ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.584.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 584/2019- 614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného O. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 83/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 34 T 83/2018, byl obviněný O. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 7. 10. 2017 v době kolem 23.50 hodin na svatbě v restauraci XY čp. XY v XY, okres Zlín, za přítomnosti svatebních hostů po předchozí slovní rozepři ohledně nedovolené hry na klávesy udeřil poškozeného P. B., nar. XY, do pravého spánku, následně se oba chytli za oděv pod krkem, kdy poškozený tlačil obžalovaného od aparatury, načež poté, co poškozeného uchopil zezadu za paže R. H. a odtáhl ho, obžalovaný O. H. P. B. silně chodidlem pravé nohy kopl do levé dolní končetiny v oblasti kolene, při vstávání ze země ho ještě udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil impresivní (vpáčenou) zlomeninu zevního kondylu kosti bércové s posunem kostního fragmentu a pohmoždění měkkých tkání okolí očního bulvu vlevo, což si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové ambulanci Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, a. s. a následnou hospitalizaci na Traumatologickém oddělení téže nemocnice do 9. 10. 2017, kdy měl nasazenou vysokou sádru bez podpadku na postižené končetině, v důsledku čehož byl poškozený citelným způsobem omezen v běžném způsobu života po dobu 11 týdnů, kdy toto omezení spočívalo zejména v bolestech a výrazném omezení pohyblivosti a sebeobsluhy poškozeného, kdy se mohl pohybovat pouze za pomocí berlí bez jakékoliv zátěže poraněné levé dolní končetiny.
Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud ve Zlíně obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 39 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil dále obviněnému povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to VZP České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, v částce 50 595 Kč a P. B., nar. XY, bytem XY, v částce 213 306 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku odkázal poškozeného P. B. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 34 T 83/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozeného P. B. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému P. B. na náhradě škody částku 108 207 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 51 040 Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 6 To 234/2018 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný následně uvádí, že nesprávné právní posouzení spatřuje zejména v nesprávné aplikaci ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., v nesprávném právním posouzení naplnění všech znaků trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nesprávném posouzení vzniku škody a nemajetkové újmy v důsledku nerespektování pravidel adhezního řízení.
Ve vztahu k porušení zásady volného hodnocení důkazů obviněný namítá, že soud druhého stupně zcela rezignoval na svoji funkci přezkumné instance, když bez jakéhokoliv důkladnějšího zkoumání konkrétních skutečností paušálně aproboval postup soudu prvního stupně. Tímto postupem bylo vyprázdněno jeho právo na účinný přezkum podle č. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, když z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že soud druhého stupně nemůže toliko schválit závěry soudu prvního stupně, ale musí se zásadními otázkami, které mu byly předloženy skutečně zaobírat. Současně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik stručně, aby pod ním nemohly být uplatněny námitky procesního charakteru. Dovolatel v tomto směru odkazuje na znění §2 odst. 5, 6 tr. ř., §254 odst. 1 tr. ř., přičemž uvádí, že tato ustanovení soud druhého stupně nerespektoval, když se přezkumu hodnocení důkazů soudem prvního stupně věnuje pouze ve dvou odstavcích a podle jeho názoru se nevypořádal ani s jednou z jeho odvolacích námitek.
Dovolatel dále uvádí, že soud prvního stupně si pochybnosti ve věci vyložil ve prospěch poškozeného, čímž porušil zásadu in dubio pro reo. Porušení této zásady vyvozuje ze způsobu hodnocení výpovědi policisty, který prováděl vytěžení osob bezprostředně po incidentu. Soud prvního stupně obsah jeho výpovědi znevěrohodnil s odůvodněním, že jen těžko může úřední záznam obsahovat to, co poškozený řekl. Následně soud své závěry zdůvodnil tím, že poškozený nebyl ve stavu, aby mohl být řádně vytěžen, aniž by ovšem vzal v úvahu, že poškozený byl schopen plnohodnotně hovořit s policistou a v sanitce debatoval o muzice (viz č. l. 202). Soud druhého stupně se nepokusil ve svém rozhodnutí zodpovědět otázku, zda provedené hodnocení odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Současně dovolatel namítá, že úvahy soudu prvního stupně ohledně posouzení věrohodnosti svědků jsou nepřezkoumatelné, když ohledně svědků, kteří svědčili v jeho prospěch, výslovně konstatoval, že tito nepůsobili na soud vůbec přesvědčivě, aniž by uvedl, co ho k tomuto závěru vedlo. Rovněž hodnocení výpovědi poškozeného a členů jeho kapely je nepřezkoumatelné, neboť ačkoliv v jejich výpovědích byly rozpory, tak uvedl, že tyto jsou pochopitelné a svůj závěr v tomto směru nijak nezdůvodnil. Ve vztahu k hodnocení jeho výpovědi zdůrazňuje, že soud prvního stupně prezentuje svůj subjektivní negativní dojem ohledně jeho osoby, ačkoliv u hlavního líčení vykonával práva, která mu náležela podle trestního řádu. Soud prvního stupně nijak nehodnotil věrohodnost poškozeného, který prokazatelně lhal v tvrzení ohledně absolutní pracovní neschopnosti, ačkoliv absolvoval několik mnohahodinových akcí, na kterých vystupoval. Poukazuje i na motivaci výpovědi poškozeného, jež vyplývá z výpovědi jeho přítelkyně.
Obviněný rovněž zdůrazňuje, že některé události, které má soud prvního stupně za prokázané, se nemohly z objektivních důvodů takřka stát, když k incidentu mělo dojít na pódiu a byly zde hudební nástroje. Poukazuje rovněž na skutečnost, že neovládá žádné bojové umění a že jeho podnapilost vylučovala, aby byl takového kopu vůbec schopen.
Dále uvádí, že soudy nižších stupňů nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu týkající se dvou odlišných verzí události, když v takovém případě jsou kladeny zvýšené požadavky na kvalitu odůvodnění a výpovědi svědků, které soudy považují za věrohodné, nesmí vykazovat žádné prvky, které by vedly k pochybnostem o jejich pravdivosti. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že verze poškozeného o průběhu skutkového děje nebyla prezentována od začátku, a proto ji nelze považovat za konzistentní. Navíc poškozený u hlavního líčení uvedl, že policistou vytěžen nebyl, což se rovněž nezakládalo na pravdě.
Další pochybení soudů nižších stupňů obviněný dovozuje z existence tzv. opomenutých důkazů, když tyto nevyslechnuly jím navrhované svědky k činnosti nahrávacího studia poškozeného, přičemž výpovědi těchto navrhovaných svědků byly významné pro posouzení nároku poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy. Soud prvního stupně se jeho návrhy na doplnění dokazování nijak nezabýval, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu a jeho protiústavnost. Podle obviněného také soud druhého stupně porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., když v rámci odvolacího řízení byly předloženy dva znalecké posudky, přičemž jeden nijak nehodnotil (posudek znaleckého ústavu) a ohledně druhého se nijak nevyjádřil. Dále namítá způsob vypořádání se s jeho námitkami ohledně protokolace soudu prvního stupně, když přístup soudu druhého stupně proti jeho stížnosti byl pouze formální, přičemž v tomto směru podrobně poukazuje na rozpory mezi protokolací a tím co svědci vypověděli. Navíc usnesení procesní povahy nebyla prokazatelně vyhlášena, ovšem v protokolu zaznamenána jsou.
Dovolatel rovněž namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně jeho jednání právně posoudily jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by přihlédly k určitým specifikům věci, tak jak to vyžaduje Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích. Podle jeho názoru nelze uzavřít, zda čin by spáchán veřejně jen odkazem na počet osob, před kterými k činu došlo, když objektem uvedeného trestného činu je klidné občanské soužití a veřejný klid a pořádek. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že k incidentu došlo na rodinné oslavě, takže mohlo dojít k eventuálnímu narušení „interních vztahů“ mezi rodinou či osobami si blízkými, takže k narušení klidných občanských vztahů mezi rodinou či osobami blízkými v podobě neuctivého a urážlivého postoje k občanskému soužití dojít nemohlo. Odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze kterého vyplývá, že napadení, k němuž dojde veřejně či na místě veřejnosti přístupném, nemusí být vždy výtržností. Zdůrazňuje, že i pokud by jeho spor s poškozeným proběhl způsobem, který je popsán v rozsudku, tak by jen velmi obtížně mohla být dovozována společenská škodlivost jeho jednání.
Obviněný dále vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně nerespektoval obecná pravidla pro adhezní řízení, když důkazní břemeno leží na poškozeném, který musí doložit a prokázat všechny své nároky. Zdůrazňuje, že poškozený prokazatelně v řízení několikrát lhal, když uvedl, že do 8. 4. 2018 nevykonával pracovní aktivity, ačkoliv bylo doloženo, že poškozený se účastnil kulturních akcí a obsluhoval klávesy, a to již od konce roku 2017. Není také pravdivé jeho tvrzení, že by nahrávací studio poškozeného nefungovalo, když minimálně fungovalo od února 2018, což poškozený prezentoval na svém facebookovém profilu. Následně obviněný zpochybňuje vznik škody v podobě ušlého zisku spočívajícího ve zmařené nahrávce hudebníka M. M., který je přítelem poškozeného a s ohledem na skutečnost, že tento naposledy realizoval nahrávací činnost v roce 2015, nic nenasvědčuje tomu, že by měl v roce 2017 nějakou nahrávku realizovat. Za takové situace měly soudy M. M. vyslechnout jako svědka. Soudy nižších stupňů ani neuvedly, na základě jakých důkazů považovaly tento nárok poškozeného za oprávněný. Jejich postup je v rozporu s čl. 36 Listiny a ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Soudy se také nezabývaly při spoluzavinění poškozeného možností moderace nároku na náhradu škody (viz §2918 občanskému zákoníku). Použití moderace by bylo na místě, když reakce poškozeného, i kdyby došlo k následku popsanému v rozsudku, byla zcela nepřiměřena jeho jednání. Šlo o zcela banální situaci a on jen chtěl zahrát pár tónů. Soud druhého stupně také pochybil, pokud při stanovení výše bolestného tuto odbornou otázku posuzoval sám, aniž by výše bolestného byla předmětem znaleckého zkoumání.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, popř. soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 532/2019 nejprve zrekapitulovala řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a z jakých konkrétních skutečností jeho naplnění dovozuje. Následně poukazuje na předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zdůraznila, že výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů či zpochybňování skutkových závěrů.
Podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů ve věci řádně objasnily skutkový stav věci, když při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve věci nelze spatřovat žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak namítá obviněný. Rovněž odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., když tyto přesvědčivě odůvodnily, proč považují výpovědi svědků, tedy poškozeného a jeho kapely za přesvědčivé a kterými důkazy jsou jejich výpovědi podporovány. Stejně tak řádně odůvodnily, z jakých důvodů neuvěřily obhajobě obviněného a části svědků. Namítané porušení zásady in dubio pro reo není podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, když se jedná o procesní institut.
Pod zvolený dovolací důvod lze s určitou mírou tolerance podřadit námitky týkající se naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přestože část argumentace vychází z jiných skutkových zjištění. Podle státní zástupkyně se soud prvního stupně otázkou této zvolené právní kvalifikace řádně zabýval (viz str. 10 rozsudku prvního stupně), stejně jako soud druhého stupně (viz bod 12. rozsudku soudu druhého stupně). Současně odkazuje na okolnosti případu, skutečnost, že obviněný jednal zákeřným způsobem a že jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť forma úmyslu není explicitně vyjádřena, ovšem lze ji odvodit z odůvodnění rozsudku, přičemž z pohledu tohoto závěru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 77/2016.
Rovněž námitku nedostatku společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze považovat podle státní zástupkyně za důvodnou. V tomto směru odkazuje na okolnosti případu a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpj 301/2012. Byl rovněž naplněn zpochybňovaný znak, že se obviněný výtržnictví dopustil veřejně, když se trestné činnosti dopustil nejméně před 13 osobami, když nelze také pominout, že obviněný útočil na obličej poškozeného a na jeho koleno, takže jeho jednání ve zvýšené míře narušovalo občanské soužití.
Ohledně námitek ve vztahu k výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy odkazuje na ustanovení §2958 občanského zákoníku, které upravuje nároky při újmě na zdraví a zdůrazňuje, že výše bolestného byla stanovena v souladu s Metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy, přičemž k jejímu určení není třeba přibírat znalce. Ve vztahu k neprovedení výslechu M. M. uvádí, že se jedná o skutkovou námitku, navíc soudy vyšly z výpovědi poškozeného a smlouvy o dílo.
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu. Zároveň vyslovila, že se neztotožňuje s žádostí obviněného o přerušení výkonu trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení zásady volného hodnocení důkazů, nedodržení zásady in dubio pro reo, v nepřezkoumatelném posouzení hodnověrnosti svědků, v nemožnosti některých soudem tvrzených skutkových zjištěních, v nesprávném hodnocení výpovědí dvou protichůdných skupin svědků, v existenci opomenutých důkazů a v nesprávném posouzení naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a v nesprávném posouzení vzniku škody a nemajetkové újmy na straně poškozeného.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod lze ovšem podřadit pouze částečně, neboť konkrétně právně relevantním způsobem uplatnil obviněný námitku týkající se naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu k zbývající argumentaci je třeba uvést, že tuto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, ovšem fakticky zpochybňuje jednak rozsah dokazování, jednak způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, uplatněné argumenty primárně směřují do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (soudy uvěřily výpovědi poškozeného a svědků svědčící v jeho prospěch), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], považuje za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě odůvodnily, zejména soud prvního stupně. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru je současně také třeba zdůraznit, že soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování, když ve věci se konalo několik hlavních líčení, v jejichž rámci provedl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně velmi přesvědčivým způsobem odůvodnil, na základě jakých důkazů formuloval skutkový stav vyjádřený v popisu skutku (viz str. 5-10 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně (viz str. 2-3, bod 6. – 11. rozsudku soudu druhého stupně) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když jeho úvahám nelze vytknout žádnou nesprávnost nebo nelogičnost. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně provedl i některé obhajobou navrhované důkazy a s těmito se ve svém odůvodnění zabýval (viz např. hodnocení obhajobou předložených znaleckých posudků – str. 6, bod 10. rozsudku soudu druhého stupně). Současně zdůvodnil neprovedení dalších požadovaných důkazů (viz str. 6, bod 9. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Nad rámec shora naznačených závěrů z pohledu jednotlivých námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit některé skutečnosti. Obviněný především namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. soudem druhého stupně, když tento se podle jeho názoru nevypořádal s jeho námitkami. Především je třeba uvést, že zásada volného hodnocení důkazů je obsažena v §2 odst. 6 tr. ř. a má procesní povahu, když podle této zásady soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů současně znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a ani váhu jednotlivých důkazů, když ovšem citovaná zásada neznamená libovůli (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/09). Z tohoto pohledu je kladen zvýšený důraz na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí musí odpovídat ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
Jak již bylo naznačeno, zásada volného hodnocení důkazů má procesní charakter a proto nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod s výhradou situace, kdy by způsob hodnocení provedených důkazů byl extrémně vadný a zakládal by existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Naznačený závěr odpovídá rovněž konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se ovšem nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor a tento ani obviněný výslovně nenamítá. Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. Zároveň je nezbytné zdůraznit, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Porušení práva na spravedlivý proces, jenž je ze strany obviněného namítáno, nelze spatřovat ani v tom, že soud druhého stupně v rámci vypořádávání se s námitkami obviněného odkázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně. Zde je nezbytné konstatovat, že obviněný v rámci podaného odvolání v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně a tento na jeho obhajobu reagoval, tedy neignoroval ji, když logickým způsobem zdůvodnil, jak ji hodnotí, konkrétně na základě kterých důkazů ji má za vyvrácenou, kterým svědkům uvěřil a kterým nikoliv a z jakých důvodů (viz str. 8-10 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jeho hodnocení nenese známky libovůle. Za takové situace je zcela nadbytečné, aby soud druhého stupně podrobně opakoval argumentaci soudu prvního stupně, když na řízení před soudy prvního a druhého stupně je třeba pohlížet jako na jedno řízení, týkající se stejného skutku a stejného obviněného, jehož výsledek je vyjádřen pravomocně v rozhodnutí soudu druhého stupně, které ovšem nelze oddělit od řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nemůže být porušeno jen tím, že odvolací soud ohledně skutkových zjištění v odůvodnění svého rozsudku jen stručně odkáže na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, 6 Tdo 690/2010-I,) zejména za situace, když se soud druhého stupně nijak neodchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně. O takový případ se v dané věci jedná, když soud druhého stupně změnil toliko výrok o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy, přičemž změny těchto výroků řádně a dostatečným způsobem zdůvodnil (viz str. 7-8, body 14. – 16. rozsudku soudu druhého stupně). Navíc soud druhého stupně v rámci svého rozhodnutí zdůvodnil i neprovedení všech požadovaných důkazů, když zároveň jak již bylo naznačeno, doplnil dokazování, když konstatoval znalecké posudky předložené obhajobou a tyto nově provedené důkazy hodnotil v kontextu již provedených důkazů (viz str. 6, body 9. – 10. rozsudku soudu druhého stupně). Proto nelze námitku obviněného ohledně porušení spravedlivého procesu považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem.
Obviněný dále namítá porušení zásady in dubio pro reo, když konkrétně uvádí, že soud prvního stupně si toto pravidlo vyložil tak, že ho aplikoval ve prospěch poškozeného, přičemž zároveň poukazuje na výpověď policisty, který zakročoval na místě činu bezprostředně a že soud druhého stupně měl posoudit, zda způsob hodnocení výpovědi tohoto svědka odpovídá zásadám formální logiky. Obecně k argumentaci zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že předmětná zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačený závěr považuje za vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou výpovědi policisty zakročujícího na místě činu zabýval, tuto nepominul, když logickým způsobem objasnil, z jakých důvodů k jeho výpovědi přistupuje velmi obezřetně, přičemž nepominul ani skutečnost, že samotný poškozený uvedl, že ho policista na místě nevyslýchal (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně obhajobou uváděné skutečnosti neignoroval, tyto řádně v rámci hodnocení všech provedených důkazů hodnotil. Z pohledu námitek obviněného je vhodné odkázat na záznam rychlé záchranné služby o výjezdu, která na místě zasahovala bezprostředně a poskytovala poškozenému nezbytnou lékařskou pomoc, ze kterého se podává, že poškozený ihned ošetřujícímu personálu sdělil, že „dostal kopanec do kolene“. Z tohoto vyjádření je nepochybné, že poškozený ihned po incidentu uváděl stejnou příčinu vzniku zranění, jako ve svých procesně použitelných výpovědích, takže i z tohoto pohledu je třeba hodnotit výpověď na místě zakročujícího policisty M. K., když také nelze pominout, že údajné vyjádření poškozeného zakročujícímu policistovi není nijak verifikováno, např. podpisem poškozeného.
Nad rámec tohoto závěru ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že na rozdíl od soudů nižších stupňů má za to, že není možno příslušníka Policie ČR, který se dostavil na místo činu při plnění svých pracovních povinností a vyžadoval od osob nacházejících se na místě podání vysvětlení podle §61 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky v platném znění (dále zákon o policii), následně vyslýchat jako svědka k tomu, co tyto osoby uvedly v rámci podání vysvětlení podle zákona o policii. Obecně lze uvést, že možnost požadovat vysvětlení od fyzických osob podle zákona o policii upravuje §61 zákona o policii. V dané věci bylo vysvětlení požadováno podle §61 písm. a) zákona o policii, podle něhož může Policie požadovat potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele. Toto ustanovení je využitelné před zahájením úkonů v trestním řízení, po zahájení úkonů v trestním řízení je třeba postupovat podle §158 odst. 6 tr. ř. Otázkou použitelností úředních záznamů o vysvětlení podaných na základě zákona o policii v trestním řízení se zabývá výkladové stanovisko nejvyšší státní zástupkyně č. 5/2003 ze dne 6. června 2003, na které navazuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 81/2016 – 35. Z tohoto stanoviska a citovaného rozhodnutí vyplývá, že úřední záznamy o vysvětlení opatřené §61 zák. o policii jsou zásadně použitelné v trestním řízení obdobným způsobem jako úřední záznamy sepsané o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., neboť i ony slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení v předchozím řízení podala, byla v trestním řízení vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Z pohledu této naznačené argumentace lze uzavřít, že úřední záznamy o podaných vysvětleních podle §61 odst. 1 písm. a) zákona o policii nelze v trestním řízení použít jako důkaz, jejich primární účel spočívá jednak v tom, že policejní orgán na jejich podkladě musí následně zvážit, zda určité jednání naplňuje znaky přestupku či trestného činu, popř. se jedná o jiné jednání a po vyřešení této otázky rozhodnou o dalším postupu ve věci, tedy zda budou zahájeny úkony trestního řízení či věc bude řešena jako přestupek, popř. odložena, jednak na základě tohoto úředního záznamu zvažuje, zda osobu, která podala vysvětlení bude v dalším řízení nutno vyslechnout jako svědka (podle trestního řádu, popř. správního řádu). Z pohledu shora naznačených závěrů lze uzavřít, že v trestním řízení nelze vyslýchat policisty k obsahu úředních záznamů, které byly sepsány podle §61 odst. 1 písm. a) zákona o policii, z toho pohledu, co jednotlivé osoby podávající vysvětlení uvedly. Připuštění takové možnosti by ve své podstatě znamenalo obcházení zákona, konkrétně ustanovení o možnosti použití úředních záznamů učiněných podle §158 odst. 3, 4 tr. ř. v trestním řízení, když jak již bylo naznačeno shora, na možnost použití úředních záznamů učiněných podle §61 odst. 1 písm. a) zákona o policii, je třeba aplikovat ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03). Vzhledem ke shora naznačeným závěrům je třeba mít za to, že soud prvního stupně neměl výslech policisty, který zasahoval na místě a požadoval od přítomných osob podání vysvětlení podle §61 odst. 1 písm. a) zákona o policii, k obsahu podaných vysvětlení vůbec připustit jako důkazní prostředek.
Pokud obviněný dále zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů z pohledu jeho hodnocení důkazů tvrzením, že poškozený byl schopen debatovat v sanitce o muzice, přičemž výslovně odkazuje na č. l. 202, tak je třeba zdůraznit, že obviněný poukazuje na obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaný s P. O. (zdravotnickým záchranářem) postupem podle §158 odst. 6 tr. ř., který nebyl v řízení proveden jako důkaz (viz §211 odst. 6 tr. ř.), přičemž obviněný ani výslech osoby podávající vysvětlení nepožadoval. Obviněný tedy staví svou dovolací argumentaci na tvrzení, které nebylo předmětem dokazování, takže z tohoto pohledu je jeho námitka zcela lichá, navíc pomíjí další skutečnosti, které z tohoto úředního záznamu vyplývají.
Obviněný další pochybení soudů nižších stupňů spatřuje v tom, že podle jeho názoru nepřezkoumatelným způsobem hodnotily věrohodnost výpovědí slyšených svědků. Rovněž tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková má procesní charakter. Přesto je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně otázce věrohodnosti všech slyšených osob věnoval náležitou pozornost, když podrobně rozebral výpovědi slyšených svědků, zabýval se rozpory v jejich výpovědích a tyto hodnotil, přičemž následně odůvodnil, na podkladě jakých skutečností považuje výpovědi svědků za věrohodné (skupina svědků A) a na základě jakých skutečností neuvěřil výpovědím dalších svědků (skupina B). Pokud obviněný zpochybňuje výpověď poškozeného ohledně délky jeho pracovní neschopnosti, tak je třeba uvést, že poškozený se k tvrzení obhajoby ohledně své účasti na hudebních akcích vyjádřil, když výslovně připustil, že některých akcí se zúčastnil, neboť se chtěl dostat mezi lidi, ale že mohl maximálně zahrát jednu či dvě písně a že za to nedostal žádnou odměnu. Výpovědi poškozeného nakonec odpovídá i vyjádření znalců ohledně průběhu léčby poškozeného a době jeho omezení v běžném způsobu života, včetně toho, v čem toto omezení konkrétně spočívalo. Proto tato tvrzená skutečnost nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného. Současně je třeba zdůraznit, že je nezbytné odlišovat pracovní neschopnost, která znamená, že určitá osoba není schopna vykonávat své zaměstnání podle standardu kladených na tuto pracovní činnost od schopnosti provádět krátkodobě určité činnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že závěr o vině obviněného není založen jen na výpovědi poškozeného, ale i na výpovědích svědků, na které poukazuje soud prvního stupně, ale i na dalších objektivních důkazech, zejména lékařských zprávách a závěrech znaleckých posudků vypracovaných v dané věci, když všichni znalci, včetně znalců obhajoby nevyloučili možnost vzniku zranění způsobem popsaným poškozeným. Stejně tak nelze dovozovat nevěrohodnost výpovědi poškozeného z pohledu tvrzení svědkyně K. N., že jí poškozený měl říci, že budou platit, když nikdo jiný toto neslyšel, přičemž je třeba poukázat na skutečnost, že i její tvrzení, že poškozený měl nohu přes nohu a smál se, se jeví jako nevěrohodné, když poškozený byl prokazatelně zraněn a do sanitky ho podle jejího vlastního vyjádření nesli na židli.
Rovněž námitka obviněného, že některá skutková zjištění jsou objektivně nemožná, směřuje do oblasti skutkových zjištění a jako taková stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. V dané souvislosti se sluší jen poznamenat, že pokud poškozený a svědci hovoří o tzv. karatistickém kopu, tak svědci pouze slovně vyjadřují, jak kop z jejich pohledu vypadal, takže skutečnost, že obviněný podle svého vyjádření žádné bojové sporty neovládá, je nerozhodná, stejně tak jeho podnapilost. Fakt, že určitá osoba je podnapilá nelze interpretovat tak, že není schopna napadnout jinou osobou a tuto vážně zranit, naopak v běžném životě je obvyklé, že právě podnapilé osoby způsobují velmi často jiným osobám závažné zranění, včetně smrtelných následků. V tomto směru je třeba i poukázat na jistou nelogičnost v tvrzení obviněného, když tento se na jedné straně sice dovolává své podnapilosti, ovšem na druhé straně je zcela schopen popsat své jednání při incidentu.
Rovněž odkaz obviněného na údajné nerespektování judikatury Nejvyššího soudu (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96) fakticky směřuje do způsobu hodnocení důkazů a jako takový nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze zdůraznit, že zejména soud prvního stupně se oběma verzemi prezentovanými na jedné straně obviněným a částí svědků a na druhé straně poškozeným a částí svědků zabýval a řádně zdůvodnil, na základě kterých důkazů formuloval skutkový stav, když, jak již bylo naznačeno, se zabýval i rozpory mezi provedenými důkazy. Z pohledu jednotlivých námitek je třeba odkázat na předchozí úvahy Nevyššího soudu, ale především odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnosti, že svědci podporující verzi poškozeného na dotaz obhajoby připustili, že se o incidentu bavili před podáním svědectví u soudu, nelze automaticky interpretovat tak, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné. Je zcela běžné, že osoby, které se znají a mají k sobě určitý vztah, o určitých událostech následně hovoří, když jak bylo opakovaně uvedeno, věrohodnost výpovědi poškozeného podporují nejen výpovědi svědků, na které poukazuje soud prvního stupně, ale i další provedené důkazy.
Obviněný dále namítá, že soudy neprovedly všechny požadované důkazy a výslovně dovozuje existenci tzv. opomenutých důkazů. K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba podotknout, že soud druhého stupně na základě návrhu obviněného doplnil v rámci odvolacího řízení dokazování, když jako důkazní prostředky provedl navrhované znalecké posudky předložené obhajobou a tyto v souladu s ostatními provedenými důkazy hodnotil, tedy neopominul je. V tomto směru je třeba uvést, že ani tyto předložené znalecké posudky nevyvracejí výpověď poškozeného ohledně mechanismu vzniku zranění a závěry znaleckých posudků provedených v rámci řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k zbývajícím návrhům na doplnění dokazování lze konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně řádně zdůvodnily, z jakých důvodů považují provádění dalších navrhovaných důkazů za nadbytečné a Nejvyšší soud na jeho zdůvodnění zcela odkazuje (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6, bod 9. rozsudku soudu druhého stupně). Zde je na místě zdůraznit, že soudy v případě rozhodování o nároku na náhradu škody týkající se nerealizovaných zakázek v nahrávacím studiu odkázaly poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních s výjimkou nerealizované vánoční nahrávky pro hudebníka M. M., která byla doložena smlouvou o dílo. Takže z tohoto pohledu navrhované důkazy skutečně nemohly přispět k náležitému objasnění věci. V dané souvislosti je třeba poukázat na to, že účelem dokazování v trestním řízení není provést každý požadovaný důkaz, nýbrž zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Vzhledem k rozsahu dokazování lze mít za to, že soudy nižších stupňů dostály svým povinnostem, když zjistily takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, jak to vyžaduje §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Ve vztahu k námitkám obviněného k protokolaci u hlavního líčení je možno uvést, že tyto rovněž nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Platí, že námitky proti protokolaci lze uplatnit postupem podle §57 odst. 1 tr. ř., přičemž proti rozhodnutí o uplatněných námitkách je přípustná stížnost. Obviněný v předmětné věci uplatnil námitky proti protokolaci a o těchto bylo již pravomocně rozhodnuto, takže práva obviněného byla v dané věci zachována a respektována. Navíc je třeba uvést, že tvrzené nedostatky protokolace nejsou takového rázu, aby podstatným způsobem změnily obsah výpovědí svědků, když soud prvního stupně se i zabýval tím, zda k zranění poškozeného mohlo dojít pádem, jak tvrdila obhajoba (viz námitka proti protokolaci výpovědi svědka Z. K.). Tvrzená skutečnost, že snad soud prvního stupně nevyhlásil usnesení procesní povahy, ovšem v protokolu je zaznamenal (konkrétně usnesení o zamítnutí upuštění od výslechu svědků M., K. a dalšího dokazování), rovněž nezakládá zvolený dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že se jedná o jisté formální pochybení soudu prvního stupně (viz zvukový záznam), které ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť se jednalo o procesní rozhodnutí, proti kterému není stížnost přípustná, přičemž soud prvního stupně řádně zdůvodnil neprovedení těchto důkazů jednak v rámci hlavního líčení (viz zvukový záznam), jednak v rámci písemného odůvodnění rozsudku, čímž byla obhajobě dána možnost seznámit se s důvody takového postupu a možnost reakce na ně.
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněného stran nenaplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se o námitku týkající se právního posouzení skutku, když obviněný namítá, že pojetí znaku, že se činu dopustil veřejně je ryze formální a že nebyly zohledněny všechny specifikace jeho jednání a že jeho jednání hrubě nenarušovalo veřejný klid a pořádek, když současně namítá, že nebyla naplněna společenská škodlivost.
Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele. Trestný čin je spáchán veřejně mimo jiné tehdy, je-li spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými [viz §117 písm. b) tr. zákoníku]. Přitom musí jít o osoby odlišné od pachatele, které jsou způsobilé jeho konkrétní projev nejen postřehnout, ale také mu porozumět (tj. pochopit jeho obsah a smysl).
Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný spáchal veřejně výtržnost tím, že napadl jiného. Z pohledu argumentace obviněného je třeba konstatovat, že ve věci byly naplněny znaky objektivní stránky přečinu výtržnictví, když přečin byl nepochybně spáchán veřejně. Je tomu tak proto, neboť na místě byly přítomny nejméně tři osoby současně odlišné od obviněného, konkrétně nejen svatební hosté, ale i členové kapely, která na místě hrála a personál restaurace. Počet osob přítomných na místě činu tak výrazně překračoval požadovaný počet osob pro naplnění znaku, že čin byl spáchán veřejně. Nejvyšší soud současně vzhledem k námitkám obviněného považuje za vhodné zdůraznit, že skutečnost, že by incidentu byli přítomni jen svatební hosté, tedy osoby, u kterých lze obvykle předpokládat bližší vztah a že se znají, by sama o sobě nemohla vést k závěru, že čin nebyl spáchán veřejně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 481/2016). Mohla by ovšem ve spojení s dalšími skutečnostmi mít vliv na konkrétní stupeň společenské škodlivosti z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování toho, zda jednání obviněného závažným způsobem (hrubě) narušovalo veřejný klid a pořádek, je třeba vzít v úvahu, že pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilné nebo slovní projevy takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzují obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižují vážnost většího počtu osob současně přítomných. Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1279/2017). Jinak vyjádřeno, pro závěr o tom, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byl naplněn, je vždy třeba hodnotit povahu takového činu z hledisek intenzity, rysů a průběhu útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy). Je třeba posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní doba, počet pachatelů), též i zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), i osobu pachatele, tj. dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75 (uveřejněný pod č. 4/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (uveřejněný pod č. 40/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V tomto směru je třeba zdůraznit, že k napadení poškozeného došlo zcela bezdůvodně, obviněný zcela neadekvátně reagoval na žádost poškozeného, aby přestal používat jeho majetek. Obviněný zároveň prokazatelně využil situace, když se poškozený nemohl bránit (držel ho bratr obviněného) a tohoto silně kopl do levé dolní končetiny, přičemž ve svém útoku pokračoval i poté, co se poškozený pokoušel vstát ze země, takže možnost jeho obrany byla snížena, když tohoto udeřil pěstí do obličeje. Proto lze uzavřít, že jednání obviněného vykazovalo neuctivý a hrubý postoj k zásadám občanského soužití.
Pokud obviněný dále odkazuje na společenskou škodlivost, tak je třeba především zdůraznit, že obviněný nějakou bližší argumentaci neuvádí. Za takové situace se Nejvyšší soud s námitkami obviněného vypořádá pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), neboť takto formulované námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu Nejvyšším soudem. Platí, že trestní zákoník neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Proto platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku). V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu je možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, stanovisko trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpj 301/2012). Jinak vyjádřeno, vyžaduje se, aby určité jednání, které vykazuje znaky konkrétního trestného činu, z hlediska závažnosti neodpovídalo ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba opakovaně zdůraznit, že obviněný ze zcela malicherné příčiny napadl opakovaně poškozeného, tomuto způsobil závažné zranění, když také nelze pominout, že jeho útok skončil z toho důvodu, že ostatní přítomné osoby obviněného odtáhly z místa činu, tedy zabránily mu v dalším napadání poškozeného.
Obviněný dále namítá nesprávné vyhodnocení výše způsobené škody a nemajetkové újmy. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný zpochybňuje rozsah dokazování, když namítá, že soudy neprovedly všechny požadované důkazy, zejména že soud druhého stupně si k stanovení nemajetkové újmy spočívající v bolestném nenechal vypracovat znalecký posudek a že nevzal v úvahu spoluzavinění poškozeného, když v tomto směru ovšem vychází obviněný ze své verze události. Jedná se o námitky do rozsahu dokazování, tedy o procesní námitky, které nenaplňují zvolený dovolací důvod. Přesto z pohledu jednotlivých námitek lze poukázat na určité skutečnosti. Obviněnému byla uložena pravomocně soudem druhého stupně povinnost nahradit způsobenou škodu v částce 108 207 Kč, která spočívá jednak v náhradě ušlé mzdy po dobu pracovní neschopnosti (částka 74 207 Kč) a jednak v náhradě ušlého zisku na nerealizovanou zakázku v nahrávacím studiu poškozeného (34 000 Kč). Pokud se týká výše náhrady ušlé mzdy, tak je třeba konstatovat, že tato byla doložena patřičnými doklady (potvrzení ze zaměstnání), přičemž o délce pracovní neschopnosti není pochyb. Přiznání těchto nároků má své opodstatnění v §2958 občanského zákoníku. Skutečnost, že snad obviněný měl prezentovat od února 2018 činnost svého nahrávacího studia na svém facebookovém profilu, nemůže vést k závěru, že by mu neměla být přiznána náhrada ušlého zisku spočívající v nerealizování zakázky vůči hudebníkovi M., když jednak byla předložena smlouva o dílo, jednak tato zakázka vzhledem ke své povaze musela být realizována v určitém termínu (vánoční nahrávka). Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že prezentování určitých služeb ještě neznamená, že tyto služby by realizoval do ukončení pracovní neschopnosti právě poškozený. Současně je třeba zdůraznit, že náhrada ušlé mzdy nesouvisela s činností nahrávacího studia poškozeného, když tuto nevykonával v pracovním poměru.
Pokud obviněný dále namítá, že soudy pochybily, jestliže při stanovení výše bolestného vycházely z vyjádření M. J., který není zapsán v seznamu znalců pro problematiku bolestného, tak je třeba uvést, že trestní řád nestanoví, že by výše bolestného musela být stanovena znaleckým posudkem, byť tomu tak zpravidla bude. Z pohledu námitek obviněného je nezbytné uvést, že bolestné bylo stanoveno v souladu s metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy, která stanoví bodové ohodnocení za jednotlivé újmy na zdraví. V tomto směru je vhodné zdůraznit, že o diagnóze újmy na zdraví u poškozeného nebylo pochyb (viz znalecké posudky), když ani samotný obviněný nezpochybňuje stanovenou diagnózu. Vlastní bodové vyčíslení pak provedl lékař, tedy osoba, která nepochybně má určité odborné znalosti, a toto odpovídá zcela Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Hodnota jednoho bodu byla stanovena příslušným právním předpisem. Za takové situace, když není zpochybňována konkrétní diagnóza, která je předmětem určení bolestného, a výše bodového ohodnocení bolestného odpovídá Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, tedy neodchyluje se od ní, nelze spatřovat nějaké porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud při stanovení výše bolestného je vycházeno z vyjádření lékaře, aniž by ve věci byl vyžádán znalecký posudek.
Obviněný dále zpochybňuje výrok o náhradě škody a výrok o náhradě nemajetkové újmy z toho pohledu, že nebylo vzato v úvahu spoluzavinění poškozeného. Obecně je třeba konstatovat, že uplatněná argumentace je velmi kusá a opětovně směřuje do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně, když vychází z jiné verze skutkového stavu (obviněný tvrdí, že to byl on, kdo byl napaden jako první). Proto nelze uplatněnou argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba ohledně tvrzeného spoluzavinění poškozeného nezbytné uvést, že obecně by tato skutečnost mohla mít vliv na výrok o náhradě škody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1446/2012). Předpokladem takového postupu je ovšem skutečnost, že se poškozená osoba významnou měrou podílela na vzniku škodlivého následku (resp. účinku) způsobeného pachatelem trestného činu. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když jak již bylo naznačeno, obviněný vychází ze své skutkové verze, že útok zahájil poškozený, což je ovšem v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, se kterými se soud druhého stupně ztotožnil.
Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil takové dovolací námitky, které lze z části podřadit pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem tyto byly zřejmě neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová