ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.616.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 616/2019- 249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 4 To 264/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 62/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 2 T 62/2018, byl obviněný M. D. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 22. března 2017 v Ústí nad Labem, na Lidickém náměstí, na Odboru vnitřní kontroly KŘP Ústeckého kraje, okres Ústí nad Labem, při svém výslechu podle §175 odstavec 4 zákona č. 500/2004 Sb. uvedl nepravdivě, že policisté M. O. ČOZ XY, R. P. ČOZ XY, P. Č. ČOZ XY a P. P. ČOZ XY jej po jeho zadržení dne 16. 3. 2017 ve 23:10 hodin v budově územního odboru Teplice fyzicky napadli tak, že jej mlátili rukama, kopali do něj a to do celého těla a hlavy, povalili jej na zem a zde jej opět kopali, čímž mu měli způsobit zranění pravého ramene a pravé ruky, které jej omezovalo v běžném způsobu života po přesně neuvedenou dobu“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 2 T 62/2018, podali obviněný i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích odvolání. O nich rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že je usnesením ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 4 To 264/2018, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě, tzn. namítal, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání uvedl, že se neztotožňuje se závěry obou soudů nižších stupňů, že by skutečnostmi, které sdělil při svém výslechu na odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 22. 3. 2017, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru oba soudy chybně vyhodnotily použitelnost důkazu „Zápis o výslechu podle §175 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. ze dne 22. března 2017“ jako důkazu získaného v souladu se zákonem. Obviněný namítal, že nebyl před učiněním výslechu na odboru vnitřní kontroly poučen v souladu se zákonem, resp. správním řádem, a to konkrétně s ustanovením §55 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“). Z toho důvodu shledal, že se jedná o procesně neupotřebitelný důkaz, přestože byl v řízení důkazem stěžejním.
Pro případ, že by však Nejvyšší soud tento důkaz posoudil jako důkaz přípustný, obviněný dále namítal, že i tak oba soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily obsah tohoto důkazu z pohledu naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti citoval zákonné znění tohoto trestného činu a zabýval se blíže znakem „jiného lživě obvinit“. Na základě učiněného výkladu tohoto znaku uvedl, že způsob, jakým popsal při výslechu své jednání, které nikterak nezkresloval a neopomíjel, a rovněž jednání blíže neidentifikovatelných policistů nijak nesvědčí o tom, že by se měl dopustit předmětného trestného činu. Oběma soudům vytkl, že zcela opomněly skutečnost, že při svém výslechu na odboru vnitřní kontroly žádným způsobem neidentifikoval zakročující policisty, a to ani jejich počtem. Již z této skutečnosti proto podle jeho názoru vyplývá nenaplnění jednoho ze znaků předmětného trestného činu, a to „jiného lživě obvinit“, neboť označení jiné osoby musí být natolik individualizováno, aby bylo možné tuto bez pochyby identifikovat, což v jeho případě splněno nebylo. Stran dalších skutečností, jež při svém výslechu sdělil, uvedl, že je popsal tak, jak je vnímal svými smysly. V dovolání vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzením, že svým jednáním křivě obvinil jmenovitě uvedené policisty, když s ohledem na jeho postavení při incidentu byl ve vztahu k policistům postaven zády, a tudíž na ně neviděl, následně byl ohnutý hlavou k zemi, což mu rovněž znemožnilo výhled na policisty, jak je zcela zřetelné z kamerového záznamu, a nebyl tedy vůbec schopen policisty identifikovat. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že plně postačovalo jejich označení jako policistů. Dále namítal, že při výslechu ani neuvedl počet a intenzitu kopů a úderů a ani neuvedl jakékoliv obvinění, ba ani podezření ze spáchání trestného činu ze strany neidentifikovatelných policistů. Závěrem odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016, neboť právní závěry v něm obsažené podle něj dopadají na jeho případ.
S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadené usnesení a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i dovolání obviněného a následně se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám. K námitce stran procesní nepoužitelnosti důkazu „Zápis o výslechu podle §175 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. ze dne 22. března 2017“ uvedl, že směřuje výlučně do procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Nadto však konstatoval, že o nezákonném, resp. nepřípustném důkazu lze hovořit jen v případě, že by takový důkaz byl vadně opatřen v rámci trestního řízení, a to orgány v něm působícími v rozporu s jejich povinnostmi stanovenými zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 103/2018). Následně uvedl, že při opatření stížnostního spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, odboru vnitřní kontroly KŘP, ve kterém se předmětný zápis nachází, nepochybně ani k žádnému vadnému, resp. protiprávnímu postupu nedošlo. O nezákonném důkazu nelze hovořit v případě listinného důkazu – zápisu o průběhu úkonu ve správním řízení, resp. v řízení o stížnosti podle §175 správního řádu, i kdyby při jeho provádění bylo nějaké ustanovení správního řádu porušeno. Ustanovení §175 odst. 4 správního řádu ovšem neukládá, aby byl stěžovatel při výslechu poučen o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Obviněným citované ustanovení §55 odst. 5 správního řádu se týká výslechu svědka ve správním řízení a na úkon podle §175 odst. 4 správního řádu nedoléhá. Pro úplnost státní zástupce uvedl, že trestní odpovědnost pachatele trestného činu podle §345 tr. zákoníku není podmíněna předchozím poučením o trestních následcích křivého obvinění, což podle něj vyplývá z povahy věci. Tohoto trestného činu se totiž na rozdíl od trestného činu křivého svědectví a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku lze dopustit i jinak než v rámci výpovědi před orgánem činným v trestním řízení.
Další námitky státní zástupce shledal podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod, nepovažoval je však za důvodné. Nezpochybnil správnost výkladu některých znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku obviněným, uvedl však, že právě ve světle tohoto výkladu je patrné, že skutková podstata trestného činu jednáním obviněného naplněna byla. Především považoval státní zástupce za podstatné uvést, že obviněný nevyslovil pouhé podezření ze spáchání trestného činu jinou osobou ani nevytýkal pouze vadný výkon pravomoci. Obviněný uvedl zcela konkrétní údaje o tom, že byl v průběhu služebního zákroku, zjednodušeně řečeno, zbit a zkopán policisty. Takové jednání, pokud by se ho policisté skutečně dopustili, by přitom nepochybně vykazovalo znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a evidentně by překročilo i meze oprávněného použití donucovacích prostředků, tj. hmatů, chvatů, úderů a kopů podle §52 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Obviněný podle státního zástupce správně uvedl, že křivé obvinění musí spočívat v uvedení okolností, které naplňují znaky trestného činu. Státní zástupce k tomu však doplnil, že není zároveň nutné, aby pachatel čin, ze kterého jiného křivě obviňuje, výslovně za trestný čin označil nebo dokonce trestněprávně kvalifikoval. Zcela bez významu je rovněž skutečnost, že obviněný neuvedl počet a intenzitu kopů a úderů, když tato okolnost by mohla mít význam jedině v případě, že jednání údajných pachatelů by mimo §329 tr. zákoníku mělo být kvalifikováno též jako některý z trestných činů proti životu a zdraví. Státní zástupce dále dodal, že skutečnost, že za svévolné použití násilí při služebním zákroku mohou být policisté trestně stíháni, je okolnost běžně známá i osobám bez právnického vzdělání, jak správně zmínil i nalézací soud. Byla tudíž dána i obviněným výslovně zpochybňovaná subjektivní stránka trestného činu. Uvedl, že obviněný rovněž sdělil takové údaje o době, místě a dalších okolnostech jednání údajných pachatelů, že nemohlo být problémem identifikovat policisty, kteří byli činní při umisťování obviněného do cely předběžného zadržení, při kterém se měli vůči obviněnému dopustit poměrně brutálního násilí.
Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval státní zástupce za přiléhavý, přičemž také uvedl, z jakých důvodů. Závěrem pak dodal, že vzhledem k absenci konkrétních námitek se nezabýval otázkou, zda ve skutkové větě byly dostatečně vymezeny okolnosti zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uzavřel, že námitky uplatněné obviněným v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné, a nebyl proto důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil rovněž svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pro případ i jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
V replice obviněný sdělil, že setrvává na svém stanovisku, že oba soudy nižších stupňů chybně vyhodnotily použitelnost důkazu „Zápis o výslechu podle §175 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. ze dne 22. března 2017“. Pokud by přesto Nejvyšší soud shledal, že tento důkaz byl přípustný, k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku podle obviněného jeho jednáním nedošlo. K této své námitce obviněný zopakoval obdobné důvody jako v dovolání. Závěrem opět odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016, z něhož se podává, že ke spáchání trestného činu křivého obvinění nestačí, jestliže se ve lživém obvinění vytýká jen vadný výkon pravomoci. Podle obviněného pak z jeho výslechu není možné učinit závěr, že by policisty obvinil z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřel proto, že jeho námitky uplatněné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. jsou zcela na místě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 4 To 264/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle rozsudku soudu prvního stupně se v nyní posuzované věci dopustil obviněný svým jednáním zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, jenž spáchal tím, že jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchal takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vychází i soud odvolací, obviněný dne 22. 3. 2017 na odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje podal stížnost ve smyslu ustanovení §175 správního řádu. Za tím účelem byl proveden jeho výslech podle §175 odst. 4 správního řádu. Ze zápisu o tomto výslechu (č. l. 50-52) je patrné, že byl mj. poučen o tom, že je povinen vypovídat řádně a úplně a že vysvětlení může odepřít pouze, pokud by tím sobě nebo osobě blízké způsobil nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za správní delikt. Při svém výslechu mj. uvedl, že poté, co byl dne 16. 3. 2017 převezen policisty do budovy Služby kriminální policie a vyšetřování, územní odbor Teplice, za účelem umístění do cely, tito jej fyzicky napadli tak, že ho mlátili rukama, kopali do něj, a to do celého těla včetně hlavy. Poté, co křičel, že se vzdává, povalili ho na zem a kopali do něj i na zemi. Pak ho odvedli do cely, kde na něj pořád ještě křičeli. Jeho stížnost byla prošetřena, přičemž za využití zajištěných důkazů (kamerový záznam, vyjádření policistů atd.) nebylo prokázáno, že by policisté postupovali výše popsaným způsobem, a že by tudíž postupovali v rozporu s příslušnými právními předpisy či interními akty Policie České republiky. Jeho stížnost proto byla ředitelem Krajské policie Ústeckého kraje vyhodnocena jako nedůvodná a věc byla postoupena s podezřením ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku Službě kriminální policie a vyšetřování, územní odbor Teplice, k dalším úkonům, kdy trestní stíhání proti obviněnému bylo následně z tohoto podnětu zahájeno.
Obviněný přesto setrval na své verzi průběhu celého incidentu, jemuž předcházel již incident se strážníky Městské policie Krupka, i při hlavním líčení. Soud prvního stupně provedl při hlavním líčení výslech několika svědků, a to zejména příslušníků Policie České republiky, kteří se měli dopustit výše popsaného údajného jednání proti obviněnému, strážníka Městské policie Krupka, jakož i celý stížnostní spis Krajského ředitelství Ústeckého kraje, odbor vnitřní kontroly č. j. KRPU-62016/ČJ-2017-040066-TP-9-S, včetně kamerového záznamu z příslušných míst budovy Služby kriminální policie a vyšetřování, územní odbor Teplice. Na základě provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že tvrzení obviněného o napadení jeho osoby policisty bylo nepravdivé. Soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění zejména o výpovědi příslušníků Policie České republiky podepřené kamerovým záznamem, z nějž „je zcela evidentní, že naopak policisté velmi trpělivě a delší dobu se snaží komunikovat s obžalovaným, kdy jak sami uvedli, mu vysvětlovali důvody jeho umístění do cely předběžného zadržení, že jde o rozhodnutí vyšetřovatelky a dali mu příslušnou zákonnou výzvu, na kterou však obžalovaný nereagoval.“ (s. 4, odstavec 9. rozsudku soudu prvního stupně). Policisté se vůči obviněnému nedopustili žádného násilí, pouze v mezích zákona využili proti obviněnému donucovací prostředky podle §52 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, poté, co s nimi obviněný při umístění do cely předběžného zadržení nespolupracoval.
Je třeba konstatovat, že Okresní soud v Teplicích v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, obviněný námitku extrémního nesouladu v dovolání neuplatnil.
Obviněný v dovolání vytýkal, že v řízení provedený listinný důkaz „Zápis o výslechu podle §175 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. ze dne 22. března 2017“, který byl zároveň důkazem stěžejním, nebyl získán v souladu se zákonem, a nebyl tudíž v řízení procesně použitelný. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že jde o výhrady procesního a skutkového charakteru, nikoliv o námitku stran správnosti hmotněprávní subsumpce soudy nižších stupňů stabilizovaných skutkových zjištění pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Přestože uplatněná námitka není podřaditelná pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. §265b odst. 1, 2 tr. ř.), Nejvyšší soud pokládá za potřebné, byť v omezeném rozsahu, se k ní vyjádřit.
Podle ustanovení §175 odst. 4 správního řádu se stížnost podává u toho správního orgánu, který vede řízení. Tento správní orgán je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci. Z citované právní normy však nelze dovodit povinnost správního orgánu poučovat vyslýchanou osobu o trestněprávních následcích křivého obvinění. Tuto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení §55 odst. 5 správního řádu vztahující se k výpovědi svědka ve správním řízení, na nějž odkazoval obviněný ve svém dovolání. Jestliže se z tohoto ustanovení, jež se s ohledem na §154 správního řádu přiměřeně použije na výslech stěžovatele podle §175 odst. 4 správního řádu, podává, že „správní orgán svědka před výslechem poučí o důvodech, pro které nesmí být vyslýchán, o právu odepřít výpověď, o jeho povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi “, pak se těmito právními následky nerozumí trestněprávní následky, nýbrž následky v rovině správního práva [srov. v tehdy účinném znění §21 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb.]. Ze zápisu o výslechu, který byl jako listinný důkaz v řízení proveden, je patrné, že se obviněnému řádného poučení v tomto směru ze strany vyslýchajícího orgánu dostalo (viz výše). S ohledem na uvedené je proto třeba konstatovat, že při výslechu obviněného jako stěžovatele podle §175 odst. 4 správního řádu nedošlo k porušení zákonných ustanovení. Zápis o výslechu byl v nyní posuzované věci proveden jako listinný důkaz a jako takový byl opatřen a proveden způsobem, jaký stanoví zákon, a proto byl v řízení procesně použitelný.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že uplatněnou námitkou obviněný na jedné straně opomíjí skutečnost, že předpokladem normálního chování každého člověka ve společnosti je, aby si nepočínal v rozporu s elementárními morálními pravidly, na jejichž dodržování není třeba zvláště upozorňovat, jelikož se jejich znalost ve společnosti automaticky předpokládá. Proto lze v praxi běžně vyvodit trestní odpovědnost pachatele např. za trestné činy krádeže, podvodu atd., aniž byl poučen o tom, že se nemá krást, podvádět, lhát apod. Na druhé straně se obviněný ve své argumentaci nesprávně domnívá, že podmínkou trestnosti pachatele trestného činu křivého obvinění je jeho poučení ze strany správního orgánu. K tomu je třeba uvést, že skutková podstata obsažená v ustanovení §345 tr. zákoníku neobsahuje podmínku o poučení ze strany orgánu činného v trestním řízení, natož pak ze strany orgánu správního, a nelze ji dovodit ani z jiných právních předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006).
Následně se Nejvyšší soud zabýval právně relevantními námitkami obviněného, jimiž obviněný v dovolání zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu svým jednáním s tím, že blíže neidentifikoval zakročující policisty jejich počtem ani jménem a že nebylo jeho úmyslem přivodit jim trestní stíhání, resp. že jeho jednání nebylo způsobilé přivodit jim trestní stíhání, když je ani nikterak neidentifikoval.
Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Objektem trestného činu křivého obvinění je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání. Není rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného skutečně dojde. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Pachatel však samozřejmě nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě (byť nemusí být ztotožnitelná podle jména). Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu se jedná (srov. R 29/1988). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Obviněním se rozumí jednání, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní osoby. Může se jednat o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma tohoto oznámení není rozhodná. Oznámení může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům nebo osobám, jestliže tak pachatel jedná se záměrem, aby se touto cestou dostalo do rukou orgánů trestního řízení a stalo se podnětem k trestnímu stíhání lživě obviněné osoby. Za vážné poškození v zaměstnání se považuje např. přeřazení na nižší funkci, možnost citelného snížení výdělku, možnost výpovědi apod. Ke spáchání trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku, přičemž ve vztahu ke specifickému úmyslu přivodit jinému trestní stíhání podle §345 odst. 2 tr. zákoníku postačuje úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Ke spáchání tohoto trestného činu podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v ustanovení §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se rovněž vyžaduje úmysl, i v tomto případě však postačuje úmysl eventuální.
O naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívající ve lživém obvinění jiného z trestného činu obviněným, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. V řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný nepravdivě, a to opakovaně, tvrdil, že se zakročující policisté proti němu dopustili poměrně závažného násilí. Je zcela bezpředmětné, že obviněný neuvedl konkrétní trestný čin, postačovalo, že uvedl takové skutkové okolnosti, které naplňovaly znaky některého trestného činu. Je přitom evidentní, že pokud by se policisté skutečně dopustili jednání tak, jak ho popsal obviněný, zcela nepochybně by vykazovalo přinejmenším znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť by jejich údajné jednání jistě překročilo zákonné meze použití donucovacích prostředků ve smyslu §52 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (srov. §53 tohoto zákona) a zároveň by tímto násilným jednáním policistů byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby spočívající v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, a to újmu na zdraví.
Na tomto místě je vhodné uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016 a jeho závěry v něm učiněné nejsou aplikovatelné na daný případ. To z toho důvodu, že obviněný v nyní posuzované věci uvedl konkrétní skutkové okolnosti, které naplňovaly zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z citovaného usnesení, na nějž obviněný v dovolání i podané replice odkazoval, se podává, že jestliže je zákonným znakem trestného činu pohnutka vyjádřená ve zvláštním úmyslu, pak je třeba, aby pachatel křivého obvinění tvrdil, že ten, koho lživě obviňuje, se jednání dopustil z této pohnutky, resp. v takovém úmyslu. Tak obviněný v nyní posuzované věci učinil, neboť bylo již uvedeno, že jednáním zakročujících policistů, jež obviněný popsal, by byly naplněny všechny znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tedy nevytkl pouze vadný výkon pravomoci úřední osoby, jak se sám domnívá a jak tomu bylo ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud citovaným usnesením, nýbrž uvedl takové konkrétní skutkové okolnosti, které naplňovaly všechny zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
K další námitce obviněného stran neoznačení zakročujících policistů se dostatečně vyjádřil již soud odvolací. Nejvyšší soud proto jen v krátkosti s ohledem na výše uvedená obecná východiska uvádí, že pro identifikaci policistů plně postačovalo, že obviněný sdělil, který den mělo k údajnému zákroku dojít, na jakém místě, při jakém úkonu apod. Na základě takto uvedených skutečností totiž nebylo obtížné zjistit, o které policisty se jednalo, a to z příslušných úředních záznamů o použití donucovacích prostředků, jak uvedl již soud odvolací, či například z interních předpisů o rozpisu služeb jednotlivých policistů a dalších.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný si musel být vědom i toho, že svou výpovědí může přivodit trestní stíhání jmenovaných osob ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jak správně totiž uvedl již soud prvního stupně, není třeba právnického vzdělání, nýbrž postačuje běžná znalost a povědomost o tom, že tvrzením obviněného, jež opakovaně učinil, by přivodil příslušníkům Policie České republiky trestní stíhání, pokud tak učinil ještě přímo na Krajském ředitelství policie Ústeckého kraje. Uvedené platí tím spíše, pokud byl bratr obviněného policistou a obviněný i při svém výslechu o stížnosti trval na tom, aby jemu byl přítomen právě jeho bratr, bývalý policista. Není tedy pochyb o tom, že obviněný měl povědomí o následcích popsaného jednání zakročujících policistů a byl i minimálně srozuměn s tím, že příslušní policisté by byli za takové své jednání trestně stíháni, pokud by se jeho tvrzení ukázalo jako pravdivé.
Byť obviněný v tomto směru konkrétní námitky v dovolání neuplatňoval, Nejvyšší soud konstatuje, že nemá rovněž žádné pochybnosti ani o naplnění subjektivní stránky stran kvalifikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to z obdobných důvodů jako při naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty podle odstavce 2 tohoto ustanovení. S ohledem na vše uvedené totiž musel být obviněný rovněž minimálně srozuměn s tím, že pokud uvede o příslušnících Policie České republiky takové údaje o použití násilí při služebním zákroku, jež přesahuje meze jejich zákonného oprávnění, a kteří by byli případně za takové jednání trestně stíháni, pak by jistě přišli o své zaměstnání, resp. byli by propuštěni ze služebního poměru.
Lze s ohledem na vše uvedené uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být důvodně uplatněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud zároveň shledal, že téměř shodné námitky byly obviněným již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení, především v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. D.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného M. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu