ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.405.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 405/2019- 878
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného F. P. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 104/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 23/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 1 T 23/2017, byl obviněný F. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu (správně zvlášť závažného zločinu) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 10. 6. 2017 v době od 17:00 do 17:58 v R. v domě č. XY v ulici K. ve stavu intoxikace alkoholem a doznívající intoxikace metamfetaminem napadl poškozenou S. D., nar. XY, tím způsobem, že ji
nejprve nejméně jednou udeřil rozbitou skleněnou láhví do dolní etáže obličeje a krku, čímž došlo k poranění její levé tváře a k průniku střepu kůží a podkožím do horní části průdušnice až k přilehlé straně jícnu,
a následně ji opakovaně udeřil dřevěnou nohou od stolu o délce 70 cm o hmotnosti 1,142 kg, a to nejméně třemi údery směřujícími jednou zepředu do hlavy a dvakrát do týla,
v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění – obloukovitou ránu kůže a podkoží délky 12 cm v levé temenní krajině, navnitř od předešlé rány tržnou ránu kůže a podkoží délky 3 cm, hvězdicovitou tržnězhmožděnou ránu délky 5 cm v pravé temenní krajině, bodnořeznou ránu tvaru „X“ v dolní polovině levé tváře zasahující až k pouzdru příušní žlázy, hlubokou bodnořeznou ránu střední části přední plochy krku délky 3 až 4 cm, s dučejí směrem dolů, s přetětím zhruba ¾ průdušnice z levé strany a povrchovým nářezem stěny jícnu, únikem vzduchu do podkoží krku a levé tváře a do mezihrudí, s obrnou hlasivkového nervu provázenou chrapotem, zevně od předešlé rány povrchní řeznou ránu kůže krku délky 3 cm, pohmožděninu levého ramene provázenou krevním výronem do podkoží a řezné rány na obou pažích a rukou, na levém stehně a na pravém lýtku, přičemž poranění krku bylo provázeno krevní ztrátou s akutní chudokrevností a poruchou vědomí,
tato zranění si vyžádala hospitalizaci s neodkladným operačním ošetřením krku, 4 dny hospitalizace na ARO, poté 5 dní na běžném oddělení hrudní chirurgie a další léčení v trvání 6-8 týdnů,
přičemž úderem rozbitou skleněnou láhví do krku poškozené mohl způsobit též závažnější život ohrožující poranění, zejména dýchacích cest a velkých cév, k nimž pouze shodou náhod nedošlo, s čímž musel být přinejmenším srozuměn.
Za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, na náhradě škody částku 169.835 Kč s úrokem z prodlení ode dne právní moci rozsudku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal dále obviněného k povinnosti nahradit poškozené S. D., nar. XY, náhradu škody v částce 1.200 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. a) tr. ř. pak byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 1 T 23/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 104/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 104/2018 (v dovolání nesprávně uvedeno usnesení) podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný zároveň konstatuje, že podané dovolání směřuje do výroku o vině a trestu.
Následně obviněný uvádí, že pečlivě prostudoval jednotlivé závěry soudu druhého stupně a nemůže se ztotožnit s právní kvalifikací, jež zvolily soudy nižších stupňů. Stanovisko soudů nižších stupňů, že si i jako laik musel být vědom toho, že útokem takové intenzity proti lokalitě těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, může poškozenou usmrtit a s tímto byl srozuměn, považuje za nesprávné, když se jedná o suché studené učebnicové teorie, které postrádají rozumnou míru lidské invence, vnímaní a tolerantnosti.
Zdůrazňuje, že pokus o hodnocení okamžiku různých emotivních složek přechodně ovládající lidskou osobnost, okamžiku plného rozrušení, emoční vášně, možná impulsivního vzteku a strachu zároveň a následného zmatku optikou chladného racionálního teoretického úsudku je totéž, jako by např. někdo, kdo nikdy nesedl ani na dětskou houpačku, měl popsat pocity při jízdě na horské dráze. Obviněný uvádí, že si je vědom, že tento příměr může působit nepatřičně či dokonce neprofesionálně, ovšem je to jediný způsob vysvětlit to, co se mohlo odehrát a zřejmě odehrávalo v jeho mysli v průběhu skutku.
Poukazuje na skutečnost, že se od počátku snažil vysvětlit to, že vše co se od jistého okamžiku odehrávalo, stálo mimo parametry a limity lidského vnímání. Jeho jednání mělo blíž k afektovanému emociálnímu jednání bez jakékoliv kontroly, než nějakému promyšlenému jednání s prvky racionality. Přesto je mu takový způsob jednání kladen od počátku za vinu, avšak tak to vůbec nebylo. Obviněný zdůrazňuje, že je připraven nést za svůj exces odpovědnost a přijmout přiměřený trest, avšak 10 let odnětí svobody nelze považovat za přiměřený trest.
Podle obviněného není pravdou to, co je uváděno v rozsudcích soudů nižších stupňů ohledně jeho srozumění s možností usmrcení poškozené. Proto považuje právní posouzení skutku za nesprávné, když rozhodně popírá, že by útok proti krku poškozené vedl záměrně. Jedná se o zcela nepodloženou hypotézu, která je v rozporu s jeho výpovědí a nevěrohodnou výpovědí poškozené. V tomto směru odkazuje na svoji obhajobu, že pokud se rozmachoval s láhví, tak ji v průběhu střetu nezjištěným způsobem rozbil nebo se rozbila o zem, což si ovšem nepamatuje, takže nemohl přemýšlet o intenzitě, ani o tom, kterým směrem a proti jaké lokalitě těla se rozmachuje. Je přesvěčen, že si ani nevšiml, že se láhev v ruce rozbila a že se rozmachuje střepem. Nelze dovodit, co bylo motivem jeho jednání, lze jen odhadnout, že motivem mohl být úlek, strach a zlost, to vše dohromady.
Podle jeho názoru o průběhu celého konfliktu nelze vyslovit žádnou jistotu a tedy vyvrátit žádnou hypotézu. Závěry soudu druhého stupně jsou pouhou hypotézou a domněnkami. Zdůrazňuje, že mu bylo odňato právo na spravedlivý proces, jestliže pochybnosti, které mají být hodnoceny v jeho prospěch, jsou soudy vydávány a zaměňovány za prokázané.
Dovolatel současně poukazuje na skutečnost, že od počátku zahájení trestního stíhání projevoval snahu na celou situaci se rozpomenout a provést jakousi rekonstrukci celého konfliktu, když si ovšem není schopen vzpomenout na nejvypjatější části skutkového děje. Obviněný zpochybňuje, že by chtěl poškozenou nějakým způsobem střepem od láhve bodnout nebo bodl, pouze připouští, že se láhví rozmachoval a že ke zranění došlo na základě nekontrolovaného máchnutí. Poukazuje i na skutečnost, že poškozená ohledně průběhu skutkového děje vypovídala velmi neurčitě, když si vybavila jen určité nesouvislé dějové zlomky, ze kterých nelze dovodit způsob jejího zranění. Proto u něho nelze dovozovat nepřímý úmysl ve vztahu ke skutkové podstatě podle §140 tr. zákoníku a mohlo by být uvažováno toliko o ublížení na zdraví, které by ji ovšem nemohlo ohrozit na životě. Pochybnosti o průběhu skutkového děje se v průběhu řízení nepodařilo odstranit, a proto by mělo být postupováno v pochybnostech v jeho prospěch.
Obviněný dále namítá, že soudy se nezabývaly možností aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku, když se poškozené snažil pomoci a sám zavolal záchranku a policii a z místa činu se nesnažil utéct.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí v rozsahu podaného dovolání zrušuje a přikáže soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 197/2019, nejprve zrekapituloval řízení před soudy nižších stupňů. Následně uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Poté rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvádí, že obviněný sice formálně zpochybňuje zvolenou právní kvalifikaci, především opakovanými odkazy na absenci subjektivní stránky, ovšem zároveň neuvádí, jakou právní kvalifikaci by považoval za přiléhavou.
Státní zástupce z pohledu zvolené dovolací argumentace konstatuje, že obviněný nevychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž sám odkazuje na skutková zjištění soudů nižších stupňů a zdůrazňuje, že soudy oprávněně učinily závěr o tom, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností usmrcení poškozené. Poukazuje v tomto směru na způsob útoku, místo na těle, kam byl útok směřován a charakter použité zbraně. Obviněný toliko předpokládá svoji ne zcela jasnou skutkovou verzi, že poškozenou zasáhl zcela nahodile, přičemž si snad ani nevšiml, že láhev je rozbitá. Dovolatel se tedy domáhá změny skutkových zjištění, a proto jeho námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Navíc dovolatel ani neuplatnil námitku existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, které by výjimečně mohly odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Současně poukazuje na skutečnost, že pokud se v uplatněných námitkách objevuje náznak právní argumentace (že obviněný jednal v afektu), tak se takové námitky míjí s podstatou věci. Dovolateli totiž nebylo přičítáno spáchání pokusu vraždy v tzv. premeditaci ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Proto nelze zvolenou dovolací argumentaci pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a tato zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka ohledně nepoužití §58 tr. zákoníku při ukládání trestu, když v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu. Námitky ohledně trestu lze uplatnit dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je ovšem určen k nápravě vad ohledně druhu a výměry trestu. Neshledání podmínek pro použití §58 tr. zákoníku nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, ale ani v rámci jiného dovolacího důvodu.
V závěru podaného dovolání státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, že jednal v afektu nikoliv promyšleně, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a že se soudy nezabývaly při úvaze o trestu možností aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Většina uplatněných argumentů totiž primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž vytýká soudu druhého stupně především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (závěr o úmyslu poškozenou usmrtit), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Obviněný v podstatě jen prezentuje své vlastní hodnocení provedených důkazů (vlastní verzi skutkového děje), s tím, že na základě vlastní verze skutkového děje dovozuje, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin ublížení na zdraví, aniž by ovšem nějak blíže specifikoval, jakým podle příslušných ustanovení trestního zákona.
Z pohledu jednotlivé konkrétně zvolené dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující skutečnosti. Obviněný především namítá, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, takže navenek by se mohlo jevit, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když subjektivní stránka se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby a jako taková by naplňovala zvolený dovolací důvod. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek je nepochybné, že obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný napadl poškozenou rozbitou skleněnou láhví, kdy útok směřoval do obličeje a následně ji opakovaně udeřil dřevěnou nohou od stolu nejméně 3x do hlavy, kdy jeden útok směřoval zepředu na hlavu a dva směrem do týla a že byl srozuměn s tím, že tímto jednáním může poškozenou usmrtit. Proti těmto závěrům pak staví obviněný svoji verzi události, která spočívá v tom, že jednal v afektu a že si nevšiml, kdy se láhev rozbila a že se pouze rozmachoval a útok nebyl cílený. Takto zvolená argumentace obviněného má procesní charakter, když obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
Bez ohledu na tento naznačený závěr je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění obviněného zabývaly. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Současně je nezbytné zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů se otázkou zavinění zabývaly, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod VI. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 4-6, body 14. – 18. rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich odůvodnění odkazuje, když se s jejich závěry zcela ztotožnil a to zejména závěry soudu druhého stupně. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že pro náležité posouzení otázky zavinění jsou rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, na jakou část těla byl útok veden, jaký byl použit nástroj a jaká byla razance útoku, když nelze pominout ani slovní projevy pachatele vůči poškozené v době páchání trestné činnosti, ale i po ní (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017). V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný vedl útok rozbitou skleněnou láhví, kdy již charakter tohoto předmětu, kterým byl útok veden, ho činil velmi nebezpečným, když v případě zasažení těla tímto předmětem hrozilo způsobení závažných zranění, spočívající zejména v průniku ostrých hran rozbité skleněné láhve do těla poškozené. Nelze také pominout skutečnost, že poškozená a obviněný v době útoku stáli proti sobě čelem, takže vzhledem k jejich vzájemnému postoji si musel být obviněný vědom toho, že vede útok směrem do oblasti krku, kde jak je všeobecně známo se nacházejí důležité tepny a orgány, jejichž zranění může způsobit smrt poškozené osoby. Obecně je třeba z pohledu námitek obviněného uvést, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyloučila, že by si zranění v obličeji mohla poškozená způsobit pádem na rozbité skleněné střepy, když vznik zranění odpovídá zasažením rozbitou láhví nebo ostrým koncem rozbité láhve. Navíc podle znalkyně byla intenzita útoku rozbitou skleněnou láhví vedena střední silou, když o razanci útoku svědčí i utrpěná zranění. Obviněný po zranění poškozené v obličeji, při kterém musela silně krvácet, čemuž i odpovídají krevní stopy nalezené na místě činu, svůj útok neskončil, naopak v útoku pokračoval, neboť poškozenou opakovaně udeřil dřevěnou nohou od stolu do hlavy, tedy opětovně do části těla, která je zranitelná a nachází se zde důležitý orgán, jehož poranění může mít fatální následky (mozek), byť tyto v dané věci podle znaleckého posudku nehrozily. Zároveň nelze pominout, že o úmyslu obviněného poškozenou usmrtit, svědčí i nakonec jeho telefonický hovor na tísňovou linku, který učinil bezprostředně po činu, poté, co se na místo dostala dcera poškozené A. D. a poškozená z místa činu utekla, ve kterém výslovně uvedl, že se pokusil zabít jednu známou. Z pohledu jeho vyjádření na tísňovou linku je nutno odkázat na vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. L. Daneše, kterému byl přehrán předmětný audiozáznam, a který uvedl, že obviněný nemohl být ve stavu těžké opilosti, že byl dobře orientován v prostoru a dobře artikuloval, a že jeho projev svědčí spíše pro opilost lehkou a z tohoto pohledu je třeba hodnotit následné vysvětlení obviněného ohledně telefonického hovoru na tísňovou linku. Obecně lze uvést, že při posuzování úmyslu obviněného poškozenou usmrtit nelze rovněž pominout slovní projevy pachatele učiněné bezprostředně po spáchání trestné činnosti, ve kterých se vyjadřuje k tomu, co se stalo a co chtěl učinit. Proto lze uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém správný a má oporu v provedeném dokazování.
Pokud obviněný dále namítá, že nejednal promyšleně, ale v afektu, tak je třeba uvést, že ani tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když obviněnému není kladeno odsuzujícími rozsudky spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku, který upravuje spáchání vraždy s rozmyslem či po předchozím uvážení. Jedná se o formu tzv. premeditace, jež má charakterizovat kvalitu rozhodování pachatele jako spíše racionální, chladnokrevné a nikoliv spontánně emocionální. Jedná-li pachatel po předchozím uvážení, postupuje podle určitého plánu. Pro jednání v afektu je naopak charakteristické, že pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, v určitém emocionálním vypětí, jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda je jeho jednání účelné či nikoliv. O takový případ se v dané věci jednalo. Protože obviněný byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé, že soudy obviněnému nekladou za vinu, že by jednal s rozmyslem či po předchozím uvážení. Nad rámec tohoto závěru se ještě sluší poznamenat, že soud druhého stupně se zabýval tím, zda v daném případě by nepřicházelo v úvahu posoudit jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 odst. 1 tr. zákoníku (obviněný v rámci podaného dovolání tuto námitku neuplatnil), přičemž logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, z jakých důvodů použití této právní kvalifikace nepřichází v úvahu (viz str. 5-6, bod 18. rozsudku soudu druhého stupně).
K argumentaci obviněného, že soudy měly postupovat v případě pochybnosti v jeho prospěch, je nutno uvést, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
Obviněný dále namítá obecně nepřiměřenost uloženého trestu. Takto formulovaná námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když k nápravě vad týkajících se uloženého druhu a výměry trestu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je ovšem dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit, když je třeba zdůraznit, že obviněný pouze obecně uvádí, že trest je nepřiměřený. Přesto je třeba uvést, že obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, když mu byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §140 odst. 1 tr. zákoníku a současně se jednalo o druh trestu, které ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje.
Rovněž námitka obviněného týkající se nepoužití §58 tr. zákoníku při ukládání trestu nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 378/2018, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013). Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že ve vztahu k této argumentaci obviněný v podstatě jen poukazuje na skutečnosti, které vedly soud druhého stupně k uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §140 odst. 1 tr. zákoníku (viz str. 6, bod 22. rozsudku soudu druhého stupně), takže soud druhého stupně skutečnosti při úvaze o trestu vzal v úvahu. Navíc obviněný ani neuvádí, podle jakého odstavce §58 tr. zákoníku měly soudy nižších stupňů postupovat. Jedná se jen o obecné námitky bez nějaké bližší právní argumentace.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání obviněného v neveřejném zasedání, i když obviněný s tímto postupem nesouhlasil. Takový postup totiž umožňuje rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bez ohledu na souhlas obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová