ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.638.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 638/2019- 1679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 3 To 64/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 4 T 7/2015, byl obviněný P. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti V., XY, IČ: XY (do 22.6.2010 se sídlem XY, okr. XY), v úmyslu zkrácení daně z příjmů právnických osob u společnosti V. za rok 2009, v přesně nezjištěné době od 31.12.2009 do 30.6.2010, nechal do účetnictví této společnosti zanést přijatou fakturu (INVOICE) č. V-Vor/CZE/2009/1 ze dne 31.12.2009, vystavenou obchodní společností SPANAXIS Ltd. 122-126 Tooley Street, London Bridge, LONDON SE1 2TU, company number 3889829, na částku 545.291,- EUR (14.431.123,- Kč), jako odměnu dle smlouvy o spolupráci ze dne 20.10.2008, uzavřené mezi společností SPANAXIS Ltd. a společností V., za vyhledání a doporučování obchodních partnerů, kdy tato odměna byla určena procentem z obratu při nákupu nebo prodeji zboží mezi společností V. a subjekty, které měla vyhledat a doporučit obchodní vztah mezi společností V. a těmito subjekty společnost SPANAXIS Ltd., přičemž se mělo jednat o následující subjekty: Nord-Schrott International GmbH, Lilienstrasse 30, Flensburg, SRN, kdy měla výše obratu činit 42.183.349,24 Kč a odměna činila 3%; CRONIMET Legierungen Dortmund GmbH, Kipperstrasse 11, Dortmund, SRN, kdy měla výše obratu činit 4.934.222,40 Kč a odměna činila 3%; METENSIS s.r.o., Praha, Pstružná 821, IČ 28313879, kdy měla výše obratu činit 57.834.507,08 Kč a odměna činila 3%; MH steelOFFICE s.r.o., Brno, Botanická 606/24, IČ 28341490, kdy měla výše obratu činit 17.867.530,71 Kč a odměna činila 3%; MEDEKO CAST s.r.o., Orlové 255, Považská Bystrica, Slovenská republika, IČ 31615007, kdy měla výše obratu činit 525.574,32 Kč a odměna činila 2%; HERIMEX s.r.o., Partizánska 151, Žiar nad Hronom, Slovenská republika, IČ: 36618667, a R. H. –H., XY, IČ: XY, kdy měla výše obratu činit 2.846.335,84 Kč a 5.684.610,05 Kč a odměna činila 2%; Em Trade a.s., Žiar nad Hronom, Ladomerská Vieska 269, Slovenská republika, IČ: 36628760, kdy měla výše obratu činit 353.770,- Kč a odměna činila 3%; IN STEEL s.r.o., Bratislava, Heyrovského 13, Slovenská republika, IČ: 44631197, kdy měla výše obratu činit 271.673.570,10 Kč a odměna činila 2%; GLOBMETALL s.r.o., Hlinkova 674, Bytča, Slovenská republika, IČ: 31587259, kdy měla výše obratu činit 42.183.349,24 Kč a odměna činila 3%; ZANZOZIR s.r.o., Brno, Příkop 843/4, IČ 28345100, kdy měla výše obratu činit 92.843.294,93 Kč a odměna činila 2%; MOS-KOV s.r.o., Jahodná, Záhradná 498/66, Slovenská republika, IČ: 44256957, kdy měla výše obratu činit 66.230.484,26 Kč a odměna činila 2%; SKL METAL Kft., Kolovari 10, Isaszeg, Maďarská republika, kdy měla výše obratu činit 17.777.287,98 Kč a odměna činila 2%; Di Cruelle s.r.o., Pstružná 821, Praha 10-Uhříněves, IČ: 28910834, kdy měla výše obratu činit 5.574.728,07 Kč a odměna činila 2%, přičemž údajný výdaj z této faktury nechal dále uplatnit jako daňově uznatelný náklad v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2009, které podal nebo nechal podat dne 30.6.2010 u správce daně - Finančního úřadu v Pardubicích (nyní Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích) a tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že obchodní společnost SPANAXIS Ltd. nikdy nezprostředkovala žádné obchodní vztahy mezi společností V. a jejími výše uvedenými obchodními partnery, neboť tyto vztahy navázal za společnost V. sám jiným způsobem, a že je tedy faktura č. V-Vor/CZE/2009/1 vystavená společností SPANAXIS Ltd. vystavená dne 31.12.2009 fiktivní, neboť z její strany nikdy nedošlo k žádnému plnění a účelem jejího vytvoření bylo zkrácení daně a svým jednáním tak úmyslně neoprávněně snížil základ daně z příjmů právnických osob obchodní společnosti V. za rok 2009 o částku 14.432.000,- Kč a tím zkrátil daň z příjmů právnických osob obchodní společnosti V. za rok 2009 o částku 2.886.400,- Kč a způsobil tak České republice, zastoupené správcem daně - Finančním úřadem v Pardubicích, škodu ve výši 2.886.400,- Kč.
Za shora uvedený zločin uložil Krajský soud v Hradci Králové obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu.
Současně Krajský soud v Hradci Králové uložil obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti nakládání s kovovými odpady podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů (zákon o odpadech), ve znění pozdějších předpisů, na dobu 3 let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 4 T 7/2015, podal obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání. Obviněný odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu (původně i do výroku o vině). O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 3 To 64/2016, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o trestu odnětí svobody, včetně podmíněného odkladu a uložené povinnosti ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 3 let. Současně podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb při výši denní sazby 500 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil Vrchní soud v Praze obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §256 tr. ř. soud odvolání obviněného zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 3 To 64/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítá nesprávné obsazení soudu prvního stupně, když obsazení soudů neodpovídalo §27, §31, §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť na rozhodování se nepodílel zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (čl. 38 odst. 1 LZPS). Tvrdí, že se soud druhého stupně nevypořádal s jeho námitkami a námitkami státního zástupce, jež byly uplatněny v podaném odvolání a které se vztahovaly k přidělení a rozhodování věci senátem 4 T. Podle dovolatele přidělením uvedené věci do senátu 4 T došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce.
Podle názoru obviněného měla být projednávaná věc rozhodována vzhledem k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 3 Ntd 3/2015, ve společném řízení s věcí již vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové senátem 6 T pod sp. zn. 6 T 9/2014, avšak věc byla na základě pokynu místopředsedy soudu rozhodována senátem 4 T. Obviněný dovozuje gramatickým výkladem, že soud druhého stupně přiznává, že k pochybení při předělování věci došlo, když nebylo jednáno v souladu s pokynem vrchního soudu a obviněný byl odňat zákonnému soudci. Dle zvolené rétoriky soudu druhého stupně nejde o nic zásadního. Uvažuje, zda uvedená akceptace porušení práva na spravedlivý proces nevedla soud druhého stupně k neoprávněnému napomenutí jednoho z obhájců, ačkoliv o opovrhování zákonem či zákonným soudcem nehovořil, což je zřejmé ze zvukového záznamu z veřejného zasedání ze dne 15. 10. 2018. Argumentaci soudu druhého stupně ohledně vrácení a následného spojení věci 4 T a 6 T z toho pohledu, že by to bylo na úkor rychlosti řízení, vnímá jako čistý alibismus a libovůli při rozhodování, když hodnota řízení je soudem druhého stupně zohledňována podle aktuální potřeby. Poukazuje na skutečnost, že předmětný spis ležel u Vrchního soudu v Praze přes dva roky a rozvádí časový průběh věci. Nadto zdůrazňuje, že i podle rozvrhu práce Krajského soudu v Hradci Králové se přednostně přidělují věci, o nichž lze důvodně předpokládat, že jde o dílčí útoky jiného skutku projednávaného u téhož soudu, témuž senátu. Podle rozvrhu práce měla být věc přidělena senátu 6 T, jakož i podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Ntd 3/2015.
Ve vztahu ke shora uvedeným skutečnostem obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nabytím právní moci napadeného rozsudku bude na posouzení senátu ve věci 6 T, zda se pro něho jedná o dílčí útok pokračování s jejich skutkem nebo o skutek samostatný. Nicméně při uznání oprávněnosti obžaloby ve věci u senátu 6 T by věc řešená senátem 4 T nemohla být shledána trestnou, ani kdyby došlo k prokázání skutku, neboť podle závěrů soudní judikatury neodvedení daně z příjmů docílených trestným činem nelze posuzovat jako trestný čin zkrácení daně (č. R 53/1974). Podle názoru obviněného byl soudy opomenut §20 odst. 1 tr. ř. o konání společného řízení o všech útocích pokračujícího trestného činu, který považuje za zásadu, u níž si je vědom výjimek (společnému řízení brání důležité důvody). Obviněný namítá, že z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Ntd 3/2015 se podává, že obžaloba podaná u Okresního soudu v Pardubicích je dílčím útokem pokračujícího trestného činu, který je projednáván ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2014. Bylo žádoucí, aby o všech dílčích útocích pokračujícího činu bylo vedeno společné řízení z důvodu propojení nepřímých svědectví v jiných případech.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá v důsledku neúplného dokazování na nesprávném právním posouzení skutku, když zjištěný skutkový stav nemůže být kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům současně uvádí, že si je vědom možného přesahu užité argumentace mimo prostor dovolacích důvodů pod písm. l), g) tr. ř., jsou-li skutkové závěry učiněny soudy navíc v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Následně odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ohledně porušení práva na spravedlivý proces.
Zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu mohou tři skupiny vad důkazního řízení mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se o svévolného hodnocení důkazů, resp. svévolného odmítnutí důkazů. V tomto směru uvádí, že skutečnost, že svědek je cizím státním občanem s trvalým pobytem v cizině nemůže vést automaticky k závěru o nedosažitelnosti svědka ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, je zákonná podmínka nedosažitelnosti svědka splněna až v případě, že se svědek dobrovolně na předvolání nedostaví k výslechu (viz rozh. č. 3/1995 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Podle evropské Úmluvy ve smyslu čl. 10 (Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959) se nemůže soud spokojit pouze s předvoláním svědků cizího státu tzv. mezinárodní doručenkou, ale musí prostřednictvím dožádání požádat o doručení předvolání svědků s upozorněním o zvláštní důležitosti osobní účasti, když podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 18/2005 je důležité mít na paměti zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka a aby obviněný nebo obhájce měli možnost položit svědkovi potřebné otázky (čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud prvního stupně v rámci hlavního líčení přečetl protokoly o výpovědí svědků B., B., H., D., J., C. a S., aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, když zejména omluva svědka neznamená trvalý úmysl této osoby se k soudu nedostavit. Takové pochybení vedlo k nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, když soud neprovedl ani navrhovaný výslech svědkyně H. W. v. S. Neprovedení uvedených důkazů mělo za následek nesprávné posouzení věci, když došlo k nezákonné kriminalizaci jeho jednání.
Dále namítá, že soud druhého stupně se prakticky vůbec nezabýval skutečnostmi, které mohou být významné pro naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Zdůrazňuje, že by měla být garantována jeho práva a měl by být uznán vinným pouze na základě objektivně zjištěných skutečností, a nikoliv nepodložených domněnek (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1291/2012). V projednávaném případě je evidentní důkazní nouze a extrémní rozpor s provedenými důkazy, což je v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když rovněž dochází k opakovanému porušení zásady presumpce neviny. Dnes je notorietou, že soud musí učinit úplná skutková zjištění, individualizovat jednání a až následně jednání právně kvalifikovat a uznávat zásadu in dubio pro reo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 8 Tz 217/99, nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel uplatnil v druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně, byl dán dovolací důvod pod písm. g) §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo vadně aplikováno hmotné právo na zjištěný skutkový stav, který nevykazuje znaky trestného činu.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 3 To 64/2016, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 571/2019, nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, posléze uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění.
Státní zástupkyně ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že obviněný ho uplatnil ve variantě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Věcně nepříslušným je pak soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu (viz §16 a §17 tr. ř.). Pokud dovolatel argumentuje usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 3 Ntd 3/2015, kterým bylo podle §24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové k projednávaní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 12/15, a to z důvodu reálné možnosti zakládající věcnou příslušnost krajského soudu ve smyslu §17 odst. 1 a 3 tr. ř., tak zdůrazňuje, že tento závěr tímto citovaným rozhodnutím nebyl postaven najisto. Podle státní zástupkyně z hlediska posouzení toho, zda uplatněná dovolací argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod (spíše) v jeho druhé variantě, podle které nebyl soud náležitě obsazen, je nutno vycházet z pravidel ustanovení §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích, a to právě v té souvislosti, do jaké míry odpovídá způsob přidělení předmětné trestní věci senátu 4 T Krajského soudu v Hradci Králové platnému rozvrhu práce pro rok 2015.
Státní zástupkyně následně odkazuje na rozvrh práce a uvádí, že podle pravidel pro přidělování věcí v odděleních T a Tm k vyřízení se přednostně přidělí věci s důvodným předpokladem o dalších útocích v rámci téhož skutku obviněného, proti němuž již běží u tohoto soudu jiné prvoinstanční řízení (podle písm. A). Jestliže se soud prvního stupně v případě posouzení splněných podmínek podle tohoto pravidla postavil na stanovisko, že toto bylo namístě v řízení teprve prokazovat, a proto postupoval podle pravidel pro přidělení věci pod písmenem B tohoto rozvrhu, pak nepochybil. Takový postup přitom nebyl vyloučen ani s ohledem na přednostní způsob přidělování podle písm. A., bodu IV, když podle tohoto ustanovení se věc přidělí do senátu, v němž je vedeno jiné trestní řízení jen za předpokladu, že v této věci již nebylo nařízeno hlavní líčení. Za stavu, že předmětná věc napadla dne 18. 6. 2015 a v té době u dalšího řízení vedeného pod sp. zn. 6 T 9/2014 bylo již nařízeno hlavní líčení dne 19. 12. 2014, nebyly splněny podmínky vedení společného řízení. Státní zástupkyně považuje postup soudu prvního stupně rovněž v souladu s §116 tr. zákoníku, když postupoval na podkladě provedených důkazů, vztahujících se zejména k otázce jednotného záměru obviněného, jakož i k podmínce stejného nebo obdobného způsobu provedení s tím, že je neměl v době nápadu předmětné trestní věci postaveny najisto tak, aby mohl postupovat podle přednostního způsobu přidělování ve smyslu pravidla A. rozvrhu práce. Nelze mu tedy důvodně vytýkat, že popsaným způsobem nebylo konáno ve smyslu pokynu nadřízeného soudu. Nelze také souhlasit s názorem dovolatele, že nevedením společného řízení došlo k tomu, že byl odňat zákonnému soudci. Ostatní argumenty vztahující se k naplnění tohoto dovolacího důvodu nekorespondují s jeho věcným obsahem.
Následně se státní zástupkyně věnuje zbývající argumentaci obviněného a vymezuje obecně důvodnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Z hlediska zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces, které spočívá na tzv. opomenutých důkazech v neprovedení výslechu svědkyně H. W. v. S., nelze podle státní zástupkyně námitkám obviněného přisvědčit. O tzv. opomenutý důkaz by šlo, kdyby se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení skutku. O takový případ se však nejedná, neboť postupem podle §216 odst. 1 tr. ř. byl tento návrh zamítnut jako nadbytečný. Státní zástupkyně poté ozřejmila podstatu páchané trestné činnosti obviněného. Konstatuje, že uplatněné důkazní návrhy obhajoby směřovaly pouze ke způsobu výkonu podnikatelské činnosti pražské pobočky společnosti SPANAXIS Ltd. a vedení účetní dokumentace, a tím se námitky obviněného pohybují zcela mimo rámec rozhodných skutkových okolností. Státní zástupkyně uvádí, že v předmětné trestní věci byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Neztotožňuje se ani s názorem obviněného, že čtení svědeckých výpovědí proběhlo bez splněných zákonných podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. V souvislosti s takto namítaným zásahem do dovolatelova práva na spravedlivý proces státní zástupkyně uvádí, že přečtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení samo o sobě nemusí vždy nutně odporovat shora citovanému ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v každém konkrétním případě je namístě posoudit, zda postup uskutečněný podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. skutečně našel svůj reálný odraz ve snížené míře uplatnění účinné obhajoby obviněného. Zdůrazňuje, že výpovědi svědků P. D., T. J. a I. C., kteří jsou pro svůj pobyt v cizině nedosažitelní, byly opatřeny v rámci mezinárodní právní pomoci za účasti dovolatelova tehdejšího obhájce JUDr. Matouška, kterému byl poskytnut dostatečný prostor k uplatnění práva klást vyslýchaným svědkům otázky a účinně tak hájit svého klienta. Právo obviněného na obhajobu nebylo tolik zkráceno. Důvod k postupu podle čl. 10 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních dán nebyl.
Ve vztahu k postupu nalézacího soudu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. zároveň podotýká, že je podstatné, že výpovědi těchto svědků nepředstavují osamocené důkazní zdroje o vině či nevině obviněného, popř. zásadně usvědčující důkazy. Důvodné pochybnosti o zjištění rozhodného skutkového stavu ve věci nejsou dány, neboť soud prvního stupně bezvýhradně či dokonce nekriticky nevycházel z výpovědí zástupců společností, které měly být doporučeny firmou SPANAXIS firmě obviněného. V souladu s pravidly formální logiky totiž soud hodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti s důkazy dalšími ať již přímé či nepřímé povahy a za podmínek §125 odst. 1 tr. ř. O vině obviněného tak není pochyb.
V závěru vyjádření navrhla státní zástupkyně dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí ve věci za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas s postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110.). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně . Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán (viz dovětek citovanému ustanovení).
V praxi Nejvyššího soudu je předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v druhé variantě spočívající v tom, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předchozím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, a to ve vztahu k otázce zákonného soudce a ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Ohledně otázky naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že v jeho věci bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť v prvním stupni rozhodl senát, kterému neměla být věc podle rozvrhu práce přidělena, když ve věci rozhodl senát 4 T, ačkoliv podle názoru obviněného lze z rozvrhu práce dovodit, že měl rozhodovat senát 6 T. Takto uplatněná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V dané věci je třeba především zdůraznit, že stejnou námitku uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení a soud prvního stupně se zákonnou obsazeností Krajského soudu v Hradci Králové, resp. přidělení předmětné věci do senátu 4 T velmi podrobně zabýval (viz str. 19-20, 27-28 rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako soud druhého stupně (viz str. 4, bod 12. – 13. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud připomíná, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Pokud obviněný dále namítá, že soud druhého stupně na jeho námitky nereagoval, je třeba uvést, že tento výslovně uvedl, že se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, když následně rovněž zdůvodnil, proč se v dané věci nejedná o pokračující trestnou činnost ve vztahu ke skutku projednávaném ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 9/2014 u soudu prvního stupně. Je možno konstatovat, že za situace, kdy se soud druhého stupně plně ztotožnil s vyčerpávajícím odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, není jeho povinností otrocky opakovat argumentaci soudu prvního stupně, nýbrž postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a toliko odůvodnit určité skutečnosti, které se vztahují k dosud neuvedeným argumentům, pokud byly uplatněny. Je tomu tak proto, že věc sice byla pravomocně ukončena rozhodnutím soudu druhého stupně, ovšem jedná se o jedno trestní řízení a na řízení před soudem prvního a druhého stupně je třeba pohlížet jako na jeden celek. Navíc tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, když případné námitky proti důvodům rozhodnutí nenaplňují žádný dovolací důvod (viz §265a odst. 4 tr. ř.) a v takovém případě by muselo být dovolání odmítnuto jako nepřípustné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 499/2018). Rovněž další argumenty obviněného nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný především dále argumentuje odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně z toho pohledu, že gramatickým výkladem odůvodnění jeho rozhodnutí lze dovodit, že podle soudu druhého stupně došlo k pochybení při přidělení věci do senátu 4 T. Přestože tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, je možno v tomto směru zdůraznit, že obviněný toliko vytrhuje uvedenou větu z celého kontextu odůvodnění předmětného rozhodnutí, když pomíjí, jak již bylo naznačeno, že soud druhého stupně výslovně uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně důvodu, pro které nebylo vedeno společné řízení s věcí vedenou v senátě 6 T. Stejné povahy jsou námitky obviněného ohledně argumentace soudu druhého stupně časem (bod 15. dovolání), když obviněný zcela pomíjí, že soud druhého stupně pouze teoreticky objasnil, že i pokud by bylo na místě vedení společného řízení, tak by případné vrácení věci z toho důvodu, že nebylo vedeno společné řízení, bylo na úkor rychlosti řízení. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně netvrdí, že v dané věci byly splněny podmínky pro vedení společného řízení. Rovněž intepretace usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 3 Ntd 3/2015, neodpovídá obsahu tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se toliko podává, že teprve pokud by bylo prokázáno, že fiktivní faktura firmy SPANAXIS Ltd. (týká se nyní projednávané věci), byla zahrnuta do daňového přiznání z příjmu právnických osob společnosti V. aby se z pohledu obžaloby vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2014, vyhnula nutnosti úhrady vyšší DPH za rok 2009, by bylo možno uvažovat o tom, že nyní projednávaná věc představuje dílčí útok závažnější delikvence kvalifikované jako trestný čin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nicméně Vrchní soud v Praze výslovně konstatoval, že jednoznačný závěr bude možné učinit až na základě dokazování v rámci hlavního líčení. Vrchní soud tedy kategoricky v citovaném rozhodnutí nekonstatoval, že nyní projednává trestní věc je dílčím útokem pokračujícího skutku, ohledně něhož napadla obžaloba do senátu 6 T. Expressis verbis tedy nepřikázal věc projednat v senátu 6 T Krajského soudu v Hradci Králové ve společném řízení, když rovněž ani neuvedl, že se jedná určitě o dílčí útok skutku, jenž byl vymezen ve věci senátu 6 T, ale teprve až dokazováním mělo být toto nepochybně zjištěno. V době nápadu věci ke Krajskému soudu v Hradci Králově nebylo tak najisto řečeno, že se jedná o dílčí útok skutku pokračujícího činu ve věci senátu 6 T.
Současně je nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů řádně zdůvodnily, z jakých důvodů se v případě nyní projednávaného skutku nejedná o pokračující dílčí útok ve vztahu ke skutku projednávaném ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2014. Nadto je třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn zkoumat, zda skutek, o kterém bylo rozhodováno v nyní projednávané věci, je pokračujícím skutkem podle §116 tr. zákoníku ke skutku vymezeném v trestní věci u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2014, či nikoliv, i ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 9/2014 v době jeho rozhodování nebylo dosud rozhodnuto. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.). Provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o dovolání. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Proto je třeba vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, že v dané věci se nejednalo o pokračující dílčí útok.
Rovněž odkaz na §20 odst. 1 tr. ř. týkající se vedení společného řízení není podřaditelný pod zvolený dovolací důvod, když skutečnost, že ve věci nebylo vedeno společné řízení podle §20 odst. 1 tr. ř. neznamená porušení práva na zákonného soudce. Lze připustit, že z dikce ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. lze dovodit, že zákon upřednostňuje vedení společného řízení, když podle tohoto ustanovení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Předmětné ustanovení ovšem nemá kogentní obsah, když je předpokládáno, že společné řízení nebude vedeno, pokud tomu brání důležité důvody. Za důležité důvody mohou být považovány různé skutečnosti, pro které nebude vedení společného řízení v konkrétních věcech vhodné. V praxi se může jednat např. i o požadavek na rychlost řízení, ale i skutečnost, že v jedné věci již řízení před soudem postoupilo do takového stadia řízení, že lze očekávat v krátké době meritorní rozhodnutí ve věci, může se jednat i o rozsah dokazování apod. Závěru, že není povinností soudu vést vždy společné řízení, přestože jsou k vedení společného řízení dány souvislosti objektivní (trestné činy více osob spolu souvisí) či subjektivní (obviněnému je podanými obžalobami kladeno za vinu více trestných činů) nasvědčuje i ustanovení §23 odst. 3 tr. ř., podle něhož jsou-li podmínky pro vedení společného řízení, může soud spojit ke společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že soud může věc spojit ke společnému řízení, ale nemusí, když je použit termín může, nikoliv musí. Proto samotná skutečnost, že nebylo vedeno společné řízení, ačkoliv mezi věcí vedenou pod sp. zn. 4 T 7/2015 a 6 T 9/2014 byla dána subjektivní souvislost, nemůže zakládat zvolený dovolací důvod.
Nadto Nejvyšší soud k námitkám vztahujícím se obsahově k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje za vhodné uvést, že Nejvyšší soud ale především Ústavní soud také opakovaně v minulosti uvedly, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3218/2010). Takový postup ze strany soudů v dané věci nebyl shledán, když tyto přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů byla věc přidělena do senátu 4 T a nikoliv senátu 6 T, když vycházely z v dané době platného rozvrhu práce.
Ve vztahu k druhé části dovolacích námitek týkajících se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí Nejvyšší soud následující skutečnosti. Obviněný uplatnil právně relevantním způsobem námitku stran právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když tuto námitku formuloval na podkladě tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem z pohledu zákonných předpokladů aplikace ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a tím souvisejícím porušením práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k tzv. extrémnímu nesouladu je za nutné uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Extrémní rozpor může z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyvolat i případné procesní pochybení za předpokladu, že by bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, takže by v případě jeho nepoužitelnosti nebylo možno formulovat skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Obviněný fakticky namítá existenci extrémního rozporu ze skutečnosti, že soudy formulovaly skutkový stav na základě výpovědí části svědků, kteří nebyli osobně u hlavního líčení slyšeni a jejich výpovědi byly přečteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, konkrétně podmínka nedosažitelnosti.
Při posuzování důvodnosti uplatněné argumentace je nezbytné vycházet z dikce ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení soud protokol o výpovědi spoluobviněného nebo svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícímu ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstná či pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelná nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Uvedený výčet je taxativní, když překážky uvedené v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí trvale nebo po dohlednou dobu znemožnit výslech spoluobžalovaného nebo svědka. Současně platí, že skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině , nebo svědek se z jiných důvodů zdržuje v cizině, sama o sobě neodůvodňuje závěr, že svědek nemůže být vyslechnut osobně před naším soudem pro nedosažitelnost, a že jsou proto splněny podmínky pro přečtení jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. R 47/1987-II). Pokud lze podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, nebo i na bezesmluvním základě cestou dožádání předvolat takového svědka z ciziny, je zákonná podmínka nedosažitelnosti splněna, až když je zřejmé, že se svědek dobrovolně nedostaví na předvolání k výslechu do České republiky (R 13/1995). Tedy ve vztahu k svědkovi, který se zdržuje v cizím státě , je třeba využít některých institutů právního styku s cizinou podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo podle příslušné mezinárodní smlouvy, která má přednost před zákonem (§3 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Zároveň ovšem možnost přečtení protokolu o výpovědi svědka vyslechnutého v rámci právní pomoci (dožádání) orgánem cizího státu podle jeho právních předpisů je limitovaná tím, zda v případech, kde to přichází v úvahu, bylo umožněno obhájci obviněného, aby se zúčastnil výslechu takového svědka a mohl mu případně klást otázky (R 4/1999-I., R 20/1999, R 54/2001 a ÚS 74/1999-n.), když nedodržení tohoto požadavku může způsobit, že výpověď takového svědka bude v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že protokol o ní nelze použít k důkazu, ale případně jen předestřít podle §212 tr. ř. Jestliže se ovšem obhájce obviněného nezúčastnil výslechu svědka konaného v cizině, ačkoliv byl o něm řádně a včas vyrozuměn , pak protokol o takto opatřené výpovědi svědka, který je pro svůj dlouhodobý pobyt v cizině i nadále pro soud nedosažitelný, lze za splnění dalších zákonných podmínek přečíst v hlavním líčení [§211 odst. 2 písm. a) tr. ř.] a obviněný se z tohoto důvodu nemůže úspěšně dovolávat zkrácení svého práva na obhajobu poukazem na porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (TR NS 37/2007-T 1003.) (srov. P. Šámal a kol., Trestní řád I, II, III: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2633-2669).
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 1. 2016 obhájce obviněného a obviněný výslovně uvedli, že nesouhlasí se čtením výpovědí svědků B., B. (jeho druhé výpovědi), H., T., D., K., J., C., S. a podáním vysvětlení U. M. (č. l. 1318). Soud prvního stupně následně předvolal shora uvedené svědky k hlavnímu líčení konanému 16. 3. 2016 nebo 17. 3. 2016, přičemž na základě mezinárodní doručenky (růžové) bylo vykázáno doručení svědkům D., K., J., H., J. a na základě sdělení faxem dožádané strany rovněž svědkovi S. (č. l. 1381-1382, 1391-1393, 1399-1410). Doručit předvolání k hlavnímu líčení se nepodařilo svědkům B. a B., rovněž T. (č. l. 1354, 1355, 1384). Z účasti na hlavním líčení se výslovně omluvil svědek D. z důvodu, že k věci již nemá co dodat (č. l. 1356), přičemž poté, co soud tomuto svědkovi sdělil, že jeho účast u hlavního líčení je nutná z důvodu požadavku obhajoby, se posléze tento opětovně omluvil ze zdravotních důvodů (č. l. 1413). Omluva z účasti na hlavním líčení byla soudu prvního stupně zaslána rovněž ze strany svědků C. a J. (č. l. 1395-1396, 1418, 1421), kteří výslovně uvedli, že setrvávají na svých předešlých výpovědích.
V rámci hlavního líčení konaného dne 17. 3. 2016 pak soud prvního stupně přečetl podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro nedosažitelnost z důvodu dlouhodobého pobytu v cizině, protokoly o výsleších svědků B. (oba), B. (oba), H., T., D. (oba), J., C. Podstatné je zdůraznit, že soud takto postupoval, přestože ze strany obhajoby byly vzneseny námitky vůči čtení výpovědí svědků D., C. a J., neboť podle názoru obhajoby nebyla naplněna podmínka jejich nedosažitelnosti potřebná pro uplatnění §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obdobně chtěl soud postupovat u hlavního líčení konaného dne 26. 4. 2016 ve vztahu ke čtení protokolu o výslechu svědka S. ze dne 5. 10. 2011, nicméně vzhledem k vznesené námitce obhajoby o nevyrozumění a neúčasti obhajoby při tomto výslechu (č. l. 1488), byl posléze čten jen z přípravného řízení protokol o výslechu svědka S. ze dne 24. 10. 2014, který je podle obhajoby přípustný, když tohoto se obhajoba měla možnost účastnit a také se ho fakticky účastnila.
Nejvyšší soud ještě v souvislosti se čtení výpovědí svědků B. (obě výpovědi), S., B. (obě výpovědi), H., T., D. (obě výpovědi), J., a C. postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. považuje za vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně přečetl výpovědi těchto svědků, kteří byli v rámci přípravného řízení vyslechnuti cestou právní pomoci ve svých domovských státech v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 (publikována po č. 550/1992), Úmluvou o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000 a Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1992. Zde se ještě sluší poznamenat, že soud prvního stupně výslovně ve svém rozhodnutí uvedl, že vycházel z výpovědi svědka B. z č. l. 139-142, B. na č. l. 166-171, D. na č. l. 237-239, svědka S. z č. l. 1149-1160, tedy nikoliv ze všech jejich výpovědí učiněných v rámci přípravného řízení. Pokud se týká výpovědi svědků, které soud prvního stupně přečetl postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a ze kterých podle vlastního vyjádření vycházel, tak je třeba uvést, že tito svědci vypovídali po zahájení trestního stíhání obviněného, přičemž u všech těchto výslechů byl přítomen obhájce obviněného a bylo mu umožněno klást svědkům otázky. Lze tedy uzavřít, že v případě výslechů těchto svědků byl dodržen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě (viz např. rozhodnutí ve věci Kostovski z r. 1989, A-166). Z takto nastíněných skutečností je zřejmé, že předmětné svědecké výpovědi z pohledu práva na spravedlivý proces byly obecně přípustné ke čtení v rámci hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Ve vztahu k postupu soudu prvního stupně ohledně čtení výpovědí shora uvedených svědků postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nutné zdůraznit následující skutečnosti. Pokud se týká svědka S. je u tohoto situace jistým způsobem odlišná od situace ostatních svědků, jejichž výpovědi byly přečteny postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Jmenovanému svědkovi bylo protokolárně doručeno předvolání k hlavnímu líčení a tento se k hlavnímu líčení nedostavil, takže následně byla přečtena výpověď tohoto svědka postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. ze dne 24. 10. 2014 (v protokolu nesprávně uvedeno §211 odst. 1 tr. ř.). Lze tedy mít za to, že tento svědek fakticky dal najevo, že se k hlavnímu líčení k podání svědecké výpovědi nedostaví.
Soud prvního stupně dále přečetl výpovědi svědků B., B. a T. [čtení jeho výpovědi postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. obhajoba ovšem nenamítá], když těmto se nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, neboť na adrese pobytu byli neznámí, takže podle soudu jsou pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelní. Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně k otázce zákonnosti takového postupu nezaujal žádný právní názor, přestože obviněný v rámci podaného odvolání zvolený postup soudu prvního stupně zpochybňoval.
Nejvyšší soud má za to, že se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedosažitelnosti shora uvedených svědků se nelze ztotožnit a tento je třeba považovat přinejmenším za předčasný, přičemž v tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na předchozí úvahy ohledně výkladu pojmu nedosažitelnosti svědka, který pobývá v cizině. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně předvolal shora uvedené svědky prostřednictvím mezinárodní doručenky (růžová doručenka), přičemž obecně lze takový postup považovat za správný, když podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959 ve znění Druhého dodatkového protokolu podle čl. 16 platí, že příslušné justiční orgány strany mohou zasílat procesní dokumenty a soudní rozhodnutí přímo poštou osobám, které se nacházejí na území jiné strany. V případě svědka S. požádal příslušné státní orgány domovského státu o protokolární doručení předvolání, což tyto učinily. Jak již bylo naznačeno, podmínka nedosažitelnosti svědka je splněna až ve chvíli, kdy podle příslušných mezinárodních smluv cestou mezinárodní justiční spolupráce je zřejmé, že se svědek dobrovolně nedostaví k výslechu do České republiky. Proto je třeba k zajištění účasti svědka, jenž je cizím státním příslušníkem a pobývá v cizině nutné využít institutů právního styku s cizinou. Jak již bylo konstatováno, v projednávaném případě se nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení svědkům B., B. a svědkovi T. V případě těchto svědků se jedná o státní příslušníky Slovenské republiky. Česká republika a Slovenská republika mají spolu uzavřenou bilaterální smlouvu [Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (65/2014 Sb.m.s.)], kdy podle čl. 28 této smlouvy si smluvní strany poskytují právní pomoc ve věcech trestních podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959, jejíž jsou signatáři. Podle čl. 28 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 písemnosti určené k doručení adresátům, kteří mají bydliště na území druhé smluvní strany, je možno zasílat adresátům i přímo poštou podle předpisů platných pro poštovní styk. Jestliže se některá předvolání nepodařila svědkům žijícím na Slovenku se slovenským státním občanstvím doručit, měl se soud prvního stupně zabývat důvodem takového nedoručení a podniknout všechny nezbytné kroky, aby přítomnost svědků u hlavního líčení zajistil. Především mohl dožádat příslušné slovenské orgány, aby v souladu s čl. 5 odst. 2 písm. d) Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie doručily tyto písemnosti, neboť měl důvod se oprávněně domnívat, že by doručení přímo bylo neúčinné a svědkům by opětovně nebylo doručeno, potažmo mohl postupovat i podle písm. a) téhož ustanovení, když vzhledem k tomu, že se nepodařilo doručit přímo, by bylo možno dovodit, že adresa osoby, které je písemnost doručována, není známá nebo jistá. Soud prvního stupně tak měl dostatek možností a prostředků, jak se alespoň ještě jednou mohl pokusit přítomnost těchto svědků u konaného hlavního líčení zajistit, jestliže mu bylo známo, že obhajoba na výslechu těchto svědků u hlavního líčení trvá. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nevyvinul veškerou rozumnou snahu, aby zajistil přítomnost těchto svědků u hlavního líčení. Neprokázal tedy, že pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byla splněna zákonná podmínka nedosažitelnosti těchto svědků. V dané věci se také soudu prvního stupně nabízela možnost postupu podle čl. 28 odst. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 a soud mohl požádat slovenskou stranu o zjištění správné adresy těchto svědků. Takto soud prvního stupně rovněž prokazatelně v dané věci nepostupoval.
Obdobná je situace v případě postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. ve vztahu k výpovědím svědků D., C. a J. Uvedeným svědkům se sice podařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, nicméně uvedení svědci se z účasti u hlavního líčení omluvili s tím, že již nemají ke svým dříve učiněným výpovědím co dodat a že setrvají na svých původních výpovědích. D. navíc svoji nepřítomnost omluvil zdravotními důvody, přičemž zároveň zaslal soudu neschopenku o zdravotní nezpůsobilosti. Soud prvního stupně pak v návaznosti na postoj shora uvedených svědků v rámci odůvodnění postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. konstatoval, že soud nemůže nijak nutit svědky, kteří mají trvalý pobyt v cizině, aby přijeli do tuzemska svědčit. Zdůraznil, že všichni tři uvedení svědci se řádně omluvili a projevili podle soudu tak svůj (trvalý) úmysl do ČR se k svědectví nedostavit. Podle tohoto soudu musí tato rozhodnutí svědků respektovat, když opakovaným předvoláním svědků se na této skutečnosti nic nezmění. Soud tak uzavřel, že podmínky čtení těchto protokolů postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. naplněny byly, když nedosažitelnost svědků neplynula z toho, že by u nich nebyla známa jejich adresa, ale z toho, že je soud nemůže nijak přinutit, aby se ke svědectví dostavili. Současně uvedl, že protože v dané věci byly splněny podmínky kontradiktornosti řízení, nebylo podle něho nutno postupovat podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, přičemž v tomto směru odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015, ze kterého lze tento závěr dovodit.
Ačkoliv Nejvyšší soud musí souhlasit se závěrem soudu, že svědka cizího státního občanství žijícího v cizině nelze přinutit, aby se k hlavnímu líčení do České republiky dostavil, jestliže se navíc zcela řádně omluvil, což mimo jiné vyplývá z Evropské úmluvy vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 (z čl. 8 a 10), musí rovněž konstatovat, že soud prvního stupně věděl, že se čtením výpovědí těchto svědků obhajoba nesouhlasí, když pokud by souhlasila, stejně jako obžaloba, bylo by možno postupovat podle §211 odst. 1 tr. ř. Za takové situace byl povinen soud prvního stupně učinit pro zajištění účasti svědků u hlavního líčení vše nezbytné, tj. měl aktivně hledat pomoc vnitrostátních orgánů státu, jehož je svědek státním příslušníkem a na jehož území se zdržuje, nebo využít mezinárodní právní pomoc. Jak již bylo shora uvedeno, ohledně mezinárodní právní pomoci mezi Českou republikou, Slovenskou republikou a Maďarskou republikou je potřeba vycházet z uzavřených mezinárodních i bilaterálních smluv. Na projednávanou věc mezi shora uvedenými státy tak spadá Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 a Úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000, v případě Slovenska navíc Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1992.
Za situace, kdy tito svědci, kteří se nachází na území Slovenska (D.) nebo Maďarska (C. a J.) se k hlavnímu líčení nedostavili a obviněný nesouhlasil s přečtením jejich výpovědí, měl se soud pokusit provést jejich výslech prostřednictvím videokonference na základě žádosti adresované slovenské, potažmo maďarské straně, jestliže si byl vědom, že se osobně uvedení svědci nechtějí do České republiky dostavit. Na tomto místě je nutné podotknout, že výslech nepřítomného svědka nacházejícího se na území jiného členského státu Evropské unie lze učinit prostřednictvím videokonference i proti vůli obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16). Soud prvního stupně tedy měl postupovat v souladu s čl. 9 Druhého dodatkového protokolu Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 a čl. 10 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000 a využít možnost videokonference.
Zde se sluší poznamenat, že naznačený postup odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, když na možnost provést výslech svědka nacházejícího se v jiném členském státu Evropské unie prostřednictvím videokonference upozorňuje Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 32, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, bod 68.). Rovněž Evropský soud pro lidská práva na tuto možnost výslovně upozornil ve své judikatuře (rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili, §65-66; rozsudek ve věci Simon Price proti Spojenému Království ze dne 15. 9. 2016 č. 15602/07, §67-68), když při posuzování, zda byla nepřítomnost svědka důvodná, by se měla zkoumat i skutečnost, zda byla využita možnost vyslechnout nepřítomného svědka prostřednictvím videokonference (Schatschaschwili, §115; Simon Price, §120; srov. obdobně i rozsudek ve věci Ben Moumen proti Itálii ze dne 23. 6. 2016 č. 3977/13, §50; rozsudek ve věci Zhukovskiy proti Ukrajině ze dne 3. 3. 2011 č. 31240/03, §45; nebo rozsudek ve věci Kachan proti Polsku ze dne 3. 11. 2009 č. 11300/03, §38-40). Soud prvního stupně však možnost vyslechnout tyto svědky prostřednictvím videokonference nejen nevyužil, ale ani to nezvažoval.
V úvahu připadala rovněž možnost provést znovu výslech těchto svědků slovenskými a maďarskými orgány na základě dožádání v přítomnosti obviněného a jeho obhájce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 32; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, publikované pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Ani s touto alternativou se ovšem soudy nižší instance nijak nevypořádaly. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance nevyužily veškeré rozumné možnosti a prostředky mezinárodní právní pomoci k tomu, aby zajistily přítomnost těchto svědků v rámci hlavních líčení a umožnily obviněnému, aby tyto svědky vyslechl. Stejný závěr lze vztáhnout i k výpovědi svědka S., u kterého ovšem lze mít za to, že dal najevo, že se nehodlá k hlavnímu líčení dostavit.
Pokud soud prvního stupně v souvislosti s postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. ještě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 235/2015 (publikováno R 16/2016 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), ze kterého výslovně dovodil, že k přečtení výpovědi svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. postačí, pokud byla dodržena v průběhu trestního řízení zásada kontradiktornosti řízení a obhajoba měla možnost se předchozího výslechu zúčastnit, a že tedy není nutno respektovat Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních, tak tato interpretace neodpovídá obsahu tohoto rozhodnutí. Zde je třeba pro stručnost odkázat na bod 16. tohoto rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že pokud se svědek zdržuje v cizině, je třeba využít přednostně některý institut podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nebo příslušné mezinárodní smlouvy k zajištění k jeho účasti a teprve, když se nepodařilo zajistit jeho účast, jsou splněny podmínky pro přečtení výpovědi takového svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., pokud ve vztahu k předchozímu výslechu byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení. Jedná se o jisté upřesnění a zpřísnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Nesplnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pak lze ze shora uvedených důvodů dovodit i ve vztahu k čtení výpovědi svědka H. (občan Slovenské republiky), kterému ačkoliv bylo předvolání k hlavnímu líčení doručeno, se osobně k hlavnímu líčení nedostavil a ani se soudu prvního stupně neomluvil.
Vzhledem ke shora uvedenému lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nevyvinul veškerou rozumnou snahu, aby zajistil přítomnost těchto svědků. Neprokázal tedy, že tito svědci jsou skutečně nedosažitelní a že v dané věci jsou tedy splněny všechny zákonné podmínky pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Ve vztahu k námitce neprovedení důkazu výslechem svědkyně H. W. v. S. a účetnictvím pobočky společnosti SPANAXIS Ltd., jak namítá obviněný v rámci podaného dovolání, Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska týkající se dokazování a jeho rozsahu. Byť obviněný výslovně nezmiňuje existenci tzv. opomenutých důkazů, je zřejmé, že se fakticky obviněný jejich existence dovolává. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak již bylo naznačeno, za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Pokud se týká neprovedení výslechu svědkyně H. W. v. S. a nevyžádání účetnictví pobočky namítané společnosti je třeba uvést, že soud prvního stupně tyto důkazní návrhy zamítl z důvodu nadbytečnosti. Řádně rozvedl, z jakých důvodů spatřuje za zbytečné vyslýchat navrženou svědkyni a opatřovat důkazy k činnosti SPANAXISU na pobočce v Praze (viz str. 21 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soud druhého stupně se pak s rozsahem provedeného dokazování spokojil, když zjištěný skutkový stav považoval za dostatečný z hlediska ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti tak soudy nižších stupňů dostály.
Obviněný dále namítá porušení zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného, resp. zásady presumpce neviny. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
Bez ohledu na shora uvedené naznačené procesní pochybení v postupu soudu prvního stupně, který akceptoval i soud druhého stupně, který na námitky týkající se zákonnosti postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nijak blíže nereagoval, pouze uvedl, že s postupem soudu prvního stupně souhlasí, je třeba uvést, že je nezbytné zvažovat důkazní váhu těch výpovědí, pro jejichž přečtení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebyly splněny všechny zákonné podmínky a jejichž přečtením tedy došlo k porušení procesních předpisů. Je tomu tak proto, že ne každé procesní pochybení má za následek, že předmětné meritorní rozhodnutí nemůže obstát. Nejvyšší soud se tedy musel zabývat tím, zda důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, když soud druhého stupně dokazování neprováděl, v souladu se zákonem a jsou tedy procesně použitelné, jsou takového rázu, že odůvodňují závěr, že těmito byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Jinak řečeno otázka, kterou je nutno řešit a objasnit spočívá v tom, zda ostatní důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by byly vzaty v úvahu výpovědi svědků B., B., H., D., J., C. a S. odůvodňují závěr, že žalovaný skutek se stal a tento naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a že lze učinit zcela jednoznačný závěr, že se tohoto trestného činu dopustil právě obviněný.
Z pohledu řešení shora naznačené otázky je tedy důležité, aby bylo stanoveno, jakou důkazní váhu soud prvního stupně těmto výpovědím přiznal. Je pochybné, že výpovědi všech shora uvedených svědků bezpochyby přispěly k odsouzení obviněného, avšak nepředstavovaly jediné, ale zejména rozhodující důkazy, na základě kterých byl obviněný odsouzen. Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že vzhledem k rozsahu dokazování provedeného před soudem prvního stupně je možno uzavřít, že výpovědi těchto svědků nepředstavovaly rozhodující důkazy ve věci. V tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého je zřejmé, že soud formuloval skutkový stav především na základě samotné výpovědi obviněného, když jeho obhajobě ohledně toho, že obsah smlouvy mezi firmou V. a firmou SPANAXIS Ltd., byl naplňován a že tedy tato smlouva nebyla fiktivní, neuvěřil a tuto považoval za vyvrácenou zejména vzhledem k obsahu předmětné smlouvy o spolupráci, když dospěl k závěru, že firma SPANAXIS Ltd., fakticky žádnou činnost podle této smlouvy ve prospěch firmy obviněného nerealizovala, přičemž své závěry logicky zdůvodnil (viz str. 22-26 rozsudku soudu prvního stupně) a že tedy neměla nárok na žádnou odměnu. Jinak vyjádřeno přes shora naznačené pochybení týkající se čtení výpovědi uvedených svědků podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že skutkový stav byl prokázán bez důvodných pochybností dalšími důkazy provedenými ve věci, které byly provedeny v souladu s trestním řádem a které hodnoceny, jak jednotlivě, tak zejména ve svém souhrnu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., postačí k formulování skutkového stavu vyjádřeného v popisu skutku soudem prvního stupně, když tento skutek naplňuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty. Jedná se, jak již bylo naznačeno, zejména o samotnou výpověď obviněného, ale zejména listinné důkazy, především obsah samotné smlouvy o spolupráci mezi obchodními společnostmi V. a SPANAXIS Ltd. ze dne 20. 10. 2008, ale i další listinné důkazy (např. soupis plateb, písemnosti předložené obviněným dne 29. 6. 2012, výpočet provize, korespondence mezi obchodními společnostmi V. a SPANAXIS Ltd., odborné vyjádření Finančního úřadu pro hlavní město Praha, Územní pracoviště pro Prahu 4, sdělení Finančního úřadu pro Prahu 4 včetně daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti V. za rok 2009, rámcové kupní smlouvy, výpisy z obchodního rejstříku na společnost SPANAXIS Ltd.). Obhajoba obviněného je rovněž vyvrácena výpověďmi svědků, které byly provedeny v souladu s trestním řádem a které jsou v rozporu s jeho tvrzením o aktivní účasti firmy SPANAXIS Ltd., na sjednávání obchodů mezi firmou obviněného a společnostmi, které jsou uvedeny v popisu skutku. Jedná se o výpovědí svědků J., M. H., R., K., G., G., K., když výpovědi těchto svědků podpořily hodnocení výpovědi obviněného a listinných důkazů, zejména závěr soudu prvního stupně, že obsah předmětné smlouvy nebyl naplňován, že smlouva byla jen fiktivní a jejím smyslem bylo úmyslně zkrátit daň z příjmu právnických osob. Z výpovědí těchto svědků totiž vyplývá, že na uzavření předmětných obchodů s firmou obviněného se firma SPANAXIS Ltd., nijak nepodílela, tuto firmu svědci neznali a zakázky uzavřeli na přímo, popř. prostřednictvím osob, které s touto firmou nijak nesouvisí. Zde se sluší poznamenat, že výpovědi těchto svědků pouze jistým způsobem dokreslují hodnocení výpovědi obviněného z pohledu obsahu předmětné smlouvy o spolupráci a jejího naplňování, když soudy nižších stupňů dospěly na základě ostatních důkazů k závěru, že veškerou činnost související se zajištěním zakázek pro firmu obviněného prováděl obviněný sám. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na úvahy soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožnil (viz str. 22-23, 25 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy bez jakýchkoliv důvodných pochybností uzavřít, že na základě důkazů, které byly provedeny při respektování trestního řádu byla prokázána vina obviněného ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že jako jednatel a společník společnosti V. nechal zanést do účetnictví za rok 2009 přijatou fiktivní fakturu č. V-Vor/CZE/2009/1 ze dne 31. 12. 2009 vystavenou obchodní společností SPANAXIS Ltd. se sídlem v Londýně na částku 545 291 Euro jako odměnu dle Smlouvy o spolupráci ze dne 20. 10. 2008 uzavřenou mezi těmito obchodními společnostmi, a to v úmyslu zkrátit daň z příjmu právnických osob za rok 2009 o částku 2.886.400 Kč, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že obchodní společnost SPANAXIS Ltd. se nijak nepodílela na proběhlých obchodních vztazích mezi obchodní společností V. a obchodními společnostmi uvedenými ve výroku rozsudku, když tyto byly navázány jiným způsobem a bez přispění obchodní společnosti SPANAXIS Ltd. Všechny skutkové znaky shora uvedené skutkové podstaty tak byly beze zbytku a bez důvodných pochybností naplněny.
Obviněný dále uvádí, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Zde je třeba uvést, že obviněný žádnou hmotněprávní argumentaci neuvádí, toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takto uplatněná argumentace nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jak již bylo naznačeno, přes jisté procesní pochybení byl skutkový stav zjištěn náležitě a řádně, v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný rovněž dovolává, pak není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Předmětné právo bylo v dané věci přes jisté nedostatky v procesu dokazování respektováno. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Nejvyšší soud oprávněn zasahovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit ani s námitkou obviněného, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice částečně z důvodů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová