudku) dne 2.2.2011 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 550.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 2.2.2012, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 2.2.2012, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 2.2.2011 částku ve výši 500.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 500.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 500.000 Kč, bod 24. obžaloby (bod 25. napadeného rozsudku) dne 17.2.2011 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 685.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 17.2.2012, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 17.2.2012, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 17.2.2011 částku ve výši 622.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 622.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 622.000 Kč, bod 26. obžaloby (bod 27. napadeného rozsudku) dne 22.3.2011 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s D. M., nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 1.100.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 22.3.2012, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 22.3.2012, kdy ve skutečnosti převzal od D. M. dne 22.3.2011 částku ve výši 1.000.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 1.000.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu D. M. ve výši 1.000.000 Kč“. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby z dílčího útoku pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to pro tento dílčí útok: „bod 17. obžaloby (bod 18. napadeného rozsudku) dne 18.9.2010 v Brně jako dlužník písemnou Smlouvu o půjčce s J. O., nar. XY, bytem XY, XY, současné bydliště XY, jako věřitelem, jejímž předmětem bylo půjčení finanční hotovosti ve výši 2.102.000 Kč na dobu 12-ti měsíců a závazek dlužníka tuto částku vrátit do 18.9.2011, když zajištění zaplacení dlužné částky bylo formou směnky vlastní M. T. na tuto částku se splatností 18.9.2011, kdy ve skutečnosti převzal od J. O., prostřednictvím jejího manžela V. O., dne 18.9.2010 částku ve výši 2.000.000 Kč v hotovosti, ve sjednaném termínu ani později nic z částky ve výši 2.000.000 Kč, kterou si vypůjčil, nevrátil, způsobil tak škodu J. O. ve výši 2.000.000 Kč“. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození D. M. a J. O. odkázáni se svými nároky na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Je třeba zmínit, že v této věci se jednalo již o druhé rozhodnutí, jež bylo předmětem odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci. Prvním odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 39 T 15/2013, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil v podstatné míře obdobně popsanými skutky jako v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 39 T 15/2013, s celkovou způsobenou škodou ve výši 17 140 900 Kč, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně byl zavázán k náhradě způsobené škody. Z podnětu odvolání obhájce obviněného M. T. byl odvolacím soudem usnesením ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 To 128/2014, tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 To 50/2018 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a následně vyjádřil své námitky, jež podřadil pod uplatněný dovolací důvod. Namítal, že vůči třem poškozeným (R. Ch., P. Š. a R. K.) nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť poškození nebyli uváděni v omyl, naopak tito poškození byli dostatečně informováni o tom, jak bude se zapůjčenými penězi naloženo. Konkrétně v případě poškozeného R. Ch. jde podle jeho názoru o totožnou situaci jako u poškozeného D. M., neboť oba pracovali v bance, a tudíž jejich povědomí a informovanost o rizikovosti nakládání s finančními prostředky na burze Forex byla stejná. Zatímco obviněného pro dílčí útok uvedený v bodě 25. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 39 T 15/2013, kde jako poškozený figuroval D. M., odvolací soud zprostil obžaloby, neboť absentoval znak objektivní stránky trestného činu a na to navazující úmysl obviněného jako znak subjektivní stránky trestného činu, pro dílčí útok uvedený pod bodem 1. napadeného rozsudku (poškozený R. Ch.) tak učiněno nebylo, přestože se jednalo o totožnou situaci. Uvedl, že odvolací soud konstatoval, že D. M. byl o způsobu, jak měl obviněný s půjčenými finančními prostředky naložit, podstatně podrobněji informován než ostatní věřitelé (především na základě obviněným prezentovaným informacím o podstatě prováděných forexových obchodů, z hlediska odborného ekonomického vzdělání a výkonu profese ekonoma a bankovního úředníka). Sám poškozený D. M. vypověděl, že věděl o tom, že půjčené peníze budou zhodnocovány na finanční burze. Naopak u poškozeného R. Ch. odvolací soud uvedl, že tento poškozený sice věděl, že obviněný měl podnikat i na finančních trzích, ale podrobněji o způsobu a obsahu podnikání informován nebyl. S takovým závěrem však obviněný vyjádřil svůj nesouhlas, neboť tento poškozený při hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2014 vypověděl: „Já jsem mu řekl, že je mi celkem jedno, jestli je bude obchodovat v podnikání nebo ve Forexu…“ . K samotnému Forexu sdělil, že mu obviněný říkal, že „se jedná o obchodování s měnami, že je to podle toho, jak se vyvíjí kurs. Dá se na tom spekulovat a vydělávat peníze“ . Z toho vyplývá nezájem tohoto poškozeného, jak se zapůjčenými penězi mělo být naloženo, zároveň je zřejmé, že mu bylo známo riziko takové investice. K poškozeným P. Š. a R. K. obviněný uvedl, že i oni věděli, že půjčené peníze budou obchodovány na burze, s čímž se pojí jistá míra rizika, čehož si museli být poškození vědomi. K absenci objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku dále uvedl některé části napadeného rozsudku. Odvolací soud konstatoval, že o omyl půjde také tehdy, když se podváděná osoba domnívá, že se nemá čeho obávat a dále, že námitka o vědomí poškozených, že obviněnému svěřují finanční prostředky k faktické riskantní hře, mohla najít uplatnění jen v tom případě, kdyby poškození skutečně o způsobu nakládání s finančními prostředky byli informováni tak, aby tento riskantní způsob mohli objektivně uvážit. Podle názoru obviněného by mělo být každé rozumné osobě známo, že obchodování na burze s sebou nese značná rizika. S ohledem na výše uvedené je proto podle jeho názoru napadený rozsudek zatížen právní vadou, neboť byl uznán vinným v bodech 1., 6., 8. napadeného rozsudku, přestože se nejednalo o trestný čin. V neposlední řadě namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil výpovědi výše zmíněných poškozených, když výpovědi těchto svědků hodnotil svévolně v jejich prospěch, resp. v neprospěch obviněného. V tomto směru citoval k procesu dokazování z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007. Namítal, že byl uznán vinným z trestného činu podvodu v bodech 1., 6., 8. napadeného rozsudku, přestože z provedených důkazů vyplývá, že poškození Ch., Š. a K. ním nebyli uváděni v omyl. Uvedl, že tuto skutečnost považuje za extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť taková skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodu extrémního nesouladu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010. Dále obviněný sdělil, že pokud tito výše uvedení poškození půjčovali peníze obviněnému s vědomím toho, že budou užity k takovým rizikovým obchodům, měl by být vztah obviněného a těchto poškozených posouzen podle §845 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v němž je stanoveno, že: „Výhry ze sázek a her nelze vymáhat; vymáhat nelze ani pohledávky z půjček poskytnutých vědomě do sázky nebo hry. Takové výhry a pohledávky nelze ani platně zajistit.“ Obviněný uvedl, že povaha forexového obchodování, stejně jako obchodování na burze je do značné míry dána jejich rizikovostí. „Forexový trh byl původně určen pro velké hráče jako banky a pojišťovny, případně další velké finanční instituce k obchodování s měnou. Tedy tyto subjekty mají zájem měny nakupovat, či prodávat. Menší investoři však tento trh využívají k obchodům založeným na spekulaci na pokles, či zvýšení kursu některé z měn, resp. měnového páru. Zcela evidentně tak na tento trh nevstupují jako zájem o koupi dané měny, ale dobrovolně podstupují riziko, jehož míru předem neznají, a pokouší se realizovat zisk. Svou povahou se proto jedná o sázku na vývoj kurzu dané měny.“ V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1923, Rv I 1093/22 a připodobnil v něm řešený případ nyní posuzované věci. Uvedl, že v tehdy řešené věci banka půjčovala peníze svému klientovi, který je užíval k nákupu na akciovém trhu. „O samotné akcie však zájem neměl a chtěl dosáhnout zisku na kurzové spekulaci. Úspěšný však nebyl a peníze půjčené od banky „prohrál“. Samotné jednání tohoto dlužníka, tedy obchod na burze cenných papírů, bylo posouzeno soudem jako hra. Jelikož o tom banka jako věřitel věděla, soud jí nakonec nepřiznal nárok na vrácení půjčených peněz, jelikož se jednalo o zapůjčení peněz do hry, nebo sázky. V takovém případě pak vzniká pouze naturální obligace a tu nelze vymáhat soudně.“ Jelikož poškození vědomě půjčovali peníze obviněnému na spekulaci měnového kurzu, pak podle obviněného neměl nalézací soud jejich nároku vůbec vyhovět, jelikož takovou pohledávku by nebylo možné platně zažalovat ani v civilním řízení. Obviněný závěrem uvedl, že se domnívá, že po zohlednění všech uvedených skutečností, tedy že poškozené Ch., Š. a K. neuvedl v omyl, jelikož ti byli dostatečně informováni o tom, jakým způsobem bude se zapůjčenými prostředky naloženo, by způsobil svým jednáním škodu ve výši 4 686 630 Kč, tudíž by se nejednalo o škodu velkého rozsahu, což by mělo vliv i na právní kvalifikaci trestného činu (§209 odst. 4 tr. zákoníku). Dodal, že v souvislosti s uložením povinnosti náhrady škody poškozeným, by soud neměl brát v potaz pouze trestněprávní rozměr věci, nýbrž by měl přihlédnout také k soukromoprávním normám uvedeným v předchozím odstavci. Odvolací soud měl proto rozhodnout tak, že žádnému poškozenému nenáleží nárok na vrácení půjčených peněz, neboť se jednalo o zapůjčení peněz do hry. Podle jeho názoru si museli být všichni poškození vědomi jisté míry rizika, když mu poskytli peníze pod příslibem dvacetiprocentního ročního zhodnocení, přičemž mezi nejvíce informované patřili právě poškození Ch., Š. a K. Vzhledem ke všemu výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 To 50/2018 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve uvedla, že obviněný odvolacímu soudu v dovolání vytýkal, že se nevypořádal s okolnostmi vztahujícími se k míře informovanosti poškozených R. Ch., P. Š. a R. K. o způsobu naložení zapůjčených peněz v rámci forexových obchodů. Pokud však považoval kvalitu vyhodnocení těchto skutečností za extrémně nesouladnou s provedenými důkazy a činil tak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, pak k tomu uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v posuzovaném případě po stránce obsahové naplněn, aniž by byl takto judikaturně aprobován výjimečný zásah do skutkového stavu věci. Obviněný totiž podle ní namítl toliko to podstatné, že skutková zjištění o rizikovosti nakládání se zapůjčenými penězi nejsou dostatečná pro vyvození právního závěru o naplnění některého ze současně přisouzených zákonných modů operandi jeho jednání vůči takto jmenovaným poškozeným a že tedy nejde o správný způsob právního posouzení skutku z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Okolnost použití financí poškozených v rámci obviněným provozovaných forexových obchodů byla významnou okolností vztahující se ke zpochybněnému znaku uvedení v omyl, rozhodně však nebyla jedinou rozhodující okolností, představující skutkové naplnění klamavých příslibů, na jejichž podkladě poškození uskutečnili majetkové dispozice. Dále státní zástupkyně uvedla, že pokud při odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku poukázal obviněný na důvod, který vedl odvolací soud k vydání zprošťujícího verdiktu pro jednání obviněného ve vztahu k poškozenému D. M. s tím, že si byl co do podstaty provádění forexových obchodů s přihlédnutím ke svému odbornému vzdělání a výkonu profese ekonoma a bankovního úředníka vědom toho, že jde o vysoce rizikové nakládání s finančními prostředky, a to na rozdíl od ostatních poškozených, pak přehlédl existenci dalších skutkových okolností, kterými se při posuzování půjček od tohoto věřitele odvolací soud řídil. Jak je totiž patrno z tomu odpovídající pasáže odůvodnění zprošťující části jeho rozsudku, D. M. si byl vědom nejen rizikovosti nakládání s finančními prostředky poškozených z titulu své profesní odbornosti podložené náležitým vzděláním, ale také mu současně bylo známo, že vzhledem k rozsahu převzatých finančních částek na podkladě půjček, které také sám pro obviněného zprostředkoval, jakož i nedostatku majetku obviněného, resp. jakýchkoliv finančních záložních zdrojů pro případ utrpěné finanční ztráty ve forexových obchodech, tento nebude moci plnit splatné závazky vůči svým věřitelům. Podle státní zástupkyně však z výpovědí poškozených R. Ch., P. Š. a R. K. nevyplývá, že byli o jinak nesporné investici svých peněz do forexových obchodů založených na spekulaci podle vývoje měnového kurzu informováni o vysoké míře rizikovosti takového obchodování, když se jim ze strany obviněného dostalo sdělení, že takovým způsobem vydělají peníze, že vložené peníze budou dokonce zhodnoceny, nikoliv však již sdělení reálné možnosti uvedeného způsobu burzovního obchodování, že případně skončí s prodělečným výsledkem. Státní zástupkyně uvedla, že je tedy nepochybné, že jejich rozhodnutí k finančním investicím v oblasti burzovního podnikání bylo motivováno lákavou vidinou zhodnocení peněz, kterou by dozajista přiměřeným způsobem korigovali, pokud by jim ze strany obviněného byla osvětlena i druhá stránka specifického způsobu obchodování tak, aby se v rámci obecně rozumného způsobu nakládání se svými financemi rozhodli k jejich investici s kompletní mírou podstatných informací, že by případnou ztrátu jejich investic bylo možno považovat pouze za důsledek jejich neobezřetného počínání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007). Vzhledem k uvedenému se proto neztotožnila s názorem obviněného, že ve vztahu k uvedeným třem poškozeným nejde o trestný čin a že s ohledem na celkovou výši způsobené škody (4 686 630 Kč) bude dán důvod ke zmírnění právní kvalifikace jeho jednání pouze jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Na posuzovaný případ podle ní není použitelná ani právní úprava, jakož i judikatura vztahující se k problematice her a sázek, na niž obviněný poukazoval. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání pro případ i jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 To 50/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu předně uvádí, že dovolací námitky obviněného směřovaly do učiněných skutkových zjištění, když podstatou těchto námitek byly výhrady ke způsobu hodnocení důkazů (výpovědí poškozených R. Ch., P. Š. a R. K.). Namítal, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil tyto výpovědi, jestliže učinil závěr, že těmto poškozeným nebyla dostatečně obviněným objasněna podstata činnosti a její rizikovost, třebaže věděli, že budou jejich peníze použity pro investování na finančním trhu Forex. Obviněný však sdílí opačný názor, a to ten, že jmenovaní poškození byli dostatečně informováni o tom, jak bude s jejich penězi naloženo. Je tedy očividné, že obviněný až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku z důvodu absence zákonného znaku „uvedení v omyl“ v jeho jednání vůči jmenovaným poškozeným. Námitky skutkového charakteru však stojí mimo uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud znovu uvádí, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud zároveň shledal, že téměř shodné námitky uváděné obviněným v dovolání jím byly uplatňovány již v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. T. V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (srov. §138 tr. zákoníku). Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Ke způsobení následku předpokládaného v kvalifikované skutkové podstatě [tj. zde v odstavci pátém písmena a) ustanovení §209 tr. zákoníku] pak může vzhledem k ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku dojít i z nedbalosti. Dále je třeba poznamenat, že ve smyslu ustanovení §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu se za naplnění zákonného znaku „uvede někoho v omyl“ považuje takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Půjde tedy o rozpor mezi představou podváděné osoby a realitou. O omyl přitom půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (Šámal, P. §209. In: Šámal, P., Gřivna, T., Herczeg, J., Kratochvíl, V., Púry, F., Rizman, S., Šámalová, M., Válková, H., Vanduchová, M. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2049.). K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se v případě tzv. úvěrového podvodu vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, publikované pod č. 54/1967-I Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se ve svém rozhodnutí velmi podrobně zabýval naplněním subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, přičemž jeho právní závěry jsou podložené skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů, aniž by mezi nimi Nejvyšší soud shledal jakýkoliv rozpor. Odvolací soud se velmi pečlivě a podrobně zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž v rámci veřejného zasedání provedl další důkazy potřebné pro jeho rozhodnutí. Konstatoval skutková zjištění, na základě nichž uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a také na základě kterých ho pro některé dílčí útoky tohoto trestného činu obžaloby zprostil. I s ohledem na uvedená obecná východiska Nejvyšší soud konstatuje, že o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného zločinu není pochyb a shodně jako soud odvolací k tomu blíže uvádí následující. Jednotliví poškození (nejen výše jmenovaní) obviněnému půjčovali peníze, přičemž s ohledem na informace, jež měli přímo od obviněného nebo jim byly nejprve zprostředkovány i prostřednictvím svědků D. M. či V. O., nabyli přesvědčení, že jim budou jejich peníze zhodnoceny. Poškozeného R. Ch. obviněný dokonce sám požádal o poskytnutí finančních prostředků, které by vložil do svého podnikání „s cílem z toho udělat holding a já v domnění toho, že se mu daří a s příslibem nějakých peněz navíc, jsem mu peníze poskytl“ (č. l. 1650). Není podstatné, jak se domnívá obviněný, že poškození věděli o tom, že jejich peníze budou použity na obchodování na finančním trhu s cizími měnami (byť třeba poškozený R. Ch. konkrétně ani nevěděl, zda jeho peníze obviněný použil v rámci svého podnikání nebo je vložil na finanční trh Forex). Podstatným zůstává, že obviněný poškozeným reálnou možnost zhodnocení, jakož i včasného a řádného vrácení půjčky potvrzoval (uzavřenou smlouvou o půjčce, která nezahrnovala ustanovení o účelu této půjčky, tj. zhodnocení peněz, ani jiná podobná ustanovení o rizikovosti této půjčky), aniž by je zároveň seznámil s podstatou své činnosti a její vysokou mírou rizikovosti. Smluvní ujednání dokládal také zajišťovacím prostředkem, a to osobní směnkou, což svědčí o tom, že obviněný takto chtěl v poškozených vyvolat pocit jistoty a zabezpečení jejich financí. Jak se podává z nyní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (na s. 19-21), obviněný tímto uváděl poškozené v omyl a zamlčoval jim podstatné skutečnosti, když neuvedl, jak se získanými prostředky míní naložit (případně se jen obecně vyjadřoval o obchodování s cizími měnami na forexovém trhu), a že jeho podnikání v několika průběžně měněných obchodních společnostech není natolik ziskové, aby své sliby mohl naplnit, a že zároveň jeho majetkové poměry nezabezpečují možnou úhradu závazků a již v žádném případě vymahatelnost vydaných směnek. A to vše i přesto, že si musel být vědom rizikovosti takového obchodování na finančním trhu, jenž není nikterak zabezpečen a umožňuje stejně jako jiné vysoce hazardní nakládání s penězi i významné ztráty. O takové rizikovosti se před půjčením a převzetím peněz poškozeným nezmínil, a naopak je svým konkrétním závazkem, vystupováním jako seriózní a movitý člověk, majitel několika společností, buddhistického vyznání, fakticky ubezpečoval, že příslib řádného a včasného uhrazení půjček zabezpečených směnkami bude naplněn. Z odůvodnění napadeného rozsudku je očividné, že odvolací soud přihlédl k výpovědím jmenovaných poškozených (R. Ch., P. Š. a R. K.), z nichž obviněný nesprávně dovozuje, že tito poškození museli o míře rizikovosti vědět. Závěr, že již ze samotné vědomosti o poskytnutí svých financí na finanční trh s cizími měnami musejí být tito poskytovatelé (poškození) srozuměni i s rizikovostí takového investování, však není správný, přestože lze takové jednání posoudit jako neopatrné. S přihlédnutím k obecným východiskům není pro naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku ani relevantní, že si podrobnější informace mohli poškození zjistit sami. Rozhodující je i nadále ta skutečnost, že obviněný poškozeným neposkytl úplné informace o finančním trhu Forex a obchodování na něm a naopak je utvrzoval v tom, že jim peníze zhodnotí a vrátí, o čemž svědčí i uzavření smluv o půjčce s poškozenými. Tím jim zamlčel podstatné skutečnosti, které pokud by byly poškozeným známy, vedly by v daném případě zpravidla k tomu, že by obviněnému peníze za tímto účelem nepůjčili. Stran námitky, že poškozený R. Ch. byl o způsobu obchodování na finančním trhu Forex informován stejně jako svědek D. M., Nejvyšší soud uvádí, že takovéto tvrzení z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, ba dokonce naopak. V krátkosti k tomu Nejvyšší soud cituje část z výpovědi D. M. u hlavního líčení ze dne 8. 9. 2014: „Ten trh s měnami je volatilní, peníze se tam dají vydělat, stejně tak i prodělat. Není tam nic zabezpečeno.“ Poškozený R. Ch. k otázce, co mu říkal obviněný o Forexu, vypověděl: „Říkal mi, že se jedná o obchodování s měnami, že je to podle toho, jak se vyvíjí kurs. Dá se na tom spekulovat a vydělávat peníze.“ Odvolacím soudem bylo prokázáno a i s ohledem na citovanou část výpovědi D. M. je zřejmé, že ten si byl vědom rizika při obchodování na finančním trhu. Na rozdíl od R. Ch., kterému sice bylo sděleno, co Forex je, ze strany obviněného mu však nebylo sděleno ničeho o rizikovosti činnosti na tomto finančním trhu. Je třeba uvést, že pouze s ohledem na to, že měli být D. M. i R. Ch. zaměstnanci banky, nelze usuzovat na tom, že měli stejné či vůbec nějaké povědomí o riziku spojeném s obchodováním na předmětném finančním trhu. Zároveň je třeba zohlednit také již zmíněnou skutečnost, že poškozený R. Ch. půjčil obviněnému peníze na jeho žádost, a to za účelem rozvoje podnikání, nikoliv jejich zhodnocení, s tím, že mu při vrácení půjčené částky „dá něco navíc“ , čímž je rozuměno právě ono zhodnocení peněz. Poškozený R. Ch. tedy především počítal minimálně s tím, že mu bude vrácena půjčená částka, kterou obviněnému poskytl pro rozvoj podnikání. Peníze obviněnému poskytl nejen z toho důvodu, že mu měl obviněný peníze případně zhodnotit, ale také proto, že mu chtěl poskytnout pomocnou ruku, neboť byl v domnění toho, že „se mu daří“ a navíc bývali přáteli na střední škole. Nemohl tedy předpokládat, že mu peníze obviněný vůbec nevrátí. Rozhodně tedy nelze konstatovat, že by se D. M. a R. Ch. nacházeli ve stejné situaci, kterou odvolací soud posoudil odlišně. Pokud jde o další dva poškozené P. Š. a R. K., i z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že tito věděli pouze o tom, že budou jejich peníze investovány na „burze zahraničních měn“ . Vzhledem ke všemu výše uvedenému proto nepovažuje Nejvyšší soud za nutné znovu opakovat, že tato pouhá skutečnost není způsobilá zvrátit naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívající v uvedení někoho v omyl či v zamlčení podstatných skutečností. Tak tomu ostatně bylo i u dalších poškozených (s výjimkou D. M. a V. O.). Stejně jako odvolací soud i Nejvyšší soud stran námitce obviněného, že poškození poskytovali obviněnému své peníze k rizikovým obchodům, a že by se měl vztah obviněného s jednotlivými poškozenými posoudit podle ustanovení o hře a sázce §845 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a přihlédnout i k judikatuře z období první republiky k této problematice, nyní konstatuje následující. K posouzení právního vztahu podle příslušných ustanovení tohoto zákona o hře a sázce by se dalo teoreticky přistoupit v případě, že by poškození měli dostatek informací o způsobu nakládání s jejich prostředky, na základě nichž by mohli objektivně zvážit, zda tento riskantní způsob využijí, a byli tak rovněž srozuměni s tím, že své peníze případně dávají do hry či sázky, a že o své peníze mohou definitivně přijít. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že pohledávky z půjček, které byly vědomě poskytnuty do hry či sázky jsou pouze naturálními právy a nelze je vymáhat. Zákaz vymáhání pohledávek z půjček poskytnutých do hry či sázky omezuje zákon na ty případy, kdy tyto půjčky byly poskytnuty vědomě, tj. se znalostí skutečnosti, že jich bude použito do hry či sázky. Pokud tato vědomost věřitele není dána, jedná se o smlouvu o půjčce, která podléhá ve všech aspektech obecnému právnímu režimu. (Handlar, J. §845. In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., Eliáš, K., Nykodým, J., Novotný, M., Králík, M., Mikeš, J., Fiala, R., Dvořák, J., Jehlička, O., Liška, P., Lavický, P., Macek, J., Přib, J., Handlar, J., Selucká, M., Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 2351.). V nyní posuzovaném případě však všichni poškození (s výjimkou D. M. a V. O.) takové povědomí neměli. Proto je třeba i nadále vycházet z toho, že se jednalo o závazkový vztah ze smlouvy o půjčce (§657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). I vzhledem k tomu, že se touto námitkou zabýval již soud odvolací, je třeba ji označit za zjevně neopodstatněnou. S ohledem na vše shora uvedené proto nezbývá než konstatovat, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 To 50/2018, netrpí žádnými vadami. Ve věci není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. Jelikož se zároveň obdobnými námitkami zabýval již soud odvolací, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 20. 3. 2019 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu