ECLI:CZ:US:2009:3.US.1104.09.1
sp. zn. III. ÚS 1104/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M.N., zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, č.j. 32 Cdo 4236/2007-571, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2007, č.j. 8 Cmo 147/2006-515, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, č.j. 19 Cm 249/97-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 (resp. jeho právní předchůdce Fond národního majetku České republiky, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42) se žalobou domáhal proti žalovanému stěžovateli zaplacení částky 6 853 000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupní ceny podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku (majetku podniku Horácké noviny, s. p., Třebíč) uzavřené dne 30. 4. 1995 mezi tehdejším Fondem národního majetku České republiky coby prodávajícím a stěžovatelem jako kupujícím.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem (poté, co byl jeho předchozí - zamítavý - rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu) uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 6 853 000 Kč s příslušenstvím a Vrchní soud v Olomouci, k odvolání stěžovatele, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy se ztotožnily v závěru, že zde nebyly důvody pro odstoupení od kupní smlouvy ani podle §486 odst. 2 a 4 obch. zák., čímž stěžovatel učinil tento úkon neplatně, a proto povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi kupní cenu trvá, včetně daňových odvodů, které jako závazky související s privatizovaným majetkem stěžovatel převzal podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (v rozhodném znění). Soud prvního stupně a odvolací soud též shodně dovodily, že převáděný movitý a nemovitý majetek byl ve smlouvě náležitě specifikován.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
Dovolací soud přisvědčil závěru, že vymezení privatizovaného majetku poukazem na "rozhodnutí o privatizaci, aktualizovaný privatizační projekt a schválené podmínky veřejné soutěže (čl. II. smlouvy)" smlouvu neplatnou pro její neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) nečiní. K výtce, že smlouva byla uzavřena mimo obchodní veřejnou soutěž a v rozporu s privatizačním projektem, nebylo podle jeho názoru možné přihlížet, neboť ji stěžovatel uplatnil (v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř.) teprve v dovolání. Dovolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně a odvolací soud se nemohly "protinárokem" na slevu z kupní ceny (§98, věta druhá, o. s. ř.) zabývat proto, že jej stěžovatel v řízení procesně regulérně neuplatnil. Námitku, že v době převodu neměl podnik registraci, tj. oprávnění k vydávání periodického tisku, jednak stěžovatel vznesl rovněž nepřípustně až v dovolání, jednak tato okolnost není způsobilá naplnit důvod pro odstoupení ve smyslu §486 odst. 2 obch. zák., neboť "na kupujícího podle §477 odst. 1 obch. zák. přecházejí jen práva majetková, nikoli oprávnění veřejnoprávní (správněprávní) povahy jako je kupř. živnostenské oprávnění apod.".
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že dovolací námitky ohledně uzavření smlouvy "mimo obchodní veřejnou soutěž a v rozporu s privatizačním projektem" - oproti závěru Nejvyššího soudu - "neopřel o nové skutečnosti či důkazy", jelikož rozhodná zjištění (že privatizace probíhala formou veřejné soutěže, přičemž "byl nejprve vyrozuměn o vítězství a teprve poté podepsal smlouvu") vyplynula v průběhu řízení (z listinných důkazů čtených na jednání konaném dne 7. 5. 2001, resp. z jeho účastnického výslechu při jednání dne 3. 10. 2000). Dovozuje pak, že ve veřejné obchodní soutěži dochází k uzavření smlouvy již vyrozuměním o vítězství; ve vyhlášce veřejné obchodní soutěže však byl privatizovaný podnik nesprávně identifikován a uzavření samostatné smlouvy mimo veřejnou soutěž bylo podle jeho názoru v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. S hodnocením určitosti vymezení privatizovaného majetku stěžovatel polemizuje též poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1154/2007, a uzavírá, že tam učiněný závěr, že smlouva je neplatná, je přenositelný i do jeho věci, neboť obě smlouvy jsou "smlouvami svým obecným obsahem velmi obdobnými". Dovolací soud tedy podle stěžovatele nedostál požadavku, aby jeho rozhodnutí bylo "předvídatelné".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o. s. ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
K uvedenému lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná, resp. (zčásti) nepřípustná.
Předně platí, že dovolací soud reagoval na námitku, že k uzavření smlouvy došlo "mimo obchodní veřejnou soutěž a v rozporu s privatizačním projektem" způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska není co vytknout; není důvod k oponentuře (z pozic výkladové a aplikační svévole) proti závěru, že na skutkových zjištěních učiněných nižšími soudy založit relevantní kritiku jejich právních závěrů není opodstatněné.
Nejenže není přípustné z odlišného hodnocení v řízení před obecnými soudy provedených důkazů (o průběhu převodu majetku státu na jeho osobu) posléze vyvozovat kritiku soudy vyvozených právních závěrů, nýbrž stojí i za zaznamenání, že tím stěžovatel nyní vyvrací argumentaci, kterou v řízení doposud (před soudem prvního stupně a soudem odvolacím) nárokům vedlejšího účastníka převážně čelil. K tomu lze poukázat kupříkladu na část odůvodnění jeho odvolání, v níž dává najevo, že "pokud se týká nesporných skutkových tvrzení, zde je možno odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, tedy že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o prodeji podniku č. 223/95 (smlouva o prodeji privatizovaného majetku), která nabyla účinnosti dne 30. 4. 1995", aby posléze zdůvodnil existenci práva od této smlouvy odstoupit, k němuž byl zásadně v řízení soustředěn.
Jestliže se stěžovatel domáhá věcného posouzení námitky, že "smlouva byla uzavřena mimo obchodní veřejnou soutěž a v rozporu s privatizačním projektem", patří se zdůraznit, že ji stěžovatel vznesl teprve v dovolání (v situaci, kdy se jí dovolací soud zabývat z procesních důvodů nemohl), čímž způsobil, že tato námitka, nyní vtělená do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Pak je nevyhnutelné tuto námitku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustnou [srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, a usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04]. Ostatně, i kdyby věcný přezkum byl možný, konkrétní důvody, proč by tato výtka měla nabýt ústavněprávního rozměru, stěžovatel neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává.
Kasační důvod rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1154/2007, na který se stěžovatel odvolával, na jeho situaci nedopadá, neboť smlouva o prodeji privatizovaného majetku, již s Fondem národního majetku uzavřel, na přílohu, která "ve skutečnosti ke smlouvě připojena nebyla a ani v řízení předložena nebyla", neodkazuje. K tomu je přiléhavé též připomenout, že Ústavní soud standardně judikuje, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, N 12/32 SbNU 107; sp. zn. III. ÚS 232/05, III. ÚS 14/06), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.
Zde - kromě výše řečeného - je významné, že obecnými soudy učiněný závěr, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku není neplatná, odpovídá též vícekrát Ústavním soudem formulovanému požadavku, že při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení obecného práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasahovaly do subjektivních práv; proto zásadou výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá její neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní, resp. kolidující s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, N 84/37 SbNU 157).
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu