ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.539.2019.1
4 Tdo 539/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovolání obviněného S. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 56/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. 2 T 56/2018, byl obviněný S. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době od 17:30 hodin dne 09.11.2017 do 06:45 hodin dne 10.11.2017 v M., okres P., na adrese R., vědomě a v úmyslu se obohatit, vnikl přes volně přístupný prostor rozestavěné stavby v ulici P. F. v M., k uzamčeným protipožárním dveřím skladu prodejny tabáku, tyto za použití nezjištěného předmětu vypáčil, vnikl do prostoru skladu a prodejních prostor provozovny a odtud odcizil cigarety různých značek v celkové hodnotě 207.796 Kč, cigaretové a dýmkové tabáky různých značek v celkové hodnotě 65.831 Kč, doutníky různých značek v celkové hodnotě 25.690 Kč, SIM karty různých operátorů v celkové hodnotě 6.550 Kč, dobíjecí telefonní kupóny různých operátorů v celkové hodnotě 4.000 Kč, 100 ks poštovních známek á 16 Kč v celkové hodnotě 1.600 Kč, 7 ks dýmek v celkové hodnotě 3.280 Kč, kuřácké potřeby a zapalovače různých druhů v celkové hodnotě 17.780 Kč, propisovací tužky v celkové hodnotě 2.000 Kč, žvýkačky Orbit v celkové hodnotě 780 Kč, tyčinky MARS v celkové hodnotě 130 Kč, igelitové tašky v celkové hodnotě 160 Kč, 5 ks dárkových alkoholických sad „placatka“ v celkové hodnotě 2.500 Kč, 5 ks sad „likérka“ v celkové hodnotě 1.140 Kč, elektronické cigarety různých značek, příslušenství k elektronickým cigaretám a náplně do elektronických cigaret v celkové hodnotě 74.584 Kč a finanční hotovost v drobných mincích v celkové hodnotě 1.000 Kč, čímž způsobil poškozené Z. M., se sídlem Ch., celkovou škodu na odcizených věcech ve výši 414.821 Kč a na poškození protipožárních dveří skladu škodu ve výši 2.990 Kč, dále z provozovny odcizil vrtačku značky BOSCH v hodnotě nejméně 3.000 Kč, vrtačku značky METABO v hodnotě nejméně 4.000 Kč, přímočarou pilu značky NAREX v hodnotě nejméně 1.500 Kč a pánskou zimní pracovní obuv značky PANDA v hodnotě nejméně 1.000 Kč, čímž způsobil poškozené Z. M., narozené XY, bytem XY, na odcizených věcech škodu ve výši nejméně 9.500 Kč, přičemž celková škoda na odcizených věcech činí 424.321 Kč a na poškození 2.990 Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Z. M., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 385 821 Kč a ve výši 9 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. 2 T 56/2018, podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tak, že jej usnesením ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve uvedl, že jeho dovolání směřuje jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Oběma soudům nižších stupňů vytkl, že se dopustily nesprávného právního posouzení skutku, z čehož plyne i věcně nesprávné rozhodnutí o jeho vině a trestu. Uvedl, že se nedopustil trestněprávního jednání uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně a že hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně je v extrémním nesouladu se zásadami logiky a se zásadou presumpce neviny. Proces vedoucí k jeho odsouzení shledává nespravedlivým, jelikož soudy nižších stupňů podle něj nezkoumaly veškeré potřebné skutečnosti. Obviněný namítal, že soud prvního stupně se při rozhodování o vině opíral o jediný nepřímý důkaz, kterým byly stopy DNA na místě činu, když provedeným dokazováním nebyla nijak vyvrácena verze obhajoby, že by stopy DNA na místo činu mohla přenést další osoba. V této souvislosti odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu stran možnosti odsouzení obviněného pouze na základě nepřímých důkazů, konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, či nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10. Obviněný namítal, že v jeho věci nebyl ucelený řetězec nepřímých důkazů utvořen. Stopy DNA nalezené na místě činu nemohou jednoznačně prokazovat, že by se na místě činu nacházel, naopak z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí svědků I. a N. H.) plyne, že se v době spáchání trestného činu na místě činu nenacházel. Dodal, že argumentace soudů nižších stupňů ohledně toho, proč nevypovídal na Policii ČR, proč již v přípravním řízení neuvedl, že se v rozhodné době nacházel jinde či proč člověk, který by měl k dispozici kapesník s jeho DNA, nenechal na místě činu přímo tento kapesník, ale realizoval přenos takovým způsobem, jakým popisuje, jsou pouhými spekulacemi, jež nejsou podloženy jakýmikoliv důkazy, a proto zůstává skutečností, že ve světle citovaných nálezů Ústavního soudu nebyla jeho vina prokázána. Soudy nižších stupňů se pouze snažily vyvrátit jeho obhajobu, nikoliv však prokázat jeho vinu, kterou podle jeho názoru ani pouze na základě nepřímých důkazů není možné prokázat. Uzavřel tedy, že vzhledem k tomu, že proti němu nesvědčil žádný jiný důkaz než identifikace jeho DNA profilu na dvou předmětech na místě činu, je nezbytné dojít k závěru, že jeho vina nebyla dostatečně a bez rozumných pochybností prokázána. Pokud panovaly rozumné pochybnosti o jeho vině a byl přesto odsouzen, tak se nepochybně jedná o porušení zásady presumpce neviny, jež nepochybně zakládá extrémní nesoulad provedeného dokazování s právními závěry. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. 2 T 56/2018 a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dnešního dne k podanému dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména nalezené stopy DNA obviněného na místě činu na dvou předmětech) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tyto námitky přitom navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Okresní soud v Písku v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného. Je třeba proto konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Námitky skutkového charakteru podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že nelze v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně spatřovat extrémní rozpor.
K námitce obviněného, že byl usvědčen pouze na základě jednoho nepřímého důkazu (stopy DNA obviněného na místě činu), Nejvyšší soud uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné, než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396).
V nyní posuzovaném případě však nebyl proveden pouze tento jeden nepřímý důkaz, ale byly provedeny i další důkazy. Stěžejními důkazy vztahující se k prokázání skutečnosti, zda se obviněný v inkriminovanou dobu na místě činu nacházel, byly nepochybně i výpovědi svědků I. H. a N. H., jež svědčily ve prospěch obviněného. Otázkou jejich věrohodnosti, resp. věrohodnosti obhajoby obviněného, že se v inkriminovanou dobu nacházel u jmenovaných svědků, kde oslavovali narozeniny svědka I. H., se přitom soud prvního stupně, potažmo i soud odvolací dostatečně zabýval a přesvědčivě odůvodnil, proč tuto jeho obhajobu shledal ryze účelovou a nevěrohodnou.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že v dané věci existoval proti obviněnému fakticky jeden usvědčující důkaz a že takováto důkazní situace je v trestním řízení z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech proto musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou také povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (srov. §2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 357/16).
Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud musí s ohledem na uvedené konstatovat, že oba soudy nižších stupňů těmto požadavkům dostály, a v dovolání tvrzená pochybení soudů prvního a druhého stupně proto neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před těmito soudy nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, když především soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů (zejména právě k výpovědím jmenovaných svědků a k opatřeným stopám DNA obviněného), které obviněný v dovolání zpochybňoval. Za klíčové přitom Nejvyšší soud považuje, že jakkoliv ve svých skutkových závěrech vyšel soud prvního stupně jako soud nalézací především z onoho nálezu biologického materiálu obviněného na místě činu, tak se dostatečně zabýval obhajobou obviněného týkající se možného přenosu jeho DNA jinou osobou skrze použitý kapesník a vůbec i samotnou možností takovéhoto přenosu. Své závěry přitom i v tomto ohledu přesvědčivě a logicky odůvodnil. Jak bylo již uvedeno, soud prvního stupně se důsledně vypořádal rovněž s výpověďmi svědků H., a tím i s obhajobou obviněného. Rovněž odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení podrobně s námitkami obviněného v tomto směru vypořádal. Nelze tedy souhlasit s obviněným, že by oba soudy nižších stupňů jeho obhajobu naprosto pominuly. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že soudy vycházely pouze z jednoho nepřímého důkazu, neboť tento nestál zcela osamocen, byť byl jediným usvědčujícím důkazem, ale byl hodnocen ve vzájemné propojenosti s dalšími provedenými důkazy a s ohledem na všechny okolnosti daného případu.
Důkazy byly přitom provedeny procesně přípustným způsobem a jejich hodnocení v odůvodnění soudních rozhodnutí respektuje obsah provedeného dokazování, k tzv. deformaci důkazů či svévoli při jejich interpretaci nedošlo. Zjištění zejména soudu prvního stupně mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popírá. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Rozhodnutí soudu přitom nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud proto nepochybil, pokud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné poté, co sám důkladně rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal. Nejvyšší soud nezjistil ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými.
S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. 2 T 56/2018 netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Jelikož většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla uplatňována již v předchozích stadiích trestního řízení, a to i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, je třeba dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Judikatura totiž vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného S. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zřejmě neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu